Mayaguez 1975: Poslední bitva vietnamské války se udála v Kambodži a skončila americkou katastrofou

Když 30. dubna 1975 padl Saigon, skončila pro Spojené státy jedna z nejbolestnějších kapitol jejich dějin. Poslední americké vrtulníky odvezly ze střechy velvyslanectví a dalších evakuačních míst zbývající Američany i jejich vietnamské spojence. Vítězství Severního Vietnamu završilo dlouhou válku, během níž zahynulo přes 58 000 amerických vojáků. Washington se nyní pokoušel vyrovnat s porážkou a s poškozenou mezinárodní prestiží.

O pouhých dvanáct dní však čelila země další krizi, když Rudí Khmerové zajali americkou kontejnerovou loď SS Mayaguez se čtyřicetičlennou posádkou. Prezident Gerald Ford rozhodl o vojenském zásahu, který měl zajatce osvobodit a ukázat, že Spojené státy jsou stále připraveny bránit své občany. Operace skončila smrtí 41 amerických vojáků, přestože se všech čtyřicet námořníků vrátilo živých. Tři mariňáci navíc zůstali na ostrově Koh Tang, kde je čekal krutý osud.

Kambodža získala nezávislost na Francii v roce 1953 a její nejvýznamnější politickou osobností se stal princ Norodom Sihanuk. V době, kdy sousední Vietnam stále hlouběji propadal válce, se pokoušel udržet svou zemi mimo přímý konflikt. Udržoval vztahy s komunistickou Čínou i západními státy a střídavě manévroval mezi oběma bloky studené války, jeho neutralita však postupně ztrácela význam.

Severovietnamské jednotky a komunističtí partyzáni Vietkongu využívali kambodžské pohraničí jako zázemí pro operace na jihu. Vznikaly zde zásobovací základny, sklady zbraní i trasy napojené na Ho Či Minovu stezku. Sihanuk jejich přítomnost do určité míry toleroval, protože se obával otevřeného střetu s Hanojí. Američané naproti tomu stále častěji považovali kambodžské území za součást vietnamského bojiště.

V březnu 1969 zahájilo americké letectvo tajné bombardování severovietnamských základen v Kambodži. Útoky bombardérů B-52, vedené zpočátku pod krycím názvem Operation Menu, pokračovaly i v dalších letech a časem se rozšiřovaly. Zvláště ničivé byly nálety roku 1973, kdy Američané podporovali kambodžskou armádu v boji proti komunistickým povstalcům. Na kambodžský venkov dopadly statisíce tun bomb a zahynuly desetitisíce civilistů. Počet obětí zůstává předmětem historických sporů, avšak bombardování výrazně přispělo k rozvratu venkova a obyvatelstvo stále více obracelo proti vládě.

Situace vyvrcholila převratem v roce 1970. Během Sihanukovy zahraniční cesty jej svrhl generál Lon Nol, který následně vytvořil proamericky orientovanou Khmerskou republiku. Washington nový režim podpořil a prezident Richard Nixon krátce nato nařídil rozsáhlý vpád amerických a jihovietnamských jednotek do Kambodže, jehož cílem bylo zničit severovietnamské základny poblíž hranic. Kambodža se tak definitivně změnila v další bojiště války.

Svržený Sihanuk našel útočiště v Pekingu a uzavřel pakt s ďáblem, když se spojil s kambodžskými komunisty, proti nimž před svým svržením tvrdě zasahoval. Vznikla společná fronta proti Lon Nolově vládě, jejíž nejvýznamnější ozbrojenou složkou se stali Rudí Khmerové. Pro mnoho obyvatel venkova představoval Sihanuk stále legitimního panovníka a jeho podpora dodala povstalcům důvěryhodnost, kterou by sami těžko získali.

V čele kambodžských komunistů stál Saloth Sar, později známý jako Pol Pot. Jeho hnutí těžilo z nenávisti vůči Lon Nolově vládě, rozsáhlé korupce, válečného rozvratu a amerického bombardování. Severní Vietnam mu zpočátku poskytoval významnou vojenskou pomoc, zatímco Čína podporovala komunistické vedení politicky i materiálně. Rudí Khmerové využívali následky amerických náletů k náboru nových bojovníků a tisíce rolníků, kteří přišli o domovy nebo blízké, hledaly ochranu a odplatu v řadách povstalců.

Khmerská republika se hroutila, Lon Nolova armáda ztrácela kontrolu nad venkovem, její zásobování bylo závislé na americké pomoci a hlavní město Phnompenh obklíčily komunistické jednotky. Spojené státy evakuovaly své velvyslanectví 12. dubna 1975, o pět dní později Rudí Khmerové vstoupili do Phnompenhu a ukončili pětiletou občanskou válku.

Pro obyvatelstvo však vítězství znamenalo začátek ještě strašnějšího období. Rudí Khmerové obratem nařídili vyklizení hlavního města a dalších měst, jejichž obyvatelé byli násilně odváděni na venkov. Nový režim zrušil peníze, soukromý majetek i dosavadní společenské instituce. Začalo pronásledování bývalých vojáků, úředníků, vzdělaných lidí a etnických menšin. Během následujících necelých čtyř let zemřely v Kambodži v důsledku poprav, hladu, nemocí a nucených prací přibližně 1,5 až 2 miliony lidí.

V květnu 1975 však ještě nebyl skutečný rozsah připravované katastrofy v znám, nový režim kontroloval zemi teprve několik týdnů a jeho vztahy se sousedy byly mimořádně napjaté. Rudí Khmerové začali prosazovat územní nároky na ostrovy v Thajském zálivu a jejich námořní hlídky přepadaly plavidla, která považovaly za narušitele kambodžských vod. K prvním ozbrojeným střetům s Vietnamci docházelo dokonce krátce po společném vítězství komunistů v Indočíně.

Americká kontejnerová loď SS Mayaguez patřila společnosti Sea-Land Service a v květnu 1975 plula z Hongkongu směrem do Thajska. Šlo o plavidlo postavené za druhé světové války a později přestavěné pro přepravu kontejnerů, na palubě se nacházel civilní náklad, zásilky americké vlády a vojenský materiál i prázdné kontejnery. Loď neměla na palubě zbraně a její plavba odpovídala běžné obchodní trase.

Velitelem byl kapitán Charles T. Miller, zkušený obchodní námořník, který velel dalším 39 členům posádky. Odpoledne 12. května se Mayaguez nacházela poblíž kambodžských ostrovů Poulo Wai, když se k ní přiblížil ozbrojený hlídkový člun. Jeho posádka zahájila varovnou střelbu z kulometu a následně použila protitankovou střelu. Kapitán Miller nechal loď zpomalit a zastavit, krátce poté na palubu vstoupilo sedm ozbrojených Kambodžanů.

Američané ještě stihli odvysílat nouzové hlášení, které zachytilo jiné obchodní plavidlo, zpráva se dostala k americkým úřadům a odstartovala mezinárodní krizi. Rudí Khmerové mezitím přinutili Millera změnit kurz a dopravit Mayaguez blíže ke kambodžským ostrovům. Na palubu nastoupili další ozbrojenci, kteří převzali kontrolu nad plavidlem, komunikace byla obtížná, protože námořníci a jejich věznitelé neznali jazyk protistrany.

Kolem samotného zajetí vznikl spor, který přetrvával i po skončení incidentu. Washington tvrdil, že loď byla přepadena v mezinárodních vodách, a označil kambodžský zásah za pirátství. Rudí Khmerové vycházeli ze svého nároku na dvanáctimílové pásmo teritoriálních vod kolem ostrovů Poulo Wai. Některé pozdější výpovědi členů posádky navíc zpochybňovaly přesnou polohu lodi v okamžiku zadržení, kapitán Miller a majitelé plavidla trvali na americké verzi.

V noci na 13. května odhalila americká hlídková letadla polohu unesené Mayaguez, následovaly průzkumné lety, při nichž kambodžští ozbrojenci na americké stroje několikrát zahájili palbu. Pod tlakem přilétajících letadel změnili kurz lodi a odvedli ji ke Koh Tangu, zalesněnému ostrovu asi 50 kilometrů od kambodžské pevniny, kde Mayaguez zakotvila.

