Jak jsem se v Myanmaru stal hvězdou sociálních sítí

Díky drobnému komunikačnímu šumu mezi lidmi, kteří se mi na autobusovém nádraží bývalého hlavního města jinak velmi ochotně snažili pomoci, jsem původně plánovanou destinaci minul o 350 km a při své cestě daleko na sever Myanmaru (Barmy) nabral den zpoždění. Znepokojivé zpoždění, poněvadž brzy měly vypuknout oslavy buddhistického nového roku a ty znamenají pět dní naprostého výpadku téměř veškeré dálkové dopravy.

Naštěstí se mi zmíněnou díru v plánech podařilo dohnat. A především jsem se díky ní podle hesla „všechno zlé je k něčemu dobré“ mohl potkat s několika zajímavými lidmi.

Jednou z nich byla sympatická prodavačka banánů, u jejíhož stánku jsem se zastavil v rámci bloumání po okolí jedné z typických přestupních stanic „uprostřed ničeho“. Milá dáma podle mého nedostatečně exotického zjevu vyhodnotila, že nejsem zdejší a že bych možná mohl umět anglicky. Navrhla tedy, abychom si oba ukrátili čas tréninkovou konverzací v tomto světovém jazyce.

Inu, proč ne? Však mně na cestách tolik lidí pomohlo, tak proč bych si s ní nemohl prosvištět pár slovíček a střihnout krátký “small talk”? Záhy jsem byl usazen u stolu před domem, z nějž si přinesla objemnou učebnici angličtiny. Paní nebyla, soudě dle místa, kde si otevřela knihu, úplná začátečnice. Dvacet minut zdvořilostní konverzace uplynulo jako voda a možná by i plynulo dál, kdyby se téma poněkud nezvrhlo. Při větách typu „Jsi fešák, doufám že se ještě někdy uvidíme“ mi zatrnulo a raději jsem zahájil ústupný manévr blekotajíce něco o blížícím se odjezdu autobusu. Jako odměnu za „lekci“ jsem na rozloučenou dostal asi dvě kila banánů.

Další zajímavé setkání začalo, když mě osud - už ve správném autobuse - zavál na sedadlo vedle mladé učitelky Hnin.

Hnin miluje kokosové mléko a učí ve škole v Yangoonu, kde se v rámci projektu placeného ze Švýcarska stará o nejchudší děti. Ty by si jinak v Myanmaru o jakémkoliv vzdělání mohly nechat jen zdát. Místo školním povinnostem se zde většina dítek od útlého věku musí věnovat seriózní práci - často přímo v kšeftu rodičů. Její svěřenci tak dostávají hodně velkou šanci se svým životem provést zásadní změnu a škola jim dokonce po dostudování pomáhá najít vhodné zaměstnání.

Slečna zrovna jela navštívit na svátky své rodiče bydlící nedaleko plážového letoviska Ngapali, kam jsem mířil. Slovo dalo slovo a padla nabídka zastavit se dalšího dne u nich doma.

Než jsem vyrazil na návštěvu, využil jsem volné dopoledne k průzkumu pobřeží. Nejsem zrovna přímořský typ, ale den odpočinku v rámci dlouhatánského přesunu napříč rozlehlou zemí, kde je dopravní infrastruktura teprve ve fázi postupné výstavby, mi přišel jako skvělý nápad.

„Tady je hrozně moc lidí, to se ti asi nebude líbit,“ varoval mě po krátkém rozhovoru náhodný kolemjdoucí před hostelem. Nakonec jsem za nejméně přívětivé místo v okolí považoval právě své ubytování, které připomínalo velkou dřevěnou králíkárnu. Jen s tím rozdílem, že spousta zdejších kotců neměla dveře ani okno nikam do vnějšího světa.

Samotná pláž sice nepatřila mezi bájná panensky čistá a lidmi neobjevená území, ale davy jako na Francouzské riviéře jsem nezaregistroval. Navíc stačilo ujít asi dvě stě metrů náhodně zvoleným směrem a najednou jsem celou tu pobřežní exotiku s útesy, kraby a kokosovým lesem měl sám pro sebe. Tak tady se fotí katalogy cestovních kanceláří, prolétlo mi hlavou.

Kromě poflakování po pobřeží a pozorování mořských živočichů mi dopoledne zpestřila nechtěná vloupačka do jakéhosi luxusního resortu. No jo… kdo by tušil, že účel nízké zídky olizované příbojem bude významnější než ochrana nahoře rozestavěných lehátek před spláchnutím do moře. Jakmile jsem se na ni vyšvihnul, zjevil se velmi nesouhlasně se tvářící sekuriťák a pronto mě vedl k bráně ven. Cestou jsem si aspoň stihl prohlédnout, jak bych mohl bydlet, kdybych měl budget o nějakou tu stodolarovku na den vyšší.

Jakmile za mnou zaklapla brána, nastal čas vyrazit někam, kde budu přivítán přívětivěji.

Kromě mé spolucestující z autobusu mě u nich doma patřičně uvítali všichni přítomní příbuzní a jeden šťavnatý meloun. Rodinná tradice bila do očí, protože kam jsem se v domě podíval, tam jsem našel učitele a téma školy. Na zdi visely hrdé obrazy promujících členů domácnosti a v rohu se dokonce leskla otcova trofej za nejlepšího žáka. Jakž takž mluvila anglicky bohužel jen Hnin, ačkoliv popsaná tabule u zdi a lámané pokusy pána domu dosvědčovaly, že ve své snaze nezůstává sama. I tak se většina odpolední komunikace odehrávala za pomocí posunků a úsměvů.

Protože Myanmaru téměř nade vše vládne buddhistická víra, začala společná procházka po okolí pochopitelně na jednom z četných chrámů. Nejrůznější posvátné stavby nebo sochy Buddhy jsou tu doslova na každém kroku. Pagody v okolí Hninina rodiště se jmenují podle různých částí těla osvíceného, které jsou do nich údajně zazděny – tedy Buddhův zub, Buddhův vlas atp.

I když se mi tou dobou začínaly všechny možné chrámy už trochu přejídat, jako obvykle stály na vyvýšenině a nabízely příjemně exotický výhled do prachem zamlžené zelenožluté krajiny, kde kopce mají pro nás netypický tvar a místo jabloní rostou na zahradách palmy.

Nejlepší ze všeho však bylo následné kolečko po vesnici. Odhadem u každého třetího domu jsme zastavili a moje průvodkyně představila jeho obyvatele: „Tohle je něco jako moje babička. Tady ta paní mě učila na základce. Tohle je tátův nejlepší kamarád. A tohle… vlastně ani nevím, ale mám je ráda.“

Ani nevím, co mě na tom tolik uchvátilo. Možná jen samotná skutečnost, že jsem několik hodin mohl nahlížet do chaloupek a skromných životů usměvavých lidí, pro které tato setkání byla stejně fascinující jako pro mě. Jedinou škodou byla jazyková bariéra, na které moc nezměnila ani Hnin, jejíž angličtina byla přes veškerou snahu poněkud kostrbatá. Stačila tak na základní domluvu a překlad věty jednoho starého pána, který mi sděloval jak je mu hrozně líto, že si se mnou nemůže důkladněji popovídat. Nezbývalo, než odpovědět stejně.

Ke směsici dojmů ze zapadlé vesničky v chudé zemi, která je celkem retro i pro sousední Thajce, se nakonec přidal ještě jeden nečekaně modernistický prvek.

To jsem si tak po návratu na hostel otevřel Facebook, abych zjistil co nového v Evropě, když na mě z profilu nedávné průvodkyně vyskočil můj připálený ksicht doplněný stovkou vztyčených palců. Zjevně jsem udělal dobrý dojem. A ačkoliv si na pochybnou popularitu nepotrpím, na sociální dosah vyvolaný svou návštěvou u rodiny milé paní učitelky jsem chtě nechtě drobet žárlil.