Operace Jih 1982: Sověti měli zničit mudžahedíny, místo toho vtrhli do Íránu a prchali před Phantomy

Plukovník sledoval z kokpitu vrtulníku dění na zemi pod sebou. Jeden za druhým dosedaly transportní Mi-8 a z otevřených bočních dveří rychle vyskakovaly týmy vojáků. Kulomety, minomety a další podpůrné zbraně zaujímaly pozice, zatímco úderné skupiny vyrážely ke svým cílům. Operace měla spád, překvapení bylo dokonalé, odpor nulový a sovětští vojáci postupovali přesně podle plánu.

Plukovník mohl být na své muže patřičně pyšný. Celá operace měla pouze jednu drobnou, zato naprosto zásadní vadu. Sovětský výsadek se vůbec nenacházel v Afghánistánu. Vrtulníky překročily hranici a vysadily vojáky několik kilometrů uvnitř sousedního Íránu. A údajná základna mudžáhedínů, proti níž se právě rozbíhal útok, nebyla základnou povstalců, ale íránský průmyslový objekt, který byl v tu chvíli naštěstí téměř prázdný.

Na omyl je rychle upozornil rozzuřený řev vyššího velení v rádiu. A krátce nato přišlo ještě přesvědčivější varování. Směrem k sovětskému výsadku se blížily íránské stíhací bombardéry F-4 Phantom. Z rutinní operace proti afghánským mudžáhedínům se během několika minut stal mezinárodní incident.

Jen souhra okolností a rychlé rozhodnutí stáhnout se zabránily tomu, aby navigační chyba přerostla v regulérní střet sovětské a íránské armády. Operace, která měla zničit jednu základnu mudžáhedínů, mohla místo toho otevřít úplně novou frontu.

Když sovětská vojska na konci roku 1979 vstoupila do Afghánistánu, první fáze operace vypadala jako učebnicová ukázka vojenského umění. Výsadkáři obsadili klíčová letiště a objekty, speciální jednotky zaútočily na prezidentský palác, prezident Hafizulláh Amín byl zabit a do čela země nastoupil Moskvě poslušnější Babrak Karmal. Sověti rychle ovládli Kábul, další velká města, letiště, vojenské základny i hlavní komunikace. Na první pohled působilo, jako by byla nejdůležitější část války během několika dní rozhodnuta.

Obsadit Afghánistán však znamenalo něco jiného než jej ovládnout. Sovětské velení počítalo s omezenou intervencí, která stabilizuje spřátelený režim a umožní afghánské armádě převzít hlavní část bojů. Místo toho se postupně ocitlo ve vleklé válce proti množství povstaleckých skupin, které nebylo možné porazit v sérii rozhodujících bitev. Povstalci se dokázali rozptýlit, ukrýt v horách, splynout s civilním obyvatelstvem a po odchodu sovětských jednotek se znovu zformovat.

Na začátku roku 1982 už bylo zřejmé, že rychlé vítězství nepřijde. Sověti a afghánská vládní armáda drželi velká města, letiště a hlavní silnice, ale venkov, horská údolí a odlehlé pohraničí byly mnohem problematičtější. Zásobovací kolony napadaly malé mobilní skupiny a kontrola vlády často končila několik kilometrů od okrajů měst.

Zvláštní problém představovaly hranice, nejdůležitějším zázemím povstalců se stal Pákistán, přes který proudily zbraně, peníze, noví bojovníci i zahraniční pomoc. Významnou roli hrála také hranice s Íránem. Mudžáhidi mohli využívat odlehlá území k přesunům, skladování zásob i ústupu a v případě sovětského útoku jednoduše zmizet za čárou, kterou sovětské jednotky nesměly překročit.

Na úplném jihozápadě země byla situace ještě složitější. Rozlehlá pouštní oblast poblíž hranic s Íránem a Pákistánem nabízela minimum výrazných orientačních bodů, silnic a větších sídel. Sovětští vojáci ji proto nazývali „Bermudský trojúhelník“. Hranice zde navíc nebyla v terénu vždy jasně patrná. Čára na mapě v této oblasti jednoduše neměla velký význam.

A právě sem na jaře 1982 zaměřila pozornost sovětská rozvědka. Poblíž vesnice Rabat Džálí měla fungovat významná základna mudžáhedínů se sklady zbraní, municí, zásobami a dalším vybavením. Pokud by ji Sověti dokázali překvapivě přepadnout dříve, než ji obránci vyklidí, mohli povstalcům zasadit citelnou ránu. Problém byl v její poloze. Rabat Džálí ležel nepříjemně blízko íránské hranice.

Operace byla plánována jako rozsáhlá aeromobilní akce s krycím názvem Jih. Jejím smyslem bylo udeřit rychle, zablokovat prostor a nedat mudžáhedínům čas odvézt zásoby ani uniknout přes hranici.

Pro operaci byly vyčleněny mimořádné síly. Jeden z účastníků operace uváděl šedesát transportních Mi-8, z nichž každý vezl kolem patnácti příslušníků výsadku. Dalších 18 těžkých Mi-6 sloužilo jako létající cisterny, další vezly těžké vybavení, opraváře, spojovací prostředky nebo zdravotnické zázemí. Ve vzduchu měly operaci podporovat bojové letouny, bombardéry a stíhací krytí.

Na zemi měly bojovat stovky vojáků včetně výsadkových a speciálních jednotek, doplněných 120milimetrovými minomety a dalšími podpůrnými zbraněmi. Přímé velení vrtulníkové a výsadkové části převzal plukovník Vladimir Aprelkin, zástupce velitele letectva 40. armády. Činnost celé skupiny z velitelského letounu koordinoval generálmajor letectva Anatolij Tabunščikov ze svého velitelského letounu.

Samotná vzdálenost cíle představovala logistický problém. Vrtulníky neměly dostatečný dolet, aby celou akci bezpečně provedly bez doplnění paliva, Sověti proto vytvořili předsunutou základnu několik desítek kilometrů od Rabatu Džálí. Mi-6 sem dopravily letecké palivo a další materiál a 4. dubna se zde měla shromáždit hlavní vrtulníková skupina, doplnit palivo a připravit se k rannímu útoku.

Přípravy provázelo mimořádné utajení. Do plánování operace a podrobností nebyli zasvěceni ani afghánští spojenci, protože sovětské velení se obávalo úniku informací k povstalcům. Některé posádky dokonce dostaly rozkaz přetřít rudé hvězdy a trupová čísla svých strojů, ačkoliv není jasné, jaký byl účel tohoto rozkazu, protože v oblasti nepůsobily žádné jiné síly, které by užívaly sovětské stroje.

Na papíře působil plán relativně jednoduše: letectvo označí cíl a před samotným výsadkem provede vzdušné údery, desítky Mi-8 vysadí vojáky kolem základny, podpůrné jednotky uzavřou prostor a úderné skupiny vtrhnou dovnitř. Než se mudžahedíni vzpamatují, bude po všem. Pak se ale věci začaly rychle komplikovat, když nad oblastí vypukla pouštní bouře a do vzduchu se vznesla stěna písku.

Při přesunu na předsunutou základnu viditelnost místy klesla přibližně na kilometr a velkou vrtulníkovou formaci bylo nutné rozdělit na menší části. Poslední stroje dosedaly až za soumraku a jejich doplňování paliva pokračovalo dlouho do noci. Ráno 5. dubna se počasí uklidnilo a operace mohla začít.

Krátce po šesté hodině vzlétl velitelský Mi-9 s plukovníkem Aprelkinem a navigátorem. Za ním se zvedaly transportní Mi-8 plné výsadkářů. Dvojice Su-17 měla prostor označit leteckými světlicemi na padácích a další skupina provést plánovaný nálet těsně před příletem vrtulníků.

Tady se začaly objevovat první vážné chyby a komplikace. Světlice nebyly shozeny přesně tam, kde měly být, navíc je piloti vypustili příliš vysoko a silný vítr je během sestupu na padácích odnesl dál směrem k Íránu. Pro přilétající vrtulníky přitom představovaly jeden z hlavních orientačních bodů. Namísto aby pomohly najít Rabat Džálí, vedly část formace ke státní hranici a za ni. Nebyla to přitom chyba, které by si nikdo nevšiml. Během příletu vrtulníků se objevilo množství varování.

Navigátor ve vedoucím stroji upozornil Aprelkina, že letí špatným směrem a pochybnosti měly i další posádky. Účastník operace Vladimir Bojarinov později vzpomínal, že se v rádiu ozvalo jasné upozornění, ale Aprelkin trval na tom, že ví, kam skupinu vede. Jiná rekonstrukce uvádí, že navigátor už v této chvíli pochopil, že překročili afghánsko-íránskou hranici, a snažil se velitele přesvědčit. Aprelkin mu měl na mapě ukázat, kde se podle něj nacházejí, a nařídit pokračovat.

Pak se pod vrtulníky objevila asfaltová silnice, která na jejich mapách nebyla. Po silnici navíc pokojně projížděl autobus plný civilistů. Ani to do obrazu odlehlé afghánské oblasti příliš nezapadalo. Ještě výmluvnější však byla řada zachovalých dřevěných telegrafních sloupů podél cesty. V odlehlém jihozápadním Afghánistánu bylo dřevo cenné a sovětští vojáci dobře věděli, že volně stojící sloupy by tam měly mizivou šanci vydržet dlouho nedotčené. Podle jedné z rekonstrukcí právě tento pohled přivedl část výsadku k závěru, že už nejspíš nejsou v Afghánistánu.

Nesouhlasila navigace, silnice ani okolí. A chyběl ještě jeden zásadní detail, na budovách před nimi nebyly patrné stopy po náletu, který měl jejich příchodu bezprostředně předcházet. Su-17 už svou část operace provedly. Pokud vrtulníky skutečně mířily ke správnému cíli, měly před sebou vidět čerstvě bombardovaný prostor.

Pak se však v dálce objevily budovy a strážní věž, jejichž uspořádání zhruba odpovídalo popisu základny získanému rozvědkou. Po sérii varování tak přišel jediný obraz, který potvrzoval to, co Aprelkin očekával od začátku – Rabat Džálí je před nimi.

V 7.03 padl rozkaz k výsadku. Během následujících minut začaly Mi-8 dosedat do pouště, vojáci obsazovali okolí, připravovali minomety a další těžké zbraně a úderné skupiny vyrážely proti budovám. Plukovník Aprelkin právě provedl invazi do Íránu.

Výsadek postupoval přesně podle připraveného scénáře. Minomety zahájily palbu, úderné skupiny pronikaly do areálu a ničily zařízení, které považovaly za součást povstalecké základny. Jen odpor byl nečekaně slabý, žádné desítky mudžáhedínů bránící sklady, žádné připravené palebné pozice, v prostoru nebyl téměř nikdo.

Důvod byl prostý, budovy nebyly základnou mudžáhedínů, ale íránská továrna na asfalt. Dělníci ještě nepřišli do práce a na místě se nacházela pouze malá ostraha. Na místě se nacházeli pouze dva strážní (podle některých zdrojů policisté, kteří se rychle stali oběťmi sovětské palby.

Zatímco vojáci dole stále plnili rozkazy, nad oblast se blížil velitelský An-30 s generálmajorem Anatolijem Tabunščikovem. Jeho úkolem bylo z výšky sledovat průběh operace. Když však hledal sovětskou skupinu u Rabatu Džálí, nic tam neviděl. Tabunščikov spatřil průmyslový objekt, výbuchy minometných granátů a vlastní vojáky operující v prostoru, kde vůbec neměli být. Pokoušel se spojit s Aprelkinovým velitelským stanovištěm, ale spojení zpočátku nefungovalo. Kontrola mapy a okolních orientačních bodů pak potvrdila nejhorší možnost. Nedaleko ležel íránský Záhedán a skutečný Rabat Džálí se nacházel jiným směrem. Pozdější údaje o hloubce průniku se rozcházejí, ale sovětská skupina měla být zhruba 12 až 20 kilometrů uvnitř Íránu.

Rozzuřený Tabunščikov vydal rozkaz útok okamžitě přerušit a stáhnout se. Jenže stovky mužů rozptýlených po několika kilometrech nešlo během chvíle naložit a evakuovat zpět za hranici. A íránské síly už tou dobou byly na cestě zasáhnout

Pro Sověty šlo o katastrofální navigační omyl. Pro Íránce ale vůbec nebylo zřejmé, že jde o omyl a z jejich pohledu na tom ani příliš nezáleželo. Země byla uprostřed krvavé války s Irákem, Sovětský svaz měl s Bagdádem úzké vojenské vztahy a dodával mu zbraně. A nyní formace sovětských letadel a vrtulníků překročila hranici, vysadila na íránském území stovky ozbrojených mužů.

Nad výsadkem se brzy ozval hluk proudových motorů. Část vojáků mohla v první chvíli předpokládat, že přilétají vlastní MiGy-23, které operaci kryly. Siluety přibližujících se strojů však patřily íránským F-4 Phantom. První dvojice ihned po příletu zaútočila na sovětské vrtulníky stojící na zemi, nejdříve vypálila střely AIM-9 Sidewinder, které však minuly, následovaly však útoky nové dvojice palubními kanóny. Jednotlivá svědectví se v detailech rozcházejí, nejčastěji se však mluví o dvou zničených Mi-8 a několika dalších poškozených strojích.

Sověti přitom měli nad operací vlastní stíhací krytí. Za normálních okolností by MiGy-23 proti útočícím Phantomům zasáhly a sovětští piloti údajně měli mít Phantomy zaměřeny. Generál Tabunščikov ale pochopil, kam by to vedlo, sovětská vojska už překročila hranici a zaútočila na íránský objekt. Sestřelit teď ještě íránský bojový letoun nad Íránem by incident posunulo do úplně jiné kategorie. Proto přišel kategorický rozkaz, aby sovětští stíhači palbu neopětovali. Tabunščikov to později shrnul v tom smyslu, že po tom všem už poslední, co opravdu chybělo bylo sestřelit íránské letadlo přímo nad Íránem.

Na zemi už byla zdrženlivost menší, výsadkáři, na které Phantomy nalétávaly, po nich stříleli z ručních zbraní a kulometů, jeden íránský stroj měl být palbou ze země poškozen, tento detail ale pochází hlavně z pozdějších sovětských svědectví.

Současně se k místu blížily íránské pozemní jednotky, na místo vyrazila motorizovaná pěchota podporovaná tanky a obrněnými transportéry. Sověti tak měli nad hlavami Phantomy a proti sobě blížící se íránskou jednotku. Rozkaz zněl jasně – urychleně se stáhnou a v žádné případě nestřílet, pokud nebudou sami napadeni.

Vrtulníky nabíraly vojáky a jejich výzbroj tak rychle, jak to jen šlo. Na všechny se ale nedostalo, část mužů musela před íránskými hlavněmi k afghánské hranici ustupovat pěšky, což jim mělo zabrat přibližně tři hodiny. Íránská obrněná technika dorazila až ve chvíli, kdy hlavní část sovětského výsadku mizela směrem k Afghánistánu. Sověti se z Íránu potupně stáhli, operace Jih ale stále pokračovala.

Původní cíl stále existoval a sovětské velení se jej nehodlalo vzdát. Část výsadku, pro kterou se dostávalo vrtulníků, byla po ústupu z Íránu přepravena vrtulníky směrem k Rabat Džálí, Teprve kolem poledne mohlo začít nové upřesňování cíle a koordinace s letectvem. Odpoledne následoval další nálet a sovětské jednotky konečně vyrazily proti správné základně.