Rudí Khmerové následně převedli námořníky na zabavené thajské rybářské čluny, jejich dalším cílem byla kambodžská pevnina a ostrov Koh Rong Sanloem poblíž přístavu Kompong Som, dnešního Sihanoukville. Američané sledovali pohyb několika plavidel mezi Koh Tangem a pevninou, nedokázali však spolehlivě určit, ve kterém se zajatci nacházejí. Tato nejistota později rozhodujícím způsobem ovlivnila plán záchranné operace.

Prezident Gerald Ford nastoupil do Bílého domu v srpnu 1974 po rezignaci Richarda Nixona a jeho prezidentství bylo od počátku poznamenáno aférou Watergate, hospodářskými problémy a slábnoucí důvěrou veřejnosti ve vládu. Porážka ve Vietnamu navíc vyvolala pochybnosti o schopnosti Spojených států prosazovat své zájmy v zahraničí. Zajetí Mayaguez přišlo v okamžiku, kdy se Washington pokoušel přesvědčit své spojence, že americká moc zůstává spolehlivá navzdory událostem v Indočíně.

Významnou roli v rozhodování sehrával ministr zahraničí Henry Kissinger, současně jeden z nejvlivnějších představitelů americké zahraniční politiky předchozích let. Kissinger považoval zajetí lodi za výzvu, na kterou bylo nutné tvrdě odpovědět. Ve Washingtonu se vzpomínalo na případ americké zpravodajské lodi USS Pueblo, zajaté Severní Koreou roku 1968. Její posádka strávila v zajetí jedenáct měsíců, zatímco Spojené státy vedly obtížná jednání o propuštění a Ford nechtěl dopustit opakování podobného ponížení.

Bílý dům svolal sérii zasedání Národní bezpečnostní rady, na nichž se probíraly možnosti diplomatického i vojenského řešení. Američané neměli s novou kambodžskou vládou diplomatické styky a pokusili se využít Čínu jako prostředníka. Peking však odmítl předat kambodžskému vedení americké ultimátum. Washington současně zvažoval, jak dlouho může čekat, než budou námořníci převezeni na pevninu a jejich osvobození se stane ještě obtížnějším.

Do rozhodování vstupoval také ministr obrany James Schlesinger a nejvyšší představitelé ozbrojených sil. Mezi nimi panovaly rozdílné názory na rychlost zásahu, dostupnost vhodných jednotek i použití letectva. Schlesinger se obával některých riskantních plánů a požadoval jejich důkladnější přípravu, Ford naopak stále naléhavěji žádal konkrétní výsledky. Americké vojenské jednotky v regionu byly po evakuaci z Vietnamu rozptýleny a nedostatečné byly také síly připravené k okamžitému zásahu.

Významnou komplikací se stalo Thajsko. Spojené státy potřebovaly využít zdejší letecké základny, především U-Tapao, odkud mohly jejich vrtulníky dosáhnout ke kambodžskému pobřeží, thajská vláda premiéra Kukrita Pramoye však odmítala zatažení země do dalšího amerického konfliktu. Washington přesto připravoval operace z thajského území a vlastnímu velvyslanectví v Bangkoku poskytoval jen neúplné informace.

Americký velvyslanec Charles Whitehouse Masters následně zaslal do Washingtonu mimořádně ostré protestní hlášení. Upozornil, že se o pohybu amerických letadel dozvěděl pouze dodatečně, a varoval před poškozením vztahů s Thajskem. Z ministerstva zahraničí přišel pokyn, aby záležitost s thajskou vládou dále nerozebíral. Američané tak v době příprav vojenského zásahu riskovali diplomatickou roztržku s jedním ze svých nejdůležitějších regionálních spojenců.

Vedle vojenských porad se objevovala také hlášení, která naznačovala možnost brzkého propuštění zajatců. Jedno z nich přišlo z Teheránu, kde pákistánský diplomat informoval americké velvyslanectví o sdělení čínského představitele, podle něhož by Mayaguez mohla být brzy propuštěna, ale Kissinger považoval informaci za nedůvěryhodnou a nepředložil ji na následujícím jednání Národní bezpečnostní rady. V dalších hodinách už tak pozornost Bílého domu směřovala především k vojenskému řešení.

