Článek
Nemíním přidávat další názor, zda je dobře nebo špatně, že Václav Moravec z ČT odchází, nebo jestli je ohrožena nezávislost České televize. Chci se však zamyslet nad některými souvislostmi jeho překvapivého kroku a nad tím, čeho je odrazem odchod populárního televizního novináře.
Václav Moravec svůj odchod z ČT v posledních Otázkách, kam po devíti letech pozval i současného předsedu poslanecké sněmovny Tomia Okamuru, doprovodil mimo jiné slovy: „Děje z poslední doby mě utvrdily v tom, že za současných podmínek nemohu dál už garantovat nezávislost redakční práce a kritickou reflexi událostí, jak se o nich zmiňuje preambule Kodexu České televize.“ A také: „Důvěru vás statisíců televizních divaček a diváků, kteří 21 let činili z Otázek nejsledovanější televizní diskusi v zemi, nechci zklamávat posunem k pseudovyváženosti, chcete-li k slepé vyváženosti, která podle mého názoru ničí veřejnou službu.“
Z jeho formulací se dá odvodit, že politici stran a hnutí zastoupených v Parlamentu České republiky (přinejmenším někteří) pojímají pravidelnou nedělní polední debatu v ČT coby pro ně určené kolbiště, a proto chtějí rozhodovat o tom, kdo do něj bude zván, aby zastoupení bylo takzvaně vyvážené. To je ale zásadní omyl. Tato televizní diskuse je přece pořadem ČT, nikoli politiků v parlamentu, tím méně pak poslanců a senátorů v aktuálním složení komor. Ti mohou „žvanit“ ve sněmovně či senátu (jako žvanírnu ostatně označil poslaneckou sněmovnu staronový premiér Andrej Babiš), nebo svolávat tiskové konference.
Domnívám se však, že Českou televizi a Václava Moravce dohnala nesmyslnost zvoleného formátu pořadu. Stávající typ politické diskuse založil v Československé televizi novinář Otakar Černý s názvem „Debata“ a pokračoval v ní v České televizi se Zuzanou Bubílkovou v pořadu pojmenovaném „Co týden dal“. Podle stylu, jakým Otakar Černý debaty vedl, si myslím, že je chápal spíš jako takový přátelský „pokec“, kterým však nikdy nebyly.
Moderovat diskusi několika ambiciózních lidí je samo o sobě obtížné. Ale „ukočírovat“ například čtveřici osob, jež mají protichůdné postoje, snaží se prosadit jeden přes druhého, ještě jim klást otázky a nutit je stručně a věcně odpovídat, je přetěžký úkol a práce v pravdě sisyfovská. V tomto směru obstál Václav Moravec solidně, ale beztak se pokaždé našel někdo, kdo se cítil poškozený, že mu nebyl dán stejný prostor k vyjádření jako ostatním (čti dostatečně se vykecat, nebo si oponenty namazat na chleba). Takovýto formát debaty je totiž od základu nešťastný.
Přitom je celkem snadné debatu nahradit například dávno osvědčeným a ve světové televizní žurnalistice často používaným zpravodajským rozhovorem (na rozdíl od profilového interview) na aktuální téma, kdy se moderátor ptá vždy jednoho člověka, který je pro konkrétní téma kompetentní či zajímavý z titulu své funkce, postu, erudice nebo jen přítomnosti události, o níž může podat svědectví. Dnešní technika umožňuje navíc dát prostor i pro otázky diváků, jež jsou koneckonců hlavní cílovou skupinou takových pořadů. Televize může ostatně odvysílat dva nebo tři takové rozhovory po sobě.
