Článek
Populismus není o řešení problémů. Je to marketing strachu, nasáklý lacinými hesly a jedovatými sliby. Tam, kde by bylo potřeba přemýšlet, hledat kompromisy a vzdělávat společnost, přichází Tomio s plakátem „Ne migrantům“ a Andrej s koblihou. A lidé tleskají. Ne proto, že by tomu věřili. Ale protože chtějí věřit. Chtějí mít jasno. Chtějí mít nepřítele.
Zatímco reálné výzvy – klimatická krize, sociální nerovnost, bezpečnostní hrozby – jsou komplexní a bolavé, populista přijde s jedním viníkem, jednou větou, jedním gestem. Ať už je to „Zastavme Brusel“, „Chci řídit stát jako firmu“ nebo Trumpovo „Build the wall“. Nikdo neví, jak přesně, za kolik, a co se stane potom – ale zní to silně. A to stačí.
Populista nevede, populista svádí. Využívá chaosu, nejistoty a ztráty důvěry. Když se svět jeví příliš složitý, udělá z něj bitvu dobra a zla – samozřejmě on je to dobro. A voliči, unavení, zmatení, někdy zoufalí, si řeknou: Aspoň někdo říká věci na rovinu. Jenže pravda to není. Je to stylizovaná, zmanipulovaná rovina, na které rostou totality.
Populismus po Česku: Okamura, Babiš a republika jako rukojmí
Tomio Okamura je ukázkový příklad člověka, který neřeší problémy – on je jen křičí. Zvládl si vystavět celou kariéru na nenávisti k těm nejslabším, nejchudším a nejzranitelnějším. Stačí říct „nepracující paraziti“, „islám nepatří do Evropy“, „za všechno může Brusel“, a má vystaráno. Nemusí přijít s jediným funkčním návrhem. On totiž nechce vládnout. On chce provokovat. Sbírá frustrace jako politický kapitál a prodává je pod značkou „SPD – zdravý rozum“. Ve skutečnosti je to spíš toxická žumpa.
A Andrej Babiš? Ten si nehraje na ideologii. Je to byznysmen moci. Všechno, co říká, slouží jednomu cíli: získat víc. „Bude líp,“ sliboval, zatímco si stát postupně rozebíral jako polorozpadlý podnik. Marketing má zmáknutý – koblihy, babišovština, aplikace, billboardy. Ale pod tím vším je prázdno. Když mluví o lidech, myslí voliče. Když mluví o státu, myslí firmu. A když mluví o odpovědnosti, myslí „někdo jiný“.
Oba – Okamura i Babiš – těží z toho, že se politika změnila v reality show. Čím víc křičíš, tím víc jsi slyšet. Čím míň odpovědnosti neseš, tím víc můžeš slibovat. A mezi tím vším zůstává demokracie jako kulisa, která jen překáží v cestě.
Populismus bez hranic: Trump, Brexit, Bolsonaro
Donald Trump je symbolem toho, kam až může populismus zajít, když se mu nepostaví hráz. Prezident, který mluvil jako barový rváč a choval se jako uražené dítě, dokázal ovládnout polovinu Ameriky. Postavil se proti elitám, médiím, vědě, klimatickým dohodám i slušnosti – a udělal z toho značku. Jeho „Make America Great Again“ neobsahovalo jediný konkrétní plán, ale zato nabízelo silný pocit – pocit návratu k něčemu, co nikdy pořádně neexistovalo. A když prohrál volby, pokusil se demontovat demokracii přímo před kamerami.
Teď je zpět. A jeho druhé prezidentské období začalo ve stejném duchu: pomstou, izolacionismem a hrozbami. Trump slibuje „mírové“ řešení světových krizí, přitom flirtuje s bombardováním Íránu. Slibuje „sjednocení národa“, ale neustále opakuje konspirační teorie o své první prohře. Populismus v přímém přenosu – laciné řeči, nebezpečné činy. A svět znovu zadržuje dech.
Brexit? Další triumf jednoduchosti nad realitou. „Vezměme si zpět kontrolu“ znělo líp než složitá debata o výhodách členství v EU. Místo faktů přišly autobusy s výmysly, sliby o miliardách pro zdravotnictví a démonizace všeho evropského. Britové hlasovali – a teprve potom zjistili, že je nikdo neinformoval o důsledcích. Populismus zvítězil. A chaos začal.