Americké letectvo dostalo za úkol zabránit přesunu zajatců z Koh Tangu na kambodžskou pevninu. Nad ostrovem se střídaly stíhací bombardéry F-4 Phantom II, F-111 Aardvark, útočné A-7 Corsair II a letouny přímé pozemní podpory AC-130 Spectre. Piloti sledovali Mayaguez i okolní čluny a zahajovali varovnou střelbu, pokud se některé kambodžské plavidlo pokoušelo odplout, později začali útočit také na ozbrojené hlídkové čluny Rudých Khmerů.

Situace, která mohla celou krizi proměnit v mnohem větší tragédii se odehrála 14. května, když americká letadla spatřila rybářský člun doprovázený kambodžskými plavidly, který navzdory varovným útokům pokračoval směrem k pevnině. Piloti stříleli před jeho příď, vypouštěli rakety a shazovali pumy tak, aby jej přinutili obrátit. Úlomky explozí lehce zranily několik lidí na palubě, ale člun pokračoval v plavbě.

Teprve při bližším pozorování si Američané všimli, že se na jeho palubě nachází několik desítek lidí, mezi nimiž rozeznávají i bělochy. Posádky letadel pojaly podezření, že jde o zajaté námořníky, a nepřistoupily k jeho potopení. Jejich rozhodnutí zachránilo čtyřicetičlennou posádku Mayaguez před možnou smrtí způsobenou vlastními ozbrojenými silami.

Ostatní kambodžská plavidla takové štěstí neměla, americké útoky potopily několik hlídkových člunů a poškodily další. Při jednom zásahu se americký záchranný vrtulník dokonce pokusil pomoci kambodžským námořníkům z potopeného člunu, avšak bez úspěchu. Rostoucí ztráty začaly znepokojovat místní velitele Rudých Khmerů, kteří si uvědomovali, že jejich slabé námořnictvo nedokáže americké letecké převaze dlouhodobě vzdorovat.

Mezitím se na základnu U-Tapao přesouvaly vrtulníky amerického letectva a jednotky určené k osvobození Mayaguez. První improvizovaný plán dokonce počítal s nasazením příslušníků bezpečnostní policie amerického letectva, kteří měli slanit přímo na palubu zajatého plavidla. Tito muži však nebyli vycvičeni pro bojové obsazení lodí a vrtulníky navíc nemohly přistát na kontejnerech, vojenské velení proto zvolilo nasazení námořní pěchoty.

Ještě předtím však přišla první katastrofa, večer 13. května havaroval při přeletu na U-Tapao vrtulník CH-53, jeho příčinou byla technická závada, která vedla ke ztrátě kontroly nad strojem. Zahynulo všech 23 mužů na palubě, mezi nimi osmnáct mariňáků a pět členů posádky. Americká operace tak ještě před zahájením hlavního útoku přišla o více lidí, než kolik jich později zahynulo v samotných bojích na Koh Tangu.

Po havárii se přípravy soustředily na souběžné obsazení lodi a výsadek na ostrově. Námořní pěchotu měly přepravit těžké vrtulníky CH-53 a záchranné HH-53, jejichž posádky byly zvyklé zejména na vyzvedávání sestřelených letců. Součástí akce měly být také letecké údery proti kambodžským vojenským objektům na pevnině. K oblasti mířily americké válečné lodě USS Harold E. Holt, USS Henry B. Wilson a letadlová loď USS Coral Sea.

Ostrov Koh Tang vypadal na mapě jako vhodné místo pro rychlou výsadkovou operaci, byl malý, zalesněný a nacházely se na něm dvě pláže vhodné pro přistání vrtulníků. Američtí plánovači předpokládali, že zde může být držena posádka Mayaguez a že ostrov chrání pouze několik desítek lehce vyzbrojených mužů. Výsadkáři měli překvapit obránce, rychle obsadit pobřeží a následně prohledat ostrov.

Skutečnost byla mnohem nebezpečnější, na Koh Tangu se nacházela dobře vyzbrojená kambodžská jednotka, jejíž vojáci očekávali možnost útoku z moře. Připravili zákopy, kulometná hnízda a postavení pro minomety i bezzákluzové kanony. Východní a západní pláž byly kryty palbou z několika směrů, zatímco hustá vegetace komplikovala pozorování ze vzduchu. Američané měli vysadit vojáky do prostoru, který obránci předem připravili ke zničení přistávajících vrtulníků.

Přitom existovaly odhady zpravodajců upozorňující na mnohem silnější posádku, americké průzkumné lety ukazovaly přítomnost přibližně stovky dobře vyzbrojených kambodžských vojáků, některé odhady byly ještě vyšší. Tyto informace však nedorazily k důstojníkům odpovědným za přípravu výsadku. Kambodžské jednotky navíc nepatřili k nezkušeným domobrancům, mnozí z jejich příslušníků měli za sebou dlouhé boje občanské války a dobře znali svůj ostrov.

Ráno 15. května odstartovalo z Thajska osm vrtulníků s první vlnou výsadkářů, část strojů směřovala na západní pláž, další k východnímu pobřeží ostrova. Letci měli za sebou dlouhý přelet nad mořem a disponovali pouze omezeným množstvím paliva pro opakované pokusy o přistání. Krátce po šesté hodině ranní začaly stroje klesat k ostrovu, na západní pláži se podařilo z vrtulníku vysadit přibližně dvacet mariňáků, ale vzápětí jej zasáhla intenzivní palba. Stroj utrpěl těžké poškození a musel nouzově dosednout na mořskou hladinu, přičemž jeden člen posádky zahynul. Jiný stroj dostal tolik zásahů, že přistání přerušil a zamířil zpět k Thajsku.

Na východní pláži se situace vyvíjela ještě hůře, stroj s kódovým označením Knife 31 zasáhly protitankové rakety a stroj se zřítil do vody nedaleko pobřeží. Při havárii zahynuli členové posádky i převážení mariňáci, další muži se utopili nebo byli zastřeleni při pokusu dostat se na břeh. Hořící vrak zůstal částečně ponořený ve vodě a přeživší museli plavat pod nepřátelskou palbou a někteří strávili ve vodě téměř dvě hodiny, než se k nim dostala pomoc.

Další vrtulník, Knife 23, zasáhla protitanková raketa do ocasní části, pilotovi se podařilo stroj dostat k pobřeží, kde stroj dosedl a zůstal neschopný další akce. Mariňáci a členové posádky vystoupili na pláž, avšak okamžitě se ocitli pod kulometnou palbou. Nemohli postupovat do vnitrozemí ani se bezpečně přesunout k ostatním americkým skupinám. Východní pláž se změnila v izolované obranné postavení, jehož osazenstvo bylo prakticky odříznuto od hlavních sil. Zbývající vrtulníky se pokoušely dostat své muže na západní pobřeží, několik strojů muselo opakovaně přerušit přistání, protože palba z pobřeží byla příliš silná. Mariňáci, kteří se konečně dostali na zem, okamžitě vyhledávali kryt a snažili se potlačit nepřátelskou palbu. Z původně plánovaného rychlého výsadku vznikla série izolovaných chaotických střetnutí.

První vlna nakonec dostala na Koh Tang přibližně 130 mariňáků a několik příslušníků letectva, ale mnoho vrtulníků bylo zničeno nebo poškozeno. Izolované americké jednotky neměly mezi sebou spolehlivé spojení, některé radiostanice navíc nemohly komunikovat napřímo s letouny určenými k poskytování vzdušné podpory.

Situaci proto zhoršoval nedostatek koordinace mezi námořní pěchotou, letectvem a válečným námořnictvem. Vrtulníky byly při prvním přistání prakticky odkázány na vlastní palubní zbraně, protože vhodná letecká podpora nebyla připravena včas. Velitelé neznali pozice protivníka a nebyli schopni okamžitě využít ani palebnou podporu připlouvajících válečných lodí. Kambodžané naproti tomu stříleli na předem určené cíle a dokázali americké skupiny udržovat pod soustavným tlakem. Mariňáci na západní pláži postupně vytvořili obranný perimetr a pokoušeli se zabránit obklíčení. Pod palbou postupovali vegetací, evakuovali zraněné z otevřených úseků a hledali možnosti, jak navázat spojení s ostatními jednotkami.

U ostrova mezitím operoval americký torpédoborec USS Henry B. Wilson, jeho posádka našla přeživší z havarovaného vrtulníku a vyslala člun, který vyzvedl třináct mužů z vody. Záchrana probíhala v blízkosti pobřeží, kde hrozila střelba kambodžských obránců. Pro námořníky bylo stále obtížné rozeznat, které části ostrova drží Američané a kde se nacházejí jejich protivníci.

