Článek
Léčil se z gamblerství a po čase se v léčebně cítil jako v pasti. Mučily ho vzpomínky na to, co prováděl. Věděl, že je to k ničemu, ale nemohl přestat myslet na svůj zničený život. Před ženinými výčitkami utíkal do hospody, takže i víc pil, a pak znovu hrál. Před lidmi předstíral, že je v pohodě, vymlouval se věřitelům. V léčebně se jeho psychika zlepšila, ale úzkost z budoucnosti nemizela. Táhlo mu to hlavou i tehdy, když cestou zpátky do oddělení potkal svého známého. Sotva se otřepali z údivu, že se vidí tady, vyprávěl mu známý následující příběh.
»Poslední dobou chodil hrát na automaty pokaždé, když měl peníze, anebo když je sehnal. A sháněl je intenzivně, půjčoval si, kde to šlo a od koho to šlo. Snažil se pokaždé vyhrát, aby mohl vrátit dluhy, někdy se mu to i podařilo, ale vzápětí zase prohrál, zase si půjčil, a tak pořád dokola. Ale většinou prohrával. To se pak svým věřitelům vymlouval, nebo se před nimi schovával. Poštěstilo se mu dokonce získat úvěr u jedné banky. Něco z takto nabytých peněz padlo na splacení některých dluhů, větší část však skončila opět v hladových automatech. Neměl tudíž ani na splátky úvěru, tak mu začaly chodit upomínky a výhrůžky, a to i od bývalé manželky, neboť neplatil ani alimenty na svou dceru.
Každý den se děsil otevřít schránku na dopisy, aby tam nebylo oznámení o uložení zásilky na poště, a když je tam našel, tak si dopis ze strachu nevyzvedl. Domů chodil oklikami, aby se vyhnul místům, kde by mohl potkat nějakého věřitele. Při hraní dost pil, což ještě víc podlamovalo jeho vůli a ochromovalo soudnost. Tím snáz prohrával. Když nehrál na automatech a dostal se domů bez problémů, byl tam zalezlý, nikomu neotvíral. Telefonátů se bát nemusel, protože mu pro neplacení zrušil operátor tarif a samotný mobil dal do zastavárny. O elektřinu, vodu a topení přijít nemohl. Bydlel v ubytovně firmy, kde pracoval, a ta si nájem strhávala přímo z jeho výplaty.
Stále víc propadal zoufalství. Připadal si jako zajíc na honu – kličkoval, zdrhal, ale ze všech stran se na něj hnali lovečtí psi. Už to nemohl vydržet. Byl na dně. Chtěl všechno skončit a mít už konečně klid. Opatřil si prášky, koupil flašku, zalezl domů, vychlastal to a spolykal a doufal, že usne a už se neprobudí. Jenže se ráno probral a bylo mu strašně zle… Nakonec šel do nemocnice a teprve tam se zhroutil. Vypumpovali mu žaludek. Řekl doktorovi, co udělal a proč, a teď je tady.«
Z příběhu známého jej obestřela hrůza. Jejich osudy byly sice odlišné, zároveň ale podobné, až to děsilo. A pak se mu vybavil vlastní příběh, jenž byl co do rozsahu v jeho gamblerské kariéře asi nejobludnější. Stal se v době, kdy by se jeho dluhy daly vyřešit pětadvaceti tisíci, ale on je neměl.
Když vstupoval do herny, vězely mu v peněžence tisíce tři. Sedl si k hrací skříni, vsunul do štěrbiny tisícovku a začal. Hned si připsal stovku výhru. To ho navnadilo, a tak automat roztáčel. Už vyhrával čtyři stovky, zvedl sázku, ale přestalo to padat, kredit se scvrkával, až se vypařil a automat poněkud pohasl.
Vztekle vylovil z peněženky další litr a štěrbina jej nezúčastněně vsála. Tisícovka zmizela, jen se zaprášilo. Musel do bedny strčit další portrét Palackého, jestliže chtěl hrát dál, a to on chtěl. A už se zas točily fiktivní válečky, kombinace padaly, vyhrával i prohrával a když už mu zbývaly jen dvě stovky, přišla větší výhra, brzy ještě větší a pak znovu. Zvedl sázky a přicházely větší výhry. Automat mu dělal blbce. Brzy měl zpět své peníze a tisícovku navíc, zvedl sázku na maximum a vzápětí přišla nejvyšší možná výhra. Nakonec vytáhl z bedny třináct tisíc korun.
Deset uložil do peněženky, dva litry strčil do vedlejšího automatu, objednal si pití a jídlo, zaplatil to a zbytek peněz z tisícovky nacpal do kapsy u džínsů. Jedl, pil a vyhrával, dokud nevytáhl také ze tohoto automatu dvanáct tisíc. Byl v euforii a zasedl ke třetímu automatu, dal do něj dva tisíce a brzy je prohrál.
