Článek
Jak nás Francie a Británie nechaly padnout
Bylo 30. září 1938. V Mnichově se bez jediného zástupce Československa rozhodlo o osudu republiky.
Adolf Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Édouard Daladier – čtyři muži, kteří se rozhodli obětovat jednu malou zemi ve jménu „míru“.
Výsledek? Československo muselo odstoupit pohraničí Německu, a to bez boje. Prezident Beneš byl postaven před hotovou věc a jen pár dní poté abdikoval. Francie, náš spojenecký garant, se odvolala na to, že dohoda „zachraňuje Evropu před válkou“. Anglie tleskala.
A nacisti? Ti se připravovali na další tah.
Zrada, která změnila svět
Chamberlain se po návratu z Mnichova chlubí, že přivezl „mír pro naši dobu“. Krátkodobě ano – ale za jakou cenu?
Mnichovská dohoda neodvrátila válku. Jen ji oddálila. A Hitlera přesvědčila, že Západ nezasáhne. Už v březnu 1939 obsadil zbytek Čech a Moravy. Slovensko bylo odtrženo jako loutkový stát. A v září 1939 začala druhá světová válka.
Pro Československo to byla dvojnásobná zrada:
- Západní spojenci nedodrželi závazky – Francie měla s ČSR smlouvu o vojenské pomoci.
- Východní spojenec, Sovětský svaz, nabízel pomoc – ale podmínil ji právě francouzským krokem. Bez Francie Sověti nezasáhli.
A tak jsme zůstali sami. Vyspělý stát ve středu Evropy – obětovaný pro iluzorní klid.
Mnichov jako příběh, který nás přepsal
Vraťme se o pár měsíců zpět. Jaro 1938 – v Německu roste tlak. Hitler otevřeně mluví o připojení „německých menšin“, především v českém pohraničí, k Říši. Henleinova Sudetoněmecká strana, pod přímým vlivem Berlína, stupňuje požadavky vůči československé vládě.
Probíhají demonstrace, sabotáže, napadání československých četníků. Henlein předkládá tzv. Karlovarské požadavky, jejichž splnění by fakticky rozložilo stát zevnitř.
A přestože prezident Beneš už v té době tajně vyjednává v Londýně i Moskvě, nikdo ze západních spojenců nemá chuť se postavit Hitlerovi.
Nejde o nedostatek informací – jde o nedostatek odvahy.
Francie se bojí války. Británie si přeje klid. V obou zemích rezonuje trauma z první světové války. Smrt milionů mužů ve zákopech je příliš čerstvá. Proto je politika appeasementu – politika ústupků agresorovi – tak populární.
Neville Chamberlain, britský premiér, věří, že Hitler je člověk, se kterým se dá domluvit. Že když mu dáme „trochu“, on se spokojí.
Když 29. září 1938 přistává Chamberlain v Mnichově a podává si ruku s Hitlerem, jde o vrchol iluze.
Československo, které má v té době druhou nejsilnější armádu ve střední Evropě a pečlivě budované pohraniční opevnění, nedostává šanci.
Ne že by naši vojáci nechtěli bojovat – právě naopak. V září 1938 probíhá plná mobilizace, lidé jdou hrdě do zbraně. Obrana se připravuje.
Ale vláda je postavena před hotovou věc. Bez podpory spojenců by boj znamenal sebevraždu.
A tak přichází potupné rozhodnutí přijmout Mnichovskou dohodu.
„Byli jsme opuštěni. Opuštěni těmi, s nimiž jsme počítali jako se spojenci,“ píše později Beneš. „Naše osamocenost je důsledkem velké evropské politiky, která nezná právo, ale jen účelnost.“
Tím to ale nekončí. Jen pár měsíců po Mnichovu Hitler zabírá zbytek republiky. V březnu 1939 Němci vjíždějí do Prahy, vzniká Protektorát Čechy a Morava. Slovensko je donuceno vyhlásit samostatnost pod vedením Tisa – řízenou z Berlína.
Chamberlain si mne oči. Najednou chápe, že „míru pro naši dobu“, který sepsal na papír v Mnichově, dosáhl za cenu vlastní slepoty.
Důsledky ve 20. a 21. století: Od Beneše ke Sputniku
- 1948: Komunistický převrat. Mnoho lidí vnímá Východ jako spolehlivějšího partnera – Západ nás přece už jednou zradil.
- 1968: Sovětská invaze. Zrada přichází i z Východu. Zůstává jen hluboký pocit, že si musíme vystačit sami.
- 1989: Sametová revoluce. Nová šance. Ale vzpomínky a nedůvěra zůstávají.
- Po roce 2004: Vstup do EU a NATO. Většina obyvatel chápe význam spojenců, ale část společnosti dál žije v přesvědčení, že "nás zase prodají".
- Dnes: Nedůvěra v instituce. Skeptický vztah k EU. Obdiv k autoritářům. A stále znějící ozvěna Mnichova.