Ve stejných chvílích, kdy na Koh Tangu začaly umírat první muži, se situace zajatých námořníků vyvíjela zcela opačně. Kambodžští velitelé na ostrově Koh Rong Sanloem měli za sebou další noc amerických leteckých útoků a přicházeli o hlídkové čluny. Kapitána Millera vyslýchali především kvůli možnosti zastavit bombardování a chtěli po něm, aby se vrátil na Mayaguez a spojil se s americkými letadly.

Kambodžské vedení nakonec rozhodlo o propuštění posádky a krátce po šesté hodině ranní 15. května odvysílal kambodžský rozhlas oznámení o připravenosti propustit zajatou loď. Zpráva však výslovně nezmiňovala všech čtyřicet členů posádky, a Washington ji proto nepovažoval za dostatečnou záruku, informace navíc doputovala k velitelům až v době, kdy už operace probíhala.

Kolem půl sedmé ráno se námořníci dozvěděli, že budou propuštěni, věznitelé po nich požadovali podpis prohlášení, že s nimi nebylo špatně zacházeno a přibližně v 7:15 nastoupili na thajský rybářský člun Sinvari, který Rudí Khmerové zabavili několik měsíců předtím. Kambodžská hlídka jim ukázala směr k Mayaguez, stáhla své ozbrojence a nechala člun pokračovat samotný.

Zatímco se námořníci vydávali na cestu ke své lodi, jiná skupina amerických mariňáků dokončovala její obsazení. Vrtulníky je dopravily na válečnou loď USS Harold E. Holt, která se následně přiblížila k Mayaguez. Americké letectvo před útokem shodilo na palubu slzný plyn, aby případné ozbrojené obránce donutilo opustit postavení. Mariňáci v plynových maskách vstoupili na loď kolem 7:25 a začali ji prohledávat. Na Mayaguez však nenašli jediného kambodžského vojáka ani žádného amerického zajatce. Američané nad lodí převzali kontrolu bez odporu, stále však nevěděli, kde se nachází čtyřicet námořníků, kvůli nimž celou operaci zahájili.

Kolem půl desáté zaznamenalo americké průzkumné letadlo rybářský člun mířící k ostrovu a posádka letounu si brzy všimla lidí mávajících bílými prapory. Torpédoborec USS Henry B. Wilson dostal rozkaz připlout k člunu a zjistit, kdo se na něm nachází. V 9:49 mohl jeho velitel ohlásit, že na palubě je všech čtyřicet členů posádky Mayaguez a také pět thajských námořníků.

Američtí zajatci byli živí, většinou v dobrém zdravotním stavu, přestože některé lehce zranily střepiny během předchozích leteckých útoků. Kapitán Miller sdělil, že je Kambodžané odvezli na jiný ostrov, krátce vyslýchali a následně propustili. Současně upozorňoval, že propuštění souviselo s požadavkem zastavit americké bombardování.

Vojenská operace mezitím pokračovala také proti cílům na kambodžské pevnině, letouny z USS Coral Sea bombardovaly letiště Ream, námořní základny, přístavní objekty i sklady v oblasti Kompong Somu. Útoky způsobily materiální škody a další ztráty, přestože jejich původní účel spočíval zejména v zabránění případnému nasazení kambodžských posil. Zpráva o propuštění námořníků nakonec vedla k zastavení útočných operací, avšak boj na Koh Tangu ještě zdaleka neskončil.

Na Koh Tangu zůstávaly americké jednotky v obklíčení kambodžských obránců, Washington nařídil ukončit útočné operace, avšak stažení mariňáků pod palbou představovalo komplikovaný úkol a k jeho splnění bylo zapotřebí dalších vrtulníků, letecké podpory a přesné koordinace. Z Thajska proto odstartovala druhá vlna vrtulníků s posilami. Některé stroje se po přiblížení k ostrovu musely kvůli palbě otočit, další dostaly zásahy do palivových nádrží nebo motorů. Americké velení se navíc v jednu chvíli pokusilo druhou vlnu odvolat, protože zajatí námořníci už byli na svobodě. Velitelé na ostrově však upozornili, že bez posil budou už vysazené síly zničeny. Rozkaz byl proto opět změněn a další mariňáci nakonec přistáli na západní pláži.

