Článek
Na jedné straně patřím k tvorům společenským a jako takový jsem rád členem přátelského houfu (bubliny, jak je moderní říkat), na straně druhé však tíhnu k individualismu a imponovali mi třeba nezávislí šlechtici. Jenže si uvědomuji, že na tu jejich nezávislost muselo makat množství lidu obecného, a pokud jej šlechtic neměl k dispozici, aby z něj tyl, třel bídu s nouzí.
Názorně to ukazují knihy a filmy, které zobrazují feudální doby. Takový vnitřními zmatky rozervaný šlechtic (většinou také za něčím truchlící svobodný pán, což bylo časté, ježto oni uměli truchlit báječně) přijde domů, svůj cylindr, rukavice hůl a plášť složí do rukou lokaje, a není-li lokaj, hodí to přímo na zem, však to někdo uklidí, a zasedne k bohaté večeři, z níž ale sní sotva pár soust, snad tři kuličky hroznového vína, a co se stane potom s těmi bažanty, křepelkami a načančanými dezerty, nikdo už neřeší, zatímco šlechtic si zničeně nalije sklenku whiskey a dál spokojeně nyje a truchlí…
Svět ale je, a vždycky byl jiný. Ať se lidé shlukují do skupin pod nejrůznějšími hesly, nakonec se ty drobné odchylky sešikují jen do dvou velkých táborů (pracovně si je dělím na konzervativní a liberální čili socialistické). Nejzřetelněji se naznačené dělení projevuje ve Velké Británii s konzervativní a liberální stranou a v USA s republikány a demokraty. Avšak v Evropě, potažmo Evropské unii je toto rozložení sil seskupilo poněkud odlišně. V EU vládne už dlouho liberalismus čili jistý druh socialismu (a jak by ne, když jde o sjednocení čili integraci, což byla vždy socialistická doména), a proti němu stojí jednak tradiční konzervativci, a jednak „alternativní“ populisti, již se stále více nacionalizují až nacizují.
Babylonská věž, autor Marten van Valckenborch (1534-1612) v galerii starých mistrů v drážďanské obrazárně Zwinger. Babylonská věž byla podle biblické knihy Genesis ohromná budova, která měla sahat až do nebe. Stála na místě nazvaném posléze Bábel, což je hebrejské jméno pro Babylón. Podle Bible byli všichni lidé v době po potopě světa jednotní a mluvili společným jazykem. Lidé se rozhodli postavit město a věž až do nebe, aby sebe oslavili a nebyli rozptýleni po celé zemi. Věž tedy byla vystavěna k slávě člověka, nikoliv Boha. Bůh tehdy rozdělil dosud jediný lidský jazyk ve více jazyků a rozehnal lidi po celé zemi, protože se mu nelíbilo, že by chrám měl patřit někomu jinému než jemu samotnému.
Je přitom příznačné, že alternativní populisti se vyskytují hlavně v zemích někdejšího východního bloku, tedy ve vazalských zemích bývalého Sovětského svazu a rekrutují se převážně z těch, kterým se stýská po socialismu bolševického typu, přesněji po tom, jak bolševici vládli pevnou rukou a nastolili řád a pořádek. Nebo jinak, řečeno společně s Hitlerem a Mussolinim, kteří v roce 1937 vytvořili takzvanou osu Berlín – Řím (jež se téhož roku natáhla do japonského Tokia), bylo nutné nastolit „silný mír“. Ten trval tak dlouho, než vznikla potřeba změnit politiku silného míru ve válku, která je „pouze pokračování politiky jinými prostředky“, jak říkal pruský generál Carl Philipp Gottlieb von Clausewitz, od něhož to ochotně převzal nikoli Hitler, ale bolševický vrah Vladimir Iljič Uljanov řečený Lenin.
Je charakteristické, že Hitler „miloval“ svůj národ, prahl po řádu, pořádku a velikosti Německa a nenáviděl svobodomyslnost a dekadenci. Třeba Berlín byl za výmarské republiky nejvíce svobodomyslným a také nejdekadentnějším městem světa, než do něj Hitler vrátil pořádek. A čeho jsme byli svědky v nedávné minulosti a jsme i dnes? Po rozpadu Sovětského svazu se dostal k moci v následnickém Rusku opilec Boris Jelcin, za jehož vlády se sice pomaličku ale přece začalo Rusko svobodně rozvíjet. Samozřejmě se tam projevovaly i mnohé prvky dekadence.
Proto byl nutně vystřídán Vladimirem Vladimirovičem Putinem, který je coby důstojník bývalé bolševické KGB věrný Leninův a Stalinův následovník a také on miluje „svůj“ národ, a prahne po řádu a pořádku i „silném míru“, tedy po světovém mírovém soužití za předpokladu, že bude Rusko silné, pokud možno silnější než protivník zvaný „Západ“. Nechce obnovit Sovětský svaz, ale touží po jeho velikosti a moci a nenáviděl svobodomyslnost a dekadenci, která se dostávala do popředí za Jelcina. Avšak když bývalého sovětského rozmachu nebylo možné dosáhnout mírovými prostředky, zvolil diktátor Putin Clausewitzovo a Leninovo pokračování politiky jinými prostředky, tedy válku (zatím) proti Ukrajině.
Ohledně ruské agrese proti Ukrajině se lidé v EU, zejména však v zemích bývalého sovětského bloku rozdělili na dva tábory. Jedni stojí na straně napadené Ukrajiny v jejím spravedlivém boji proti agresorovi. Druzí říkají, že s tou válkou to je složitější, že Rusko snad mělo nějaké „důvody“ Ukrajinu napadnout, že ve válce zbytečně umírají lidé, že silnější Rusko se nevzdá dobytých pozic, takže je potřeba nastolit mír za každou cenu. Neapelují ale na Rusko, nýbrž na napadenou Ukrajinu, která nemá prý „eskalovat“ válku (sic!), ale jednat o míru, tedy jinými slovy se vzdát. Těmto lidem se stručně říká chcimírové.
Nechci tvrdit, že se chcimírové kryjí s alternativními populisty, nacionalisty a novými nácky, ale jako určité vodítko na rozdělení jednotlivých společností tento pohled lze použít. Proběhly volby do Evropského parlamentu, a hlavně v Německu ukázaly pozoruhodný jev. Vládne tam sice koalice „Semafor“ tvořená Sociálnědemokratickou stranou Německa, liberální Svobodnou demokratickou stranou a stranou zelených, ale v eurovolbách uspěla opozice. Výsledky voleb hovoří jasně, východ drtivě ovládla protestní Alternativa pro Německo, západ opoziční dvojblok křesťanské demokracie CDU/CSU. Německo je po eurovolbách politicky rozděleno na dvě části téměř přesně v hranicích bývalé NDR a původní Spolkové republiky Německo.
Když tak člověk hledí na zobrazení výsledků eurovoleb v SRN a vidí před sebou v podstatě mapy někdejšího Východního a Západního Německa, napadne ho i cosi jiného. A sice, že se populismus a nacionalismus silně prosazuje zejména v zemích bývalého sovětského bloku. Stačí uvést jména lídrů – Viktor Orbán v Maďarsku, Robert Fico na Slovensku, Jaroslaw Kaczyński v Polsku a Andrej Babiš v Česku, přičemž právě teď první dva se svými stranami vládnou a druzí dva jsou v opozici. S jistou nadsázkou lze uvést, že v bývalé NDR, Polsku, Česku, na Slovensku a v Maďarsku se mnohým lidem stýská po bolševickém pořádku a vládě pevné ruky.
Odkaz na článek se zmíněným obrázkem na Novinkách: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-rozdelene-nemecko-volicska-mapa-je-vymluvna-40475824
Nyní se ale vrátím k postojům k válce na Ukrajině. Nedávno jsem si přečetl báseň známého básníka Jiřího Žáčka s názvem „I já jsem ve válce“.