A Bolsonaro? Brazílie se mu upsala jako zoufalý pacient šarlatánovi. Nabízel „tvrdý zákrok“, „pořádek“, „konec zločinu“. Místo toho rozložil zdravotnictví, ignoroval pandemii, ničil Amazonii a zemi vrátil zpět o dekády. Ale stačilo, že křičel nahlas a bez zábran – to dnes bohužel stačí.
Proč to funguje: Mozek chce jasno, ne pravdu
Populismus netáhne, protože by byl pravdivý. Táhne, protože je jednoduchý. Lidský mozek miluje zkratky. Když čelíme složitému problému, instinktivně hledáme jasný výklad, viníka, řešení. Strach a nejistota vytvářejí ideální podmínky: lidé nechtějí přemýšlet nad komplikovanými grafy a daty. Chtějí vědět, kdo za to může. A populista jim to s radostí řekne.
Navíc v době digitálního přehlcení, kdy informace přicházejí z tisíců směrů, je černobílé vidění extrémně přitažlivé. Sociální sítě favorizují křik, zkratku, výkřik místo analýzy. Emoce porážejí fakta. A algoritmy pak dodají každému právě takovou bublinu, ve které se jeho iluze stává „pravdou“.
Kdo se ptá, kdo pochybuje, kdo hledá složitější odpovědi – ten ztrácí. Populista přichází s připraveným příběhem. Není podstatné, že je to lež. Podstatné je, že zní dobře. A že ji říká dost hlasitě.
Když vládne lež: Proč je populismus nebezpečný
Populismus je jako cukr pro společnost. Chutná, je návykový a pomalu nás zevnitř rozkládá. Neřeší problémy – maskuje je. Nevede lidi – zneužívá je. A co je nejhorší: podkopává to nejdůležitější, co demokracie má – důvěru.
Jakmile lidé přestanou věřit institucím, médiím, odborníkům a jeden druhému, otevře se prostor pro chaos. A v chaosu se nejlépe krade. Demokracie totiž není show. Je to práce. Nudná, pomalá, komplikovaná. Ale právě v tom je její síla – v rovnováze, v pravidlech, v kontrole. Populismus tohle všechno rozmetá. Vymění fakta za pocity, právo za silu a dialog za řev.
Když populista říká, že „mluví za lidi“, myslí tím: za ty, co mu tleskají. Všichni ostatní se stávají „nepřítelem“. Migranti. Novináři. Učitelé. Lékaři. Kdokoli, kdo zpochybní jeho verzi světa. A dřív nebo později začne tenhle „vůdce lidu“ chtít víc. Méně opozice. Méně svobody slova. Méně voleb. Protože kdyby šlo opravdu o lidi, nemusel by jimi neustále mávat jako štítem.
Populismus nepadá z nebe. Vyrůstá z frustrace. Ale když ho pustíme k moci, neodstraní tu frustraci. Jen ji přemaluje na plakáty a zpeněží ji. A až přijde pád – protože vždycky přijde – zůstaneme sami, rozhádaní, rozdělení. A mnohem slabší.
Nejsme oběti. Jsme spolupachatelé.
Populismus nevítězí, protože je silný. Vítězí, protože mu to dovolíme. Protože je pohodlnější tleskat silným řečem než přemýšlet nad těžkými otázkami. Protože se nám líbí, když někdo ukáže prstem – dokud ten prst nemíří na nás.
Není to tak, že by nás populisté obelstili. My jsme jim dali mikrofon. My jsme sdíleli jejich lži. My jsme se přestali ptát. A pokud dnes vládnou lidé, kteří nemají plán, ale mají billboardy, není to jejich triumf. Je to náš kolaps. Kolaps odvahy, odpovědnosti a paměti.
Říkáme, že politici nás zklamali. Ale nejdřív jsme zklamali sami sebe. A pokud budeme dál hladovět po jednoduchých odpovědích, dostaneme dalšího vůdce, další plakát a další prázdný slib. Protože populismus není nemoc politiků. Je to nemoc voličů.
Zdroje
Guardian (2025): Trump’s ‚peacemaker‘ image collapses amid global crises
Washington Post (2025): Trump weighs bombing Iran in second term escalation
Vox (2024): What is populism and why does it win?
Pew Research Center (2023): Trust in Government is Near Historic Lows
Český rozhlas (2023): Okamurova SPD a její dezinformační strategie
Seznam Zprávy (2024): Babiš: Volební marketing místo programu
BBC (2020): How Brexit happened and what it really means
Amnesty International (2022): Human rights at risk under Bolsonaro
Pozn. Některé zdroje byly volně přeloženy a upraveny autorkou.
