Kazimierz Piechowski uprchl z Osvětimi autem v převleku za SS. Po válce ho věznili znovu komunisté

Když se mluví o útěcích z nacistických koncentračních táborů, většinou jde o zoufalé pokusy končící smrtí. Týraní a vyhladovělí vězni stáli proti krutému, ale velmi efektivnímu systému, který měl jakémukoliv pokusu o útěk zabránit. Bezbranní, vyčerpaní a pronásledovaní svými vězniteli měli jen minimální šanci uspět.

Zcela jinak to však bylo v případě Kazimierze Piechowského. Ten se stal hlavou čtyřčlenné skupiny prchající z osvětimského pekla. Nemuseli však překonávat plot pod elektrickým proudem, unikat v úkrytu apod. jak tomu bylo v tolika jiných případech. Piechowski odjel autem hlavní branou tábora. Jeho plán a provedení byly tak drzé, že nestačilo jen vyšetřování táborových esesmanů, na místo dojela také komise z Berlína.

Kazimierz Piechowski se narodil 3. října 1919 v Rajkowech nedaleko Pelplinu v Pomoří. Byl synem Franciszka Piechowského a Marty rozené Czaplewské. Rodina pocházela z kašubského šlechtického rodu Piechowských, jehož původní sídlo se nacházelo v Piechowicích u Kościerzyny. Označení „šlechtický původ“ však v meziválečném Polsku neznamenalo automaticky bohatství či významné společenské postavení. Polská šlechta byla početná a mnoho jejích příslušníků vedlo zcela obyčejný život. Kazimierzův otec pracoval u železnice a rodina žila běžným životem tehdejší střední vrstvy, sám Piechowski byl zámečníkem.

Dětství a dospívání prožil především v Tczewě, městě ležícím na dolním toku Visly. Vyrůstal v atmosféře mladé Druhé polské republiky, která si nezávislost vybojovala teprve v roce 1918 po více než století rozdělení mezi Rusko, Prusko a Rakousko-Uhersko. Pro generaci jeho rodičů byla svoboda něčím, co nebylo samozřejmostí, a podobný pohled předávali i svým dětem.

Když bylo Kazimierzovi deset let, vstoupil do polského skautu. Zůstal v něm až do vypuknutí druhé světové války. Skautská organizace tehdy nebyla jen volnočasovým spolkem., ale vedla mladé lidi k disciplíně, samostatnosti, fyzické zdatnosti i službě vlasti. Zde získával fyzickou dovednost, ale také důležité dovednosti, které mu později za války pomohly přežít. Mnoho členů polského skautu se po vypuknutí války zapojilo do odboje a řada z nich za to zaplatila životem.

V září 1939 se svět mladého Kazimierze zhroutil. Ráno 1. září zaútočilo nacistické Německo na Polsko a už o několik dní později se fronta přiblížila i k Pomoří. Už 4. září vstoupily německé jednotky do Tczewa. Okupace byla od samého počátku mimořádně brutální. Němci se snažili zlomit jakýkoli odpor a zaměřili se především na polskou inteligenci, úředníky, učitele, kněze a vlastenecky smýšlející mládež. Tvrdé represe dopadly i na skauty. Mnozí z Kazimierzových známých byli zatčeni a někteří byli bez soudu zastřeleni. Zprávy o popravách mladých lidí, které osobně znal, v něm nenechávaly žádné iluze o tom, co čeká Polsko pod nacistickou nadvládou.

Stejně jako tisíce dalších Poláků se odmítl smířit s porážkou. Po pádu země se rozhodl dostat do Francie, kde generál Władysław Sikorski organizoval polské ozbrojené síly pokračující v boji po boku západních spojenců. Cesta na Západ vedla nejčastěji přes Maďarsko, a právě touto trasou se chtěl vydat i dvacetiletý Piechowski. Proto se 5. listopadu 1939 společně se svým přítelem Alfonsem Kiprowským, přezdívaným „Alek“, pokusil překročit hranice Generálního gouvernementu. K cíli však nikdy nedošli. Oba mladíky zadržela německá vojenská hlídka a místo cesty do Francie je čekaly výslechy, vězení a mučení.

