Článek
Nedávno na toto téma vedla rozhovor novinářka Marie Bastlová s předsedkyní spolku Aliance pro rodinu Janou Jochovou ve svém pořadu „Ptám se já“. Je známo, že je Jana Jochová ostře proti rozšiřování institutu manželství i pro homosexuály. U předsedkyně spolku, který bojuje za zachování dosavadního pojetí manželství, je však takový postoj očekávaný. Proč ale návrh, aby se svazky mužů a žen i svazky dvou lidí stejného pohlaví nazývaly nedále stejně manželstvími, jitří u nás obecně takové vášně? Na vině jsou předsudky. Jisté předsudky má každý, mě nevyjímaje. U někoho se projevují výrazně, u jiného docela nezřetelně, až je sám přesvědčený, že žádné nemá.
Existoval kdysi vtip o lordu Cecilovi, kterého žádá sluha John o volno na středu. Cecil se podiví – ale Johne, volno uprostřed týdne? John odpoví – mám totiž svatbu, vaše lordstvo. Lord na to – a koho si berete? John řekne – vašeho zahradníka. Cecil se pohorší – ale fuj, Johne, toho komunistu? Vtip vypovídá hodně. I lord, který sice lpí na tradičním řádu, ale jinak je svobodomyslný, že ho nezaskočí homosexuální orientace jeho sluhy a zahradníka, má přesto předsudky vůči komunistům. A kdo by neměl, dodávám.
Pokud jde o odlišnou sexuální orientaci, před spoustou let, kdy ještě otázka stejných práv pro homosexuály „neležela na stole“, mluvil jsem o nich jako o teplouších, buzerantech, buznách a bukvicích. Moje představy o homosexuálech utvářely tehdy filmy, v nichž gayové hovořili legrační intonací, byli podlých povah se sklony k zločinnosti, žili promiskuitně a scházeli se v barech, kde bujel také obchod s drogami. Lesby se v nich sice rovněž vyskytovaly, ale jen okrajově.
Pak jsem se vzhledem ke své práci s problematikou homosexuálů seznámil blíže, dost jsem o ní přemýšlel, leccos jsem si načetl a také jsem pár gayů a lesbiček poznal. A zjistil jsem, že jsou to běžní lidé, na kterých není jejich jiná sexuální orientace většinou poznat, pokud se k ní sami nepřihlásí, nebo ji nějak neinzerují, ale že se převážně nechovají jako postavy ze zmíněných filmů.
Jistá paní kdysi napsala: „Rozhodně mě problematika tradiční rodiny oslovuje víc než to, o co usilují homosexuální páry, totiž o statut rodiny.“ Pokud je ta paní heterosexuální, a to nejspíš je, pak se není co divit, že ji problémy homosexuálů neoslovují. A proč by také měly? Nemá povinnost se o homosexuály starat, ani o jejich problematice cokoli vědět. A opravdu, její další slova ukázala, že nic neví o tom, s čím se homosexuální páry potýkají, respektive asi jen to, co tak různě pochytila.
Nicméně se k usilování homosexuálů vyjádřila. A to tak, že by velmi chtěla, „aby se už konečně homosexuálové cítili jako plnohodnotní členové společnosti“. Těmi se prý ale nestanou, když budou „usilovat o to, co neexistuje“. Homosexuály pak stavěla naroveň se slepými, hluchými a mentálně postiženými, kteří jsou vzdor tomu plnohodnotnými členy společnosti.
Jenže to je přímo flagrantní nepochopení, co znamená být homosexuálem. Ani vzdáleně se to totiž nepodobá fyzickému či mentálnímu hendikepu, protože homosexualita není postižení. Není to ani nemoc, zlovůle či zločin. Když dotyčná uvedla, že „slepí nevidí, hluší neslyší, mentálně postižení mají mentální deficit a homosexuální páry nemají děti“, naznačila tím, že v podstatě ví, v čem je rozdíl, ale neuvědomuje si ho, nebo ho nechce chápat, protože je v zajetí svých předsudků. Slepota a hluchota totiž zásadním způsobem ovlivňují celý život takto postižených lidí, působí jim obtíže, s kterými se nepostižení jedinci nesetkávají. U mentálně postižených je to o něco složitější, protože je třeba napřed přesně definovat, o jaké mentální postižení jde a jeho míru.
Homosexuálové ale žádné obtíže toho druhu nemají. Jsou přirozeně plnohodnotnými členy společnosti. Jsou to lidé jako jiní, žijí životy jako jiní, jediný rozdíl tkví v jejich sexuální orientaci na jedince stejného pohlaví. Pokud to ale nedá homosexuál najevo, okolí nemá šanci jeho sexuální orientaci ani zjistit. Je ovšem pravda, že homosexuální pár nemůže spolu zplodit dítě. To ale neznamená, že homosexuál nemůže mít s partnerem opačného pohlaví potomka, a už vůbec ne, že homosexuálové nemohou děti vychovávat, že nemohou dětem poskytnout rodinu.
