Článek
Připomínám „To kalné ráno“ 14. září 1937, neboť smrt TGM tehdejší Československo se složitými vnitropolitickými poměry ještě víc oslabila a stala se znamením zkázy Masarykova díla, kterým byl československý stát, ale hlavně „československý“ národ. Ač by se mohlo zdát, že smrt velmi starého muže, jenž byl tehdy již téměř dva roky mimo politiku, nemohla mít na zemi takový vliv, znamenala fakticky symbolickou ránu do vazu státnímu útvaru zvanému Československo. TGM byl totiž politikem vpravdě světového formátu, osobností požívající doma i v zahraničí ohromné autority. Traduje se dokonce idealizovaný názor, že Adolf Hitler čekal na Masarykovu smrt, než začal realizovat svůj plán na likvidaci Československa a než zvedl stavidla své agrese, která vedla k druhé světové válce.
„To kalné ráno“ je báseň ke skonu TGM od Jaroslava Seiferta, jediného českého básníka, který se kdy stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu, čímž se dostávám k jádru problému vlastenectví v „našem“ národě. Seifert obdržel Nobelovu cenu roku 1984 jako občan Československé „socialistické“ republiky (přídomek socialistická dodali do názvu republiky tehdy vládnoucí komunisti v roce 1960, kdy přijali novou ústavu). Přesto o Sefertovi hovoříme jako o českém básníkovi. Roku 1984 to už rozpor nebyl, neboť od 1. ledna 1969 se z ČSSR stala federace dvou rovnoprávných národů – Čechů a Slováků.
Jenže na tomto půdorysu „Masarykovo“ Československo nevzniklo, a to ani co do národnostního složení, ani co do území, které tento stát zahrnoval. V říjnu roku 1918 tvořily Československo – české země, Slovensko a Podkarpatská Rus a národnostně se skládalo z Čechoslováků (Češi a Slováci), asi 64,3 % (Češi tvořili zhruba 51 %, Slováci 16 %), Němců, asi 23 % (největší menšina, žijící hlavně v pohraničí), Maďarů, asi 5 % (především na jižním Slovensku) a Rusínů (Ukrajinců), asi 3–4 % (na Podkarpatské Rusi). Další menšiny – Poláci, Židé a Romové – čítaly dohromady 3 % obyvatelstva.
Pokud porovnáme procentní zastoupení jednotlivých národů, je jasné, že tzv. národ československý byl účelově vytvořený konstrukt, aby Češi a Slováci dosáhli v novém státě většinu, neboť Němců v něm žilo víc než Slováků. TGM však „složený“ národ jako účelový nejspíš nevnímal, neboť on sám byl opravdu Čechoslovákem. Jenomže nacistické Německo jakési „účelovosti“ československého národa zneužilo k útokům na stát jako takový. Nacisti označovali Československo jako umělý státní útvar, který nemá nárok na existenci.
Pod tlakem německé Třetí říše a v Československu žijících sudetských Němců se také ČSR nakonec rozpadla a vznikly Protektorát Čechy a Morava a Slovenský stát. Po II. světové válce bylo Československo sice obnoveno, ale už bez Podkarpatské Rusi, bez „vyhnaných“ Němců a Maďarů, bez většiny nacisty vyvražděných Židů a Romů, aby se po téměř třech letech jakési svobody stalo roku 1948 pod nadvládou bolševiků totalitním státem, a po okupaci armádami Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 „normalizovaným“ přímým vazalem Sovětského svazu.
Vypsal jsem toto všechno, abych se zeptal, k čemu přesně se vztahuje člověk, jenž o sobě prohlašuje, že je českým vlastencem? Jasně – k českému národu, řekne každý. Ale ke kterému? K tomu, který žil pod komunistickým jhem? Nebo k tomu, který trpěl pod jařmem nacistickým? Nebo k tomu, který žil ve svobodné první Československé republice, nad kterou se záhy začal vznášet zlověstný hitlerovský pařát? Nebo k tomu probuzenému, který „vedl“ Otec národa František Palacký? Nebo k tomu, který byl součástí habsburské monarchie? Či k tomu, který se vzepjal pod vlivem Jana Husa v době husitské, kdy ještě národy v té formě, jak je vnímáme v současnosti, neexistovaly? Nebo snad k tomu, jemuž vládl Otec vlasti a římský císař Karel IV.? Dál do minulosti nepůjdu.
