Článek
Pro jedny je jasné, že WWII rozpoutalo nacistické Německo, a mají pravdu, ale ne celou. Pro další se jeví jako fakt, že nacistické Německo spolu se stalinským SSSR, což dokládají paktem Molotov – Ribbentrop, a mají pravdu, ale ne celou. Jiní vidí jako hlavní příčinu politiku appeasementu především Velké Británie vůči nacistické Třetí říši, kvůli které bylo Německu „obětováno“ sudetské pohraničí Československa, čímž se Adolf Hitler přesvědčil, že si může troufat čím dál víc. I ti mají pravdu, ale ne celou.
Jsem přesvědčen, že na vině jsou hlavně zvrácené ideologie nacismu (národního socialismu) a fašismu na jedné straně, a na straně druhé bolševismu, dále pak ustupování evropských velmocí zrůdnému nacismu v domnění, že se za ně vypořádá s neméně zrůdným bolševismem. Ke druhé světové válce vedl samozřejmě celý komplex událostí a příčin. Rozhodující pro jejich pochopení je podle mého rok 1937, jenž v mnohém určil rozložení sil. Následující čas do začátku II. světové války se tyto síly „už jen“ realizovaly.
Průvodcem rokem 1937 se mi staly úvodníky v československém deníku Národní listy z tohoto roku. Národní listy byly ústředním tiskovým orgánem strany Národní sjednocení (dříve Československá národní demokracie). Založil je roku 1861 Julius Grégr, v roce 1910 přešly do vlastnictví Pražské akciové tiskárny, kterou řídili Karel Kramář, pozdější první předseda československé vlády, a Alois Rašín, muž 28. října a první ministr financí Československa. Národní listy vycházely do roku 1941.
Proč zrovna tyto noviny? Protože Národní listy byly známé nacionalistickou orientací, k ní se redakce hlásila a byla na ni hrdá. Z vnějšku potom mnozí pohlíželi na NL jako na noviny sdílející i profašistické názory. Zaměření listu bylo každopádně výrazně antibolševické, z čehož lze soudil, že určitě nefandil Sovětskému svazu. NL byly zacílené na zdůrazňování potřeby silného národa, ve všech vrstvách sjednoceného a odhodlaného k všestranné obraně Československa, jeho samostatné existence a hodnot, na nichž bylo vystavěno.
Na počátku roku 1937 zbývalo do Mnichovské dohody mezi Německem, Itálií, Velkou Británií a Francií stvrzené 30. září 1938 jen 21 měsíců. Tato dohoda, nazývaná také mnichovským diktátem, rozhodla o odtržení československých území osídlených hlavně německým, ale také maďarským a polským obyvatelstvem a znamenala konec první Československé republiky.
Řada sporů a konfliktů, které se odehrávaly v roce 1937 v mezinárodních vztazích i uvnitř států, politických i válečných, zejména v Evropě ale také třeba na Dálném východě, nabízela z dnešního pohledu dostatek signálů o blížící se světové válečné katastrofě. Tehdy se lidem včetně politiků ale ještě zdálo, že lze světové válce zabránit, a to i za cenu „ústupků“ agresivní politice především nacistického Německa, fašistické Itálie a později také Japonska. Pro Československo, které 28. října 1937 oslavilo 19 let své existence, bylo tragédií, že se v dalších dvou letech stalo jednou z prvních obětí jednak agrese hitlerovského Německa a také britské politiky appeasementu.
Do roku 1937 vstoupila Evropa v době jistého hospodářského oživení a kdy uplynulo téměř osm měsíců od definitivního podmanění Habeše (Etiopie), jak vyhlásil italský fašistický diktátor Benito Mussolini 9. května 1936 po vyhrané, ale nevyhlášené válce. Dozvuky této události se promítly i do začátku roku 1937, neboť následkem zmíněného vojenského úspěchu italské pozice posílily, takže na pořadu úvodní části roku byl na jihu Evropy politický boj o nadvládu ve Středomoří, jenž vyústil v britsko-italskou dohodu. Itálie usilovala i o větší vliv ve Španělsku, kde probíhala občanská válka.
Zahájila ji 18. července 1936 vzpoura vojenské junty vedená generály Franciskem Francem a Emiliem Molou, když hlavní vůdce vzpoury José Sanjurjo už 20. července 1936 zahynul při letecké havárii. Španělská občanská válka se v roce 1937 rozhořela naplno. Hodně zjednodušeně v ní proti republikánským silám legální vlády se stále větší komunistickou dominancí, podporovaným hlavně Sovětským svazem a interbrigadisty (také pod vlivem komunistů), bojovali profašističtí nacionalisté »Caudilla« (vůdce) Franca, podporovaní nejvýznamněji hitlerovským Německem. Po celý rok 1937 znamenala tato válka, postoje jednotlivých států k ní i angažování se na jedné či druhé straně, pro politické reprezentace Evropy i tisk to nejdůležitější, co hýbalo mezinárodním děním.