Ze zmíněných pocitů poškození či ukřivděnosti, s kterými někteří politici odcházeli z Otázek Václava Moravce, pak vyplývaly útoky na moderátora, potažmo na celou Českou televizi, že není nestranná, objektivní a vyvážená. Tyto pojmy se jistě dají definovat teoreticky, nikdo ale neví, jak by nestrannost, objektivita a vyváženost měly v praxi či v konkrétní podobě vypadat. Problém, který mám na mysli, je založen už v Preambuli Kodexu ČT, kde se mimo jiné praví: „Česká televize si musí zakládat na otevřenosti, nestrannosti a nezávislosti. Musí však také dostát povinnosti stát vždy na straně lidské důstojnosti, základních lidských práv a svobod a úcty k přírodě a kulturnímu dědictví. Programy České televize ovládá tvořivost, tolerance a kritické myšlení.“
Jak si ale může Česká televize zakládat na nezávislosti, když už její Kodex schválila v roce 2003 Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR? Někteří poslanci a senátoři tento fakt chápou totiž tak, že mohou „kecat“ ČT do tvorby zpravodajství a publicistiky (jde-li o jejich politickou odnož), či aspoň do toho, kdo má vystupovat v politických debatách, i když zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (ZRTV) uvádí: „Provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání má právo vysílat programy svobodně a nezávisle. Do jejich obsahu lze zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích.“
Jak si může ČT zakládat na nestrannosti, má-li zároveň stranit lidské důstojnosti, základním lidským právům a svobodám a úctě k přírodě a kulturnímu dědictví? A jak může být tolerantní k těm, kteří tyto hodnoty nectí, respektive ne tak docela? Platí ve skutečnosti stále to, čeho si všiml již římský císař Marcus Aurelius, zvaný filozof na trůně, a zaznamenal to v podobě: „Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“ No a objektivita a vyváženost jsou pojmy nejasné, navzdory mínění, že každý ví, co znamenají.
Nelson Villarroel o nich napsal v diplomové práci nazvané „Objektivita a vyváženost v médiích – správněprávní aspekty“ z roku 2017 k ukončení svého studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy mimo jiné, že ustanovení § 31 ZRTV v odst. 3 stanoví, že provozovatel vysílání je „povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, případně jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.“
V diplomové práci se dále uvádí, že z rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) i správních soudů lze vyčíst pravidelně se opakující závěr, že pojmy objektivita a vyváženost jsou „obecně známé, srozumitelné a často užívané“.To považuje autor za poněkud paradoxní závěr, když vzal v úvahu, jak nejednoznačně se k těmto pojmům staví teorie médií a relevantní judikaturu plnou případů zrušení rozhodnutí RRTV. Podle autora z rozhodovací praxe také vyplývá, že RRTV i soudy chápou zásady objektivity a vyváženosti podle § 31 odst. 3 ZRTV spíš jako dvě zásady, nikoliv jako soubor vícera zásad objektivity a vyváženosti, kterých je třeba dbát, a jejichž souhrnným dodržením lze objektivity a vyváženosti docílit.
Jelikož o ničem nerozhoduji, ani na tomto textu nezávisí moje kariéra a budoucnost, mohu si to dovolit napsat pregnantněji. Subjekt nikdy nemůže být zcela objektivní a vyváženost je absurdní výmysl rádoby hodnotitelů, zvlášť jde-li o tvůrčí proces, jímž televizní zpravodajství a zejména publicistika nepochybně vznikají. Představte si, jak by se s požadavkem vyváženosti vyrovnala britská BBC za druhé světové války, kdyby měla k vlastnímu zpravodajství a publicistice dávat odpovídající prostor rovněž nacistické propagandě. Naše současná žurnalistika stojí před podobným dilematem v případě informování o ruské agresi proti Ukrajině.
Možná byl Václav Moravec přehnaně ambiciózní, nebo snad i velikášský, když na začátku svého pořadu vždycky říkal – o jakých tématech se po dnešních Otázkách začne mluvit. Možná byly Otázky Václava Moravce nejsledovanější televizní debatou v zemi, ale že by veřejnost čekala na to, jaká témata nastolí, aby o nich mohla začít mluvit, to jistě ne. Na druhé straně odchod Václava Moravce z ČT ukazuje na velmi nezdravé tendence zejména mezi vrcholnými politiky ovlivňovat tvorbu zpravodajství a publicistiky v televizi veřejné služby.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Otakar_%C4%8Cern%C3%BD_(novin%C3%A1%C5%99)
https://www.csfd.cz/tvurce/50578-larry-king/prehled/
Rozhovory o interview, Osvaldová, Barbora - Kopáč, Radim, nakladatelství Karolinum, Univerzita Karlova, Praha 2009
Umění interviewu, Karel Štorkán, Milan Bauman, Novinář, Praha 1973
https://www.youtube.com/watch?v=LZ6k5zylQ0s
https://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/kodex-ct/preambule-a-vyklad-pojmu/
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-483
Objektivita a vyváženost v médiích – správněprávní aspekty, Diplomová práce, Villarroel, Nelson, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Praha 2017