Piechowski byl nejprve vyslýchán v Baligródu. Poté putoval mezi několika německými věznicemi v Sanoku, Krakově a Novém Wiśniczi. Ve vazbě strávil více než půl roku. Výslechy byly provázeny bitím, mučením a dalším krutým zacházením, které mělo vězně zlomit. Přestože byl stále jen dvacetiletým mladíkem, čekala ho další a mnohem horší etapa. Po téměř osmi měsících strávených v německých věznicích byl zařazen do transportu do nově vznikajícího koncentračního tábora Auschwitz. 20. června 1940 dorazil do Osvětimi v transportu politických vězňů, hned druhém od založení tábora. Z Kazimierze Piechowského se stal vězeň číslo 918.

Dne 20. června 1940 dorazil Kazimierz Piechowski do nově vznikajícího koncentračního tábora Auschwitz v jednom z prvních transportů polských politických vězňů. Dostal číslo 918 a stejně jako stovky dalších mužů rychle pochopil, že za ostnatými dráty už jména nic neznamenají. Důležité bylo jediné – přežít další den.

Tábor byl tehdy teprve budován. Baráků bylo málo a většinu z nich museli postavit sami vězni. Piechowski a jeho spoluvězni pracovali dvanáct až patnáct hodin denně. Nedostatečné příděly jídla, špatné hygienické podmínky a neustálé násilí dělaly z každého dne boj o přežití. Rozšířený byl svrab, vši přenášející tyfus a další nemoci. Vězni žili namačkaní na pryčnách, neustále vyhladovělí a vyčerpaní. Brutalita byla každodenní součástí života. Němečtí dozorci, ukrajinští strážní i kápa, rekrutovaní z řad kriminálních vězňů, bili a ponižovali ostatní pro sebemenší prohřešek. Lidský život zde neměl prakticky žádnou cenu. Smrt se stala běžnou součástí každodenní reality.

Po několika měsících těžké práce byl Piechowski přeřazen do nechvalně známého Leichenkommanda. Úkolem členů tohoto komanda bylo odvážet těla vězňů zavražděných při popravách. Práce představovala obrovskou fyzickou i psychickou zátěž. Po šest týdnů vozil na dvoukolovém vozíku nahá a zakrvácená těla lidí, které příslušníci SS stříleli u takzvané Zdi smrti mezi bloky 10 a 11.

Popravy řídil jeden z nejhorších a nejbestiálnějších dozorců a členů SS Gerhard Palitzsch. Vězni byli nejčastěji zastřeleni ranou do týla, často nazí a někdy přímo před zraky svých příbuzných. Stávalo se, že během jediné popravy zemřely celé rodiny. Piechowski a ostatní členové komanda čekali několik desítek metrů od místa exekuce a na povel přicházeli nakládat mrtvá těla na vozík. Vyhladovělému mladíkovi se někdy těla vyklouzla z rukou, což u Palitzsche vyvolávalo záchvaty vzteku. Esesák pak vězně bil dřevěnou holí.

Přestože mu bylo něco málo přes dvacet let, začal Kazimierz cítit, že rychle ztrácí síly. Obával se, že se brzy stane takzvaným „muselmanem“ – vězněm natolik vyčerpaným a zlomeným, že jeho smrt byla už jen otázkou času. Hlad, nemoci a neustálá fyzická námaha ničily jeho organismus a on si uvědomoval, že pokud se nic nezmění, dlouho nepřežije.

Záchrana přišla nečekaně. Německý kápo Otto Küssel, jeden z prvních vězňů tábora, jej po šesti týdnech přeřadil do skladového komanda. V tamních skladech se nacházely uniformy, výstroj, zbraně, potraviny a další materiál patřící SS. Práce nebyla lehká, ale oproti předchozímu zařazení znamenala doslova záchranu života. Část práce se odehrávala pod střechou a dozorci i kápa zde nebyli tak brutální jako v jiných komandách.

