Článek
Objevil jsem fotku sochy Aloise Jiráska na „jeho“ pražském náměstí s poznámkou, že je fotografy neprávem opomíjena kvůli populárnímu Tančícímu domu, ač byl Jirásek čtyřikrát navržen na Nobelovu cenu. Možná je Jiráskova socha focena méně než Tančící dům, což může urážet něčí vlastenecké cítění, protože Alois Jirásek celým svým rozsáhlým dílem připomínal slavné kapitoly českých dějin.
Z globálního měřítka je však Tančící dům na pohled lákavější než Jiráskova bronzová socha, byť ta je kulturní památkou ČR. Lze k ní dodat, že jejím autorem je Karel Pokorný, pískovcový podstavec pomníku navrhl architekt Jaroslav Fragner. Sochu odlila firma Zukov a celý pomník roku 1960 odhalil tehdejší ministr kultury a školství Zdeněk Nejedlý.
Víc mě však zaujala informace o Jiráskových nominacích na Nobelovu cenu za literaturu, kterých bylo pět, ne čtyři. Těžko říct, zda si Jirásek literární Nobelovku zasloužil. Z českého pohledu jistě ano. A nejen on. Těch návrhů na Nobelovu cenu zejména za literaturu pro české osobnosti totiž bylo mnohem víc a Jirásek není ani v čele českého pelotonu co do počtu nominací.
Poněkud tristním faktem však zůstává, že jen dva Češi se opravdu stali laureáty Nobelovy ceny. Prvním byl akademik Jaroslav Heyrovský (1890–1967). V roce 1959 získal Nobelovu cenu za chemii za vynález a využití polarografie. Druhým laureátem je pak básník Jaroslav Seifert, který získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1984. A to jsou zatím už všichni čeští nobelisté. Mě osobně může těšit, že nesu stejné vlastní jméno jako oni dva, ale nejsem malicherný ani ješitný, tak to vůbec nepřipomínám.
Dnes je opět doba toho Borovského verbálního vlastenčení. Proti Havlíčkově době máme teď ale výhodu, že žijeme ve svobodné zemi a ohrožuje nás „jen“ hybridně a potenciálně Rusko. Vlastně nyní nejde jen o slovní vlastenčení, patří k němu i mávání českou vlajkou na značném počtu demonstrací rozličného zaměření, nošení české trikolory, ač si ji mnozí pletou s ruskou. Ostatně červeno-modro-bílá kombinace jako státních barev není nijak zvlášť originální. Vedle Česka používá tuto kombinaci v Evropě také už jmenované Rusko, Slovensko, Francie, Nizozemsko, Velká Británie, Chorvatsko, Slovinsko, Srbsko (se zlatou na korunce navíc), Island, Norsko, Lucembursko (s jiným odstínem modré).
Ale zpátky k Aloisi Jiráskovi. Zajímalo by mě sice, kolik současných lidí přečetlo všechna jeho díla týkající se husitství? Kdo by ale neznal jeho Staré pověsti české. Často se dnes zmiňuje, že v nich je ledacos vymyšleno, ale jsou to přece pověsti, tedy mýty, nikoli literatura faktu. Vlastním dost staré vydání s ilustracemi Věnceslava Černého a jako klukovi se mi pověsti moc líbily. Jistojistě ve mně probudily národní hrdost, i když jsem se později dověděl, že mnohé příběhy nejsou tak úplně fakty podložené. Nedá se tak docela věřit ani Dějinám národu českého v Čechách a na Moravě od Otce národa Františka Palackého, kterým se Alois Jirásek inspiroval. Přehnaná, a to velmi, je zejména Palackého adorace husitství. Za zmínku stojí, že Palackého oblíbencem byl právě Karel Havlíček Borovský, jemuž Otec národa významně pomáhal v kariéře.
Jirásek byl každopádně navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Čtyřikrát Českou akademií věd a jednou Josefem Zubatým a Jaroslavem Novákem. Kdo z dalších českých a z Česka pocházejících spisovatelů se může pyšnit nominací na literární Nobelovu cenu? Rudolf Kassner (desetkrát), Otokar Březina (devětkrát, prý moc o cenu nestál), Jaroslav Vrchlický (osmkrát), Karel Čapek (sedmkrát), Josef Viktor Widmann (šestkrát), zmíněný Alois Jirásek (pětkrát), Franz Werfel (dvakrát), Jaroslav Seifert (dvakrát – jako jediný cenu skutečně obdržel).
Dále byli na Nobelovu cenu za literaturu navrženi autoři narození v českých zemích: Karl Kraus, rakouský spisovatel, satirik (třikrát), Óndra Łysohorsky, vlastním jménem Ervín Goj, lašský básník, překladatel a pedagog (v roce 1970), Sigmund Freud (jednou roku 1936). Počty nominací uvedené v závorkách je třeba brát s jistou rezervou, protože třeba Jaroslav Seifert byl podle jiných zdrojů navržen sedmkrát a Jaroslav Vrchlický ještě víckrát, byl navrhovaný od roku 1901 až do své smrti v roce 1912.
Nominování byli také Čech Vladimír Holan a český židovský spisovatel Arnošt Lustig. Pravidelně bývá zmiňován jako nominant také slavný český i francouzský spisovatel Milan Kundera, který měl k cenám odmítavý postoj. Podobal se tak francouzskému spisovateli a filozofu Jean-Paul Sartrovi. Ten ignoroval všechny oficiální pocty a v odmítacím dopise Nobelovu výboru napsal, že spisovatel by ze sebe neměl nechat udělat instituci. Nobelovy ceny za literaturu se musel zříct na nátlak sovětského režimu ruský spisovatel Boris Pasternak, který cenu získal v roce 1958.
Tím se dostávám zpátky ke Karlu Havlíčkovi Borovskému, který po návratu z delšího pobytu v Rusku napsal: „Odjel jsem do Ruska jako Slovan a vrátil jsem se jako Čech. (…) Dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí.“ A k Rusku a tamním spisovatelům pak uvedl: „Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu. A světu přináší jen výše zmíněné. Bez výjimek.“
Ačkoli tento názor v současnosti velmi konvenuje s pohledem mnohých na tuto zemi, která vede už pátým rokem agresivní válku proti Ukrajině, myslím si v rozporu s KHB, že v Rusku v minulosti žili, a i nyní žijí nejen spisovatelé, ale i osobnosti z jiných oborů, kteří měli, mají a mohli by světu nabídnout víc, než zmínil Karel Havlíček Borovský. Nicméně šílený Putinův režim všechno maří. Pokud jde o mě, zůstávám českým vlastencem, byť jsem doma na světě a zdravím tímto všechny světové vlastence, nikoli však uřvané nacionalisty.
Poznámka: Na Nobelovu cenu za literaturu byl několikrát navržen i Bohumil Hrabal. A pro úplnost dodávám, že na Nobelovu cenu míru byl navržen 17krát Tomáš Garrigue Masaryk a později Václav Havel.
Zdroje:
Kosina, Jaroslav, Dr., Velikáni našich dějin, Nakladatelství Jos. R. Vilímek v Praze, 1940, Praha
Jirásek, Alois, Staré pověsti české, Nakladatelství Jos. R. Vilímek v Praze, 1932, Praha