V první polovině roku 1937 se dále sbližovala fašistická Itálie a nacistické Německo, což zpevnilo takzvanou osu Berlín-Řím. Válka Japonska proti Číně (druhá japonsko-čínská válka), která vypukla otevřeně 7. července 1937, když Japonci postupně dobyli čínská města Peking, Šanghaj a v závěru roku také hlavní město Nanking, jednak opět přiblížila svět k další světové válce, jednak poněkud vyjasnila pozice zejména velmocí i rozložení sil a vedla ke vzniku prodloužené osy Berlín-Řím-Tokio. Ta byla pak v listopadu potvrzena, když Německo, Itálie a Japonsko podepsaly v Římě takzvaný „protikomunistický pakt“.
Pozice Československa byla v roce 1937 pro šanci na zachování míru v Evropě nebo alespoň pro udržování konfliktů v „přijatelných“ rozměrech do značné míry klíčová. Z Hitlerových projevů, ač se ještě vyslovoval pro nevojenská řešení, budou-li uspokojeny německé požadavky, bylo už totiž dosti patrné, že hrot jeho případného útoku bude mířit na východ proti bolševické hrozbě ze Sovětského svazu. Hitlerovým strategickým (dlouhodobým) cílem bylo samozřejmě zničení stalinského SSSR, jež představoval silného konkurenta Velkoněmecké říši.
V roce 1937 bylo však Hitlerovo zdůrazňování bolševického nebezpečí klamným manévrem, aby odvedl pozornost od svého záměru vypořádat se nejdřív s mocnostmi západní Evropy – Velkou Británií a Francií. Československo ovšem do své moci potřeboval dostat každopádně. Z vojenského hlediska byla ČSR kvůli silné armádě a pohraničnímu opevnění pro Německo vážnou překážkou snahy o ovládnutí střední Evropy, pro cestu na Balkán a budoucí úder proti SSSR. Z politického zorného úhlu by ekonomicky silná, demokratická a vnitřně pevná Československá republika byla pro říšské Německo výrazným soupeřem na evropské scéně.
Proto rozpoutalo Německo vůči Československu ideologickou válku, nenávistnou zuřivou kampaň v tisku i projevech nacistických pohlavárů, v ČSR důrazně podporovanou silnou německou menšinou, reprezentovanou Sudetoněmeckou stranou (Sudetendeutsche Partai – SdP) vedenou Konradem Henleinem. Kampaň se během roku 1937 stupňovala. SdP nastolovala takzvanou sudetoněmeckou otázku a stále zřetelněji usilovala o její řešení cestou připojení československých území obývaných sudetskými Němci k Velkoněmecké říši.
Československo opíralo své postavení v Evropě a zajištění bezpečnosti především o spojenecké smlouvy s Francií a Velkou Británií a o spolupráci s Rumunskem a Jugoslávií v rámci Malé dohody, co nahradila tři dvoustranné smlouvy jednotným paktem a měla navázat dále na smlouvu s Francií. V roce 1935, po uznání Sovětského svazu de iure, s ním ČSR uzavřela smlouvu o spolupráci. V roce 1937 se už však začínalo výrazně projevovat, že je takovéto zabezpečení země hodně nešťastné, jestli tedy vůbec existovalo.
Britské impérium, zejména po nástupu Neville Chamberlaina do funkce premiéra, v duchu politiky ustupování rostoucím velmocenským požadavkům i agresivitě Německa a Itálie, bylo už víceméně rozhodnuto Československo obětovat v naději, že tím hlavně Hitler bude uspokojen a „světový mír“ zůstane zachován. Francii, zmítanou vnitřními sociálními a politickými spory, se Velká Británie snažila čím dál úspěšněji přimět ke sdílení politiky appeasementu. Postoje Jugoslávie, jež se v zahraniční politice pokoušela o „neutralitu“, sbližovala se s Itálií, uzavřela s ní přátelskou smlouvu a smlouvu podepsala i s Německem, narušovaly pak spolupráci Malé dohody. Bližší vztahy Československa se SSSR sloužily zase německému říšskému tisku k napadání ČSR za údajné pronikání bolševismu do země, a tedy k dalším štvavým útokům.
Mezinárodní postavení Československa i jeho vnitropolitické poměry se tudíž komplikovaly a ČSR dále oslabil skon jejího prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka 14. září 1937. Zdálo by se, že smrt velmi starého muže, co byl tehdy již téměř dva roky mimo politické dění, nemohla mít na zemi tak zkrušující vliv. Masaryk byl ale politikem vpravdě světového formátu, osobností požívající doma i v zahraničí obrovské autority. Existuje dokonce idealizovaný názor, že Hitler čekal na smrt TGM, než začal realizovat svůj plán na likvidaci Československa a než zvedl stavidla své agrese, která vedla k druhé světové válce. Jisté je, že úmrtí TGM vyvolalo veliký ohlas v zahraničí, doma hluboký a upřímný smutek a znejistilo pozici ČSR zevnitř i zvenku. Masarykův skon přišel bezesporu v době, kdy zapůsobil jako symbol konce éry míru a naděje na demokratické vztahy mezi státy a národy po první světové válce.