Během nejtěžších chvil před přeřazením do skladů zažil Piechowski setkání, na které vzpomínal po celý život. Náhodou se potkal s františkánem Maximilianem Mariou Kolbem. Oba muži se krátce zastavili a kněz se jej zeptal, jak se mu daří. Když si mladý vězeň postěžoval na těžkou práci a beznaděj, Kolbe jej povzbudil jednoduchými slovy: „Naděje, jen naděje. Všechno se může změnit.“ Piechowski později tvrdil, že právě tato krátká věta mu pomohla uvěřit, že nemusí v Osvětimi zemřít.

Byl rovněž svědkem okamžiku, který se později stal jedním ze symbolů lidské obětavosti. Dne 29. července 1941 se během táborového apelplatzu vybíralo deset vězňů, kteří měli zemřít hladem za útěk jednoho z jejich spoluvězňů. Když jeden z odsouzených zoufale vykřikl, že už nikdy neuvidí svou ženu a děti, vystoupil z řady otec Maximilian Kolbe a dobrovolně nabídl svůj život výměnou za život Franciszka Gajowniczka. Přítomní vězni nevěřili vlastním očím. I Piechowski později vzpomínal na šok a ticho, které po Kolbeho slovech následovalo.

Práce ve skladech mu umožnila navázat kontakty s dalšími vězni. Právě tam se seznámil s Eugeniuszem Benderou, ukrajinským automechanikem pracujícím v táborových dílnách. Mezi oběma muži vzniklo přátelství. Bendera měl díky svým kontaktům přístup k informacím, které mohly znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

Na jaře 1942 se prostřednictvím známých pracujících v Politische Abteilung, táborovém gestapu, dozvěděli o tom, že je zařazen mezi osoby určené k likvidaci v plynové komoře. Pomocí úplatku se mu podařilo výkon rozsudku na čas oddálit, ale bylo jasné, že času zbývá málo, po dvou letech v osvětimském pekle totiž dobře věděl, že zůstat znamená jistou smrt. Nejdříve však museli vše promyslet a naplánovat.

Na jaře roku 1942 se začala situace Kazimierze Piechowského a jeho přátel rychle zhoršovat. To, co jim dosud pomáhalo přežít, se náhle stalo nevýhodou. Práce uvnitř tábora sice znamenala větší šanci dožít se dalšího dne, zároveň však prakticky vylučovala útěk. Vězni pracující mimo areál měli alespoň teoretickou možnost zmizet při práci, zatímco z vnitřního tábora se zdálo uniknout nemožné.

Přesto se právě tehdy začal rodit plán, který se na první pohled zdál být čirým šílenstvím. Eugeniusz Bendera, jenž díky práci v garážích dobře znal místní poměry a měl přístup k vozidlům, navrhl něco, co by nejspíš nenapadlo ani samotné esesmany. Ne překonat ostnaté dráty, ale odjet hlavní branou v automobilu a v uniformách příslušníků SS.

Piechowski měl díky práci ve skladech přehled o rozmístění budov a věděl, kde se nacházejí sklady s uniformami a dalším vojenským vybavením. Přístup k nim měl vést přes vstup do kotelny, který chtěl nenápadně ponechat špatně uzavřený. Postupně tak vznikal plán, jehož úspěch závisel na desítkách detailů a na tom, zda se všem čtyřem mužům podaří zachovat chladnou hlavu.

Přestože byl plán v zásadě připraven, jeho uskutečnění se stále odkládalo. Důvodem nebyl strach o vlastní život. Po dvou letech v Osvětimi si všichni dobře uvědomovali, že zůstat znamená pouze pomalé umírání. Piechowského však pronásledovala jiná myšlenka.

V táboře totiž platil princip kolektivní odpovědnosti. Za útěk jednoho vězně bývalo běžně popraveno deset dalších. Představa, že by kvůli jeho svobodě měli zemřít nevinní spoluvězni, mu nedávala spát. Dlouhé hodiny přemýšlel, zda neexistuje způsob, jak nebezpečí odvety alespoň omezit.

Nakonec přišel s neobvyklým řešením. Rozhodl se vytvořit neexistující pracovní komando nazvané Rollwagenkommando. Údajně mělo zajišťovat přepravu materiálu. Doufal, že pokud se podaří vytvořit dojem, že vězni odešli v rámci běžné práce, nebude možné určit konkrétní skupinu, vůči níž by Němci mohli uplatnit kolektivní trest.