Celkem se na Koh Tangu během operace vystřídalo přibližně 230 amerických vojáků. Většina vytvořila obranné postavení na západním pobřeží, zatímco malá skupina zůstávala stále izolována na východní pláži. Teprve během odpoledne začala vzdušná a námořní podpora fungovat dle očekávání, nad ostrov dorazily letouny OV-10 Bronco, které dokázaly navádět údery na kambodžské pozice. Torpédoborec Henry B. Wilson zahájil palbu ze svého 127mm kanonu a ničil kulometná postavení.

Američané nasadili dokonce i jednu z nejničivějších konvenčních zbraní termobarickou pumu BLU-82 o hmotnosti téměř sedmi tun, známou jako Daisy Cutter (trhač sedmikrásek). Mohutná exploze otřásla ostrovem a překvapila i samotné americké vojáky, výsledek však neodpovídal očekávání a další podobné údery už velitel na ostrově nežádal.

Několik pokusů o vyproštění východní skupiny selhalo kvůli pokračující palbě, Američané proto spojili palbu letadel, vrtulníků a námořních děl s odvážným manévrem člunu z torpédoborce Henry B. Wilson. Ten se přiblížil k pobřeží a svou palbou odváděl pozornost obránců. Vrtulníku pak podařilo vyzvednout všechny zbývající mariňáky a letce z izolovaného postavení.

Na západní pláži začala poslední fáze evakuace po setmění, vrtulníky musely přistávat pod palbou a přeplněné vojáky se vracet k nejbližším americkým lodím. Některé stroje přepravovaly při jediném letu více než čtyřicet mužů. Krátce před osmou hodinou večer se k pláži vrátil jeden z posledních provozuschopných vrtulníků nasazených na počátku operace. Na jeho palubě působil také záchranář amerického letectva Wayne Fisk, který při posledním přistání vystoupil z vrtulníku a pátral po zbývajících mariňácích. Našel dva muže, kteří zůstávali v obranném postavení, a pomohl jim dostat se na palubu.

Ve tmě, hluku rotorů a pokračující střelbě však nebylo možné provést spolehlivé přepočítání, mariňáci spěšně nastupovali do přeplněného vrtulníku a posádka se obávala, že další setrvání na místě povede ke zničení stroje. Stroj nakonec urychleně odstartoval k lodím v oblasti.

Na Koh Tangu zůstala těla padlých vojáků a opuštěné vybavení a teprve po návratu posledního vrtulníku Američané zjišťovali, kolik mužů se skutečně podařilo vyzvednout. Přitom odhalili, že na ostrově zůstali tři živí mariňáci, kteří se během chaotického ústupu nestihli evakuovat.

Prezident Ford vystoupil před americkou veřejnost krátce po půlnoci washingtonského času 15. května, kdy v Kambodži bylo již pozdní dopoledne. Oznámil, že americké jednotky obsadily Mayaguez a celá její posádka byla zachráněna. Vyzdvihl odvahu příslušníků ozbrojených sil a poděkoval jim za úspěšné splnění úkolu. Připustil sice, že někteří američtí vojáci se stále nacházejí pod nepřátelskou palbou, avšak jeho projev vyzníval jako oznámení vítězného konce krize.

Ve skutečnosti v té chvíli americké velení teprve hledalo způsob, jak dostat své muže z ostrova. Prezident už mluvil o převzetí Mayaguez i o návratu námořníků, které předtím propustili Kambodžané, jeho vystoupení však tyto skutečnosti spojovalo s úspěchem americké vojenské operace. Veřejnost se nedozvěděla o problémech, ztrátách ani skutečnost, že námořníci byli propuštěni nezávisle na útoku mariňáků.

Fordův postup zpočátku získal obrovskou podporu, a dle Gallupova výzkumu veřejného mínění prezidentova popularita vzrostla ze 40 na 51 procent. Mnozí Američané oceňovali rychlou a rozhodnou reakci, která zdánlivě ukázala, že Spojené státy dokážou i po vietnamské porážce prosazovat své zájmy.