Je ale možné, že někdo plane láskou k národu, jež žije v současné České republice, která se datuje 1. ledna 1993, když se na rozdělení dosavadního Československa na Česko a Slovensko 8. června 1992 předběžně dohodli předsedové republikových vlád Václav Klaus a Vladimír Mečiar, a písemnou dohodu podepsali 26. srpna 1992 v brněnské vile Tugendhat. Ale právě tento způsob vzniku státu bez potvrzení lidovým plebiscitem (referendem, chcete-li) nemohou dodnes mnozí skousnout.
Jedním z nejzarputilejších odpůrců rozpadu Československa byl legendární písničkář a protivník komunistického režimu, geniální básník Karel Kryl, o jehož vlastenectví snad nikdo nepochybuje. Nemálo lidí jej považuje navíc za člověka, který jasnozřivě odhadl vývoj po pádu vlády komunistů až do současnosti. Kryl byl jednoznačně československý vlastenec. Miloval tedy vlast, kterou v její prvorepublikové svobodné podobě nezažil. Narodil se na konci protektorátu, takže se nemohl moc, respektive vůbec pamatovat ani obnovu Československa a krátký čas jeho relativní svobodné existence do komunistického puče.
Kryl tedy znal jen totalitní Československou republiku, z které v roce 1969 emigroval do Německa, jež se mu stalo, jak mi v jednom rozhovoru neochotně připustil, novou vlastí či novým domovem, ve smyslu latinského rčení „ubi bene, ibi patria“ čili „kde je dobře, tam je vlast“. Přesto pro něj bylo Československo jedinou vlastí, že nikdy v Německu nepožádal ani o tamní občanství. To Československo, které existovalo i s vynucenou šestiletou pauzou 74 let.
Jeho rozdělení nesl Kryl nelibě, neboť si představoval, že na hranicích vzniknou celnice, budou obnovena víza a bude postavený plot z ostnatého drátu. Dokonce o tom napsal v roce 1991 píseň: „Od Čadce k Dunaju počuť čudnú nôtu: / hranicu stavajú z ostnatého drôtu, / kamarát-separát, nová paralýza / z Moravy do Blavy vyžaduje víza…“
Kdoví, proč to tak Karel Kryl vnímal? V jiných momentech se totiž považoval nikoli za Čechoslováka, ale za Čecha, nebo také za Evropana, který může cestovat po našem kontinentu volně a svobodně. Každopádně je z toho patrné, že ne všechno Karel Kryl odhadl dobře. Celnice ani ostnatý drát Česko a Slovensko nedělí, oba národy žijí ve svých zemích svobodně a po svém a udržují mezi sebou přátelské vztahy.
Někdo snad může mít obavy, že rozdělení Československa nakonec povede k nepřátelství mezi oběma nástupnickými zeměmi. Nepřátelství ale může propuknout i mezi národy sdruženými v jedné zemi, jak dokazuje příklad Československa z roku 1939 a jak varuje příklad krvavými válkami provázené rozdělení Jugoslávie po pádu komunistických režimů v Evropě. Ve skutečnosti totiž nejde o nepřátelství mezi národy, ale o ambice vládců maskovaných do ideologií, jejichž prostřednictvím jsou do nepřátelství národy vtaženy. To zase můžeme vidět na současné agresi Ruska proti Ukrajině.