I já jsem ve válce
se sebou, s tebou, se všemi,
s přesilou křiváků a zmetků na Zemi,
s těmi, kdo mlčí, když je třeba křičet,
s těmi, kdo žvaní, když je třeba mlčet,
kdo mají hubu plnou pravdy,
ale lžou pětadvacet hodin denně,
pro něž je mír jen pauza mezi válkami
a láska zdravý relax mezi zabíjením,
jsem proti vaší pseudomorálce
a vždycky budu s vámi ve válce.
Nechci a nejsem kompetentní hodnotit kvalitu básně. Na první dobrou je ale patrné, že si z ní každý může vybrat, co se mu hodí a interpretovat to po svém. Asi jako když někdo řekne: nejvíc na světě nenávidím lidskou hloupost. Podívejme se však na některé verše blíže. Básník hovoří o pravdě a lži, o morálce a pseudomorálce.
Jenže ta morálka je buďto na Západě, nebo na Východě. Buďto bylo etické přepadnout Ukrajinu, nebo to etické nebylo a není. Buďto má pravdu Západ, nebo Rusko. Je tu ale námitka, že kdo mlčí, když by měl mluvit, a kdo mluví, když by měl mlčet, že to jsou přece univerzálně platná pravidla morálky, nezávisle na tom, kdo je zrovna v právu.
Kdo ale určuje, kdo má kdy mluvit a kdo má kdy mlčet? A je morálka společenský úzus, nebo nadosobní (nadlidský) princip? Rozdíly mezi pojetím morálky třeba Evropanů a Kanaků by svědčily pro úzus, avšak obecná nemorálnost vraždy zase pro nadosobní princip. Avšak i toto má jeden háček. Pokud lidé vraždí z vlastních pohnutek, jedná se o nemorální čin, pokud vraždí nepřátele v době války z „vyšších“ pohnutek, nemorálnost vraždy se rozplývá.
Pak jde ještě o to, jestli se vede válka útočná a dobyvačná, nebo naopak obranná, a pokud obranná, jaké hodnoty brání. A jsou ty hodnoty univerzálně lidské, nebo jsou výsledkem dalšího úzu? Nebo ještě jinak – když někdo někoho zabije, protože chce získat jeho peníze, nebo když ho oběť něčím naštvala, je to nemorální. Když však někdo zabije někoho, kdo chtěl zavraždit jej nebo někoho jiného, je tato vražda morálně ospravedlnitelná, pokud byly však na obranu použity přiměřené prostředky. To ovšem platí v době míru, ve válce se použité prostředky tolik nezkoumají.
Výmluvné také je, kde byla báseň publikována, a sice v internetovém časopisu Argument. O této mediální platformě „českého nezávislého komentátorského a analytického webu“ jsem se dočetl v ruštině, že je časopis Argument česká online publikace, že tento projekt je „občanskou reakcí na současný stav mediálního a informačního sektoru v České republice“. A Jiří Žáček tam publikuje dost pravidelně. Není možné, aby člověk jeho vysoké inteligence tedy nevěděl, kde vlastně své básně zveřejňuje.
Kdyby nestačilo, že zakladatelkou webového portálu Argument je historička a publicistka Veronika Sušová-Salminen spolu s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou, že další vůdčí osobou je historik, filozof a etnolog Adam Votruba, stačí si přečíst pár titulků, abychom věděli, kam jej zařadit: „Nejjasnější úspěch v politice.“ Česká republika je ohromena úspěchy Ruska a Číny – USA už vědí, kdo půjde do války, až Ukrajinci dojdou – Evropa se bojí, že uvízne v ukrajinské krvavé bažině. Je tam východ.
Takže svůj beztak dlouhý text už jen zakončím citátem, jehož autorem je oscarový režisér Jan Svěrák: „Nejhorší věci se zpravidla dějí proto, že většina mlčí, což se v dějinách lidstva bohužel stále opakuje.“
Zdroje:
