Článek
Pro mnohé „naše lidi“ a politiky, nyní pohříchu politiky vládní, představuje (po vyhnání německé menšiny z Československa) v Mnichově založený spolek zvaný Sudetendeutche Landsmanschaft zlo, protože chce podle tohoto názorového proudu revidovat výsledky II. světové války, chce zpátky své někdejší občanství a majetky na našem území, případně i s tím územím. Takhle to po čtyři desetiletí vykládal komunistický režim v Československu, až se to řadě lidí zažralo pod kůži.
Vždyť přece po válce šlo při odsunu/vyhnání z naší strany o jednání, jež souviselo s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, nebo směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, jak pravil zákon č. 115 z 8. května 1946 (tzv. amnestijní), který je dáván do souvislosti s Benešovými dekrety a který takové jednání omilostňoval. Rozumějme: pokud šlo o boj o znovunabytí svobody, dá se jím (snad) ospravedlnit leckterý čin, ale omilostňovat něco jako „spravedlivou odplatu“ je na každý pád silné kafe. Spravedlivou odplatu může v demokratické společnosti posvětit jedině soud, a ten nic takového v době řádění například našich „Revolučních gard“ (přezdívaných rabovací) neučinil. Udělal to zpětně právě až zmíněný amnestijní zákon přesně rok po válce.
Francouzská historička Muriel Blaive k otázce, o co jde ve sporu o Benešovy dekrety, uvedla, že sice neoblomná menšina sdružená v landsmanschaftu „otázku dekretů přetřásala po celá desetiletí, až do pádu komunismu se jí ale kromě úzkého kroužku svých přívrženců nikdy nepodařilo oslovit širší veřejnost. Poválečné vyhnání Němců se totiž týkalo celé střední Evropy, nejen Československa, a bylo považováno za nezvratný důsledek nacistické agresivní politiky. Kromě toho v případě ČSR začal odsun v době, kdy v zemi stále pobývala sovětská a americká okupační vojska. Oficiálně byl posvěcen na Postupimské konferenci 2. srpna 1945.“ Blaive dodala, že československá komunistická vláda, opírající se o sovětskou podporu, požadavků radikálních sudetských Němců absolutně nedbala.
Jakkoli se dnes Česká republika hemží „antikomunisty“, postoj komunistické vlády k požadavkům sudetských Němců vzala tehdy velká většina naší veřejnosti za svůj, stále jej chová a nehodlala a nehodlá na něm nic měnit. Dodnes u nás přežívají zejména politici (momentálně převážně vládní), jež jsou v otázkách odsunu/vyhnání sudetských Němců stejně neoblomní a jakékoli sudetské požadavky, ať už skutečné či domnělé, odmítají.
Jenže přišla sametová revoluce, moc komunistů u nás padla, a nastal rok 1990, kdy se v Československu dostali k moci intelektuálové, kteří již dlouho přemýšleli „o nemorálnosti odsunu a jeho důsledcích v podobě nastolení totalitního komunistického režimu v jejich zemi,“ jak vysvětlila Muriel Blaive. Nově zvolený prezident Václav Havel se Němcům za Československo omluvil, což posílilo radikální sudetské Němce, kteří se v 90. letech chopili příležitosti i v souvislosti s obecnou tendencí v západních demokraciích přehodnocovat pojem morálního soudu dějin, tedy v podstatě zpětně na dávné zločiny aplikovat současná kritéria demokracie a lidských práv, a vyhnání sudetských Němců se uvádělo jako jeden ze zapomenutých zločinů, které měly být uznány.
Benešovy dekrety týkající se hlavně vyvlastnění majetku sudetských Němců se staly předmětem živých kontroverzí zejména v době před prvním rozšířením Evropské unie o deset nových zemí, k němuž došlo v roce 2004. Muriel Blaive napsala, že je podivné, když se debata zaměřovala především a „zjevně na jejich legálnost“. Za podivné to historička označila, „protože právě zákonnost by mohla jen stěží charakterizovat poválečnou Evropu, která si řešila své účty krvavě“. V Polsku proběhlo vyhnání Němců v ještě daleko méně „legálním“ kontextu než v Československu. Počet obětí tam byl rovněž vyšší. Vyhnání sudetských Němců nepřikazoval žádný zákon a sudetské požadavky tradičně postrádají přesnost natolik, že i jejich nejradikálnější zastánci si jsou vědomi, jak by bylo nerealistické očekávat nyní od České republiky navrácení majetku a občanství.
