Gladiátor z Osvětimi Tadeusz Pietrzykowski v táborech boxoval pro pobavení Němců i na pomoc odboji

V březnu 1941 se poblíž kuchyně koncentračního tábora Osvětim schylovalo k neobvyklému boxerskému zápasu. Proti německému kápovi Walteru Dünningovi, který vážil přibližně 70 kilo, nastoupil vyhladovělý polský vězeň o hmotnosti pouhých 40 kilogramů. Němci očekávali snadné vítězství svého favorita a další příležitost k pobavení na účet vězňů. Jenže drobný Polák byl před válkou vynikajícím boxerem. Jmenoval se Tadeusz Pietrzykowski a vítězství mu otevřelo cestu k přežití téměř pěti let v nacistických koncentračních táborech.

Tadeusz Dionizy Pietrzykowski se narodil 8. dubna 1917 ve Varšavě. Jeho otec Tadeusz pracoval jako projektant a stavební dozor při stavbě železnice, matka Sylwina byla učitelkou. Rodina patřila k vzdělané varšavské střední vrstvě a rodiče vedli děti k vlastenectví, vzdělání a osobní odpovědnosti. Tadeusz od dětství projevoval výtvarné nadání, rád kreslil a maloval, ale současně se věnoval nejrůznějším sportům.

Když mu bylo přibližně deset let, otec zemřel a rodina se dostala do finančních obtíží a mladý Tadeusz začal matce pomáhat příležitostnými výdělky. Doučoval spolužáky, učil bruslení a díky výtvarným schopnostem připravoval také kresby pro uchazeče o studium na umělecké škole. Kromě toho se věnoval skautingu, lyžování, šermu a dalším sportům, z nichž si nakonec vybral box. V šestnácti letech vstoupil do boxerského oddílu vojenského sportovního klubu Legia Varšava, kde se dostal pod vedení Felikse Stamma, jednoho z nejvýznamnějších trenérů v historii polského boxu. Stamm sázel na technickou vyspělost, rychlou práci nohou, přesné údery a schopnost přizpůsobit se protivníkovi. Pro drobného Pietrzykowského, který nastupoval v bantamové váze, byly tyto schopnosti rozhodující.

Mladý boxer získal přezdívku Teddy a časem na sebe upozorňoval na domácích turnajích. Stal se mistrem Varšavy, vybojoval druhé místo na mistrovství Polska a patřil k nadějím polského reprezentačního výběru. Sportovní novináři oceňovali jeho techniku, odvahu a schopnost čelit fyzicky silnějším soupeřům. V roce 1939 jej deník Przegląd Sportowy označil za muže se železnou vůlí a ocelovými pěstmi. Pietrzykowski přitom na první pohled nepůsobil jako typický boxer, byl štíhlý, měl jemné rysy, ale mezi provazy dokázal využívat rychlost, pohyblivost a výborný odhad vzdálenosti. Především se naučil vyhýbat úderům těžších protivníků a trestat jejich chyby přesnými protiútoky.

Jeho slibnou kariéru přerušil německý útok na Polsko 1. září 1939, jako poddůstojnický čekatel se zapojil do obrany Varšavy a po její kapitulaci vstoupil do rodícího se polského odboje. Rozhodl se dostat do Francie, kde generál Władysław Sikorski organizoval nové polské ozbrojené síly, cestou přes Maďarsko se však společně s přítelem Tadeuszem Kasprzyckým dostal do rukou maďarských četníků.

Oba muže předali Němcům a Pietrzykowski následně prošel výslechy v Muszyně a Nowém Sączi, Gestapo ho opakovaně bilo a mučilo, aby získalo informace o jeho činnosti a kontaktech. Při vyšetřování mu pomohla znalost němčiny, kterou před vyšetřovateli tajil, díky tomu rozuměl otázkám ještě před jejich překladem a mohl si odpovědi předem promyslet.

V květnu 1940 jej Němci převezli do věznice v Tarnově, odtud 14. června vyrazil transport 728 polských politických vězňů do nově zřizovaného koncentračního tábora Auschwitz. Mezi deportovanými byli studenti, učitelé, vojáci, úředníci, dělníci i lidé podezřelí z protiněmecké činnosti a Pietrzykowski patřil k nejmladším z nich. Po příjezdu dostal vězeňské číslo 77.