Jenže výsledek operace se začal naplno ukazovat v následujících dnech. Při incidentu zahynulo celkem 41 amerických vojáků, přičemž 23 z nich připadalo na havárii vrtulníkuv Thajsku a dalších 18 na boje a události u Koh Tangu. Desítky mužů utrpěly zranění a americké letectvo přišlo o několik vrtulníků. Kambodžské ztráty nejsou přesně známy, ale zahrnovaly mrtvé příslušníky ostrovní posádky i námořníky z potopených hlídkových člunů.

Americký Kongres následně požadoval podrobnější vyšetřování celé operace, kritika se soustředila na rozhodování v Bílém domě, nedostatečný průzkum, selhání předávání zpravodajských informací a špatnou koordinaci jednotlivých složek ozbrojených sil. Ukázalo se, že některá přesnější hlášení o počtech a výzbroji kambodžských obránců se nedostala ke všem velitelům výsadku. Přípravy navíc probíhaly pod časovým tlakem a přímým politickým dohledem Washingtonu.

Incident zároveň odhalil vážné nedostatky v americkém systému velení. Jednotliví velitelé někdy vycházeli z předpokladu, že jejich podřízení mají stejné informace jako oni sami, letecké a pozemní síly postrádaly společný plán palebné podpory a výsadek byl zahájen s nedostatečným počtem vrtulníků. Některé pozdější reformy amerických ozbrojených sil reagovaly na problémy, které se při podobných společných operacích opakovaně objevovaly.

Incident Mayaguez bývá označován za poslední bitvu vietnamské války, přestože se odehrál až po pádu Saigonu a americkým protivníkem byli kambodžští Rudí Khmerové. Historici jej totiž často řadí k závěru širší války v Indočíně, která zasáhla také Kambodžu a Laos; jako poslední bojovou operaci tohoto konfliktu jej uvádějí i oficiální dějiny amerického námořnictva a námořní pěchoty.

Nejbolestnější otázka však zůstávala nevyřešena ještě dlouho po skončení bojů. Z Koh Tangu se nevrátili tři mariňáci – Joseph Nelson Hargrove, Gary Lee Hall a Danny Glenn Marshall. Všichni patřili ke kulometnému družstvu, které během evakuace krylo americký ústup, pro jejich poslední chvíle v boji nebyli svědci a po odletu vrtulníků byli vedeni jako nezvěstní.

Americké velení zachytilo rádiové hlášení ukazující, že na ostrově zůstali živí vojáci, na USS Coral Sea zazněly návrhy vyslat pátrací skupinu, ale velení další výsadek neschválilo. Torpédoborec Henry B. Wilson se následující ráno vrátil k ostrovu a pokoušel se navázat kontakt s případnými přeživšími. Jeho posádka nabízela vyzvednutí amerických vojáků, pokud se jim podaří dostat k pobřeží, nikdo se však neobjevil.

Až pozdější vyšetřování přineslo svědectví bývalých příslušníků Rudých Khmerů, která prokazovala, že všichni tři mariňáci přežili samotnou bitvu. Hargrove byl pravděpodobně zajat krátce po americkém ústupu a následně zastřelen. Hall a Marshall se několik dalších dní ukrývali v džungli, než byli nakonec zajati kambodžskou hlídkou. Poté je převezli na pevninu do oblasti Kompong Somu.

Jejich další osud byl rekonstruován z výpovědí někdejších kambodžských vojáků a velitelů, podle nich byli Hall a Marshall po převozu ubiti k smrti. Americké úřady na základě těchto informací později vojáky prohlásily za mrtvé, přestože ostatky všech tří mužů se nepodařilo nalézt a identifikovat. Jména Josepha Hargrova, Garyho Halla a Dannyho Marshalla dnes patří k posledním zapsaným na washingtonském památníku amerických obětí vietnamské války. Jejich životy skončily na kambodžském ostrově více než dva týdny po pádu Saigonu.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.history.navy.mil/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-091/h-091-1.html

https://www.history.navy.mil/content/history/nhhc/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-091.html

https://www.defense.gov/News/Feature-Stories/Story/Article/4139879/mayaguez-incident-highlights-bravery-intelligence-failures/

https://www.defense.gov/News/News-Stories/Article/article/1710391/lessons-learned-from-1975-mayaguez-incident/

https://ndupress.ndu.edu/Media/News/News-Article-View/Article/1915140/the-mayaguez-incident-a-model-case-study-for-pme/