Česko poprvé naměřilo 41,9 °C. Horko ale není jen číslo na teploměru

Ještě donedávna jsme se o českém horku vraceli k jedinému číslu: 40,4 stupně Celsia. Tolik naměřili meteorologové v srpnu 2012 v Dobřichovicích a dlouhých čtrnáct let šlo o nepřekonaný český rekord.

Jenže od letošního léta už toto číslo neplatí.

Meteorologická stanice v Doksanech naměřila 28. června 2026 teplotu 41,9 °C. Nový český rekord tak překonal ten předchozí o jeden a půl stupně. Ještě o den dříve přitom na stejném místě padlo 40,9 °C. Během jediného víkendu se tedy český teplotní rekord posunul hned dvakrát.

Možná je to jen další rekord do tabulky. Ve skutečnosti ale ukazuje mnohem víc.

Ukazuje, jak se mění prostředí, ve kterém žijeme. A především připomíná, že horko není jen nepříjemný pocit při cestě z práce. Je to děj, který ovlivňuje půdu, řeky, zemědělství, města, lidské zdraví i množství vody, které zůstane v krajině.

Na novém rekordu není pozoruhodná jen samotná hodnota 41,9 °C. Výjimečné je také datum.

Dosavadní české maximum pocházelo z druhé poloviny srpna, kdy bývá krajina po létě dlouhodobě prohřátá. Nový rekord ale přišel už 28. června. Předchozí červnové maximum činilo 38,9 °C, takže bylo překonáno rovnou o tři stupně.

O den dříve dosáhla teplota alespoň 35 °C na 63 procentech sledovaných stanic. V neděli 28. června už podobné hodnoty zaznamenalo více než 80 procent standardní sítě ČHMÚ. Nešlo tedy o jednu mimořádně rozpálenou louku nebo špatně umístěný teploměr. Extrémní horko zasáhlo prakticky celé Česko.

Stanice v Doksanech navíc prošla kontrolou a její měření bylo porovnáno s okolními stanicemi. ČHMÚ následně rekord oficiálně potvrdil.

Jednotlivý rekord ještě sám o sobě neříká, jak se klima mění. Počasí vždy přinášelo extrémy a mimořádně horké dny se objevovaly i v minulosti.

Důležitější je dlouhodobý trend.

V období 1961 až 1990 připadalo na jeden rok v Česku průměrně přibližně pět tropických dnů, tedy dnů s maximální teplotou alespoň 30 °C. Za období 1991 až 2020 už jich bylo přibližně jedenáct a během posledních patnácti let průměr překročil třináct dnů ročně. V roce 2024 připadalo na území Česka v průměru 18,5 tropického dne. Rekordní rok 2015 se dostal téměř na 26. de tedy jen o to, že jednou za několik let padne vysoké číslo. Horké dny se objevují častěji, trvají déle a stále více zasahují také noci.

Právě tropické noci, během kterých teplota neklesne pod 20 °C, mohou být pro lidský organismus obzvlášť náročné. Tělo se po horkém dni nestačí ochladit a odpočinout si. Ve městech problém zesilují budovy, beton a asfalt, které přes den teplo přijímají a v noci ho pomalu uvolňují.

Často si sucho představujeme jednoduše: dlouho neprší, a proto není voda.

Ve skutečnosti je vztah mezi horkem a vodou složitější.

Vyšší teplota urychluje výpar. Voda se rychleji odpařuje z půdy, vodních ploch i rostlin. Vegetace zároveň při vysokých teplotách spotřebovává více vody, aby se ochladila. Čím je půda sušší, tím méně energie se spotřebuje na odpařování vody a tím více se může povrch dále zahřívat.

Vzniká tak nepříjemný kruh: horko vysušuje půdu a suchá půda se následně zahřívá ještě rychleji.

Podle ČHMÚ vzniká půdní sucho kombinací nedostatku srážek, zvýšeného výparu a způsobu, jakým krajina s vodou hospodaří. Objevit se může dokonce i v roce, kdy celkové množství srážek nevypadá mimořádně nízké. Stačí, aby déšť přišel v nevhodnou dobu, voda rychle odtekla nebo se špatně vsákla do půdy. to může být zavádějící říci: „Vždyť včera pořádně pršelo, takže sucho skončilo.“

Prudká bouřka může naplnit příkopy, zatopit ulici a během několika desítek minut odtéct pryč. Pro hlubší vrstvy půdy a podzemní vodu může být mnohem užitečnější slabší déšť, který trvá několik hodin nebo dní.