Transport dorazil do Osvětimi večer 14. června 1940, vězně „přivítali“ příslušníci SS a němečtí kriminální vězni, kteří zde zastávali funkce kápů a blokových. Nově příchozí byli nuceni běhat mezi strážnými, přičemž byli neustále biti pažbami, holemi a dalšími nástroji. První noc strávili namačkáni v místnostech s tenkou vrstvou slámy na podlaze, bez odpovídajícího hygienického vybavení a s minimální možností odpočinku. Následujícího dne začala „vstupní karanténa,“ vězni museli celé hodiny provádět vyčerpávající cviky, plazit se po zemi, skákat v podřepu a opakovat německé povely a za chyby následovalo bití. Při neustálém násilí, vypětí a nedostatku stravy kondice vězňů rychle slábla.

Pietrzykowski byl nejprve přidělen k úpravám táborového pozemku, následně pracoval v oddílu sekáčů trávy a obilí, na polích trávil až čtrnáct hodin denně a k jídlu dostával přibližně čtvrt kilogramu chleba, řídkou polévku a náhražkovou kávu. Při práci chodil bosý a rychle ztrácel sílu, někdejší mistr Varšavy se během několika měsíců proměnil v kostlivce.

Klíčovou úlohu pro přežití v jeho prvních měsících sehráli spoluvězni, zejména bratři Kupcové, díky jejich pomoci získal místo v táborové truhlárně, ačkoli tomuto řemeslu nerozuměl. Na podzim 1940 byl přistižen při pokusu opatřit si brambory a o práci přišel a Němci jej poslali do pracovního oddílu, který u Porąbky stavěl rekreační objekt pro příslušníky SS.

Zimní práce v horské oblasti jej málem připravila o život, vyčerpaní vězni přenášeli stavební materiál, kopali základy a pracovali v dešti, sněhu a mrazu. Pietrzykowski nakonec úmyslně způsobil zranění nohy, aby se dostal zpátky do hlavního tábora. Po krátkém pobytu v táborové nemocnici byl přidělen k čištění komunikací, kde přečkal zbytek zimy 1940–1941.

Jednu březnovou neděli zaslechl poblíž táborové kuchyně hluk a povzbuzování. Dozvěděl se, že tam německý kápo Walter Dünning hledá protivníka pro boxerský souboj. Dünning byl silný, dobře živený muž, který v předchozích dnech brutálně zbil řadu lidí. Mezi vězni se také šířilo tvrzení, že před válkou získal německý profesionální boxerský titul.

Když se rozneslo, že za účast v zápasu lze získat chléb a margarín, Pietrzykowski souhlasil. Jeho přítel Bolesław Kupiec se jej pokoušel odradit a upozorňoval na Dünningovu brutalitu, boxer však usoudil, že bez zlepšení přídělů potravy stejně dlouho nepřežije. Věděl také, že jeho jedinou odborností, kterou může v táboře nabídnout, je schopnost bojovat.

Provizorní ring vznikl mezi přihlížejícími vězni poblíž kuchyně. Pietrzykowski vážil pouhých 40 kilogramů, zatímco jeho protivník přibližně 70. Protože nebyly k dispozici běžné boxerské rukavice, použili pracovní rukavice, které neposkytovaly dostatečnou ochranu při úderech. Zápas řídil starší tábora Bruno Brodniewitsch.

Polák se od začátku spoléhal na rychlost a pohyb. Dünning postupoval dopředu a snažil se soupeře zasáhnout silnými údery, Pietrzykowski však neustále uhýbal do stran a odpovídal přesnými kombinacemi. Několikrát jej úspěšně zasáhl oběma rukama a přihlížející polští vězni začali svého krajana hlasitě povzbuzovat, čímž vyvolali hněv německých kápů, kteří se na některé z nich vrhli.

Ve druhém kole získal Pietrzykowski ještě zřetelnější převahu, jeden z úderů zasáhl Dünninga tak, že začal krvácet. Německý kápo nakonec zápas ukončil a uznal soupeřovy schopnosti a Polák si odnesl bochník chleba, který rozdělil mezi své přátele.

Důležitější, než samotná odměna se ukázala nabídka na změnu pracovního zařazení, německý vězeň Otto Küssel, jenž měl vliv na rozdělování práce, mu umožnil přestup do oddílu pečujícího o hospodářská zvířata. Pietrzykowski se začal starat o telata, připravovat krmivo a vykonávat další práce ve stájích. Občas se dostal k mléku či jiným potravinám a znovu pomalu nabíral síly.

Po vítězství nad Walterem Dünningem začal Pietrzykowski nastupovat k dalším boxerským zápasům, které v Osvětimi pořádali němečtí kápové a příslušníci SS. Souboje se zprvu odehrávaly poblíž táborové kuchyně, později také v dalších prostorách, například v umývárně bloku číslo 2. Přihlíželi jim němečtí dozorci i vězni, kteří se shromažďovali kolem provizorního ringu. Zápasy neměly pevně stanovený rozpis ani jednotná pravidla a jejich pořádání záviselo na rozhodnutí německých dozorců.

Němci při soubojích sázeli, povzbuzovali své favority a často proti sobě stavěli muže s výrazně odlišnou tělesnou hmotností. Někteří účastníci měli zkušenosti z profesionálního boxu, jiní se do ringu dostali především díky své fyzické síle. Zdravotní stav protivníků se také značně lišil, protože mezi dobře živenými kápy nastupovali vyhladovělí vězni. Vítězové mohli získat potraviny, lepší pracovní zařazení nebo přízeň některého z táborových funkcionářů.

Pietrzykowski postupně porážel německé kápy, bývalé profesionální boxery i sportovce různých národností. Mezi jeho soupeři byli například Poláci Michał Janowczyk a Szymankiewicz, známý pod přezdívkou Zyzio. Při soubojích s polskými spoluvězni se snažil omezovat tvrdost úderů, zatímco proti německým kápům známým brutalitou postupoval mnohem nekompromisněji. Zvlášť ostře si počínal vůči mužům, kteří vězně pravidelně bili a zneužívali své postavení.Pro svou techniku a schopnost uhýbat úderům protivníků mu Němci přezdívali Bílá mlha (Weißer Nebel).

V létě 1942 nastoupil proti německému kápovi z táborových jatek s pověstí mimořádně násilnického člověka. Výrazný rozdíl mezi mohutným Němcem a drobným polským boxerem později zachytil také bývalý vězeň Andrzej Rablin. Pietrzykowski se dokázal vyhýbat soupeřovým útokům a opakovaně jej zasahoval přesnými údery. Zápas skončil jednoznačným vítězstvím Poláka, kterého nadšeně povzbuzovali přihlížející spoluvězni.

V létě 1942 však utrpěl také porážku, jeho přemožitelem se stal Leen Sanders, zkušený nizozemský boxer židovského původu, který měl před válkou za sebou významné sportovní úspěchy. Pietrzykowski dostal příležitost k odvetě a přibližně o dva týdny později se oba muži utkali znovu. Tentokrát zvítězil Polák, který ve třetím kole ukončil zápas technickým knockoutem a Sanders zůstal jeho jediným známým přemožitelem během věznění v Osvětimi.

Leen Sander, přemožitel Pietrzykowského

Mezi dalšími protivníky se objevili němečtí boxeři Wilhelm Maier a Harry Stein, někdejší dvojnásobný mistr Německa. Pietrzykowski dokázal porazit také je a postupně získal pověst neoficiálního táborového šampiona všech vah. Přesný počet jeho osvětimských zápasů není znám, protože se nedochovala úplná evidence výsledků, muzeum Osvětim-Březinka uvádí více než čtyřicet soubojů během necelých tří let.

Při některých utkáních panovalo mezi diváky značné napětí. Němečtí kápové sázeli na své favority, zatímco polští vězni povzbuzovali Pietrzykowského, často proti vůli přihlížejících dozorců. Porážka brutálního kápa vyvolávala mezi vězni nadšení, které se Němci občas pokoušeli umlčet násilím. Pro samotného boxera přitom představovaly podobné zápasy riziko, protože ponížený protivník mohl využít své postavení k osobní odvetě.

Pietrzykowski dokázal získávat potraviny a další výhody také od Němců, kteří obdivovali jeho boxerské schopnosti, pwři práci u hospodářských zvířat měl navíc přístup k mléku a některým zásobám, které mohl odnášet svým přátelům. Díky známostem mezi vězni i táborovými funkcionáři se dostával do kontaktu s lidmi z různých pracovních oddílů. Z těchto možností těžila také tajná odbojová organizace působící v Osvětimi.

