Článek
V Jiráskově ulici v Přerově, řečené „Malá kostelní“, leží u zdi starý mrtvý vrabec. A snad byl mladý. Přece však myslím, že byl starý. Byl to Kainarův vrabec – jenom trochu sazí a trochu peří, nikdo na světě mi to neuvěří – vzpomínáte? Jako mrtvý sem k nám přiletěl přes propast let a zase tu leží. Žijeme v době, kdy lidé nemají myšlenky na mrtvé vrabce. Většinou si toho chomáčku sazí a peří nikdo nevšimne a vlastně nikomu ani nepřekáží. On tam ale stejně leží, i když mi to asi nikdo neuvěří. A proč také. Jsou důležitější věci.
Reprodukce portrétu Josefa Kainara
Tvůrce „starého mrtvého vrabce“, přerovský rodák Josef Kainar, byl umělec s mnohými talenty. Například byl dramaturgem, novinářem, po druhé světové válce spolupracoval s rozhlasem, filmem a divadlem, skládal hudbu, hrál na klavír, kytaru a housle na koncertní úrovni. Po roce 1947 se věnoval už pouze literatuře. Stylově vycházel především z jazzu, ten zmiňoval i ve svých básních. Začátkem 40. let otextoval písně amerických swingových klasiků (G. Gershwin, R. Rodgers, D. Ellington, H. Carmichael aj.). Za okupace to bylo pro nacisty „žido-bolševické svinstvo“, které se přesto hojně hrálo mezi mladými, například na trampských srazech. Kainar si sám některé svoje texty zhudebnil – písně Černá kára, Starý mrtvý vrabec, Blues železničního mostu…
V 50. letech opatřil Kainar českým textem s názvem „Duben, první duben“ americký šlágr Irvinga Berlina „Cheek to Cheek“. Hitem se stala i další píseň s jeho textem „Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem“. Průlomem bylo album amerických evergreenů s Kainarovými texty, které na konci 60. let natočil orchestr Gustava Broma. Roku 1972 vydal Supraphon dvě legendární rocková alba – „Město ER“ skupiny Framus Five a Kuře v hodinkách skupiny Flamengo. Pozoruhodné bylo i průřezové album „Obelisk“ z roku 1977, které se skládá pouze z Kainarových písní nebo jeho zhudebněných básní a zpívají na něm Jiří Suchý, Eva Olmerová, Vladimír Mišík a Michal Prokop.
Josef Kainar byl ale také rozpornou osobou. Jeho počínání bylo problematické hlavně po roce 1968. Tento původně existenciální, jazzový, syrový i zpěvný, skepticistický básník se nechal jmenovat předsedou ustavujícího se normalizačního Svazu českých spisovatelů. S osobním nasazením přesvědčoval autory, aby se stali členy této oficiální spisovatelské organizace, ale ještě před ustavením svazu zemřel v pouhých 54 letech. Daleko později jsem slyšel, že za tímto jeho počínáním stála prý jeho žena, ale to jsou spekulace.
Nicméně je málo lidí, kteří nikdy neuhnou ze své cesty a Kainarovy texty pozornost jistě zasluhují a já je mám rád. Nejsem sám. Písně s jeho texty zpívali mnozí vynikající zpěváci – Jiří Suchý, Karel Hála, Jiří Jelínek, Waldemar Matuška, Eva Olmerová, Vladimír Mišík, Michal Prokop… Z Kainarových swingových textů vytvořil album „Nebe počká“ písničkář Karel Plíhal, k němuž přispěla i Zuzana Navarová. Toto album chystal Plíhal přes tři roky a inspiraci k němu našel právě v Přerově, kde spolu s Jiřím Suchým, Vladimírem Mišíkem, rovněž přerovským rodákem Jaroslavem Wykrentem, Jaromírem Nohavicou a dalšími zpěváky vystoupil v pořadu „KaPr“ (Kainarův Přerov) s podtitulem „Nebe počká…“.
Myšlenka udělat pořad z písní s Kainarovými texty vznikla však už někdy začátkem 80. let 20. století, ale dočkala se realizace až s příchodem třetího tisíciletí. Uvažovalo se dokonce o periodickém festivalu, ale nakonec vzniklo „jen“ Plíhalovo album, které ovšem „objevilo“ Kainara pro další generace. Aspoň tak, do jaké míry se současná česká populace zajímá o Karla Plíhala a Josefa Kainara.
Začátek přerovské Jiráskovy ulice řečené Malá Kostelní v místech, kde ústí do Wilsonovy třídy, kam jsem umístil Kainarova „starého mrtvého vrabce“. V době narození Josefa Kainara se Wilsonova třída jmenovala Ferdinandova. Poblíž ústí Jiráskovy ulice do ulice Kratochvílovy je také Kainarova ulice a nedaleko i kavárna „Nebe počká“.
Říkám tedy znovu, že v přerovské Malé kostelní leží u zdi starý mrtvý vrabec. Ten Kainarův, ač mi to nikdo neuvěří. Na staré mrtvé vrabce sice není čas ani nálada. Stejně mám ale za to, že pro každého někde leží jeho mrtvý vrabec. Dokud ho neuvidí, nevadí mu. Když ho ale spatří, jen tak se ho nezbaví, neboť právě přes tyhle chomáčky sazí a peří se k nám vrací nejen Josef Kainar, ale i svět ve své syrovosti, přirozenosti i lidskosti, jaký už málem kvůli světu virtuálnímu ani neznáme. Má sílu symbolu.
Josef Kainar se narodil 29. června 1917 v Přerově a zemřel 16. listopadu 1971 na Dobříši. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově. Nebe na něj dlouho nepočkalo, „…a tři bledí páni v smokingu dál hrají pro cizí vkus… jen trochu sazí a trochu peří…“
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kainar
Josef Kainar - Lazar a píseň, Československý spisovatel, Praha, 1984
Josef Kainar - Královský večer, Československý spisovatel, Praha, 1974
