Článek
Slavný český herec Marek Vašut sdělil nedávno svůj názor na cenzuru pro Deník.TO v rozhovoru s jeho šéfredaktorem Markem Stonišem. A vyjádřil jej zcela svobodně, aniž by mu za to cosi hrozilo, a aniž by jej někdo upozaďoval. Problém je snad jenom v tom, že v tomto jakémsi plátku nezíská Vašutovo stanovisko stejnou publicitu jako v nějakém mainstreamovém médiu. Vlastně mu tímto článkem tak trochu pomáhám, aby jeho názor na cenzuru, který sice považuji za scestný, vešel ve větší známost.
Abych to vysvětlil, vyjdu z definice cenzury, jak ji uvádí Slovník mediální komunikace: „Cenzura je cílený (tj. záměrný a vědomý), institucionalizovaný a politicky podložený zásah státní moci do autorského záměru či do informačního toku.“ Podobné zásahy bychom však u nás stěží našli. Každý se ale může odvolat na široké pojetí cenzury, kterou se pak rozumí jakákoli kontrola informací obyčejně určených ke zveřejnění, aby mohl vykřikovat, že je u nás cenzura, že ji vidíme všude kolem.
Je mi líto, ale ani v tomto případě nemají pan Vašut ani jiní bojovníci za svobodu projevu pravdu. Pletou si totiž své jistě nezadatelné právo svobodně se vyjadřovat s (něčí) povinností zajišťovat takovým vyjádřením onu publicitu.
Definice praví: „Svoboda projevu (též svoboda slova) je svoboda vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení. Synonymní termín svoboda vyjadřování bývá někdy používán pro indikaci, že nejde jen o svobodu projevu, ale také o svobodu informace a myšlenky přijímat, vyhledávat a rozšiřovat jakýmkoli způsobem, bez ohledu na použité prostředky. Tyto svobody jsou úzce spjaty s konceptem svobody myšlení. V praxi není svoboda projevu v žádném státě absolutní a běžně podléhá omezením, například v případě „projevu nenávisti“ či „vyhrožování“.“ Pro některé je v definici matoucí slovní spojení „rozšiřovat jakýmkoli způsobem, bez ohledu na použité prostředky“.
To ovšem znamená pouze, že své názory může každý šířit ústně, písemně, tiskem, přes internet nebo formou umělecké tvorby. Nikde ale není řečeno, že má kdosi povinnost ono šíření zajišťovat a financovat. Uvedu příklad. Určitě kdekdo zná londýnský Hyde park, kde se kdokoli může postavit na bedničku a hlásat svobodně své názory. Existoval vtip, že se v Hyde Parku srotil obrovský dav kolem dvou řečníků. Přijde policista a volá: „Kdo chce zapálit Westminsterský palác, postaví se nalevo od cesty a kdo chce zapálit Downing Street číslo 9, postaví se napravo od cesty. Cesta však musí zůstat průchodná.“
V Hyde Parku mohl a může každý řečnit po libosti (i když v posledních letech zájem o tuto tradici, která sahá 130 let do minulosti, upadá), ale zmíněnou bedničku si musí opatřit sám. V internetové době to znamená, že nikdo nikomu nebrání založit si své webové stránky, kde může publikovat, co chce, a může si tam stanovit i svá pravidla pro publikování názorů, což je ostatně právo každého vlastníka či provozovatele média. Nebo si lze najít na sociálních sítích platformu, jež názory dotyčnému zveřejní, tak jako si pan Vašut našel uvedený deník. Je absurdní, když v době nepřeberného počtu médií pan Vašut mluví o „upozaďování viditelnosti nějaké zprávy“ jako o cenzuře.
Herec Marek Vašut dobře ví, ostatně to v rozhovoru s Markem Stonišem vyjádřil, že ho za jeho názory nikdo nesebere ani nepředvolá do úřadovny nějaké novodobé obdoby StB, že mu za ně nehrozí žádná šikana. Proto se také mohl stát členem jakési „Společnosti pro obranu svobody projevu“ a pokojně, bez obav a do sytosti bránit něco, co není ohroženo. Může to dělat proto, že žije ve svobodné společnosti, a proto může také hlásat, že si lidé často neuvědomují, že o svou svobodu přicházejí postupně a nenápadně.
Kdysi u nás existoval „Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných“ (VONS), což bylo sdružení občanů založené 27. dubna 1978 v komunistickém Československu, jehož cílem bylo sledovat a zveřejňovat případy politických vězňů a dalších osob pronásledovaných z politických důvodů. Motivací pro založení výboru bylo zjištění, že na mediálně známé osobnosti si StB tolik netroufla jako na lidi neznámé, kteří tak byli bez mezinárodní mediální ochrany perzekvováni daleko více. Reakcí komunistického režimu na činnost VONS byly represe zaměřené proti samotným jeho členům.
V tomto směru může zůstat Marek Vašut klidný. Jemu nehrozí žádné represe a už vůbec ne toho druhu, jaké uplatňovali komunisti proti členům VONS. A to je dobře, moc dobře. Proto mu lze popřát spoustu dalších rolí a úspěchů v herecké kariéře. Ostatně hraní mu jde mnohem líp než ochrana svobody projevu.
Zdroje:
Slovník mediální komunikace, Reifová Irena & kolektiv, Portál, s. r. o., Praha 2004
