Článek
Na jednom blogu jsem narazil na článek s názvem „Podle prezidenta máme nadbytek nemocnic. Co by se dělo, kdyby něco takového řekl Babiš?“ Zaujal mě ale hlavně proto, že jsem o tomto tématu psal již před 30 lety.
Autor článku se ve svém textu podivuje jednak výroku prezidenta Petra Pavla proneseném v rozhovoru na TV Prima, že „naše země má příliš hustou síť nemocnic, která neodpovídá evropským standardům“, a jednak tomu, že prezidentova slova ohledně našeho zdravotnictví „nevyvolala takřka žádný mediální ohlas“. Já naopak skoro žasnu, co na tom dotyčného zaráží? Petr Pavel totiž konstatoval známou skutečnost.
Pokud totiž srovnáte naši síť nemocnic se sítí v kterékoli evropské zemi, dojdete brzy k závěru, že je ta česká předimenzovaná. Ještě výrazněji by to vyniklo, kdybychom situaci porovnávali třeba s USA, Austrálií, Kanadou, Brazílií, Ruskem, Čínou… Ne, že by bylo něco špatného na tom, když má člověk k dispozici veškerou zdravotní péči ve svém nejbližším okolí. Jenže se to nedá ufinancovat.
Kdysi dávno, možná před třiceti lety, jsem byl součástí doprovodu tehdejšího mexického velvyslance v Česku při jeho cestě po okresu, kde jsem tehdy působil. A jelikož velvyslanec hovořil perfektně česky, bavili jsme se o různých záležitostech a já jsem zmínil, že je naše zdravotnictví v krizi. Odpověděl mi, že jeho diplomatická mise v ČR je už jeho jedenáctá v zemích čtyř kontinentů a že ve všech těch státech by byli rádi, kdyby se jejich zdravotnictví nacházelo v „podobné krizi“. Opravil jsem se tedy, že problém je spíš v tom, z jakých zdrojů naše zdravotnictví zaplatit.
Zemská porodnice 1875 - jedna z nejdéle otevřených porodnic na světě, kterou projektoval a postavil Josef Hlávka, mecenáš české vědy, kultury a vzdělání.
Zásadní rozpor spočívá totiž v tom, že běžný člověk, když už stoná, chce stonat a mít všechna potřebná vyšetření v místě bydliště (jak mi sdělil v čase mého redaktorského působení jistý muž), zatímco lidé odpovědní za zdravotnictví chtějí, aby fungovalo co nejefektivněji. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby poblíž každé samoty (což je pojem relativní ve srovnání třeba s Kanadou nebo Austrálií) byla plně vybavená nemocnice. Jenže i velmi prostě myslící člověk pochopí, že to není možné, respektive že na to nemáme.
Pokud je tedy dotyčný ochotný to pochopit. To však není vždy a u každého splnitelná podmínka. Svého času mi Karel Kryl při našem jediném setkání řekl – „to nevíte, pane, jak lidi dokážou být blbí, když blbí být chtějí“. Jako v mnoha jiných případech to legendární zpěvák vyjádřil naprosto přesně. Není věcí skutečné inteligence člověka, jenž se diví výroku prezidenta, že je naše síť nemocnic předimenzovaná, protože on se tomu chce divit ve smyslu poznámky má dávné moudré starší kolegyně, která mi řekla – udělej se hloupým, moc práce ti to nedá.
Proto nemá význam vysvětlovat, jak drahý je provoz třeba počítačového tomografu, magnetické rezonance a dalších a dalších přístrojů moderních vyšetřovacích metod. To každý beztak ví, ale mnozí nechtějí vědět, protože chtějí stonat v místě bydliště, když už musí, a nechtějí dojíždět na vyšetření do jako peklo vzdálených okresních či dokonce krajských měst.
Poznámka od AI: „Ano, česká síť nemocnic je experty i politiky považována za mimořádně hustou. V České republice funguje přibližně 160 nemocnic akutní péče, což je vzhledem k rozloze země a počtu obyvatel výrazně nadprůměrné číslo v porovnání s většinou evropských států.“
Zdroje:
