Článek
Reunion Oasis není až tak jednoznačné téma. Asi je to minoritní názor, ale kdo by chtěl vidět a slyšet hrát chlápky po padesátce, resp. před šedesátkou, Cigarettes and Alcohol? Já fakt ne. A Noel Gallagher dle všeho také ne. Chtěl bych, aby spolu bratři Gallagherovi hudebně zase fungovali? Definitely maybe.
Oasis mi v druhé polovině devadesátých let změnili život. Poslouchal jsem a stále poslouchám spoustu hudby žánrově na hony vzdálené téhle výrazné britské kapele 90.let, ale jejich zářez byl naprosto zásadní. Nejen z důvodů, které jsou poplatné právě devadesátkám. Noel Gallagher totiž dokáže napsat písně, které si můžete (a budete) broukat či zpívat nejen ve dvaceti, ale i ve čtyřiceti. A několika případech i ty samé. Slide Away, Live Forever, Don´t Look Back in Anger, Wonderwall, Little by Little, Stand by Me a další písně tu budou ještě řadu let. A to zmiňuji jen ty doslova nejprovařenější. Stejně tak své sólové dráze dokázal starší z bratrů, a dlouhá léta téměř výhradní autor Oasis, přinést několik trvalých a silných záležitostí - What a Life, If I Had a Gun, Dream on, The Dying of the Light nebo Everybody´s on the Run.
Liam Gallagher uměl a i dnes umí být zase naprosto charismatický frontman. Ale stejně tak vám i „zkazit“ koncert, když nemá svůj den. A to ho nemívával vcelku často. Zažil jsem to dvakrát, ten druhý případ. A dle videí z turné k oslavám 30 let debutu Oasis bych dost pravděpodobně dostal hattrick. I přesto, že Liamova životospráva doznala mnoha změn. Nejen, že jeho zatvrzelá snaha živit ducha Oasis už mu vlastně ani nesluší, ale dokazovat bratrovi za každou cenu, že může cokoli a odzpívat vskutku nepovedené verze Noelovo b-stran (Half the world away, D´yer wanna be a spaceman apod.) už je spíš zbytečná trapnost (byť hnaná bratrskou láskou), okamžitě karmicky potrestaná úrovní výkonu u těchto klenotů v diskografii Oasis v jeho podání.
Liam dokázal na svých sólovkách přinést spoustu skvělých singlů, které by se v setlistu Oasis rozhodně neztratily (Wall of Glass, For What it´s Worth) a Noel krom svého stále vysokého standardu má naopak na deskách High Flying Birds sem tam „vatičku“, na kterou u něj nejsme zvyklí. Reunion Oasis by tak i smysl dával, ale aby neskončil tradičně po kasovním stadionovém tour a prostém obehrávání starých hitů (jako nedávno v případě jejich velkých vzorů The Stone Roses), z nichž mnohé chlapíkům po padesátce už ani nesluší, museli by bratři přivést stylově stárnoucí kapelu, která chce jít vkusně dál. A Noel Gallagher si je toho pravděpodobně na rozdil od svého mladšího, i když v současnosti úspěšnějšího, bratra vědom o chlup víc.