Prezident Edvard Beneš využil účasti zahraničních delegací na Masarykově pohřbu k jednáním hlavně s jugoslávským premiérem Milanem Stojadinovićem, ale k prohloubení nového spojenectví v rámci Malé dohody ho nepřesvědčil. Jugoslávie se bála vtažení do případného středoevropského válečného konfliktu, co by vznikl po možném německém útoku na ČSR. Místopředseda francouzské vlády Léon Blum na Masarykově pohřbu sice Beneše ujišťoval o podpoře, kterou mu slíbil už před rokem v roli premiéra, nejisté chování Francie na mezinárodní scéně, její ovlivnění britskou snahou o „dorozumění“ s nacistickým Německem a fašistickou Itálií, a rovněž vnitřní rozpory nesvědčily ale o francouzské rozhodnosti a pevnosti. Přesto byla spojenecká smlouva s Francií v Československu dále vnímána jako nepochybná a ČSR se o ni opírala jako o záruku své bezpečnosti.
Zářijová návštěva Benita Mussoliniho v Německu, který Itálii opouštěl jen minimálně, se stala velkou demonstrací síly, ačkoli Duce i Führer mluvili o mírumilovné politice, totiž o »silném« míru.
Coby předzvěst nové války zapůsobil na Evropu střet Sudetoněmecké strany s československou státní mocí, co se udál měsíc po Masarykově smrti 17. října 1937 v Teplicích. Hlavní roli v něm hrál poslanec SdP Karl Hermann Frank a vedení SdP pak získalo dojem, že našlo příhodný důvod k tomu, aby se sudetoněmecká otázka „vyřešila za pomoci Velkoněmecké říše“. Vůdce SdP Henlein mínil, že není důvod bát se britské a nejspíš ani francouzské intervence v prospěch ČSR a že v případném konfliktu s Říší zůstane Československo osamoceno. Hitler sice zatím situaci nevyužil, avšak kampaň vůči ČSR pokračovala a Henlein ji zesílil koncem října 1937 útočným otevřeným dopisem Benešovi, publikovaném v Německu a v Británii dřív, než ho prezident obdržel. Ten v umírněné reakci sdělil zprostředkovaně Henleinovi, že mu jde o dohodu, kterou spatřuje v dorozumění s premiérem ČSR Milanem Hodžou.
Nespornou obratnost a efektivitu diplomacie nacistického Německa dokazuje, že se mu podařilo před evropskými velmocemi a jinými zeměmi upozadit vlastní agresivitu a válečnické snahy stálým obracením pozornosti na nebezpečí bolševismu šířícího se ze Sovětského svazu. Ukázalo se to již ve španělské občanské válce, kdy se velmoci a konečně i do značné míry Československo bály víc toho, že by se Španělsko mohlo stát bolševickým satelitem SSSR než Francova fašismu podporovaného německým nacismem. Hitler v roce 1937 dosáhl toho, že se bolševické nebezpečí jevilo velmocem děsivější než ve skutečnosti daleko aktuálnější hrozba ze strany nacistického Německa pro evropský i světový mír a také pro ně samotné.
Bylo to paradoxní, neboť Stalin měl tou dobou hlavní starosti doma s likvidací staré bolševické garnitury přímo v komunistické straně, v armádě a také ve státním aparátu a čistky i popravy byly v SSSR v roce 1937 na denním pořádku. Sovětský svaz sice podporoval spolu s Mexikem španělské komunisty a zajímal se i o japonsko-čínský konflikt, tam se ovšem snažil spíš o to, aby do něj nebyl vtažen. Celkově byl vliv SSSR na mezinárodní dění v Evropě a ve světě relativně malý.
Úspěch německé politiky byl umožněn i chybným předpokladem evropských velmocí, že pokud se pomocí ústupků „dorozumí“ s nacistickým Německem, to napře své síly proti Sovětskému svazu a vlastně se tak za ně vypořádá s hrozbou bolševismu a samo se přitom vyčerpá. Tím pro ně i zbytek Evropy a většinu světa zůstane zachován mír a Velká Británie a Francie získají opět dominantního postavení.
Této mylné představě byly evropské demokratické velmoci ochotny obětovat i Československo, jehož ovládnutí bylo do značné míry klíčovým strategickým cílem pro rozpoutání II. světové války. A po roce 1937 zůstávala Československu fakticky jenom verbální podpora spojenců a vzdálených USA, reprezentovaná projevy prezidenta Franklina Delano Roosevelta.
Národní listy shrnuly 30. prosince 1937 končící rok v úvodníku, kde položily sérii otázek: „Jak to, že…?“ Nejdůležitější mezi nimi byla: „Jak to, musíme se ptáti, že Velká Británie celou svojí politikou vůči Francii až do minulosti zcela nedávné pomáhala tomu, aby Německo vyrostlo v takové nebezpečí pro svět, jakým je dnes?“ Ta otázka byla poněkud nespravedlivě nesměrována pouze na Velkou Británii, která zdaleka nebyla jediná, co umožnila hypertrofii především zhoubné nacistické ideologie do takových rozměrů.
Zdroje:
Národní listy, orgán NS, dříve ČsND, ročník 1937, Krameriova digitální knihovna