Jenže i zde narazili na problém. Nejmenší pracovní komando opouštějící vnitřní tábor muselo tvořit čtyři muži. Přesvědčit další vězně však nebylo jednoduché. Piechowski se obrátil i na své známé ze skautských dob. Jeho přítel Alfons Kiprowski, se kterým se pokoušel dostat do Francie, nabídku odmítl. Stejně reagoval i Zbigniew Damasiewicz. Oba se obávali následků, které by případný neúspěch přinesl ostatním vězňům.

Teprve třetí oslovený muž souhlasil. Byl jím Stanisław Gustaw Jaster, bývalý skaut a člen odboje. Čtvrtým členem skupiny se stal Józef Lempart, pracující společně s Benderou v garážích. Až nyní bylo možné začít promýšlet jednotlivé kroky.

Plán byl odvážný, ale promyšlený do nejmenších detailů. Přes první bránu měli projít jako čtyřčlenné Rollwagenkommando s ručním vozíkem a oznámit strážnému, že jedou vyvézt odpad a při návratu přivezou dlažební desky pro probíhající stavební práce. Celá akce přitom stála na jediné věci – aby strážný nezkontroloval v evidenční knize, zda takové komando vůbec existuje.

Za den útěku byla vybrána sobota 20. června 1942. V sobotu se pracovalo pouze do poledne a mnoho příslušníků SS odjíždělo na propustky nebo za rodinami. Režim v táboře býval volnější a ostražitost nižší.

Přesto si všichni čtyři dobře uvědomovali, že jediná chyba bude znamenat smrt. Před akcí se společně modlili za sebe i za své rodiny. Dohodli se také na něčem, co nejlépe vystihovalo jejich odhodlání. Pokud by byli odhaleni ještě v táboře, nehodlali padnout živí do rukou SS. Raději chtěli zemřít vlastní rukou.

Když nastal den útěku, chovala se čtveřice vězňů od rána zcela nenápadně a vykonávala své obvyklé povinnosti. Piechowski během práce využil příležitosti a odstranil šroub z poklopu vedoucího do kotelny, který později umožnil vstup do skladu s uniformami. V poledne se společně s ostatními vrátili do tábora a jejich příchod byl řádně zaznamenán u brány s cynickým nápisem Arbeit macht frei.

Na půdě rozestavěného bloku si naposledy zopakovali celý plán. Poté se vydali s ručním vozíkem k první bráně. Piechowski měl na rukávu žlutou pásku předáka a strážnému se představil slovy: „Rollwagenkommando, Vorarbeiter 918 a tři vězni.“ Celá akce mohla skončit během několika vteřin. Stačilo jediné – aby esesák otevřel evidenční knihu a zjistil, že žádné Rollwagenkommando neexistuje. Strážný to však neudělal. Krátce se podíval na vězně a nechal je projít.

Jakmile se dostali za první bránu, rozdělili se. Eugeniusz Bendera zamířil do garáží, zatímco Piechowski, Stanisław Jaster a Józef Lempart se přes kotelnu dostali do skladu. Vypáčili dveře místnosti s výstrojí a během několika minut se .převlékli do uniforem SS. Piechowski si oblékl uniformu SS-Untersturmführera (podporučíka SS). Ve skladu se nacházely i zbraně a granáty. Uprchlíci se vyzbrojili čtyřmi samopaly a několika granáty, které uložili do zavazadlového prostoru automobilu.

Mezitím Bendera přivezl černý Steyr 220, určený pro potřeby SS-Hauptsturmführera Paula Kreuzmanna. Díky své práci mechanika mohl s vozidly běžně manipulovat a jeho přítomnost v garážích nevzbuzovala podezření. Když dorazil ke skladu, seskočil z vozu, předepsaným způsobem zasalutoval a na signál ostatních se i on převlékl do uniformy SS. Netrvalo dlouho a čtyři ještě před několika minutami vyhladovělí vězni seděli v luxusním služebním automobilu nacistických pánů. Bendera usedl za volant, Piechowski na místo spolujezdce, zatímco Jaster a Lempart se posadili dozadu. Jaster u sebe ukrýval důležitý náklad zprávu Witolda Pileckého určenou velení Zemské armády o dění v koncentračním táboře.

První metry proběhly překvapivě hladce. Jeden z esesáků jim dokonce uctivě zasalutoval. „Vidíš, Kazku, všechno jde podle plánu,“ usmál se Bendera. Pak se před nimi objevila poslední překážka v podobě závory. Její obsluha ji ani při spatření přijíždějícího auta nezvedla.

Bendera zpomalil a zastavil přímo před dvěma ozbrojenými strážnými. Piechowski si v tu chvíli poprvé připustil, že je konec. Na několik vteřin se mu vybavila matka a dohoda, kterou mezi sebou uzavřeli – pokud budou odhaleni, raději spáchají sebevraždu, než aby padli živí do rukou SS. Vtom ucítil prudký úder do krku a za sebou zaslechl naléhavý hlas sedícího Jastera.

„Kazku, udělej něco!“

Piechowski se probral, otevřel dveře a vyklonil se z vozu tak, aby strážný dobře viděl výložky důstojníka SS. Když ani to nepomohlo, vyskočil ven a za doprovodu proudu německých nadávek se demonstrativně opřel rukou o pouzdro pistole a dožadoval se uvolnění cesty.

Strážný okamžitě přiskočil ke klice, závora se zvedla, oba esesáci zasalutovali a znalost němčiny právě zachránila život Piechowského a jeho tří druhů. Černý Steyr s registrační značkou SS-20 898 projel hlavní branou Osvětimi. Čtyři vězni právě provedli jeden z nejodvážnějších útěků v dějinách nacistických koncentračních táborů.

Když se čtyřem uprchlíkům podařilo opustit Osvětim, stali se rychle jedněmi z nejhledanějších mužů v okupovaném Polsku. Němci velmi rychle zjistili, co se stalo, a ještě téhož dne rozeslali na stanice gestapa, kriminální policie i pohraniční stráže telegramy s jejich jmény, popisy a příkazy k okamžitému zatčení. Úřady v Berlíně dostaly podrobné zprávy o bezprecedentním útěku.

V Osvětimi mezitím panoval chaos. Když se při večerním apelplacu zjistilo, že čtyři vězni chybějí, a navíc zmizel i služební automobil velitele tábora, propadl zástupce velitele Hans Aumeier záchvatu vzteku. Podle pozdějších vzpomínek Witolda Pileckého nejprve křičel, rval si vlasy, házel čepicí o zem a zuřivě nadával. Situace byla o to absurdnější, že právě on údajně uprchlíkům krátce předtím na cestě dokonce zasalutoval, aniž tušil, koho zdraví. Když si to uvědomil, nezbylo mu než se celé situaci bezmocně zasmát.

Samotný útěk ještě zdaleka nebyl u konce. U Makova Podhalańského museli uprchlíci opustit ukradený Steyr, který byl po průjezdu potokem poškozen. Dál pokračovali pěšky. Při jedné z potyček během německé pátrací akce byl navíc zraněn Józef Lempart. Jeho stav mu nedovoloval pokračovat a skupina se musela rozdělit. Zraněný muž zůstal v péči kněze, který jej ukrýval až do doby, než se zotavil. Stanisław Gustaw Jaster se vydal vlastní cestou do Varšavy. Kromě vlastní záchrany měl ještě za úkol doručit zprávu Witolda Pileckého určenou velení Zemské armády.

Kazimierz Piechowski a Eugeniusz Bendera se rozhodli zamířit na východ. Bendera měl příbuzné v okolí Lvova a doufal, že právě tam naleznou úkryt. Situace na územích obývaných převážně ukrajinským obyvatelstvem však byla pro Poláky stále nebezpečnější. Napětí mezi oběma národy rostlo a Piechowski si dobře uvědomoval, že jako Polák může být v některých oblastech zabit stejně snadno jako Němci. Oba muži proto nakonec pochopili, že dlouhodobý pobyt na těchto územích by pro ně znamenal další smrtelné riziko. Po čase se jejich cesty rozdělily. Piechowski si opatřil falešné doklady a pod cizím jménem se vrátil do okolí Tczewa, kde byl před lety zatčen při pokusu dostat se do Francie.

Zvláštní vyšetřovací komise z Berlína dostala za úkol zjistit, jak se mohlo stát, že čtyři vyhladovělí vězni v uniformách SS odjeli nejlepším automobilem v táboře přímo hlavní branou. Rozeslány byly podrobné popisy uprchlíků i jejich rodin a bezpečnostní opatření v táboře byla výrazně zpřísněna. Každý příslušník SS pohybující se ve velkém táborovém prostoru nově potřeboval zvláštní povolení a kontroly byly mnohem důkladnější. Podle některých svědectví vedl útěk Piechowského a jeho druhů i k důslednějšímu zavedení systému tetování vězňů, který měl podobným případům do budoucna zabránit.

Také velitel tábora Rudolf Höss zahájil vlastní vyšetřování, jehož cílem bylo odhalit všechny osoby, které mohly uprchlíkům pomoci. Přes veškerou snahu se však Němcům nepodařilo rozkrýt žádnou širší síť spolupracovníků. Tvrdě potrestán byl pouze německý kápo Kurt Pachala, kterého vedení tábora podezřívalo z napomáhání útěku. Pachala skončil v bunkru bloku 11 a v lednu 1943 zemřel hladem. Sedm poddůstojníků a důstojníků sloužících v Osvětimi bylo za své selhání disciplinárně potrestáno převelením na východní frontu.

Nacistická msta dopadla i na Piechowského rodinu. Němci zatkli jeho rodiče a oba byli deportováni do Osvětimi. Ani jeden z nich válku nepřežil. Kazimierz se o jejich osudu dozvěděl až později. Muž, který unikl z nejstřeženějšího nacistického tábora, tak za svou svobodu zaplatil ztrátou těch nejbližších. Přes obrovské pátrání se však Němcům nepodařilo Kazimierze Piechowského znovu dopadnout. Vězeň číslo 918 byl na svobodě a válka pro něj ještě zdaleka neskončila.

Pod falešnou identitou navázal spojení se Zemskou armádou a přidal se k jednotce podporučíka Adama Kusze s krycím jménem „Garbaty“.Muž, který mohl po útěku z Osvětimi zmizet a pokusit se válku pouze přežít, se místo toho rozhodl znovu riskovat život. V řadách Zemské armády pokračoval v odbojové činnosti až do konce války. Mír, na který čekal od roku 1939, však nepřinesl svobodu, jakou si představoval. Po porážce nacistického Německa se Polsko dostalo do sovětské sféry vlivu a bývalí vojáci Zemské armády se rychle stali podezřelými. Pro komunistické úřady nepředstavovali hrdiny, ale potenciální nepřátele nového režimu.

Piechowski se po válce vrátil do Tczewa a začal studovat na Gdaňské technice. Současně pracoval v továrně a snažil se začít normální život. Jako někdejší příslušník Zemské armády se však rozhodl nevystupovat veřejně. Přesto byl udán stranickým aktivistou. Při následné domovní prohlídce mu příslušníci bezpečnosti podstrčili zbraň a obvinili jej z jejího nelegálního držení i z toho, že po válce neoznámil svou činnost v řadách Zemské armády.

V roce 1946 byl odsouzen k deseti letům vězení. Osud si s ním znovu krutě pohrál. Muž, který přežil Osvětim a unikl gestapu, se opět ocitl za mřížemi. Trest si odpykával v Gdaňsku, Sztumu a nechvalně proslulých Wronkách. Jako vězeň byl také nucen pracovat v uhelném dole Niwka-Modrzejów. Nakonec si odseděl sedm let a na svobodu se dostal v roce 1953.

Po propuštění se znovu pustil do studia. Dokončil vysokou školu, získal titul inženýra a nastoupil do Gdaňských loděnic. O svém útěku z Osvětimi a válečných zkušenostech dlouhá desetiletí příliš nemluvil. Jednak kvůli vlastní povaze, jednak proto, že v komunistickém Polsku nebylo radno příliš zdůrazňovat příslušnost k Zemské armádě.

Teprve v roce 1982, čtyřicet let po útěku, se na přání své manželky Jadwigy poprvé vrátil do Osvětimi. Když došel ke Zdi smrti u bloku 11, ztratil vědomí. Vzpomínky, které v sobě po desetiletí nosil, byly stále příliš silné. Do bývalého tábora se znovu vrátil až o dvacet let později. Po pádu komunismu se jeho život výrazně změnil. Pozemek, který vlastnil nedaleko Gdaňsku, výrazně nabyl na hodnotě a peníze z jeho prodeje umožnily jemu a manželce splnit si dávný sen. Společně procestovali téměř sedmdesát zemí světa.

Současně začal otevřeně vyprávět svůj příběh. V roce 2003 vydal autobiografickou knihu Byłem numerem… Świadectwa z Auschwitz (Byl jsem číslem…Svědectví z Osvětimi), později následovala publikace My i Niemcy. Jeho osud zaujal i filmaře. Dokument Uciekinier (Útěkář) režiséra Marka Pawłowského získal řadu domácích i zahraničních ocenění a práva na jeho vysílání zakoupily televizní společnosti v několika zemích. Britové později natočili dokument Kazik and the Kommander's Car a jeho útěk inspiroval i britskou zpěvačku polského původu Katy Carr, která mu věnovala píseň Kommander's Car.

Po roce 1989 se Kazimierz Piechowski dočkal i oficiálního uznání. Stal se čestným občanem Tczewa i Pelplinu, získal cenu Kustosz Pamięci Narodowej udělovanou Institutem národní paměti a prezident republiky jej vyznamenal Rytířským křížem Řádu znovuzrozeného Polska. Při jedné z návštěv bývalého tábora pronesl slova, která byla později vytesána na pamětní desce:

„Když jsem tady, pokaždé slyším křik esesáků a štěkot psů. Bolestné vzpomínky se vracejí, ale chci sem jezdit a být tady. Těší mě, že v budovách, které byly mým vězením a mým peklem, dnes sídlí škola.“ Kazimierz Piechowski zemřel 15. prosince 2017 v Gdaňsku ve věku 98 let a byl pohřben v rodném Tczewě.

Z více než osmi set zaznamenaných pokusů o útěk z Osvětimi skončilo úspěchem jen něco přes sto čtyřicet. Právě útěk Kazimierze Piechowského, Eugeniusze Bendery, Stanisława Jastera a Józefa Lemparta bývá dodnes označován za jeden z nejodvážnějších a nejneuvěřitelnějších v historii nacistického tábora. Nejen kvůli tomu, že se podařil, ale především kvůli tomu, jak byl proveden. Čtyři vězni totiž neunikli pod dráty ani v úkrytu. Prostě nasedli do auta, oblékli uniformy SS a odjeli hlavní branou.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://kielce.ap.gov.pl/wp-content/uploads/2026/04/tom-v-209-231-1607690084.pdf

https://www.theguardian.com/world/2011/apr/11/i-escaped-from-auschwitz

https://www.washingtonpost.com/local/obituaries/kazimierz-piechowski-early-auschwitz-prisoner-who-led-a-risky-escape-by-car-dies-at-98/2017/12/18/3d558d4e-e407-11e7-a65d-1ac0fd7f097e_story.html

https://www.independent.co.uk/news/obituaries/kazimierz-piechowski-auschwitz-escape-survivor-ss-guard-steal-commandant-car-poland-nazi-holocaust-a8117071.html

https://dzieje.pl/aktualnosci/kazimierz-piechowski-uciekinier-z-auschwitz

https://www.pap.pl/aktualnosci/news%2C980195%2C80-lat-temu-kazimierz-piechowski-i-trzej-inni-wiezniowie-uciekli-z-kl

https://www.tygodnikpowszechny.pl/uciekl-z-auschwitz-samochodem-komendanta-176942

https://www.polskieradio.pl/39/156/artykul/2891264,kazimierz-piechowski-uciekl-z-auschwitz-samochodem-komendanta

Knihy:

Kazimierz Piechowski – Byłem numerem… Świadectwa z Auschwitz (Wydawnictwo Sióstr Loretanek, Warszawa, 2003)

Dokumentární filmy:

Uciekinier (2006), režie Marek Tomasz Pawłowski
https://filmpolski.pl/fp/index.php?film=4221551