Článek
Dnes a denně se setkávám s lidmi, kteří si očividně neváží času a bezostyšně jím plýtvají. To samozřejmě není problém, pokud takový člověk plýtvá pouze svým vlastním časem, nikoliv nás všech. Takových lidí je bohužel málo, jelikož většina lidí, kteří časem plýtvají, si zřídka uvědomují, že existují lidé, kteří si času váží, mají ho nedostatek a potřebují se hnout, a proto jim nepřijde nic divného a nemístného na tom nás všechny zdržovat. Kam by také lidé spěchali, že? Člověk má konečně volno a těší se, že se hezky pomalu doplouží do supermarketu, tam si s žádným spěchem nakoupí pivo, kořalku a cigarety, něco k jídlu, a stejným tempem se vrátí domů, kde si dá v klidu kávu a zapálí si před tím, než se půjde dívat na televizi. Proč by to měl kdokoliv mít jinak?
S jedním za mě nejotravnějším typem lidí, se kterými se můžeme setkat, jsou pomalí lidé v hromadné dopravě, kteří nenechají ty rychlejší, které třeba tlačí čas, odcházet jako první. Například v pražském metru se mi běžně stává, že se někteří v konečné stanici natlačí ke dveřím k výstupu jako první, ale poté jdou šnečí rychlostí, čímž zpomalují všechny ostatní, kteří třeba spěchají na autobus, do práce, a nebo na nějakou schůzku. Pokud přece vím, že nepatřím mezi nejrychlejší chodce, počkám, a nejdříve dám přednost těm, kteří chtějí přidat do kroku. Ještě větším zdrojem frustrace jsou lidé, co na eskalátorech stojí nalevo, místo napravo, a nejspíš se k nim nedoneslo, že se stojí napravo, tak aby mohli lidé kteří spěchají jít nalevo, a opět blokují všechny ostatní a ztrácí jejich čas. Stejní lidé se pak najdou i mimo Prahu, a jde o stejné příběhy, akorát každý z nich má svůj „šmrnc“.
S takovými hlemýždi se poté můžeme setkat i v dopravě. Samozřejmě, že bychom měli dodržovat rychlostní limity, a na silnici nezávodit, abychom si ušetřili pět minut, které za potencionální nebezpečí kterému tak vystavujeme nejenom sebe ale především ostatní nestojí, ale zapomíná se, že pomalí řidiči mohou být na silnicích přinejmenším stejně nebezpeční jako ti kteří předjíždí kde se jen dá. Myslím si, že každý se někdy setkal s řidičem, který jel na osmdesátce padesát, přestože se nechystal odbočit, a někteří se jistě setkali i s horšími případy. Potom se není čemu divit, že je doprava věčně tak zpomalená, i když nejde o jediný faktor. Také se můžeme setkat se zdánlivě nemyslícími cyklisty, kteří jezdí uprostřed silnice, s nevyzpytatelnými chodci a tak dále.
Také v supermarketech se můžeme sejít s lidmi, kterým je jedno, že všechny ostatní zpomalují. Chápu, že nejeden senior už není schopný chodit stejnou rychlostí jako za mlada, to však neznamená, že nemůžou svůj pohyb přizpůsobit tak, aby nechali dost místa pro ostatní, aby mohli projít. Pro lidi, kteří přesně vědí co v supermarketu potřebují, a chtějí si svižně dojít pro své zboží, a vrátit se na pokladnu, jsou neohleduplní spoluobčané, košíky odložené uprostřed uličky a pomalé páry noční můrou. Ano, samozřejmě že nás těch pár sekund nezabije, přesto by si však lidé měli uvědomovat, že mohou ostatní zdržovat, a pokud se budeme o své okolí trochu více zajímat, obě strany z toho vyjdou nejlépe.
Podle studií to vypadá, že lidé, kteří chodí pomalu, jsou oproti těm, kteří chodí rychle, o dost šťastnější. Dopřejte nám nešťastným tedy také trochu štěstí, a naučte se své okolí nezdržovat, budeme vám vděční. Čas je nesmírně vzácný a jde o neobnovitelný zdroj, s kterým musíme zacházet obezřetně, abychom si ve stáří nemuseli sypat popel na hlavu když si uvědomíme, kolik času jsme ztratili, bez toho abychom dosáhli něčeho smysluplného, a něčeho dosáhli. Pro ty z vás, pro které je důležité si život hlavně užít, je třeba podotknout, že i v takovém případě je ztráta času nežádoucí.
Zdroji jsou vlastní zkušenosti a níže uvedené:
