Článek
Sedmdesátá léta představovala zlatou éru leteckých únosů. Zatímco dnes jde o mimořádně vzácnou událost, tehdy patřily únosy letadel k téměř běžné součásti mezinárodního zpravodajství. Palestinské ozbrojené organizace, krajně levicové skupiny i různí jednotlivci využívali civilní letectví jako prostředek k získání publicity, propuštění vězňů nebo politického nátlaku. Jen během několika let sledoval svět desítky případů, kdy ozbrojení muži převzali kontrolu nad dopravním letadlem a s cestujícími na palubě vyjednávali s vládami jednotlivých států.
Některé únosy skončily pokojně, jiné krvavými přestřelkami. Vznikaly speciální protiteroristické jednotky, letiště zaváděla bezpečnostní kontroly a vlády hledaly odpověď na nový typ hrozby. Právě v této době se zrodily i některé z nejslavnějších protiteroristických operací moderních dějin.
Tou nejznámější se stala izraelská operace Entebbe z července 1976. Izraelští commandos tehdy po tisících kilometrů letu osvobodili rukojmí z uneseného letadla v Ugandě. Akce obletěla svět a ukázala, že speciální jednotky mohou zdánlivě beznadějnou situaci vyřešit rychlým a odvážným zásahem. Pro mnoho politiků se Entebbe stalo vzorem, který chtěli napodobit.
O necelé dva roky později se o něco podobného pokusil i Egypt. Operace, která měla demonstrovat sílu a odhodlání Káhiry, však skončila způsobem, který nikdo nečekal. Místo osvobození rukojmích se na letišti v kyperské Larnace odehrála bitva mezi dvěma spřátelenými státy. Egyptské komando v přestřelce s kyperskými jednotkami utrpělo těžké ztráty, mezinárodní ostudu a co víc, celá operace nakonec byla úplně zbytečná. Problém byl totiž již mezitím vyřešen.
Smrt prezidentova přítele
Dne 18. února 1978 dorazil do Nikósie egyptský spisovatel, novinář a politik Yusuf al-Sibai. V arabském světě nešlo o neznámé jméno. Bývalý ministr kultury, šéfredaktor několika významných periodik a především jeden z nejbližších důvěrníků egyptského prezidenta Anwara Sadata patřil mezi známé veřejné osobnosti své země. Právě jeho blízký vztah k prezidentovi a podpora jeho politického směřování z něj však v očích mnoha radikálů činily symbolický cíl.
Anwar Sadat totiž v tehdejším arabském světě představoval mimořádně kontroverzní postavu. Po čtvrtstoletí válek a opakovaných střetů s Izraelem dospěl k závěru, že nekonečný konflikt nikam nevede. V listopadu 1977 jako první arabský státník navštívil Jeruzalém a zahájil jednání, která měla vyústit v první mírovou smlouvu mezi Izraelem a některou z arabských zemí. Zatímco na Západě mu tento krok přinesl obrovské uznání a později i Nobelovu cenu za mír, v části arabského světa byl považován za zradu společné věci.
Cena za tento krok byla vysoká. Egypt byl vyloučen z Arabské ligy, její sídlo bylo přeneseno z Káhiry do Tunisu a řada arabských států omezila či zcela přerušila diplomatické styky s egyptskou vládou. Sadat se stal terčem nenávisti radikálních palestinských organizací i islamistických skupin, které jej označovaly za zrádce arabského světa. Nenávist vůči jeho politice navíc nepolevila ani v následujících letech. V říjnu 1981 byl během vojenské přehlídky v Káhiře zavražděn islamistickými atentátníky. Když tedy palestinští ozbrojenci v únoru 1978 zabili Yusufa al-Sibaieho, nešlo jen o útok na známého novináře a spisovatele. Šlo také o útok na člověka, který byl spojován se Sadatovou snahou ukončit dlouhou sérii arabsko-izraelských válek.
Al-Sibai přijel na Kypr kvůli konferenci Organizace afro-asijské solidarity. Jen krátce po příchodu do hotelu Hilton v Nikósii k němu přistoupili dva ozbrojení palestinští útočníci. Bez dlouhého varování na něj spustili palbu a několika výstřely jej zabili přímo na místě. Šestašedesátiletý novinář a spisovatel neměl žádnou šanci přežít.
Útok okamžitě vyvolal chaos. Ozbrojenci následně zajali několik účastníků konference jako rukojmí a začali hledat cestu ze země. Jejich původním plánem bylo dostat se do zahraničí a vyhnout se dopadení kyperskými bezpečnostními složkami. Po krátkých jednáních se jim podařilo získat dopravní prostředek a s rukojmími zamířili na mezinárodní letiště v Larnace, odkud požadovali odlet do některé z arabských zemí.
Situace se však nevyvíjela podle jejich představ. Řada států odmítla únoscům poskytnout azyl a povolit přistání jejich letadla. Nejprve zamířili do Libye, odkud byli vykázáni, následně se pokusili získat povolení k letu do dalších zemí regionu. Ani tam však neuspěli. Nakonec se museli vrátit zpět do Larnaky, kde mezitím kyperské úřady rozjely vyjednávání a začaly připravovat řešení celé krize.
Zatímco se kyperské bezpečnostní složky snažily situaci uklidnit a postupovat diplomatickou cestou, v Káhiře zavládlo pobouření. Nešlo totiž jen o další teroristický útok na egyptského občana v zahraničí. Obětí byl muž, kterého Sadat znal dlouhá léta a kterému důvěřoval. Prezident navíc vnímal atentát jako útok na Egypt samotný i na svou politiku sbližování se Západem a mírového procesu s Izraelem.
Právě osobní rozměr celé události se později ukázal jako klíčový. Když do Káhiry začaly přicházet zprávy o tom, že vrazi stále drží rukojmí a nacházejí se na kyperském letišti, Sadat nechtěl čekat na výsledek jednání cizí vlády. Byl přesvědčen, že Egypt musí jednat rychle, rozhodně a vlastními silami. Jen necelé dva roky po izraelském triumfu v Entebbe se rozhodl vyslat vlastní elitní jednotku, která měla krizi ukončit rázným vojenským zásahem. Rozhodnutí, které mělo demonstrovat sílu Egypta a odhodlání jeho prezidenta, však během několika hodin vyústilo v jednu z nejpodivnějších a nejkatastrofálnějších protiteroristických operací celé studené války.
Stín Entebbe
Než se vrátíme do Larnaky, sluší se připomenout událost, která výrazně ovlivnila uvažování politiků i bezpečnostních složek po celém světě. V červenci 1976 totiž Izrael provedl jednu z nejslavnějších protiteroristických operací moderní historie. Úspěch v ugandském Entebbe ukázal, že i zdánlivě beznadějný únos letadla lze vyřešit odvážným vojenským zásahem. Právě tato operace se stala měřítkem, se kterým byly v následujících letech porovnávány téměř všechny podobné akce. A nebylo pochyb, že její ozvěny dorazily i do Káhiry.
Vše začalo 27. června 1976, kdy palestinští a západoněmečtí teroristé unesli letoun společnosti Air France na pravidelné lince z Tel Avivu do Paříže. Po několika mezipřistáních zamířil stroj do Ugandy, kde tehdejší diktátor Idi Amin únoscům poskytl podporu. Na letišti v Entebbe zůstalo více než sto izraelských a židovských rukojmích, zatímco ostatní cestující byli postupně propuštěni. Teroristé požadovali propuštění desítek vězněných palestinských bojovníků a hrozili, že v případě neuposlechnutí začnou rukojmí zabíjet.
Izraelská vláda mezitím připravovala operaci, která se mnohým zdála nemožná. Speciální jednotky měly urazit více než čtyři tisíce kilometrů, proniknout na cizí letiště v nepřátelské zemi a osvobodit rukojmí dříve, než je únosci stihnou zabít. V noci z 3. na 4. července 1976 přistály na letišti v Entebbe transportní letouny Hercules s izraelskými commandos na palubě. Ti během několika minut zaútočili na terminál, zastřelili únosce i část ugandských vojáků, osvobodili většinu rukojmích a následně odletěli zpět do Izraele.
Operace skončila drtivým úspěchem. Zahynuli všichni únosci, většina rukojmích byla zachráněna a Izrael získal pověst země, která je ochotna zasáhnout kdekoliv na světě na obranu svých občanů. Jediným padlým izraelským vojákem byl velitel zásahu Jonatan Netanjahu, starší bratr budoucího premiéra Benjamina Netanjahua. Úspěch operace obletěl svět a stal se inspirací pro řadu armád i politiků.
Právě zde však leželo i určité nebezpečí. Entebbe vytvořilo dojem, že na teroristy existuje jednoduchý recept: vyslat elitní komando a problém vyřešit silou. Mnozí státníci začali věřit, že pokud Izraelci uspěli v Ugandě, může podobný zásah zopakovat kdokoliv jiný. Když se tedy o necelé dva roky později ocitli vrazi Yusufa al-Sibaieho na letišti v Larnace, prezident Sadat měl před očima čerstvý příklad odvážné a úspěšné operace. Rozhodl se, že Egypt předvede vlastní verzi Entebbe.
Jenže mezi Entebbe a Larnakou existoval jeden zásadní rozdíl. Izraelci svůj zásah pečlivě plánovali proti únoscům a jejich spojencům. Egyptské komando se mělo brzy ocitnout tváří v tvář vojákům země, která s Egyptem vůbec nebyla ve válce. A to bez přípravy, krátce po rozkazu z prezidentské kanceláře
Když dva dělají totéž
Po zkušenosti z Entebbe byl Sadat přesvědčen, že rozhodný zásah představuje nejrychlejší cestu k vyřešení celé situace. Zatímco kyperské úřady pokračovaly ve vyjednávání s únosci na letišti v Larnace, v Káhiře padlo rozhodnutí vyslat elitní protiteroristickou jednotku 777. Egyptský prezident sice kontaktoval svého kyperského protějška Spyrose Kyprianua, nešlo však o žádost o povolení k zásahu ani o nabídku společné operace. Káhira pouze oznámila, že „jsou na cestě lidé, kteří pomohou zachránit rukojmí“.
Jenže na letišti mezitím panovala úplně jiná situace, než si egyptské vedení představovalo. Letadlo s únosci bylo obklíčeno příslušníky kyperské armády a bezpečnostních sil. Vyjednávání pokračovalo a podle některých svědectví se situace postupně uklidňovala. Do dění navíc zasáhl i Jásir Arafat. Šéf Organizace pro osvobození Palestiny neměl zájem na dalším zhoršování vztahů s Egyptem ani na krvavém finále celé krize a na Kypr vyslal vlastní palestinské commandos. Jejich úkolem bylo pomoci přesvědčit únosce ke složení zbraní a ukončení celé akce bez dalšího násilí. Zatímco tedy Kypřané vyjednávali a Palestinci se snažili situaci uklidnit, z Egypta už mířil k ostrovu transportní letoun C-130 Hercules plný ozbrojených mužů.
Po přistání se otevřela zadní rampa letounu a egyptští commandos začali vybíhat na letištní plochu. Část mužů naskákala do připraveného džípu a dalších vozidel, která se okamžitě rozjela směrem k letadlu s únosci. Kyperské speciální síly LOK jejich postup sledovaly s rostoucím znepokojením. Podle kyperské verze událostí dostali Egypťané nejméně jedno, možná dokonce dvě varování. Nejprve výzvu k zastavení a identifikaci, následně požadavek vrátit se ke svému letadlu. Egyptské komando však pokračovalo dál. Pak padly první výstřely.
Dodnes není zcela jasné, kdo vystřelil ako první. Jisté však je, že během několika vteřin se situace vymkla kontrole. Když se egyptský džíp přiblížil ke kyperským pozicím, zasáhla jej protitanková střela RPG. Vozidlo bylo zasaženo přímo a všichni tři muži uvnitř zahynuli. Hořící vrak se zastavil na letištní ploše jen několik desítek metrů od místa, kde ještě před chvílí probíhala vyjednávání. V tu chvíli už nebylo cesty zpět.
Obě jednotky se ocitly proti sobě na otevřené ploše ve vzdálenosti necelých tří set metrů. Egypťané se dostali do mimořádně nevýhodné situace. Neměli téměř žádné krytí a většina mužů se musela vrhnout na beton letištní plochy, odkud vedla palbu vleže. Jiní se snažili přeběhnout k nejbližším objektům nebo hledali úkryt za letištní technikou.
Kypřané naopak disponovali připravenými pozicemi a okamžitě využili své výhody. Krátce nato obrátili pozornost také na samotný Hercules. Jeden z jejich střelců vypálil z bezzákluzového protitankového kanonu ráže 106 milimetrů. Střela zasáhla příď transportního letounu a zabila tři členy posádky, kteří zůstali na palubě. Egyptská operace přišla během několika minut o svůj jediný dopravní prostředek. Poškozený stroj navíc začal hořet a stal se nepřehlédnutelným symbolem katastrofy, která se právě odehrávala.
Přestřelka pokračovala téměř hodinu. Dávky ze samopalů a útočných pušek se rozléhaly po celé letištní ploše a sporadické boje propukaly na různých místech areálu. Někteří egyptští vojáci se nakonec ukryli v prázdném letounu Air France stojícím poblíž. Jiní zůstali přitisknutí k rozpálenému betonu a opětovali palbu směrem ke kyperským pozicím. Elitní jednotka, která měla předvést egyptskou verzi Entebbe, se nyní zoufale snažila přežít na otevřené letištní ploše.
Celou absurdní scénu sledoval z letištní řídicí věže i kyperský prezident Spyros Kyprianu. Ještě před několika hodinami řešil únos letadla na svém území. Nyní bezmocně přihlížel tomu, jak se na letišti střílí vojáci dvou zemí, které spolu nebyly ve válce. Když egyptští commandos během přestřelky začali pálit i směrem k řídicí věži, musela jej ochranka doslova odtáhnout od oken do bezpečí.
To, co mělo být rychlou a rozhodnou záchrannou operací po vzoru Entebbe, se během několika minut změnilo v regulérní bitvu mezi armádami dvou států. A zatímco se Egypťané a Kypřané navzájem zasypávali palbou, únosci, kvůli nimž celá operace vznikla, zůstávali uvnitř letadla téměř stranou dění. Sadatovo vlastní Entebbe se právě měnilo v jednu z největších ostud egyptských speciálních sil.
Katastrofa bez vítězů
Když na letišti v Larnace konečně utichla střelba, bylo jasné, že Egypt utrpěl jednu z největších potup své novodobé historie. Operace, která měla demonstrovat odhodlání prezidenta Sadata a sílu egyptských speciálních jednotek, skončila vojenským fiaskem, diplomatickou krizí a mezinárodní ostudou. Bilance byla zdrcující. Na egyptské straně zahynulo patnáct příslušníků komanda a další tři členové posádky transportního letounu Hercules. Přibližně patnáct dalších vojáků utrpělo zranění. Kyperské ztráty byly ve srovnání s Egypťany minimální.