Teď se ale dostáváme ke kardinální otázce – proč by mělo být vyhnání Němců z Čech a Moravy méně oprávněné než vysídlení Němců z Polska, které to dávno nijak neřeší? Odpověď tkví v důrazu, míní Blaive, s nímž „se Češi vždy vydávali a stále vydávají za demokratický národ“. Přitom spojení mezi pojmy odsun a demokracie je mimořádně ambivalentní a vede k otázkám: „Lze násilím vysídlit jednu národnostní menšinu jménem demokracie? A lze násilím vysídlit jednu národnostní menšinu, aniž by to zasáhlo demokracii?“
To je ten neuralgický bod, do kterého vždycky rýpali radikální sudetští Němci, a jenž na druhé straně spolehlivě naježí část české veřejnosti a některých politiků. Ti jistě vědí, že vyhnání národnostní menšiny na základě kolektivní viny je s demokracií zcela neslučitelné. Pokud by Češi k této otázce přistoupili stejně nacionálně jako před válkou sudetští Němci a po válce Poláci, mohli by říct – vy, Němci, jste chtěli náš národ zničit, tak jsme se vám my, Češi, za to po válce pomstili, takže teď mlčte.
Jenže Čechoslováci, respektive Češi do roku 1938 interpretovali spíš jako politické než národnostní řešení skutečnost, že sudetští Němci volili v posledních svobodných volbách (květen-červen 1938) z více než 90 procent stranu Konrada Henleina, čímž dali přednost Hitlerovi před Benešem. Z pohledu Čechů to byla volba diktatury proti demokracii, a nikoli hlasování za připojení k Říši proti dalšímu setrvání v Československu, a tuto zradu sudetských Němců prožívali jako zradu morální, jako útok na celý stát a v něm hlavně na českou demokracii, což se rovnalo útoku na duši národa. Takto problém vysvětlila historička Muriel Blaive.
A proč to tak cítili, objasnila tím, že v roce 1918 založili Češi svou státní identitu pod vlivem Tomáše Garrigue Masaryka na demokracii, humanismu a toleranci a byli přesvědčeni o nadřazenosti svého politického systému natolik, že vzdor potížím s integrací národnostních menšin věřili, že ty nakonec uznají legitimitu čs. státu. V roce 1936 prezident Beneš dokonce označil v Liberci před německým posluchačstvem společný život Čechů a Němců v zemi za „osudové společenství“. Většina Němců ale myšlenku osudového společenství nejspíš nepřijala za svou.
Totiž nedorozumění tkvělo v tom, že Češi považovali sudetskou touhu po sebeurčení za politickou otázku, zatímco sudetští Němci uvažovali v termínech národní příslušnosti a nebyli a mnozí nejsou schopni přijmout ani pochopit, že politická volba se může Čechům jevit významnější než volba národnostní. Polský národnostní přístup byl a je proto sudetským Němcům pochopitelnější.
Od konce II. světové války však již uplynulo víc než osmdesát let a od česko-německé deklarace z roku 1997, která poskytuje pravdivý obraz historických souvislostí, skoro třicet let. Téměř čtvrt století nás také dělí de dne, kdy 11. dubna 2002 pronesl Günter Verheugen, komisař Evropské komise pro rozšíření EU, v Praze na půdě Karlovy univerzity, Fakultě sociálních věd zásadní projev, který nazval „Cíl evropské integrace leží v budování budoucnosti, ne v revizi minulosti“.
Právě staroslavná pražská univerzita poskytla Verheugenovi odrazový můstek k proslovu, když v jeho úvodu řekl: „Je jen málo míst v Evropě, které by byly tak intenzivně spojeny s velkými jmény a významnými událostmi v intelektuálních dějinách Evropy jako Univerzita Karlova v Praze. Univerzitu v Čechách založil císař Svaté říše římské národa německého, z rodu Lucemburků. Kolik evropské historie je obsaženo v tomto stručném popisu!“ Dále hovořil o minulosti, s níž musíme žít, neboť ji nelze vymazat ani odčinit. Uvedl, že nemá smysl sčítat bezpráví a křivdy a vyvažovat je jinými křivdami a bezprávími. „Smysl má pouze konstatování, že lidská práva jsou všeobecná, že bezpráví zůstává bezprávím, a to všude, bez ohledu na to, na kom je pácháno, a že nelze dopustit, aby se opakovalo,“ řekl Verheugen.
Z jeho projevu vyplynulo, že v EU je používání vyhnání, zabavení majetku, útlaku nebo diskriminace jako politického prostředku nemyslitelné, a to kdekoli a za jakýchkoliv okolností. Stejně nemyslitelné by však bylo opakování fašistického teroru, který tomu všemu předcházel. Mám pocit, že všichni, kteří přikládají nadcházejícímu sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně takovou důležitost, jen vyvolávají bubáky minulosti.
Zdroje:
Domnitz, Christian, Zápas o Benešovy dekrety před vstupem do Evropské unie, překlad Matěj Spurný, 2007
Blaive, Muriel, Mink, G., Benešovy dekrety, sborník, do kterého přispěli Verheugen, G., Bazin, A., Kuklík, J., Weger, T., Rathkolb, O., Havel, V., Praha 2003