Jenže moment překvapení, na němž byl postaven celý plán, bylo pryč. Nad oblastí se od rána pohybovaly desítky sovětských vrtulníků a bojových letounů a jen několik desítek kilometrů odsud proběhl nálet doprovázený chaos zpackané operace. Povstalci měli dost času pochopit, že se chystá velká operace, a Rabat Džálí z velké části vyklidili.

Obsah základny byl přitom jedním z hlavních důvodů, proč Sověti připravili tak rozsáhlou akci. Rozvědka očekávala sklady zbraní a munice, několik tun opia a také přibližně dvacet podlouhlých beden, v nichž se podle agenturních zpráv mohly nacházet přenosné protiletadlové komplety Strela egyptského původu. Pro sovětské vrtulníky by představovaly mimořádně nebezpečnou hrozbu.

Když však vojáci základnu obsadili, nejcennější náklad byl pryč, stejně jako její obránci a velká část zbraní a zásob. Na místě se podařilo najít asi 1,5 tuny surového opia, menší množství dalších drog a část zanechaného vybavení, ale klíčové protiletadlové střely mezi kořistí nebyly. Samotné obsazení se opět obešlo bez boje. Mudžáhedíni ustoupili a Sověti prohledali areál, zabavili to, co zůstalo, a ženisté jednotlivé objekty připravili k likvidaci a do večera bylo zařízení Rabatu Džálí zničeno. Formálně tedy byl úkol splněn: základna přestala existovat.

Praktický výsledek vypadal hůř. Operace měla zničit protivníka překvapivým úderem a získat nebo zlikvidovat zásoby dříve, než je někdo odveze. Místo toho Sověti nejprve přistáli ve špatné zemi, několik hodin zachraňovali situaci a ke skutečnému cíli dorazili až poté, co jej většina obránců opustila.

Ani návrat neproběhl hladce a jak mise začala, tak i pokračovala. Některým vrtulníkům docházelo palivo a z Kándaháru musely vyrazit další Mi-6 s palivem. Ve spěchu a oblacích prachu se jeden Mi-8 při vzletu převrátil na bok. Posádka i výsadkáři se dostali ven, stroj ale zůstal na místě. Další ztráta přišla později, jeden z tankovacích Mi-6, který letěl skupině naproti, se poblíž Laškargáhu dostal do přepadu mudžáhedínů a byl zasažen palbou ze země. Pilotům se podařilo přistát a posádku nakonec vyzvedly záchranné stroje. Poškozený vrtulník už zachránit nešlo a Sověti jej zničili ze vzduchu.

Snad jen zázrakem pro sovětské vojáky se operace obešla bez ztrát na životech. Ačkoliv došlo k havárii vrtulníku, sestřelu dalšího a náletu íránských strojů, jediné oběti celé operace byli dva nešťastní hlídači íránské továrny. Mezi Sověty mělo být pouze několik lehce zraněných vojáků.

Vojenská část operace skončila, diplomatická katastrofa právě začínala. Írán měl k protestu nemálo důvodů, na jeho území pronikly desítky sovětských vrtulníků, přistály zde stovky vojáků, minometná palba zasáhla místní objekty a dva íránští policisté byli mrtví. Teherán proto podal oficiální protest.

Incident navíc nebyl pouze pozdější veteránskou legendou. Už 13. dubna 1982 informoval Washington Post s odvoláním na americké diplomatické a zpravodajské zdroje, že sovětská ofenziva na jihozápadě Afghánistánu mohla zasáhnout také íránské území. Dobové západní zprávy však znaly jen část příběhu a v detailech se od pozdějších sovětských vzpomínek lišily.