Tady by mohl text končit, ale přikládám pro zájemce jakýsi fejeton, kterým mi kdysi Karel Kryl odpověděl na moje otázky týkající se pocitů z emigrace a v emigraci vůči vlasti a s tím souvisejícího patriotismu. Je poučné číst, jak silný a zároveň rozporný vliv na člověka mají emoce, které se mohou skrývat pod pojmem vlastenectví. Tento Krylův fejeton jsem nazval:
Fetiš emigrantovy vlasti
Každý člověk, který odcházel z této země, má svou hodinu H odchodu. A má vlastní představu o této zemi, jak se mu jevila, když ji opouštěl. Všichni ji nosí hluboko v duši a jsou to většinou vlastenci, zatímco u nás vlastenectví vymizelo. Vlast – jako fetiš, jako oltářík, jako hluboký zážitek v duši, jako velká láska nikdy nekončící. To tu nikdo nechápe, anebo je jich pramálo, kteří chápou.
Člověk má venku kromě mateřského jazyka také jakýsi sen o tom, jak by mohl lidem ve vlasti pomoci. To si tady taky nikdo neuvědomil. Ale ti lidé tam venku zůstanou, jestli tu Československo ještě bude, nebo nebude. Pro mě Československo existuje, ať se vám to líbí nebo ne. Mé publikum se nedělí jaksi podle toho, že je támhle z Vlárky do Štěpána dneska celnice. A já si za ním pojedu, a když mě k němu nepustí, přijedu buď od Znojma na Moravu nebo z Vídně do Bratislavy. Vždyť to není žádný problém. Já jsem Evropan.
Jakmile však někdo dostane čepici, tak má i právo. A když si nepoprosím o razítko, tak mi třeba přestane československý pas platit. Pak si budu muset sám rozmyslet, jestli mě někam pustí a zda se stanu Čechem nebo Slovákem. To se ale stanu spíš Slovákem, než bych prosil o to, abych směl být zase Čechem, když jím jsem celá léta dodnes. Nebudu o to prosit pana Klause ani nikoho jiného. Doprošovat se nebudu. To si raději požádám o pas slovenský, protože Slováci jsou trošku jiný národ. Řekli, že můžu a můžu mít dokonce i jiné občanství a chovají se ke mně nádherně. Navíc mi řekli, že nemusím ani žádat, že mi může být občanství uděleno. Možná ale, že bude také občanství moravské, a to pak tedy není žádná šance.
V tom případě budu okamžitě usilovat o místo krále Ječmínka druhého a zavládne tady pěkná diktatura. Koukejte na ty lidi, jak říkají – Podívejte na Kryla, už má zase mocenské choutky! Myslíte, že to není možné? To vůbec nevíte, jak jsou lidi místy pitomí, když pitomí být chtějí. Domníval jsem se, že mám vlast tady. Byl to ale omyl. Byl to zvyk. A vlast v duši? Tu mi nemůže nabourat vůbec nikdo. Tu nosím s sebou po celém světě. To je můj jazyk. Popelka, kterou mi tady kurví novými pravidly prý českého pravopisu. Slováci mají větší úctu k svému jazyku.
Ovšem pokud budu vůbec schopen dýchat a žít, tak pro mě není rozdíl mezi Čechy a Slováky. Pro mě je rozdíl mezi Slovenskem a Čechami v muzikalitě, v kristianizaci…, česká přišla ze Západu, moravská a slovenská z Byzance. My, Moraváci, jsme jiní. Mluvíme sice česky, ale naše hudební kultura je na tu druhou stranu – byzantská. Nemáme dechovku, máme cimbál a housle, a to k nám patří. V tom se podobáme Slovákům. Také pijeme víno a kořalku, pivo je sem importované – já ho mám rád, ale dobře, jsme trošku jiní…
Domnívám se, že je krásné, když člověk jede z Mnichova na jih a za čtyři hodiny projede asi šest kultur. Sednu si za 25 marek do autobusu a projedu Bavorsko, kus Rakouska, jižní Tyroly a skončím v Itálii – všechno je to jiná kultura a mně to naprosto nevadí, protože mi to všechno patří. To je moje, to jsem prožil, umím se domluvit a rozumím. A když nerozumím, tak si nechám vše vysvětlit a nedělám chytrého.
Zdroje:
Idea československého státu, I. a II., Národní rada československá, Praha, 1936
Hovory s T. G. Masarykem, Čapek, Karel, Československý spisovatel, Praha, 1990
Nové Přerovsko, okresní noviny, rok 1993