Pro Egypt však bylo nejhorší něco jiného. Teprve po skončení bojů vyšlo najevo, že útok byl zřejmě zcela zbytečný. V okamžiku, kdy egyptští commandos vybíhali z přistávajícího Herculesu a rozjížděli se po letištní ploše směrem k unesenému letadlu, byla celá krize fakticky u konce. Kyperské úřady již měly kapitulaci únosců zajištěnou a oba palestinští ozbrojenci souhlasili se složením zbraní. Zatímco se tedy na ploše rozhořela přestřelka mezi Egypťany a Kypřany, lidé, kvůli nimž byla operace zahájena, už byli rozhodnuti vzdát se.
Samotní únosci nakonec střet mezi Egyptem a Kyprem přežili bez úhony. Kyperské úřady je zatkly a převzaly do vazby. Později byli vydáni do Egypta, kde nad nimi soud vynesl tresty smrti. Ani ty však nakonec vykonány nebyly a rozsudky byly změněny na doživotní vězení. Ironií osudu tak muži, jejichž dopadení stálo u zrodu celé operace, přežili události v Larnace lépe než řada příslušníků elitní jednotky vyslané k jejich zadržení.
Diplomatické následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Již následující den Egypt odvolal svou diplomatickou misi z Nikósie a vyzval Kypr k obdobnému kroku v Káhiře. Vztahy mezi oběma zeměmi se prudce zhoršily a následně byly na několik let prakticky přerušeny. Kyperský prezident Spyros Kyprianou sice později vyjádřil lítost nad ztrátami na životech a snahu vztahy obnovit, zároveň však trval na tom, že Kypr nemohl připustit, aby cizí armáda prováděla ozbrojenou operaci na jeho území bez souhlasu jeho vlády.
Ani v arabském světě se Egypt nedočkal jednoznačné podpory. Řada států, které již tehdy hleděly na Sadatovu politiku s rostoucí nedůvěrou, využila incident jako další příležitost ke kritice egyptského prezidenta. Sýrie, Libye a další země odsoudily egyptský postup jako nezodpovědný a nepromyšlený. Larnacký incident tak ještě více prohloubil izolaci Egypta, který se po zahájení mírového procesu s Izraelem stále více vzdaloval většině arabského světa.
Události na Kypru zároveň vedly k zamyšlení uvnitř samotných egyptských ozbrojených sil. V Káhiře panoval názor, že armáda potřebuje specializovanou jednotku určenou výhradně pro boj s terorismem a osvobozování rukojmích. V následujících letech proto vznikly nové specializované útvary, které měly zabránit opakování podobného fiaska.
Ani tato lekce však nebyla zcela úspěšná. O sedm let později zasáhly egyptské speciální síly při únosu egyptského dopravního letadla na Maltě. Také tehdy mělo jít o rychlou a rozhodnou operaci. Také tehdy skončila katastrofou. Při zásahu zahynuly desítky cestujících a dodnes bývá označován za jednu z nejkrvavějších neúspěšných protiteroristických operací moderní doby.
Larnaka tak zůstala především připomínkou toho, jak nebezpečné může být podlehnout iluzi snadného vítězství. Operace Entebbe vytvořila dojem, že na teroristy existuje jednoduchý recept: vyslat elitní komando a problém vyřešit silou. Sadat se pokusil tento úspěch zopakovat. Výsledkem však nebylo druhé Entebbe, ale přestřelka mezi dvěma státy, které spolu vůbec nebyly ve válce, diplomatická krize a zbytečné ztráty na životech.
V jistém smyslu tak Egypt na letišti v Larnace neprohrál s teroristy. Operace ztroskotala především na špatné koordinaci, politickém tlaku a přesvědčení, že úspěch izraelského Entebbe lze jednoduše zopakovat. A právě proto je dodnes považována za jednu z nejpodivnějších a nejzbytečnějších protiteroristických operací 20. století.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
https://www.nytimes.com/1978/02/20/world/up-to-15-egyptian-commandos-die-trying-to-free-hostages-on-jet-when.html
https://www.bbc.com/news/world-middle-east-25916814 (BBC On This Day – Egyptian forces die in Cyprus gunfight)
https://content.time.com/time/subscriber/article/0,33009,945618,00.html