Pietrzykowského jméno znali i vězni, kteří žádný z jeho zápasů osobně neviděli. Polský spisovatel Tadeusz Borowski, deportovaný do Osvětimi v roce 1943, zachytil v povídce U nás v Osvětimi vyprávění o vězni číslo 77, který dokázal porážet Němce. V době Borowského příchodu už byl Pietrzykowski převezen do jiného koncentračního tábora, ale jeho jméno mezi osvětimskými vězni dále kolovalo.

V září 1940 se do Osvětimi dostal muž zaregistrovaný pod jménem Tomasz Serafiński, ve skutečnosti šlo o polského důstojníka Witolda Pileckého, který se nechal během německé razie ve Varšavě zatknout, aby pronikl do koncentračního tábora. Chtěl zjistit skutečné podmínky věznění, navázat spojení s polským odbojem a vytvořit uvnitř tábora tajnou organizaci později známou jako Svaz vojenské organizace (Związek Organizacji Wojskowej).

Pilecki vyhledával důvěryhodné spoluvězně a rozděloval je do malých konspiračních skupin, jejich členové obstarávali potraviny a léky, shromažďovali informace o táborovém provozu, pomáhali nemocným a udržovali kontakty s lidmi za ostnatými dráty. Organizace počítala rovněž s možností ozbrojeného povstání, pokud by získala podporu polských odbojových jednotek operujících mimo tábor. Jednotlivé skupiny znaly pouze omezený počet dalších členů, aby případné zatčení nevedlo k odhalení celé sítě.

Pietrzykowski se k organizaci připojil v roce 1941 a patřil do okruhu Pileckého důvěryhodných spolupracovníků, v němž působili také bratři Kupcové a další polští vojáci. Časem vykonával úkoly podobné pobočníkovi velitele, předával jeho pokyny a pomáhal získávat informace. Při této činnosti využíval především kontakty, které získal díky boxerským zápasům a různým pracovním zařazením.

Významnou součástí jeho úkolů bylo obstarávání potravin, protože při práci u hospodářských zvířat měl přístup ke krmivu, mléku a dalším zásobám, z nichž část tajně předával ostatním. Pilecki ve své zprávě zmiňuje pomoc přítele označeného číslem 21, pod nímž se skrýval Pietrzykowski, který mu nosil například otruby, které Pilecki přidával do řídké táborové polévky.

Pietrzykowski využíval také kontakty na civilní pracovníky, kteří přicházeli do styku s táborovým provozem. Patřili mezi ně železničáři a další lidé zaměstnaní v okolí Osvětimi, jejichž prostřednictvím se podařilo dopravovat dovnitř zásilky léčiv. Zapojil se rovněž do předávání cenností, které odboj používal k získávání pomoci od úplatných příslušníků SS. Vězni tak mohli získat potraviny, zdravotnický materiál nebo informace potřebné pro plánování dalších akcí.

K nejodvážnějším plánům, na nichž se Pietrzykowski podílel, patřil pokus odstranit velitele Osvětimi Rudolfa Hösse. Se spoluvězněm Władysławem Rzętkowským pracovali u koní a věděli, že velitel rád jezdí na klisně jménem Fulvia. Rozhodli se využít jejího chování a umístit pod sedlo předmět, který by zvířeti působil bolest. Doufali, že se klisna během jízdy vzepře, shodí svého jezdce a způsobí mu smrtelné zranění. Klisnu se jim skutečně podařilo rozrušit a Höss z jejího hřbetu spadl. Velitel při pádu utrpěl zranění nohy, zatímco oba vězni odstranili stopy zásahu do koňské výstroje.

Během věznění se Pietrzykowski setkal také s polským františkánem Maxmiliánem Kolbem a jejich první setkání mělo neobvyklý průběh. Pietrzykowski zahlédl německého kápa, který brutálně bil jednoho z Poláků, a získal od přihlížejícího esesmana souhlas, aby násilníka vyzval k boxerskému zápasu. Několika údery jej srazil na zem a chystal se pokračovat. V tu chvíli jej napadený vězeň začal prosit, aby svého protivníka ušetřil. Pietrzykowski nechápal, proč se Polák zastává člověka, který jej před chvílí bil a teprve následně zjistil, že se jedná o otce Kolbeho. Oba muži se potom několikrát setkali a františkán se pokoušel mírnit boxerovu prudkou povahu.