Nedostatek vody se neprojevuje všude stejně.

Nejdříve může vyschnout horní vrstva půdy. Rostliny začnou vadnout a zemědělské plodiny hůře růst. Při delším suchu klesají průtoky řek a hladiny menších nádrží. Ještě pomaleji reagují podzemní vody, které se doplňují během delšího období.

Proto může po několika deštivých dnech vypadat krajina zeleněji, ale hlubší zásoby vody stále zůstávají pod normálem.

Půdní sucho navíc neznamená pouze horší úrodu. Oslabuje lesy, zvyšuje jejich náchylnost ke škůdcům a podporuje vznik požárů. Zemědělci potřebují více zavlažovat, obce mohou řešit nedostatek vody ve studních a přehřátá města potřebují více energie na chlazení. Největší problém je rozkolísaný vodní cyklus

Může se zdát zvláštní mluvit současně o suchu a povodních. Jenže právě to je jeden z důležitých znaků měnícího se klimatu.

Teplejší atmosféra dokáže pojmout více vodní páry. Když se vytvoří vhodné podmínky, může proto přijít intenzivnější déšť. To ale neznamená, že bude voda v krajině rozložena rovnoměrněji.

Místo pravidelných mírných srážek můžeme častěji zažívat dlouhé suché období přerušené prudkou bouřkou nebo povodní. Vody může být během několika hodin příliš mnoho, ale o několik týdnů později znovu příliš málo.

Světová meteorologická organizace uvedla, že v roce 2024 mělo pouze přibližně jedno ze tří světových povodí podmínky odpovídající normálu. Ostatní byla nad ním nebo pod ním. Zpráva proto nepopisuje jen ubývání vody, ale především stále rozkolísanější vodní cyklus. Evropa se zahřívá rychle a letošní červen to znovu ukázal

Český rekord nebyl izolovanou událostí.

Červen 2026 byl v západní Evropě nejteplejším červnem od začátku sledování. Průměrná teplota v tomto regionu dosáhla 20,74 °C, což bylo o 3,06 °C více než průměr let 1991 až 2020. Pro celou evropskou pevninu šlo o druhý nejteplejší červen v dostupných datech. ernicus zároveň zaznamenal sušší podmínky ve velké části západní, střední a východní Evropy. Průtoky řek byly v červnu podprůměrné na rozsáhlém území Francie i střední a východní Evropy. tato čísla neznamenají, že každý příští červen musí být ještě teplejší. Jednotlivé roky budou dál kolísat. Některé léto může být chladnější a deštivější.

Dlouhodobý směr je ale z dat patrný. Světová meteorologická organizace potvrzuje, že roky 2015 až 2025 představují jedenáct nejteplejších let v historii měření. Co s tím může udělat obyčejná obec, zahrada nebo dům

Klimatickou změnu samozřejmě nevyřeší jeden sud pod okapem ani jeden zasazený strom. To ale neznamená, že místní opatření nemají smysl.

Voda, která se vsákne tam, kde spadla, může chladit okolí, pomáhat vegetaci a pomaleji odtékat do řek. Strom poskytuje stín a díky odpařování vody ochlazuje své okolí. Zatravněná plocha se v létě chová jinak než asfaltové parkoviště. Světlá střecha přijímá méně sluneční energie než tmavý povrch.

Smysl proto dávají opatření, která se navzájem doplňují:

zadržovat dešťovou vodu, umožňovat její vsakování, chránit vzrostlé stromy, vytvářet stín, omezovat zbytečné betonování a připravovat města na situace, kdy teplota během dne překročí 35 nebo dokonce 40 °C.

Nejde jen o ochranu přírody. Jde také o to, zda bude možné v rozpáleném městě bezpečně dojít do školy, čekat na autobus nebo v noci spát.

Teplotní rekordy přitahují pozornost. Číslo 41,9 °C se dobře pamatuje a ještě před několika lety by v českém prostředí působilo téměř neuvěřitelně.

Nejdůležitější otázka ale není, kdy naměříme 42 stupňů.

Důležitější je, kolik podobně horkých dnů zažijeme, jak teplé budou noci, kolik vody zůstane v půdě a zda dokážeme upravit města i krajinu dříve, než se z mimořádné události stane běžná součást léta.

Horko totiž není jen údaj na teploměru.

Je to informace o tom, kolik vody se vypaří, jak rychle vyschne pole, zda se člověk v noci vyspí a jak bude vypadat místo, ve kterém budou vyrůstat naše děti.