Článek
Mnozí lidé se však přísloví „na každém šprochu pravdy trochu“ houževnatě drží, ačkoli nepochybně vědí, že existují vědomé lži a pomluvy vymyšlené za jediným účelem – někomu či něčemu ublížit. Vědí i to, že existují hoaxy, které mají vystrašit příjemce a šířit paniku, záměrně tvořené dezinformace, jejichž smyslem je ovlivnit úsudky jedinců, a tím jimi manipulovat.
Někteří jsou dokonce ochotni a schopni bít se „do krve“ za právo otevřeně lhát, pomlouvat, strašit, šířit paniku, dezinformovat a manipulovat veřejností. Schovávají se přitom za právo na svobodu slova, kterou vnímají tak, že pokud není „absolutní“, není vůbec. Proti nim stojí ti, kteří naopak chtějí stavět lžím a dezinformacím meze, za což jsou první skupinou obviňováni z totalitních cenzurních praktik. Jsme tedy svědky zápasu mezi samozvanými ochránci bezbřehé svobody slova na jedné straně a na straně druhé stejně samozvanými strážci před zneužíváním svobody slova.
Nabízí se otázka – je svoboda slova pro všechny, nebo jen pro ty, kteří ji nechtějí zneužívat? A lze vůbec svobodu slova zneužít, když neexistuje návod na její správné užití?
Argumentace „odpůrců svobody slova pro všechny“ je často přirovnávána například k té, kterou „se oháněli už komunističtí ideologové v roce 1989 v reakci na dokument Několik vět“. To je ovšem chucpe. Myslet si, že signatáři Několika vět (vypracovaných Chartou 77), kteří mimo jiné žádali svobodnou výměnu názorů, toužili po svobodě lhát, pomlouvat, strašit, šířit paniku, dezinformovat a manipulovat, je buď hloupé, nebo je to samo o sobě výrazem manipulace a demagogie.
Do roku 1989 byla totiž u nás žurnalistika výrazně jiná než v současnosti. Tehdy zejména v naší žurnalistice působící v rámci totalitního státu totiž dominovala jednostranná komunikace od médií, tedy novinářů píšících a redigujících média pod vlivem autocenzury, ke čtenářům, posluchačům a divákům bez významnější přímé interakce. Tento jednostranný tok informací ovšem pokračoval, i když totalitní režim padl a všechna média, hlavně nově vzniklá, se začala prohlašovat za nezávislá.
Důvod je zřejmý. Dokud se internet aspoň u nás nacházel v plenkách, byla média a žurnalistika prakticky plně v rukou profesionálů, kteří se vyznačovali tím, že se snažili ve svých projevech udržovat určitý nadhled a pózu objektivity a pokud možno nestrannosti. To všechno se ale změnilo s nástupem internetu a sociálních médií, kdy do žurnalistiky „vtrhli amatérští novináři“, kteří zmíněný nadhled, pózu objektivity a nestrannosti neuplatňují, neboť to zkrátka nedovedou či nechtějí dělat. A jelikož je amatérských novinářů nepoměrně víc než profesionálních, musela se profesionální média tomu trendu přizpůsobit. Sám pro sebe jsem si to nazval amaterizace médií.
Ondřej Neff, spisovatel a novinář, vydavatel internetových deníků Neviditelný pes (založen na jaře 1996, od podzimu 2005 součástí webu Lidovky.cz) a DigiNeff, vyslovil asi v roce 1995 poměrně jasnozřivou předpověď, že rozvoj internetu povede k tomu, že si každý, kdo bude chtít, vytvoří vlastní médium, jehož prostřednictvím bude sledovat třeba filmy s Humphrey Bogartem, americkou NBI a zprávy o včelařství. A pak založil Neviditelného psa. Neff se mýlil pouze v tom, že si k tomu, aby člověk mohl sledovat cokoli, nemusí vytvářet vlastní médium, internet mu tuto možnost nabídne sám. Neffa nejspíš tenkrát také nenapadlo, kolik lidí se nespokojí s tím být pouhými pasivními příjemci mediálních obsahů, ale začnou se rovněž aktivně podílet na jejich tvorbě.
A co objektivita médií? Jak by mohla být média objektivní, když objektivní je to, co existuje nezávisle na subjektivním mínění, chtění nebo zájmu? Ostatně média, zpočátku jen noviny, jsou produktem, který má realizovat něčí zájmy. Noviny vznikaly, když to zjednoduším, ve dvou hlavních liniích. Jednak se vyvinuly z potřeby předávání si zpráv mezi byznysmeny, a jednak ze snahy vládnoucích skupin šířit určité informace a „pokyny“ směrem k lidu. Kde v tom chce někdo hledat nějakou objektivitu?
Vrátím se ale k přísloví „není kouře bez ohně“. Možná si někdo vzpomene na francouzské filmové drama z roku 1973 nazvané právě Není kouře bez ohně režiséra André Cayatteho s Annie Girardotovou v hlavní roli, který ukazuje, jakých oporných praktik jsou schopni někteří lidé například v boji o moc. Každopádně nebude na škodu připomenout si, o co ve filmu jde.
„Život obyvatel města Chavigny ovládá mafie soustředěná kolem starosty Boussarda (André Falcon). Jiné smýšlení není dovoleno, politická opozice je v útisku, její představitelé se oprávněně strachují o životy. Blíží se volby a nabízí se reálné nebezpečí, že Boussard díky svým špinavým praktikám křeslo starosty obhájí. Tomu se postaví respektovaný lékař Peyrac (Bernard Fresson), který se po zralé úvaze rozhodne stát jeho protikandidátem. Mafie se pokusí váženého lékaře zdiskreditovat fotomontáží pornografické fotografie zachycující jeho manželku Sylvii (Annie Girardot) uprostřed skupinových orgií. Špinavý trik kupodivu projde a Peyrac se vlivem okolností ocitá v pasti.“
Film zobrazuje, jak účelově vyrobená lež a manipulace dokáže zrelativizovat mravní a hodnotové jistoty a slušného člověka učiní bezradným a bezbranným vůči nepodloženým informacím. Nejvíc ponižující pro něj není přitom ani tak dezinformace sama, ale způsob, jakým na ni reaguje okolí, ovlivněné příslovím – není kouře bez ohně. Jistě si každý umí představit, jak se za padesát roků, které uplynuly od uvedení filmu, zdokonalily nástroje, metody a možnosti dezinformátorů a manipulátorů.
Avšak bezbřehá svoboda slova má i další úskalí, a sice, že se diskuse, která původně měla být svobodnou výměnou názorů, často zvrhne v dehonestaci osob a v debatu právě o té dehonestaci, ve které se podstata problému úplně ztratí. Říká se, že není radno zahrávat si s ohněm, jelikož je dobrým sluhou, ale zlým pánem. A na hranicích se také upalovali heretici (kacíři) a čarodějnice.