Pietrzykowski mu jednou přinesl kousek chleba, který však někdo ukradl, rozzlobený boxer chtěl zloděje vypátrat a potrestat, ale Kolbe jej zastavil s připomínkou, že dotyčný člověk také trpí hladem. Když Pietrzykowski opatřil další chléb, františkán se o něj rozdělil s mužem, který jej předtím okradl. Podobná setkání mezi oběma vězni pokračovaly až do léta 1941.

Kolbeho naposledy spatřil během apelu, při němž se františkán přihlásil, že podstoupí smrt hladem místo odsouzeného spoluvězně Franciszka Gajowniczka. Němci jej odvedli do podzemní cely, kde společně s dalšími vybranými vězni strávil následující týdny. Kolbe zemřel 14. srpna 1941 po smrtící injekci, kterou mu podal táborový zdravotník a  Pietrzykowski se po válce stal jedním z lidí, kteří poskytli svědectví o jeho působení v Osvětimi.

V létě 1942 se sám vážně onemocněl, po jednom z boxerských zápasů dostal od německého lékaře injekci a krátce nato se u něj rozvinul skvrnitý tyfus. Pietrzykowski měl podezření, že jej lékař nakazil úmyslně, případně v rámci experimentu nebo jako odvetu za jeho vítězství nad německými kápy. Původ nákazy zůstal nejasný, protože v Osvětimí tehdy řádila epidemie tyfu.

Několik týdnů ležel s vysokými horečkami, opakovaně ztrácel vědomí a jeho stav vyžadoval pomoc spoluvězňů pracujících v táborové nemocnici. Když se Pilecki dozvěděl o připravované selekci nemocných, přišel společně s bratry Barańskými Pietrzykowského odvézt. Těžce oslabeného boxera vyvedli z nemocničního bloku a ukryli mezi ostatní vězně. Díky jejich zásahu se vyhnul selekci, při níž Němci posílali vybrané nemocné na smrt.

Po zotavení získal Pietrzykowski práci v nemocnici určené pro příslušníky SS. Zpočátku uklízel, později se naučil také základní zdravotnické úkony a začal pracovat jako sanitář. Seznámil se zde s rakouskou zdravotní sestrou Marií Strombergerovou, která spolupracovala s táborovým odbojem a pomáhala dopravovat léky do vězeňské nemocnice. Navázal také kontakty s některými německými zdravotníky, od nichž bylo možné získávat zdravotnický materiál a informace.

V nemocnici se dostával do styku s příslušníky SS, civilním personálem i vězni přidělenými k pomocným pracím. Prostřednictvím těchto kontaktů pokračovalo tajné předávání léků, potravin a zpráv mezi jednotlivými skupinami odboje. Pietrzykowského kontakty a pohyb mezi různými pracovními oddíly však začaly přitahovat pozornost táborového gestapa. K podezření z odbojové činnosti se přidávala nevraživost některých německých kápů, které v předchozích měsících porazil v ringu. Hrozilo mu vyšetřování a podle informací, které se k němu dostaly, také poprava. Na jaře 1943 se však objevila možnost opustit Osvětim v transportu do jiného koncentračního tábora.

Pietrzykowski z Osvětimi odjel 14. března 1943 v transportu přibližně tisícovky polských vězňů směřujících do Neuengamme u Hamburku, mezi deportovanými byli také jeho přátelé Stanisław a Emil Barańští, kteří mu pomáhali během nemoci. Krátce před odjezdem dostal od Waltera Dünninga dva páry boxerských rukavic. Německý kápo, kterého před dvěma lety porazil ve svém prvním táborovém zápase, mu je věnoval na cestu.

K převozu přispěl také Hans Lütkemeyer, německý důstojník SS, který Pietrzykowského znal z předválečného boxerského turnaje v Poznani. Tehdy působil jako rozhodčí a v Osvětimi svého někdejšího známého poznal. Když se připravoval transport do Neuengamme, nabídl boxerovi možnost odjet společně s dalšími vězni. Pietrzykowski souhlasil, protože se chtěl dostat co nejdále od táborového gestapa, které se o něj začalo zajímat.

Po příjezdudo Neuengamme dostal vězeňské číslo 17955, prošel karanténou a byl zařazen mezi polské vězně, kteří zde museli vykonávat těžkou práci. Zprávy o jeho boxerských schopnostech se však rychle dostaly k Němcům a ti mu začali vyhledávat nové protivníky a pořádat další utkání. Jedním z prvních soupeřů byl kápo Jimmy Kuchta, mohutný muž pracující v táborové kuchyni, před zápasem nabídl Pietrzykowskému chléb a posměšně mu naznačil, že jde o jeho poslední jídlo. Polák se od začátku spoléhal na pohyblivost, rychlé úhyby a přesné protiúdery. Dvakrát zasáhl Kuchtovu bradu tak tvrdě, že Němec skončil na podlaze. Po druhém knockdownu se dlouho vzpamatovával a zápas skončil Pietrzykowského vítězstvím.

Souboj sledovali vězni shromáždění kolem provizorního ringu a mezi Poláky vyvolal opět nadšení. Pietrzykowski získal další odměnu a Němci mu postupně začali připravovat zápasy s protivníky jiných národností. Porazil například italského boxera nebo mimořádně mohutného belgického vězně. Také v Neuengamme často nastupoval proti mužům o několik váhových kategorií těžším.

Nejznámější zápas jeho pobytu v tomto táboře se odehrál v srpnu 1943, krátce po ničivých spojeneckých náletech na Hamburk. Soupeřem byl německý boxer Schally Hottenbach, přezdívaný Hammerschlag (Úder kladivem). Hottenbach měl zkušenosti z profesionálního boxu a mezi německým personálem se těšil pověsti mimořádně tvrdého protivníka. Před zápasem se rozšířily zprávy, že hodlá Pietrzykowského knockautovat. Utkání provázely rozsáhlé sázky, Němci výrazně favorizovali Hottenbacha a někteří měli sázet proti Polákovi v poměru deset ku jedné. Kolem ringu se shromáždili vězni, němečtí kápové i příslušníci SS. Poláci povzbuzovali svého krajana, zatímco Němci očekávali vítězství těžšího a silnějšího boxera.

Pietrzykowski se od začátku držel mimo dosah Hottenbachových tvrdých úderů, rychle se pohyboval kolem protivníka, vyčkával na jeho chyby a nutil jej k nepřesným útokům. Když Němec vyrazil dopředu, Polák se dokázal vyhnout úderu a okamžitě odpovědět. Ve druhém kole zasáhl soupeře do brady tak přesně, že Hottenbach skončil na podlaze. Němec se ještě pokusil vstát, ale Pietrzykowski jej dalším úderem poslal definitivně k zemi a Hottenbacha museli přítomní dlouho křísit. Polští vězni oslavovali vítězství svého krajana, zatímco němečtí sázkaři přišli o nemalé částky.

V Neuengamme a jeho pobočných táborech absolvoval přibližně dvacet dalších boxerských zápasů. Na podzim 1943 byl převezen do pobočného tábora v Salzgitteru, kde vězni pracovali pro průmyslový komplex Hermann Göring Werke. Zde vážně onemocněl zánětem pohrudnice a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Vysoké horečky, bolesti na hrudi a celkové vyčerpání mu znemožňovaly pokračovat v práci. Pomohl mu spoluvězeň Antoni Sak, který německému vedení oznámil podezření na břišní tyfus. Němci se obávali rozšíření nákazy, a proto souhlasili s převozem nemocného do lépe vybavené nemocnice v pobočném táboře Drütte. Pietrzykowského se zde ujal lékař Stefan Kuc a zajistil mu potřebnou léčbu a po přibližně dvou měsících se boxer zotavil natolik, že mohl nemocnici opustit.

Krátce po návratu se znovu postavil do ringu, jeho soupeřem byl sovětský boxer Kosťa Konstantinov, který měl fyzickou převahu a mohl těžit také z Pietrzykowského oslabení po nemoci. Polák však dokázal zápas znovu vyhrát, šlo také o jeho poslední známý boxerský souboj v nacistických koncentračních táborech.

V březnu 1945 zahájili Němci rozsáhlé přesuny vězňů z táborů, k nimž se přibližovaly spojenecké armády, Pietrzykowski byl 24. března zařazen do transportu směřujícího do Bergen-Belsenu. Během cesty zasáhl železniční stanici spojenecký letecký útok a mezi transportovanými vězni došlo k velkým ztrátám. Pietrzykowski bombardování přežil s lehkým zraněním, a nakonec se dostal do Bergen-Belsenu.