Zrada, která nevyprchala – a odráží se ve všem
Odkaz Mnichova totiž není jen historickým mementem. On prorůstá naším každodenním myšlením – i dnes.
Proč tolik lidí odmítá důvěřovat EU? Protože „zase rozhodují o nás bez nás“.
Proč je tolik lidí alergických na slovo „Brusel“? Protože se v tom slyší echo „Mnichova“.
Proč jsou u nás politici úspěšní, když mluví o suverenitě, národních zájmech, ohrožení zvenčí? Protože hrají na historickou notu, kterou jsme nikdy úplně nepřestali poslouchat.
Když Tomio Okamura burácí, že musíme pryč z Evropské unie, nevolá po svobodě. Volá po návratu do historie, kde „národní suverenita“ znamenala izolaci, a izolace znamenala pád. Mluví jazykem, který jsme slyšeli už v roce 1938 – jazykem uzavřenosti, nedůvěry a hledání vnějšího nepřítele. Tehdy skončila republika podřízená nacistům. Dnes by skončila osamocená, vydaná napospas vlivům, které se s demokracií ani neobtěžují předstírat flirt.
Andrej Babiš, když hřímá o „Bruselu, který nás ohrožuje“, přepisuje historii do populistického komiksu, kde je vždy on hrdina a Západ zloduch. Ale realita je tvrdší. V momentě, kdy zpochybňujeme spojenectví, podřezáváme větev, na které sedíme – stejnou, která nás drží mimo ruskou sféru vlivu a v bezpečí NATO.
Tihle muži nemluví za obyčejné lidi. Oni je zneužívají. Přebarvují historickou zradu na vlastenectví a zapomínají dodat, že tenhle příběh už jednou skončil okupací, strachem a ztrátou svobody.
Izolace jako pohodlná lež
Československo se po válce zvedlo. Ale zvedlo se jinak než třeba Polsko.
Zatímco v Polsku zůstala silná víra v odboj a bojovnost, u nás zůstala především nedůvěra.
Poláci si připomínají Varšavské povstání, britské piloty v RAF, vojáky na západní i východní frontě.
My mluvíme hlavně o tom, jak nás opustili.
Příliš často se vidíme jako oběti. Jako ti, kteří byli podvedeni. A méně často se vidíme jako ti, kdo by mohli něco změnit.
To se pak hodí každému politikovi.
Stačí říct, že „nám zase lžou“, „nás zase prodávají“, „nás nechrání“.
A najednou jsme zpět v roce 1938. Jen tentokrát bez vojáků, bez hranic, ale s profilem na Facebooku.
Minulost jako hrdost, ne jako výmluva
Ano – v roce 1938 jsme byli zrazeni. Nešlo o malou chybu. Šlo o kardinální selhání Západu, které mělo za následek druhou světovou válku.
Ale jsme skoro o století dál. A je na čase položit si otázku: chceme pořád jen přežvýkávat zradu? Nebo se konečně postavit dějinám čelem?
Možná bychom měli začít budovat identitu ne jako „malý národ, který nikdo nerespektuje“, ale jako nástupce státu, který se v roce 1938 dokázal připravit na válku, ale rozhodl se ji nevyvolat bez spojenců.
Možná bychom si měli víc všímat hrdinství československých vojáků v RAF, v Tobruku, na východní frontě.
Možná bychom si měli víc připomínat domácí odboj, paravýsadky, popravené studenty, ženy, které ukrývaly uprchlíky.
A méně se babrat ve zradě, která už se stala.
Protože opravdové vítězství nepřichází, když vám druzí zatleskají. Ale když konečně přestanete čekat, že se za vás postaví, a postavíte se sami.
Zdroje
Antonín Klimek – Vítěz, který prohrál. Éra Edvarda Beneše (1935–1948)
→ Kontext Benešových vyjednávání, reakce na Mnichov, abdikace, vnímání zrady.
Zdeněk Kárník – České země v éře první republiky (1918–1938)
→ Faktické podklady k vnitropolitické situaci, vojenské připravenosti, Henleinovi a Sudetům.
Karel Kaplan – Mnichovská dohoda – cesta k destrukci ČSR
→ Mnichov jako diplomacie appeasementu, role Francie, reakce Sovětského svazu.
Projev Edvarda Beneše po abdikaci (říjen 1938)
→ Citace: „Byli jsme opuštěni…“ – zdroj: Národní archiv / ÚSTR.
Tesař, Jan – Mnichovský komplex: jeho příčiny a důsledky
→ Teoretické rámce, proč se Mnichov stal symbolem národní mentality.
CVVM a STEM – průzkumy důvěry v EU, NATO, demokracii (2020–2024)
→ Ověřená data k dnešní nedůvěře a postojům k Západu.
FSV UK – Populismus v české politice (2022)
→ Souvislosti rétoriky politiků jako Okamura, Babiš a využívání historických narativů.