Vytáhl z peněženky jiné dva papíry a opět jimi nakrmil automat. Ten mu tentokrát nevzdoroval dlouho a otevřel se mu jako žena při rozkoši. Tak se mu jevilo, ale ten, kdo se tu oddával rozkoši, ne nepodobné sexuální, byl on. Vybral z bedny deset tisíc korun. Vyplatila je servírka a tvářila se přitom neutrálně, ale on měl přesto dojem, že ji štve, jak mu musí pořád sázet na dřevo peníze. Ucítil škodolibou radost a ztratil veškerou soudnost.
Do čtvrtého automatu vložil dva tisíce korun, po tisíci do dalších dvou beden a pustil na nich automatickou hru. Zatímco on se věnoval stroji se dvěma tisíci, nechal zbývající dva činit s jeho penězi, co samy chtěly. Hrál pak dvě hodiny jako pominutý, v jedné fázi dokonce na čtyřech automatech naráz.
Vyhrával, prohrával, ale víc vyhrával, potom zase něco prohrál, ale teď už mu o to ani nešlo, neboť byl ve svém živlu. Hladina adrenalinu stoupala, cítil se jako v jakési bitevní vřavě, ale máchal bankovkami místo mečem, místo zášlehů z výstřelů blikaly automaty, zářily, hrály vítězné fanfáry místo polnic a byly potichu nebo jen neosobně vrčely, když nepřicházely vyhrávající kombinace.
Svět za zdmi herny neexistoval a byl tady jen tento iluzorní, v němž se střídala barevná a mihotavá světla s potemnělostmi, vzestupy s pády, svět, co se mimo zářící displeje topil ve stínech, v němž peníze ztrácely hodnotu – hned několik tisíc, hned zase nula – a mezi tím jen pár minut. A ty sumy měly většinou podobu pouhých červeně svítících číslic. A když se objevila nula, to byl konec a smutek, a když čísla směnil v bankovky, to byl také konec a smutek, totiž byl to konec hry.
Vtom pochopil, že hra už ztratila smysl. Nebylo už proč hrát a on se cítil prázdný. Měl ovšem vyhráno, a tak byl spokojený, že uhradí dluhy a všechno, co do včerejška hrozilo, zmizí. Vybral, co bylo v bednách a než strčil peníze do peněženky, spočítal je a měl třicet tři tisíce korun, a to ještě zaplatil skoro dva tisíce za pití, jídlo. Zamířil k východu z herny, ale přišlo mu líto, že všechny peníze schlamstnou dluhy a jemu moc nezbude.
Za to, co jsem měl na začátku, to ještě zkusím, rozhodl se. Teď už se mu přestalo ale dařit. Uplynula sotva čtvrthodinka a byl lehčí o tři litry. Okamžik váhal, pak ukrojil další dva tisíce a dal je do bedny s tím, že bude ještě na svém, i když je prohraje a ze zbytku zaplatí dluhy.
A tak se také stalo. Nemusím splatit všechno naráz, pomyslel si. Za hodinu se pevně rozhodl, že splatí deset tisíc a tři tisíce, co si přinesl, mu zůstanou. Splatí pět a dva mu na útratu stačí a z další výplaty splatí zase tři a ženě to nějak vysvětlí, umínil si za další hodinu. Ještě později se zařekl, že si dva tisíce nechá a splácet začne za měsíc. Pak to znovu přehodnotil. Dva tisíce nic neřeší, ale tady se mohou rozmnožit. Nebude snad pořád prohrávat. Stroj poslední bankovky pozřel a bez účasti na jeho osudu mu brzy vystavil účet v podobě krutě červeně svítící nuly v kreditu. V panice zastrčil ruce do kapes a nahmatal nějaké bankovky a mince. Dělalo to 323 korun. Tři sta strčil do automatu s nepatrnou jiskřičkou naděje, že přece jen něco vyhraje.
„Prosím,“ zašeptal. „Alespoň pět stovek.“ Automat peníze bezcitně sjel. Cloumal jím příšerný vztek a nejradši by tu hnusnou bednu roztřískal, ale opanoval se, tolik síly ještě měl, a pak se jeho duše zhroutila sama do sebe a on jako v horečce, naprosto sklesle odešel z herny. Zastavil se za dveřmi, rozhlédl se, cítil se jako mátoha, hadr, nechtělo se mu žít, po tomhle nočním šílenství měl v kapse 23 korun a stál tam jak hromádka neštěstí.
Od té doby uplynula už spousta let a on po návratu z léčebny už nikdy na automatech nehrál. Přemýšlel, jestli mu pomohla opravdu léčebna, nebo spíš žena, která mu navzdory všemu věřila, a když se vrátil domů, byla to ona, kdo se postaral v rozhodující míře o to, aby se veškeré jeho dluhy opravdu splatily. A měl kliku, že jeho věřitelé byli v podstatě slušní, rozumní lidé, co se spokojili s tím, že jim peníze vrátí postupně a nechtěli ho zničit. Každopádně měl obrovské štěstí, že se mu podařilo vrátit do normálního života.