Sovětský svaz nakonec chybu přiznal a Íránu se oficiálně omluvil. Podle pozdějších ruských zpráv Moskva zaplatila náhradu za způsobené škody a rodinám dvou zabitých policistů byly přiznány penze. Teherán neměl důvod spor dál eskalovat, Írán už vedl zničující válku proti Iráku a kvůli sovětskému omylu si nepotřeboval začít konflikt s další velmocí.

Někdo však musel nést odpovědnost. Nejhůře dopadl plukovník Vladimir Aprelkin. Vyšetřování mělo k dispozici i záznam komunikace z velitelského vrtulníku, takže bylo možné doložit, že navigátor na nesprávný směr upozorňoval a Aprelkin přesto pokračoval. Byl zbaven funkce a odeslán zpět do Sovětského svazu. Některé pozdější přehledy mluví také o degradaci, v tomto detailu se ale zdroje rozcházejí, podle jiných i nadále v pozdějších měsících a letech působil v Afghánistánu a na dalších místech.

U Aprelkina je navíc pozoruhodná ještě jedna epizoda. Írán podle pozdějších informací nebyl první sousední zemí, ve které se mu během afghánské války podařilo zabloudit s bojovou akcí. Historik sovětského letectva Viktor Markovskij uvádí, že už na konci července 1981 vedli Aprelkin a velitel vrtulníkového pluku Papanov skupinu Mi-8, která měla vysadit ženisty k zaminování silnice využívané mudžáhedíny mezi oblastí Péšávaru a Džalálábádu.

Vrtulníky letěly nízko mezi horami, našly hledanou komunikaci, ženisté položili miny a skupina zamířila zpět. Asi po pěti kilometrech se však před nimi objevil zátaras pohraničního stanoviště. Teprve tehdy posádkám došlo, že hranici překročily už před místem výsadku a ženisté právě zaminovali silnici na pákistánské straně. Vrtulníky se okamžitě obrátily, aby miny odstranily. Při návratu už ale viděly hořící nákladní automobily, které na ně najely.

O necelý rok později seděl stejný plukovník v čele další vrtulníkové formace u jiné afghánské hranice. Tentokrát pod sebou viděl asfaltovou silnici, kterou neměl na mapě, autobus, zachovalé telegrafní sloupy a slyšel navigátora upozorňujícího, že něco nesedí. A přesto se mu povedl další podobný kousek.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Налёт на асфальтовый завод – Как советские войска по ошибке вторглись в Иран
https://www.sovsekretno.ru/articles/istoriya/nalyet-na-asfaltovyy-zavod/

Бояринов Владимир Владимирович – vzpomínky přímého účastníka operace Jih
https://veteranstory.ru/afganistan/boyarinov-vladimir-vladimirovich/

Soviets Said to Launch Spring Attacks In Afghanistan, May Have Entered Iran – The Washington Post, 13. dubna 1982 
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1982/04/13/soviets-said-to-launch-spring-attacks-in-afghanistan-may-have-entered-iran/453a5917-ba14-4b7f-9de7-b1e3ad09f8e3/

Советское вторжение в Иран в апреле 1982 года
https://military-kz.ucoz.org/news/sovetskoe_vtorzhenie_v_iran_v_aprele_1982_goda/2012-07-10-2817

Хроника основных событий, связанных с участием советских войск в боевых действиях в Афганистане в 1979–1989 гг.
https://www.permgaspi.ru/tematicheskie-bloki/velikaya-otechestvennaya-vojna-1941-1945-gg-2/book-sovetskij-soyuz-v-afganistane/hronika-osnovnyh-sobytij-svyazannyh-s-uchastiem-sovetskih-vojsk-v-boevyh-dejstviyah-v-afganistane-v-1979-1989-gg.html

Ошибка цели. Как советские десантники метили в Афган, а обстреляли Иран
https://aif.ru/society/history/oshibka_celi_kak_sovetskie_desantniki_metili_v_afgan_a_obstrelyali_iran

Война, о которой умалчивают: как СССР вторгся в Иран
https://ria.ru/20250408/iran-2010056291.html