Článek
Ačkoli nám babička pod dojmem rachotu okupačních tanků nakazovala, abychom nikam nechodili a hráli si jen kolem chaty, já, brácha, bratranec a dva kamarádi z chat v údolí jsme se vydali do lesa. Zvědavost nám nedala. A tak se stalo, že jsme se v sousedním údolí bez hlesu a bez hnutí krčili v křoví a přímo před námi stál ruský tank.
Nevěděli jsme, co s ním bylo. Stál nakřivo na kraji cesty, dva vojáci u něj něco kutili, další tři kolem s připravenými samopaly, jeden měl v hubě čvaňháka, a očima pátrali v porostu ve snaze mít okolí pod kontrolou, aby je někdo nemohl překvapit. Byli jsme hrůzou zkoprnělí. Viděli jsme jejich výrazy, které nevěstily nic dobrého. Vypadali, že jsou odhodlaní střílet, kdyby se cokoli šustlo a v tom směru bychom byli určitě my. Rusové tank nakonec opravili nebo vyprostili, naskákali do něj a brzy odjeli z údolí, kde zavládl opět klid a mír, jako by se nic nedělo.
Když jsem si později scénku v duchu přehrával, mou mysl v těch okamžicích ovládal strach a nenávist k ruským okupantům, umocněná zlověstnou blízkostí těch několika nepřátelských vojáků. Vlastně jsem ale nevěděl, jestli šlo o Rusy, mohli mít stejně ukrajinskou, běloruskou nebo jinou národnost. Každopádně to však byli sovětští okupanti, jež v naší zemi neměli co dělat a Sovětský svaz jsem si tehdy ztotožňoval, stejně jako většina Čechoslováků, s Rusy.
Vezmu-li to však z pohledu těch vojáků, nebylo se jejich ostražitému chování vlastně co divit. Kdoví, co jim jejich velitelé napovídali, nevěděli, kde jsou a co mohou od místních lidí čekat. Určitě nechtěli umřít útokem ze zálohy. Konečně, byli to lidé jako my. Opravdu, lidé jako my? Určitě byli ale přesvědčeni, že jednají spravedlivě, neboť k nám přijeli zničit kontrarevoluci a vlastně nás tedy zachránit.
Navíc se v tehdejším Sovětském svazu projevovala víc než jinde snaha jedince přehlušit pocit své bezvýznamnosti proti nezměrné síle moci tím, že se vzdá vlastní integrity a jako součást velkého celku se sám stane mocným, jako takový porazí jiné, kteří stejně mohou za jeho bídu, a svět ho přestane ohrožovat.
Po pádu Sovětského svazu ztratili ve vzniklém Rusku mnozí lidé oporu v popsaném mechanismu a vrátil jim ji až Vladimir Putin svým úsilím obnovit moc a vliv bývalého Sovětského svazu a získat znovu pro Rusko velmocenské postavení, jaký měl sovětský moloch. Jen omšelou komunistickou ideologii nahradil vizí nepřemožitelné svaté Rusi, jež určuje řád světa, a ne-li teď, tak brzy bude.
Nyní, v důsledku urputného úsilí o naplnění Putinova snu o Rusku jako první světové velmoci, sledujeme už tři a půl roku ruské vraždění a ničení na Ukrajině, kterou zločinně přepadla armáda vyslaná diktátorem Putinem a která si počíná stejně krutě a nelítostně jako němečtí nacisté za druhé světové války. Nedlouho po začátku ruské války proti Ukrajině se objevili takzvaní „chcimíři“, kteří říkali, že je třeba válku chápat ve všech jejích složitostech a v širších souvislostech, vnímat prvotní příčiny války…
Stejně mluví od začátku agrese Putin, teď už ale v dialozích s novým prezidentem USA Donaldem Trumpem. Trumpovou ctižádostí je stůj, co stůj ukončit na Ukrajině válku, a tedy zbytečné zabíjení. To jistě vyhlíží jako ušlechtilý cíl, ale historie nás učí, že války nekončívají dohodou o spravedlivém míru, ale vítězstvím jedné a kapitulací druhé strany. Poražená strana se ovšem málokdy se svou situací smíří a odtud plyne vyhraněný názor, že mír je pouhou přestávkou mezi válkami.
Dnes se zdá, že by se vlivem Trumpova úsilí prý mohl mír na Ukrajině konečně rýsovat. Ukrajina by se sice musela pravděpodobně vzdát některých svých území, přijmout určité ruské podmínky, ale údajně je to lepší než pokračovat ve válce a zabíjení. O tom jednal Trump s Putinem na Aljašce, když tam ruskému diktátorovi a mezinárodním soudem stíhanému válečnému zločinci rozvinul červený koberec. O tom jednal Trump s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a některými evropskými lídry ve Washingtonu a o tom prý budou brzy jednat Zelenskij s Putinem.
To vše se děje v době, kdy ruská vojska stále útočí na všech frontových liniích uvnitř Ukrajiny, kdy ruské letecké síly nepřestávají ničit ukrajinská města a zabíjet nevinné civilisty včetně dětí. Píšu to v den výročí, kdy se naše země podruhé ve 20. století bez boje podvolila okupantovi. Nechci rozbírat, jestli mělo smysl se v roce 1938 nebo v roce 1968 bránit. Prostě jsme se vzdali a po první kapitulaci následovalo šest let protektorátu v područí nacistického Německa, a po druhé kapitulaci 21 let takzvané normalizace.
Nevím, jestli zjednodušuji a vidím černobíle, nebo jestli jsem blázen, když chci označovat dobro jako dobro, humánnost jako humánnost, zlo jako zlo a podlost jako podlost, a nechce se mi relativizovat základní lidské hodnoty. Možná ale nakonec bude na Ukrajině mír a jeho důsledky tentokrát bezprostředně nepocítíme my na vlastní kůži, jako v roce 1938 a 1968. Máme na mír naději, die Hoffnung, jak se říká německy a můžeme doufat, že z ní nezbude to, co ono německé slovo evokuje.
Zdroje:
