Dejte mi své děti. „Král Chaim“ chtěl spasit ghetto Lodž prací pro Němce i obětováním nejslabších

Jednou z nejďábelštějších částí holokaustu bylo vytváření židovských orgánů, které byly zodpovědné za správu ghett a měly spolupracovat s nacisty při zavádění jejich nařízení. Z budoucích obětí se tak často stávali spolupachatelé, kteří nejdříve pomohli svým katům zlikvidovat své souvěrce, aby je často doslova poslední transport dovezl ke stejnému osudu jako mnohé před nimi.

Tyto orgány, židovské rady, byly vytvářeny z předválečných elit či známých osobností židovského veřejného života. Často však přitahovaly osoby toužící po moci, obohacení se nebo po vlastní záchraně. Mordechaj Chaim Rumkowski byl nacisty jmenován hlavou lodžského ghetta a pro své působení se stal jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších lidí v této funkci. Nešťastníky za zdmi ghetta přezdívaný Král Chaim neváhal využívat svou moc naplno a pro mnohé se stal zrádcem a kolaborantem na úrovni svých nacistických pánů. Pro jiné to byl muž snažící se v nemožné situaci o záchranu co největšího počtu lidí, ať byla na konci cena jakákoliv.

Ač měl nad ghettem skutečně obrovskou moc a kontrolu, jeho osud i osud celého ghetta byl zpečetěn od samého počátku. Cokoliv učinil znamenalo maximálně odklad, a i král se svou rodinou a svým dvorem musel nakonec nastoupit do transportu, na cestu, ze které už nebylo návratu.

Mordechaj Chaim Rumkowski se narodil 27. února 1877 ve štetlu Ilino ve Vitebské gubernii tehdejší Ruské říše do chudé a nábožensky založené rodiny. V rodině se mluvilo jidiš a jemu i dalším sourozencům se dostalo vzdělání v chederu – židovské základní škole. V roce 1892 jako součást vlny emigrace tzv. Litevských Židů do Polského království přišel do Lodže za lepším životem.

O jeho prvních letech ve městě není mnoho známo, v roce 1898 s dalšími partnery založil textilní továrnu s 15 zaměstnanci. V dalších letech se spolu se svými společníky podílel na rychlém rozvoji textilního průmyslu v Lodži zakládáním dalších podniků na výrobu plyše. Roku 1902 se oženil se svou první ženou a už před vypuknutím války se začal angažovat v sionistických aktivitách.

Po vypuknutí první světové války v roce 1914 odešel spolu se svou manželkou do Moskvy, kam zároveň přesunul i výrobu svých podniků. Krátce nato se začal výrazně angažovat v charitativní a sociální činnosti. O rok později stál za uspořádáním moskevské konference zaměřené na podporu Židů žijících v Kongresovém Polsku. Během těchto aktivit se zrodila myšlenka vytvoření Generálního výboru pro pomoc polským Židům.

V roce 1919 se vrátil do Lodže. Opustil svůj předchozí obor a začal se věnovat pojišťovnictví. Během let se vypracoval dokonce na ředitele pobočky v Lodži. Kromě pracovních aktivit se významně zapojoval také do místních židovských a sionistických aktivit. Krátce po návratu z Ruska vstoupil do řad Sionistické organizace v Polsku, politické strany zasedající dokonce v polském Sejmu, jejíž hlavním politickým cílem bylo zastávat kulturní a politické zájmy polských Židů a podpořit vznik samostatného židovského státu v Palestině.

Od 20. let zastával mandát parnase (rady) lodžské židovské komunity. Jako její člen opakovaně hájil zájmy sociálních institucí a také navrhoval zvýšení dotací pro organizace péče o sirotky a podporu adopce.

Jeho zájem o sociální otázky se projevoval také osobním zapojením do sociálních a dobročinných aktivit. Podporoval hebrejské gymnázium a mateřskou školu Sholem Aleichem. Jeho hlavní aktivitou na tomto poli představovala Internátní škola pro židovské děti a farma v Helenówku, instituce populárně známá jako židovský sirotčinec v Helenówku. Stal se jeho prvním a za dobu fungování jediným ředitelem. Sirotčinec měl představovat moderní, soběstačnou vzdělávací instituci otevřenou také neosiřelým dětem z dysfunkčních rodin. Jejím cílem bylo mimo jiné vzdělávat židovské průkopníky a zemědělce, kteří měli v budoucnu pomáhat kolonizovat Palestinu. Instituce do značné míry stavěla na pedagogických konceptech Janusze Korczaka.

Již v tomto období se však objevily první kontroverze spojované s jeho osobou. Rumkowski byl jedním z bývalých pracovníků sirotčince obviněn, že zaměstnává lidi bez patřičné kvalifikace, násilí vůči dětem či neznalost ani základních pedagogických principů. Nejzávažnější problém se však týkal opakovaného obvinění ze sexuálního zneužívání nezletilých svěřenek institutu. Rumkowski se měl opakovaně dopouštět zneužívání nezletilých, a dokonce měl trvat na léčbě dívek nakažených pohlavními chorobami přímo za zdmi sirotčince, aby při hospitalizaci v nemocnici nemohly proti němu vypovídat. V žádném z těchto případů nebylo zahájeno oficiální vyšetřování, podle jiných zdrojů zahájeno bylo, ale došlo k jeho přerušení před zahájením soudního procesu.

Ať už byla tehdejší situace jakákoliv, tyto zvěsti neměly významnější vliv na jeho veřejnou činnost. Po smrti jeho manželky v roce 1937 se v následujícím roce rozhodl na měsíc navštívit a procestovat Palestinu, kde se setkal také s mnoha svými bývalými svěřenci. Vzhledem k evropskému dění to byla nejspíše jeho poslední šance opustit Polsko. Evropě a celému světu už zbýval jen přibližně rok míru. V Lodži, druhém nejlidnatějším polském městě, jehož židovská populace čítající okolo 233 tisíc osob představovala přibližně 35 % místní populace, se měla válka projevit obzvláště tragicky.

Vzhledem k bleskovému postupu německých vojsk a poloze Lodže na západě tehdejšího Polska vstoupily první německé hlídky do města již 8. září a o den později jej kompletně okupovaly. Nacistická perzekuce na sebe nenechala dlouho čekat. Už 12. září se na zasedání obecních úřadů objevil důstojník gestapa, který nařídil okamžité zvolení nového předsedy rady. Rumkowski zůstal jediným předválečným členem rady, který zůstal ve funkci a pokračoval ve veřejných aktivitách.

Už od prvních dnů okupace se začaly životní podmínky lodžských Židů prudce zhoršovat, jako všude jinde v okupované zemi. Ve městě přejmenovaném na Litzmannstadt na počest německého generála z první světové války začaly probíhat denně lapanky – zadržování náhodných kolemjdoucích, kteří byli odesíláni k nuceným pracím do Německa, do vězení či koncentračních táborů. Jeho častým cílem byla místní židovská komunita, ale nebyl to zdaleka její jediný problém. Krádeže židovského majetku, ponižování, bití i vraždy byly na denním pořádku a jejich pachatelé odcházeli bez trestu.

V tomto prostředí hledali paradoxně židovští představitelé ochranu u německých úřadů, které za tímto útlakem stály v první řadě. Tříčlenná delegace židovských představitelů Němcům nabídla spolupráci při odvádění lidí na nucené práce v naději na omezení pouličních razií. Německé úřady na tuto iniciativu reagovaly pozitivně a židovská komunita za krátko zaregistrovala dělníky a vyvinula systém jejich povolávání k nucené práci. Podle některých zdrojů byl autorem této iniciativy právě Rumkowski. Ať už to bylo jakkoliv, upoutal tak pozornost německého komisaře pro Lodž Alberta Leistera.

Ten jmenoval Rumkowského 13. října 1939 představeným židovských starších ve městě. Nově měly být všechny instituce židovské komunity ve městě podřízeny Rumkowskému nebo jím určené osobě. Rumkowski dostal povolení volného pohybu po městě, kontaktovat německou správu, kontrolovat židovská pracoviště a právo uvalit na Židy „daně“, aby pokryl všechny náklady nezbytné k plnění úkolů, které mu byly svěřeny. Není jisté, proč si jej Němci vybrali, zda ho jako představitele předválečné židovské elity považovali za správnou osobu, byl jediný po ruce, když ostatní představitelé dokázali uprchnout nebo zda si jej všimli díky účasti v delegaci. Podle některých se však o funkci sám hlásil a velmi usiloval o to, aby ji dostal. V pozdějších letech to však popíral slovy: „Osud mi uložil tuto velmi těžkou pozici. Možná za to mohu sám já, protože kdybych utekl během svého času s tisíci dalšími Židy, bylo by to pro mě jednodušší. Nicméně jsem to neudělal, protože v dobách neštěstí mi nebylo dovoleno utéct.“

Ať už byly důvody jakékoliv, všichni velmi rychle pochopili budoucí dynamiku vztahů mezi Židy a Němci. Rumkowski vytvořil rychle první radu starších, do které jmenoval 31 zástupců předválečného židovského života ve městě. Jenomže vzápětí jich 27 zadrželo gestapo při akci proti lodžské inteligenci. Když dorazil na velitelství orodovat za jejich propuštění, dostalo se mu zacházení, které mělo být napříště normou. Přímo na místo měl být zbit a spolu s dalšími Židy nucen ke „gymnastickému cvičení“ dokud nezkolaboval.

Nakonec se mu podařilo vyjednat osvobození 9 členů rady, zbytek byl zastřelen nebo skončil v koncentračních táborech. Rumkowski tak musel vytvořit novou radu téměř od počátku. Ale opět mu osud jeho společníků hrál do karet. Jeho noví kolegové byli výrazně nezkušenější, a tak získal silnější postavení. Ve výsledku tak rada neměla žádnou moc a veškeré požadavky řešily německé úřady přímo s Rumkowským.

Ten začal rychle vytvářet potřebné instituce pro zajištění nucených dělníků, staral se však také o otázky sociální péče, zdravotnictví a vzdělávání. Při obsazování klíčových pozic ve strukturách židovských starších často upřednostňoval své předválečné známé a spolupracovníky, včetně členů sionistické organizace v Lodži. Paradoxně se tak ti, kteří v minulosti usilovali o blaho vlastního národa, stávali spolupracovníky těch, kteří ho plánovali vyhladit. Brzy měli začít pracovat na dalším kroku tohoto plánu – vytvoření lodžského ghetta, druhého největšího v okupovaném Polsku.

Koncem ledna bylo Rumkowskému a jeho nejbližším spolupracovníkům oznámeno plánované vytvoření ghetta v severní části Lodže, tedy ve čtvrtích, kde již před válkou žila většina místních Židů. Už 8. února vydal policejní velitel Johannes Schäfer rozkaz vytvořit izolované čtvrti pro Židy, tento den je považován za datum vzniku ghetta. O dva dny později se Rumkowskému dostalo povolení vytvořit Židovskou pořádkovou službu – v podstatě vlastní policii, která měla dohlížet na dodržování pořádku v ghettu a v úvodní fázi organizovat přesun židovského obyvatelstva za brány ghetta. Velitelem se stal Leon Rozenblat, blízký spolupracovník z doby před válkou, který měl nově na starost 1200 podřízených.

Zpočátku byly hranice ghetta obehnány improvizovaným dřevěným oplocením, 8. dubna však již byly jeho hranice pevně uzavřeny. Nově dovnitř nesměl nikdo nepovolaný vstupovat a nikdo z Židů za jeho bránou nesměl bez povolení vycházet ven. Za branou se ocitlo 164 tisíc Židů z Lodže a okolí, zbytek dokázal uprchnout před jeho vytvořením. V den uzavření ghetta pronesl Rumkowski svůj první projev, jehož hlavním heslem bylo: „Budu poctivým strážcem ghetta“. Jak sám prohlašoval, jeho hlavním úkolem byla organizace židovské pracovní síly. Někdy v této době se také nechal slyšet, že vytvoří nezávislý, moderní židovský stát a podle vlastních slov: „Bude to něco výjimečného a dokonalého. Udělám z ghetta klenot.“

Záhy se mu proto od německých správců dostalo nových pravomocí. Nově mohl nakládat s veškerým majetkem v ghettu a měl na starost veškerou organizaci vnitřního života včetně rozdělování potravin a zajištění zdravotní péče. Židovská rada starších neměla reálně žádný vliv. Od samotného počátku razil heslo Unser einziger Weg ist Arbeit – naše jediná cesta ven je práce. V té době ještě nemohl vědět o jiném podobně znějícím hesle nad bránou koncentračního tábora, ve kterém měla později velká část obyvatel najít svůj konec.

Úřadům i nadále nabízel pracovní sílu obyvatel. Jeho spolupracovníkem, dá-li se to takto vůbec nazvat, na německé straně se stal Hans Biebow. Ten se stal hlavou německé administrativy ghetta díky svému napojení na Heydricha a v přetvoření ghetta na výrobní centrum viděl příležitost ke kariérnímu postupu a vlastnímu obohacení. Za zdmi čtvrti začaly vznikat dílny (v místním žargonu tzv. resorty): obuvnictví, kovářství, tesařství, textil, kovovýroba a další. Většina této výroby sloužila válečným potřebám.

Rumkowski zavedl systém nemilosrdného vykořisťování pracovníků. Podmínky v továrnách a dílnách byly velmi špatné a mzdy, které dělníci dostávali, nestačily na pokrytí základních potřeb. Zpočátku byli pracovníci nuceni pracovat šest dní v týdnu po devíti hodinách denně, ale na jaře 1941 byla denní pracovní doba nejprve prodloužena na deset a poté dvanáct hodin denně. Nucená práce však nebyla jedinou formou vykořisťování.

Důležitou roli v ekonomice ghetta hrálo plenění majetku patřícího Židům. Rumkowski a židovští starší úzce spolupracovali s Němci a pro urychlení celého procesu založili tzv. Nákupní banku. Ta dokonce vydala vlastní měnu. Tzv. Ghetto marky byly napříště jedinou měnou, kterou směli obyvatelé ghetta používat. Povinně si ji museli vyměnit za své říšské marky či jakoukoliv jinou měnu, kterou měli v držení. Vlastnictví jakýchkoliv jiných peněz bylo zakázáno a přísně trestáno. Za bránami ghetta se těmto penězům ironicky přezdívalo chaimki či rumki. Jejich existence měla dvojí účel.

Nejdůležitějším byl „převod“ židovského majetku. Vzhledem k absenci jiných možností byli Židé nuceni odprodávat své cennosti za měnu, za kterou si mohli obstarat jídlo navíc. Zároveň však bránily pašování zboží do ghetta a ven z něj. Za bránami byly peníze bezcenné a spolu s velkou německou menšinou ve městě, která spolupracovala s úřady, odrazovaly pašeráky od riskování. Lodž se tak stal jediným z velkých ghett, u kterého se nerozvinul černý trh a pašerácké sítě. Tomu napomáhal i sám Rumkowski, který spolu se svým podřízeným byrokratickým a policejním aparátem aktivně podporoval německé snahy omezit obchod a všechny kontakty mezi lodžským ghettem a „árijskou stranou.“ Dokonce podporoval zabavení potravinových balíčků přicházejících do ghetta německými pracovníky, protože se obával, že by mohli učinit příjemce příliš nezávislými na úřadech Judenratu.

Výsledkem bylo postupné pomalé hladovění obyvatel. Dodávky potravin byly záměrně nedostatečné a ve spojení s těžkou prací vyčerpávala obyvatelstvo. To několikrát protestovalo proti obtížným podmínkám a zorganizovalo stávky či hladovky. Protesty však byly tvrdě potlačeny židovskou policií a pokud to nestačilo, neváhal Rumkowski povolat na pomoc Němce. Odpůrci byli zbavováni práce a tím přídělových lístků, v jiných případech byly posíláni na práci mimo ghetto nebo na jeho příkaz zavíráni do místního vězení. Naplno se tak projevovala Rumkowského mocichtivost a autoritářské sklony.

V počáteční fázi existence ghetta ponechávali Němci Rumkowskému volnou ruku při řízení každodenních záležitostí ghetta. Ten se tak stal v podstatě neomezeným vládcem až do roku 1942. Ne vždy to byla pro obyvatele ghetta špatná věc. Jednu schopnost, kterou mu ani jeho odpůrci neupírali, byly jeho mimořádné organizační schopnosti. V rámci možností se tak v ghettu odehrával kulturní život, nemocným, sirotkům a dalším zranitelným osobám byla v rámci možností poskytována zdravotnická a sociální pomoc, Lodž bylo jediné ghetto na všech okupovaných územích, kde zůstaly zachovány školy, ve kterých se mohli vzdělávat děti a dospívající. Lidé byli v ghettu oddáváni a fungovalo zde také gymnázium, věc jinde zcela nemyslitelná.

Jeho aktivity měly vždy také jeden cíl – jediným jejich organizátorem měla být jemu podřízená židovská rada. Cokoliv mimo „oficiální“ struktury bylo potlačováno. Kromě již dříve zmíněných trestů se při prosazování své moci neváhal sám dopouštět násilí. Pokud se mu někdo protivil, neváhal ho fyzicky napadnout a přeživí na něj vzpomínali jako arogantního, impulzivního a náchylného k fyzické agresi. Kromě věznění hrozilo provinilcům také veřejné bití a jen protesty jeho spolupracovníků mu zabránily zavést v ghettu trest smrti.

Rumkowski se veřejně nechával slyšet, že diktatura je v jejich situaci nejlepší formou vlády a ve své megalomanii věřil, že po válce Němci vytvoří kdesi na východě židovský stát, v jehož čele bude stát on sám. Po ghettu se projížděl v kočáře taženém koňmi v doprovodu místní policie a prováděl kontroly na pracovištích či v různých institucích ghetta. Veřejně ho však bylo vidět mnohem více.

Rumkowski velmi rád pronášel veřejné projevy. V nich opakovaně nabádal obyvatele k poslušnosti a vysokému pracovnímu nasazení. Obklopil se také lichotníky, na jeho počest se skládaly oslavné básně. Ty po jistý čas vycházely v oficiálních novinách Getto Cajtung, než došel papír pro jejich další vydávání. V kalendáři tištěném v ghettu bylo datum jeho narozenin vyznačeno jako jeden ze svátků, a dokonce bylo na čas v plánu vydávat vlastní poštovní známky s jeho podobiznou. Kvůli jeho despotické moci a jeho manýrům mu místní přezdívali král Chaim I., Chaim Hrozný či dokonce Führer. On sám si oblíbil jinou přezdívku – prezident.

Díky svému mimořádnému postavení mu bylo dokonce povoleno navštívit opakovaně varšavské ghetto, kde se snažil přesvědčit místní lékaře ke „stěhování“ do Lodže. Jeho kolegové ve Varšavě však o Rumkowském neměli valné mínění. Ještě hůře o něm smýšleli Němci. Ti ho považovali za komickou, ale užitečnou figurku a poslušného vykonavatele jejich nařízení. I přes jeho užitečnost s ním neváhali jednat obdobně jako s jinými Židy. Názorným příkladem tohoto vztahu bylo jednání Hanse Biebowa. Ten v případě nesouhlasu nebo odporu ze strany Rumkowského neváhal přikročit k brutálnímu násilí a Rumkowski musel být opakovaně hospitalizován po napadení Biebowem či jeho podřízenými. Jeho podřízenost německým pánům výrazně kontrastovala s jeho autoritářským vystupováním vůči Židům. V červnu 1941 vykonal v ghettu inspekci také Heinrich Himmler, kterého osobně přivítal a měli možnost spolu krátce hovořit. Rumkowski ho opět ujišťoval o tvrdé práci ghetta, načež byl podle svědků Himmlerem cynicky ujištěn, že je dobře, že tvrdě pracují a že jim jejich úsilí přinese jen dobro.

Rumkowského chování přinášelo ještě jednu svízel židovským ženám. Dřívější obvinění ze sexuálního obtěžování žen se za zdmi ghetta stávaly skutečností. Opakovaně měl sexuálně obtěžovat mladé ženy a dívky a pokud se mu vzpíraly, posílal proti nim a jejich rodinám muže z Pořádkové služby. Měl také krýt své podřízené, kteří se dopouštěli sexuálního násilí na ženách či nezletilých dívkách.

Život za zdmi lodžského ghetta nebyl nikdy snadný. Na čtyřech čtverečních kilometrech se muselo zpočátku tísnit 164 tisíc lidí. Další desetitisíce přijížděly v průběhu existence ghetta z Protektorátu, Německa a dalších zemí. Za zdmi byla vytvořena také izolovaná část pro Romy. Podvýživa a mizerné hygienické podmínky vedly k propuknutí epidemií, které si spolu s hladověním do roku 1942 vyžádaly přinejmenším 43 800 životů. To nejhorší však mělo teprve přijít.

Hladovějící, vykořisťováni Němci i vlastními lidmi přežívali lodžští Židé ze dne na den. Na rozdíl od mnoha nešťastníků měli zpočátku přinejmenším zdánlivou jistotu záchrany života svého a svých blízkých, pokud se nebudou protivit a budou dodržovat veškerá pravidla. Jak se však blížil konec roku 1941, také tato „jistota“ padla.

První předzvěstí, co čeká obyvatele ghetta byla inspekce v místní psychiatrické nemocnici. Po ní byli všichni psychicky nemocní pacienti odvezeni mimo ghetto a nikdy se už nevrátili. Předpokládá se, že byli zavražděni podáním injekcí se skopolaminem. To však nebylo nic proti tomu, co mělo přijít.

Asi padesát kilometrů severně od Lodže, poblíž vesnice Chelmno nad Nerem, totiž mezitím SS budovala první vyhlazovací tábor známý jednoduše jako Chełmno či Kulmhof. Jeho jediným účelem bylo zlikvidovat co nejvíce lidí co nejrychleji a nejlevněji. Tomu měly sloužit plynovací vozy odzkoušené při akci T4 čili nucené eutanázii postižených. Od 8. prosince 1941 začaly tato vozidla fungovat také v Chelmnu.

Netrvalo ani dva týdny, když 20. prosince dostal Judenrat příkaz vybrat 20 tisíc lidí k přesunu do blíže neurčených pracovních táborů. K organizaci byl vytvořen tzv. evakuační výbor, který pomáhal vybírat osoby do transportů a první z nich začaly odjíždět již v lednu 1942. V prvních transportech odjížděli zločinci, jejich rodiny a také asi 2 000 Židů z menšího ghetta ve Wloclavku, kteří byli přesunuti do Lodže. Také bylo rozhodnuto vyloučit z deportace zahraniční Židy, kteří byli přesídleni do ghetta z Říše, Protektorátu a dalších oblastí na západě.

Příkaz k „vysídlení“ vyvolával v ghettu úzkost. Rumkowski se snažil uklidnit atmosféru tvrzením, že osud deportovaných nebude tak tragický, jak se obyvatelé obávali a tvrdil, že odsunutí budou vykonávat zemědělské práce. Zároveň se snažil Biebowa přesvědčit o užitečnosti výroby v ghettu pro potřeby Říše. Dodnes není zcela jasné, kdy se sám Rumkowski dozvěděl skutečný důvod transportů. Měl však údajně obdržet informace od Szlama Winera a Jakuba Szulmana, kteří dokázali vynést svědectví z Chelmna a informovat o tom, co se v něm děje. Také dostával informace od židovských dělníků, kteří pracovali na třízení majetku zabaveného zavražděným Židům. Zároveň historici poukazují na změnu tónu v jeho četných proslovech, když na přelomu února a března 1942 začal stále více mluvit o nutnosti zapojit další skupiny obyvatel do výroby v ghettu. Najisto však musel vědět, co deportované čeká nejpozději v září. Tehdy se němečtí okupanti definitivně rozhodli odhodit masku

Hned první zářijový den byly všechny nemocnice v ghettu zrušeny. Dříve se uvěznění Židé snažili své blízké v nemocnicích umístit, aby jim byla poskytnuta nedostatková zdravotní péče. Nyní se z nich stala smrtící past, protože s nemocnicemi měli být zlikvidováni i pacienti. Podle svědectví se v ten den Rumkowski pohyboval v nemocnici na Drewnowské ulici a snažil se „vyreklamovat“ některé lidi z transportů. Jestliže však dosud mohli Němci tvrdit, že odvážejí deportované na práci, osud nemocných byl zcela jasný.

3. září přišla ještě mnohem horší zpráva. Němečtí úředníci si Rumkowského předvolali a předali mu rozkaz k deportaci všech nezaměstnaných, nemocných, dětí mladších 10 let a osob starších 65 let. Celkem šlo 24 tisíc lidí. V této době si Rumkowski již nemohl dělat žádné iluze o osudu deportovaných. Na další den svolal veřejné shromáždění na náměstí u hasičské stanice, na kterém v minulosti pravidelně řečníval a oznamoval veřejně zprávy. Zde obyvatelům ghetta sdělil německé požadavky prostřednictvím proslovu:

„Ghetto je zasaženo tvrdou ranou. Žádají po nás, abychom se vzdali toho nejcennějšího, co máme – našich dětí a starých lidí. Nemohl jsem mít vlastní děti, a tak jsem svá nejlepší léta věnoval dětem. Žil jsem pro děti a dýchal jsem pro ně. Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu muset vlastníma rukama přinést takovou oběť na oltář. V mém věku musím rozpřáhnout ruce a prosit: Bratři a sestry! Vydejte mi je! Otcové a matky – dejte mi své děti!

Včera odpoledne jsem dostal rozkaz poslat více než 20 000 Židů mimo ghetto, a pokud to neuděláme my, ‚udělají to oni sami‘. Vyvstala tedy otázka: máme to vzít na sebe a udělat to sami, nebo to nechat na jiných? A tak jsme my, tedy já a moji nejbližší spolupracovníci, nejprve nepřemýšleli o tom, kolik lidí zmizí, ale kolik jich bude možné zachránit. A dospěli jsme k závěru, že jakkoli je to pro nás těžké, musíme tento rozkaz vykonat vlastníma rukama.

Musím připravit tuto strašnou a krvavou operaci. Musím odřezat větve, aby mohl být zachráněn kmen. Musím odvést děti, protože pokud to neudělám já, mohou být odvedeni i ostatní. (…) Podařilo se mi zachránit ty, kterým je deset let nebo více. Nechť je to alespoň malou útěchou ve vašem neštěstí. Požadovali 24 000 obětí, ale podařilo se mi usmlouvat toto číslo na 20 000, možná i méně, ovšem pod podmínkou, že odejdou všechny děti mladší deseti let.

Protože starců a dětí je dohromady jen 13 000, musíme doplnit kvótu vydáním nemocných lidí. Co si přejete více: aby přežilo 80–90 tisíc Židů, nebo aby byli všichni vyhlazeni?“

Při jeho projevu se z náměstí rozléhal nářek posluchačů a sám Rumkowski měl při něm plakat. I přes své emoce se však rychle dal do plnění nacistických požadavků a následující den byla v celém ghettu vyhlášen zákaz vycházení, tato událost je dodnes známá jako Wielka Szperači pod německým Allgemeine Gehsperre. Židé dostali zákaz vycházení a zastavena byla na čas dokonce i výroba v ghettu.

Zpočátku měla být operace provedena vlastními silami židovské správy, ale Pořádková služba nebyla schopna sama úkol vykonat. 7. září proto do ghetta vstoupily německé policejní jednotky a převzaly deportaci. Do skončení akce 11. září bylo deportováno 15 681 osob. Další stovky byly na místě zastřeleny a 35 osob bylo pro výstrahu veřejně oběšeno poté, co se pokusili uprchnout či deportovaným poskytnout pomoc. Rumkowskému tak nevyšla ani jeho kalkulace na nekrvavé provedení operace. V průběhu operace se neobjevoval na ulicích ghetta, ale podle některých svědků organizoval likvidaci místních sirotčinců. Měl dokonce bránit personálu v ukrývání dětí.

Září 1942 nebyl jen zlom v životě ghetta, kdy již všem přítomným bylo jasné, co znamenají transporty na východ a co je nejspíš všechny čeká. Byl to zlom i pro samotného krále Chaima. Ten definitivně přišel o svou neomezenou moc. Napříště měli Němci úřadovat sami, podle svého.

Po konci zářijových událostí převzal Hans Biebow osobně řízení nejdůležitějších záležitostí ghetta. Začal vydávat dekrety, kterými ještě zhoršoval život místních. V říjnu musely zmizet nápisy v jidiš, ale napřímo převzal také provoz výrobních závodů. Zpočátku někteří místní dokonce vítali nová pravidla. Věřili v odstavení nenáviděného kolaboranta a narovnání podmínek v ghettu. Biebow nechal odstranit „nalíčené mladé paničky“ z kanceláří Judenrattu a přikázal také uzavřít „rekreační zařízení“, do kterých měli přístup jen vyvolení Židé. Fakticky se však měla situace už jenom zhoršovat.

Ať byla jeho motivace jakákoliv, snažil se Rumkowski s Němci vyjednávat a dokázal pro „své“ Židy vyjednat výjimky či na jiná ghetta nemyslitelné zacházení. To přivádělo Biebowa k zuřivosti a v blíže neurčený říjnový den zbil Rumkowského tak, že musel být na delší čas hospitalizován. To znamenalo také zlomení jeho moci. Judenratu byla odebrána pravomoc distribuovat potraviny a napříště je měl na starosti velitel Pořádkové služby Leon Rozenblat a velitel jejího speciálního oddělení (Sonderkommando) Dawid Gertler. Tito muži začali otevřeně kolaborovat s nacisty, na rozdíl od Judenratu se však ani nepokoušeli předstírat, že by to mělo být ve prospěch svých souvěrců. Vlastně tak začali fakticky bojovat o moc za zdmi ghetta, ač museli tušit, kam jejich spolupráce vede. Snad doufali, že jako ochotní katani vlastních dostanou nakonec jakousi výjimku.

Judenrat a tím Rumkowski byli čím dál častěji otevřeně obcházeni, Němci své příkazy směřovali Rozenblatovi, Gertlerovi či přímo vedoucím závodů. Rumkowski sice formálně zůstával ve své funkci, fakticky však nadále ztrácel svou moc. V roce 1943 byli do transportu zařazováni také ti, které z nich dříve vyňal. Napříště tuto pravomoc drželi pouze lidé z Pořádkové služby. V březnu byl Rumkowski vystěhován ze svého na poměry v ghettu luxusního bytu. Omezil také své veřejné vystupování, v letech 1943 a 1944 měl pouze celkem tři veřejné projevy. Ačkoliv musel vědět, že jeho projekt selhal a že jeho souvěrci jsou hromadně vyhlazováni, opět nabádal k poslušnosti a poctivé práci.

Konec přišel v létě 1944. Rudá armáda nezadržitelně postupovala a na symbolické datum 22. června 1944 začala nejničivější sovětská ofenzíva – operace Bagration. Když se na konci srpna útok zastavil, stála Rudá armáda na Visle. Němci neměli na co čekat. Kvůli postupu Sovětů už dříve zlikvidovali mnoho ghett a vyhlazovacích táborů. Nyní přišla řada na Lodž.

15. června 1944 se Rumkowski a další představitelé Judenratu setkali s Biebowem, německým starostou Lodže, velitelem gestapa a dalšími pohlaváry. Ti jim předali rozkaz na přípravu deportací „na jinou práci mimo ghetto“. Všichni Židé věděli, co to znamená. Rumkowski se jim ještě naposledy pokusil postavit. Rozzuřený Biebow ho zmlátil tak, že skončil se zlomenou lícní kostí a dalšími zraněními opět na lůžku. Po návratu na konci června ovšem začal opět spolupracovat na přípravě deportačních seznamů. V ghettu byly zahájeny razie a hledání skrývajících se Židů.

V srpnu dostali židovští představitelé oznámení o finální evakuaci ghetta. Měli připravit denní deportace okolo 5 000 lidí a přepravu všech strojů a výrobních zařízení do Říše. I v těchto dnech měl Rumkowski nabádat své souvěrce, aby se nebáli přihlásit se sami do transportů. Do jednoho z nich byli zařazeni také členové jeho rodiny. Když se je pokusil vyreklamovat, nabídl mu Biebow, že se k nim může přidat. Rumkowski souhlasil. Německý velitel ho měl sám doprovodit do dobytčáku, ve kterém už čekala jeho rodina a nejbližší spolupracovníci. Na jejich poslední cestě, jakkoliv to již nemělo žádný význam, se jim dostalo „pocty“ lepšího zacházení. V pozdějších vyprávěních svědků se dokonce objevily legendy, že mu Biebow zařídit speciální salonní vůz. Podle jiných zdrojů dostal na cestu „průvodní dopis“ pro velitele tábora, který mu podle svého obsahu měl zajistit „speciální zacházení.“ Rumkowski nejspíš nevěděl o ironii a cynismu významu slova Sonderbehandlung v nacistické hantýrce. Sonderbehandlung čili zvláštní zacházení znamenalo eufemismus pro vraždění vězňů.

Není známo přesné datum jeho odjezdu, nejpravděpodobněji však odjel 30. srpna jedním z posledních transportů. Není přesně znám ani jeho osud, když o několik dní později dorazil do Auschwitz II – Birkenau. Podle různých zpráv skončil s ostatními v plynové komoře ihned po příjezdu do tábora nebo byl Němci zastřelen poblíž krematorií.

Podle jiných svědectví jej však poznali členové Sonderkommanda obsluhující plynové komory a krematorium. Ti ho měli zlynčovat a ubít ještě na vykládací rampě či v předsíni plynových komor. Podle jiných měl být dokonce zaživa upálen v kremační peci nebo spalovací jámě. Žádná z těchto zvěstí není jasně doložena. Jedno je však jisté – jako stařec byl s jistotou poslán na smrt. Osud členů jeho rodiny není znám, někteří mladší členové, jako jeho druhá manželka, mohli přežít. Uzavřel se tak život jedné z nejkontroverznějších postav historie holokaustu. Muž, který nebyl ani hrdina, ani naprostý padouch. Historické soudy o jeho osobě proto nejsou uzavřeny dodnes.

Po likvidaci ghetta bylo na místě ponecháno několik set jeho obyvatel, aby ho vyklidili a pomohli odvézt do Říše vše, co mohlo mít nějakou cenu. Když do Lodže 19. ledna 1945 vstoupila Rudá armáda, bylo naživu již pouze 877 Židů, z toho 12 dětí. Z předválečné populace 223 000 lodžských Židů jich na jiných místech přežilo pouze 10 000.

Jako všude jinde se i váleční zločinci působící v Lodži po válce pokoušeli ukrýt či utéct. Hlava ghetta Hans Biebow byl zadržen britskými vojáky v roce 1945 a po identifikaci předán polským úřadům. V procesu před lodžským soudem byl spolu s několika dalšími odsouzen trestu smrti a oběšen v lodžském vězení na ulici Sterlinga, tedy na stejném místě kde jeho spolupachatelé páchali za války své zločiny

Chaim Rumkowski patří dodnes mezi nejkontroverznější postavy holokaustu. Muž, který stál v čele lodžského ghetta, byl po válce dlouhá desetiletí vnímán téměř výhradně jako symbol kolaborace, cynismu a morálního selhání. Kritici jej označovali za autokrata, který bez odporu plnil německé příkazy, organizoval transporty do vyhlazovacích táborů a vytvořil z ghetta obrovský pracovní tábor sloužící nacistické mašinérii. Hannah Arendtová jej uváděla jako příklad spolupráce židovských elit s nacisty, Primo Levi jej zařadil do „šedé zóny“ mezi dobrem a zlem a někteří historici jej dokonce nazývali válečným zločincem. Objevovala se i tvrdá obvinění, že propadl vlastní moci, vytvořil kolem sebe téměř kult osobnosti a uvěřil, že díky poslušnosti vůči Němcům dokáže získat zvláštní postavení pro sebe i ghetto.

Velmi silná byla zejména kritika jeho role během deportací. Odpůrci připomínali, že právě Rumkowski a aparát jemu podřízeného Judenratu organizovali seznamy deportovaných a pomáhali udržovat pořádek během transportů smrti. Historik Julian Baranowski zdůrazňoval, že žádný jiný předseda Judenratu se nepodílel na organizaci deportací v takové míře. Podle této interpretace byl Rumkowski ochotným vykonavatelem německých rozkazů, který pomáhal okupantům držet ghetto pod kontrolou, zajišťoval pracovní sílu a udržoval klid mezi obyvateli. Kritici zároveň upozorňovali, že skutečnou moc měli Němci, a především Hans Biebow, zatímco Rumkowski byl pouze nástrojem nacistického systému.

Od 70. a 80. let se ale začal pohled na Rumkowského postupně měnit. Někteří historici a přeživší upozorňovali, že jeho situaci nelze hodnotit černobíle. Obránci tvrdili, že jeho politika „záchrany prací“ mohla prodloužit existenci lodžského ghetta o celé roky. Zatímco jiná ghetta byla zlikvidována mnohem dříve, Lodž fungovala až do srpna 1944 a přežilo zde výrazně více lidí než v mnoha jiných židovských komunitách okupované Evropy. Podle některých interpretací mohl osud ghetta dopadnout ještě jinak, pokud by se sovětská ofenzíva nezastavila na Visle nebo kdyby se Německo zhroutilo o něco dříve. Obhájci zároveň připomínali, že v ghettu existoval přídělový systém potravin, relativní pořádek a menší míra svévolného násilí než jinde. Někteří dokonce označovali Rumkowského jednání za zoufalý, ale racionální pokus zachránit alespoň část komunity.

Postupně se tak začal prosazovat i třetí, opatrnější pohled. Ten se nesnaží Rumkowského ani démonizovat, ani rehabilitovat. Zdůrazňuje především extrémní situaci, v níž se ocitl. Lodžské ghetto nebylo svobodným státem, ale uzavřeným prostorem pod absolutní kontrolou nacistů. Rumkowski neměl skutečnou moc rozhodovat o životě a smrti statisíců lidí. Každé jeho rozhodnutí probíhalo pod tlakem německého teroru, hrozeb a nemožných voleb. Historik Rafael Scharf připomínal, že nikdo, kdo podobnou situaci nezažil, nemá právo jednoduše soudit. Podobně Joanna Podolska upozorňuje, že objektivní hodnocení Rumkowského možná ani neexistuje. Podle ní zůstane navždy někde mezi ďáblovým pomocníkem a člověkem, který skutečně věřil, že svou komunitu zachraňuje.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál.

Zdroje:

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/lodz

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/give-me-your-children-voices-from-the-lodz-ghetto

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/animated-map/the-lodz-ghetto

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/gallery/jewish-councils

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/photo/mordechai-chaim-rumkowski

https://www.jewishvirtuallibrary.org/chaim-mordechai-rumkowski

https://sztetl.org.pl/en/biographies/3666-rumkowski-chaim

https://www.holocausthistoricalsociety.org.uk/contents/jewishbiographies/mordechaichaimrumkowski.html

http://www.nasinebocizi.cz/wp-content/uploads/2014/02/5-07_Transporty_na_vychod.pdf

Knihy:

Isaiah Trunk – Judenrat: The Jewish Councils in Eastern Europe under Nazi Occupation

Leszek Pietrzak – Władca getta

Christopher Browning – Ordinary Men