Ve skutečnosti vnímá homosexualitu jako „problém“ většinová společnost, nebo její část vlivem předsudků, nikoli samotní homosexuálové. A jestliže se necítí jako plnohodnotní členové společnosti, pak proto, že z nich neplnohodnotné dělá předsudky postižená část většinové společnosti. Je to stejné, jako když společnost viděla a stále ještě někdy vidí zejména ženy, které nemohou mít děti, coby neplnohodnotné. U neplodných mužů je to vnímáno dosud trochu jinak, a to i proto, že si muži neplodnost často nechtějí připustit.
Odpůrci uzákonění homosexuálních manželství (místo registrovaných partnerství) se všemi právy jako mají manželé heterosexuální a s možností vychovávat děti za stejných podmínek, často redukují manželskou problematiku na otázku plození dětí. A protože v homosexuálním páru nemohou být oba partneři biologickými rodiči téhož dítěte, tvrdí, že je manželství homosexuálů nesmysl. Vždyť manželství je přece otec, matka a děti, říkají. Když ale uvážíme, že v roce 2016 byl v ČR průměr 1,57 porodu na jednu ženu, je otázka plození dětí i v heterosexuálních manželstvích vlastně jen epizodou. Všechno ostatní se týká výchovy dětí (pokud jsou), soužití manželů a realizace dalších funkcí rodiny.
Rodinu totiž vymezuje například velký sociologický slovník jako „původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci“ s hlavními funkcemi reprodukce, výchovy, socializace a přenosu kulturních vzorů. V sociologii je pak rodina solidární skupina osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenstvím nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí. Český právní řád přitom rodinu nebo její členy obecně neurčuje.
Manželství je v právním řádu České republiky chápáno jako dlouhodobé, respektive trvalé životní společenství jednoho muže a jedné ženy (nikoliv osob téhož pohlaví). Manželství by se však mělo vnímat v kontextu s ostatními jevy a vývojem světa a svět se mění, s ním se mění i situace rodiny a manželství. To se dá ilustrovat i na takovém zastánci takzvané „tradiční“ rodiny, jako je Václav Klaus mladší. Ten je dvakrát rozvedený, ale nebrání mu to, aby stavěl „tradiční“ rodinu proti jakémusi „homosexualismu“ (politickému).
Co je to však onen homosexualismus? Podle Wikipedie „je to jeden z původních výrazů z konce 60. let 19. století pro homosexualitu jakožto sexuální orientaci, zhruba od roku 2000 se příležitostně objevuje i jako označení ideologie spojené jak s propagací homosexuality coby normální varianty sexuality, tak s podporou rovných či specifických práv pro homosexuály“. Je typické, že tomto novém významu je termín „homosexualismus“ obvykle užíván jeho ideovými odpůrci.
A co je to ta tradiční rodina? Opět podle Wiki se o tzv. tradiční či předindustriální nebo také stavovské rodině mluví v souvislosti s obdobím do průmyslové revoluce. Tam by se vyznavači tradiční rodiny chtěli vracet? Pokud ano, pak by měli vědět, že za hlavní rozdíly mezi rodinou tradiční a moderní se považuje míra porodnosti a mortality, existence tzv. demografických krizí v předindustriální společnosti a asi nejpodstatnější rozdíl je masově rozšířená regulace porodnosti v moderní společnosti. Tento rozdíl je kardinální, neboť jako jediný vypovídá i o morálních normách, náboženských představách (či jejich absenci), postoji k životu a představách o určitém životním standardu. Navíc tradiční rodina sloužila mnohem více než moderní rodina jako ekonomická jednotka.
Nevím to, ale myslím si, že odpůrci uznání homosexuálních rodin o celé problematice takto neuvažují. Oni jen chtějí zakrýt své předsudky, a tak hledali nosný pojem a domnívají se, že ho našli v termínu „tradiční rodina“. Jejich předsudky je vedou k obavám ze šíření homosexuality, jako by byla nakažlivá, nebo že děti vychovávané homosexuály budou pak napodobovat své rodiče jako vzory. To je ovšem blbost. Homosexualita není kulturní vzor a třeba pro mě, navzdory tomu, co teď píšu a že znám několik homosexuálních žen i mužů a vím, jak žijí, je představa jakékoli sexuální aktivity s chlapem zcela absurdní.
Ono jde o to, že mnozí lidé mají o homosexuálech asi takový pojem, jaký jsem míval kdysi, jak už jsem psal, a který jsem si vytvořil na základě filmů, kde gayové divně mluví a v nichž gayové a lesbičky tančí v příslušných barech prezentovaných spíš jako doupata různých individuí z podsvětí a úchylů. Společnost vnímá homosexuály také v souvislosti s aktivitami takzvané LGBT komunity, jako jsou festivaly, duhové pochody a podobně. Osobně si myslím, že si těmito aktivitami spíš škodí, avšak do LGBT komunity je vehnala spíš většinová společnost, když se to tak vezme, protože je vidí jako neplnohodnotné lidi a stále ještě jim upírá řadu běžných práv.