Ten byl v posledních týdnech války přeplněný vězni evakuovanými z jiných táborů, chyběly potraviny, pitná voda i základní hygienické vybavení, šířily se epidemie a denně umíraly stovky lidí. Pietrzykowski vedl pracovní skupinu, která shromažďovala těla zemřelých vězňů k pohřbení, ale mrtvých přibývalo tak rychle, že jejich odnášení a pohřbívání nedokázali zvládnout. Tábor by osvobozen 15.ldubna 1945 britskými jednotkami.

Pietrzykowski se po téměř pěti letech věznění dočkal osvobození a krátce nato pomáhal s identifikací nacistických pachatelů, kteří se pokoušeli ukrýt mezi civilním obyvatelstvem. Následně odešel do Lübecku a vstoupil do 1. polské obrněné divize generála Stanisława Maczka. V jejích řadách začal organizovat sportovní aktivity pro polské vojáky a znovu se věnoval boxu.

Účastnil se zápasů v Německu, Belgii a Francii a získal titul šampiona Maczkovy divize ve své váhové kategorii, dlouholeté věznění, hladovění a prodělané nemoci však zanechaly následky na jeho zdravotním stavu. K předválečné vrcholové sportovní kariéře se už nevrátil, nadále se však účastnil boxerského výcviku a později se stále více věnoval přípravě dalších sportovců.

Po osvobození se také dozvěděl o tragickém osudu svých přátel z Osvětimi, Stanisław a Emil Barańští, kteří mu během věznění několikrát zachránili život, zahynuli 3. května 1945 při potopení lodi Cap Arcona v Lübecké zátoce. Na palubě se nacházely tisíce vězňů evakuovaných z Neuengamme, které Němci před blížícími se Spojenci soustředili na lodích, Cap Arcona se stala terčem britských letadel a většina vězňů na její palubě zahynula.

Na podzim 1946 se vrátil do Polska a usadil se ve Varšavě. V roce 1947 vystoupil jako svědek v procesu s bývalým velitelem Osvětimi Rudolfem Hössem, který byl následně odsouzen k smrti a popraven. Pietrzykowski se také pokoušel pomoci svému někdejšímu odbojovému veliteli Witoldu Pileckému, jehož zatkly polské komunistické bezpečnostní orgány, ale Pilecki byl v roce 1948 po politickém procesu odsouzen k smrti a popraven.

Pietrzykowski pokračoval ve studiu na varšavské Akademii tělesné výchovy, kterou dokončil v roce 1950. Pracoval jako učitel tělocviku a trenér boxu, nejprve ve Varšavě, později také v Nowém Targu a Bielsku-Bielé. Věnoval se dětem a mladým sportovcům a současně pokračoval ve výtvarné tvorbě, jíž se zabýval už před válkou. Namaloval řadu obrazů a zanechal také kresby připomínající události z koncentračních táborů.

Udržoval kontakty s dalšími přeživšími a uchovával fotografie, dokumenty i osobní předměty spojené s vězněním. Ve svém bytě vytvořil malou soukromou připomínku táborových let, v níž zaznamenal čísla několika blízkých spoluvězňů včetně Witolda Pileckého. Část jeho písemností a rukopisů zůstala po smrti v rodinném archivu a později posloužila historikům i autorům životopisů. Tadeusz Pietrzykowski zemřel 18. dubna 1991 v Bielsku-Bielé, deset dní po svých čtyřiasedmdesátých narozeninách.

Už v roce 1962 natočil slovenský režisér Peter Solan film Boxer a smrť, jehož námět se inspiroval Pietrzykowského osudem. Snímek vznikl podle literární předlohy polského spisovatele Józefa Hena a jeho hlavním hrdinou je polský vězeň koncentračního tábora, kterého si německý důstojník vybere za boxerského soupeře. Ve filmu se objevují motivy odpovídající skutečným táborovým zápasům, samotný děj je však fiktivní. Solanovo drama získalo mezinárodní uznání a zařadilo se mezi významná československá filmová díla věnovaná nacistickým koncentračním táborům.

V roce 1995 vydali Joanna Cieślaková a Antoni Molenda knihu Tadeusz Pietrzykowski „Teddy“ 1917–1991, která se věnovala jeho životu před válkou, věznění i poválečným osudům. Další významnou prací se stala studie Marty Bogacké z roku 2012, zaměřená především na Pietrzykowského pobyt v koncentračních táborech. Autorka využila archivní dokumenty, výpovědi spoluvězňů a další dochované materiály a podrobně zpracovala boxerské zápasy, kontakty s odbojem i okolnosti jeho přesunů mezi jednotlivými tábory.

V roce 2021 vyšla kniha Mistrz. Tadeusz Teddy Pietrzykowski, kterou na základě rodinného archivu připravila boxerova dcera Eleonora Szafranová. Při práci využila dochované rukopisy, otcovy poznámky a další dokumenty, z nichž některé byly objeveny až dlouho po jeho smrti. Kniha přibližuje také jeho osobní život, vztahy se spoluvězni a události, které v dřívějších historických zpracováních dostaly méně prostoru. Obsahuje rovněž jeho vlastní vyprávění o táborových zápasech a osobách, s nimiž se během věznění setkal.

Ve stejném roce měl premiéru polský hraný film Mistrzrežiséra Macieje Barczewského, v zahraničí uváděný pod názvem The Champion of Auschwitz. Pietrzykowského ztvárnil Piotr Głowacki a děj se soustředil především na jeho pobyt v Osvětimi a boxerské zápasy pořádané německými dozorci. Snímek zachytil také násilí vůči vězňům, hladovění a rozdílné postavení jednotlivých skupin v táborové hierarchii. Příběh byl pro filmové účely částečně upraven a některé historické události se do scénáře vůbec nedostaly.

Na nepřesnosti upozornili také historici Státního muzea Auschwitz-Birkenau, kteří film podrobili historickému rozboru. Vytýkali mu například vynechání Pietrzykowského spolupráce s Witoldem Pileckým a jeho setkání s Maxmiliánem Kolbem. Film přesto přispěl k obnovenému zájmu o osud polského boxera a podnítil další připomínání jeho života.

V roce 2024 vydalo Muzeum druhé světové války v Gdaňsku historický komiks Tadeusz Pietrzykowski – Walka o życie, jehož autory jsou Maciej Jasiński a Jacek Michalski. Pietrzykowskému byly věnovány také muzejní výstavy představující jeho osobní dokumenty, fotografie, boxerské rukavice a výtvarná díla. Na zpřístupňování rodinného archivu se významně podílela především jeho dcera Eleonora, která se dlouhodobě věnuje uchovávání otcovy pozůstalosti. Mezi dochovanými předměty se nacházejí také boxerské rukavice, které Pietrzykowski získal ještě během věznění. Společně s jeho kresbami, fotografiemi a rukopisy byly představeny na výstavách věnovaných jeho životu.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Marta Bogacka – Obozowe lata Tadeusza Pietrzykowskiego – boksera, który pięściami wywalczył sobie życie (IPN, 2012).
https://www.polska1918-89.pl/pdf/obozowe-lata-tadeusza-pietrzykowskiego---boksera%2C-ktory-piesciami-wywa%2C2239.pdf

Instytut Pamięci Narodowej – Tadeusz Dionizy Pietrzykowski, vězeň číslo 77. 
https://ipn.gov.pl/pl/dla-mediow/materialy-do-pobrania/186636,14-czerwca-Narodowy-Dzien-Pamieci-Ofiar-Niemieckich-Nazistowskich-Obozow-Koncent.html

Auschwitz-Birkenau – Sport i sportowcy w KL Auschwitz.
https://www.auschwitz.org/edukacja/e-learning/podcasty/sport-i-sportowcy-w-kl-auschwitz/

Muzeum II Wojny Światowej – 104. rocznica urodzin Tadeusza Pietrzykowskiego.
https://www.muzeum1939.pl/aktualnosci/104-rocznica-urodzin-tadeusza-pietrzykowskiego-11677

Instytut Pamięci Narodowej – Dawał nadzieję na przetrwanie.
https://ipn.gov.pl/pl/aktualnosci/172569,Dawal-nadzieje-na-przetrwanie-Premiera-notacji-Eleonory-Szafran-na-Opowiedzianei.html

Slovenský filmový ústav – Boxer a smrť (1962).
https://sfu.sk/eshop/boxer-a-smrt/