Článek
Průnik ruských dronů do polského vzdušného prostoru a reakce NATO plní v těchto chvílích stránky světových médií. Můžeme spekulovat o důvodech, proč se tak stalo a co tím Rusko sledovalo. Mohlo jít o zkoušku reakce protivzdušné obrany NATO, pokus zmást ukrajinské obránce, provokaci, součást psychologické nebo propagandistické akce…Možností je spousta a pravdivé vysvětlení asi ze strany Ruska nelze očekávat. Dnes se podíváme na případ z roku 1983, kdy se v důsledku vlastních chyb a souhře bizarních náhod povedl sovětským pilotům opravdu husarský kousek – málem přistáli se svým bombardérem na letišti v Teheránu.
Ruské letectvo se mohlo vždy pyšnit vlastními strategickými bombardéry. Ostatně bylo to ještě carské Rusko, kde poprvé vzlétl tento typ letadla – čtyřmotorový bombardér Sikorskij S-22 a S-23 Ilja Muromec vstoupil do služeb letectva ještě před První světovou válkou. I v meziválečném období probíhal vývoj a nasazení nových typů těchto strojů, výsledkem byly bombardéry Tupolev TB-3 a Petljakov Pe-8. Během válečných let v tomto směru sovětské letectvo ve srovnání s Američany či Brity výrazně zastaralo, období studené války však vedlo k rychlému obnovení sovětských schopností.
Mezi vojenské útvary užívající tyto stroje patřil 203. gardový těžký bombardovací letecký pluk, jehož mateřské letiště bylo umístěno v běloruském městě Baranavičy. Pluk patřil mezi nejstarší útvary tohoto typu v SSSR. Za svou existenci postupně vystřídal řadů bombardérů. V 80. letech, kdy se odehrává náš příběh byl vyzbrojen letouny Tupolev Tu-22.
23. března 1983 probíhalo masivní cvičení za účasti několika pluků těžkých bombardérů. Dozoru nad cvičením se ujal zástupce vrchního velitele sovětského letectva Aleksandr Jefimov. Úkolem 203. pluku v tomto cvičení bylo vzlétnout z domácí základy v Bělorusku, zničit fiktivní nepřátelskou leteckou základnu a následně přistát na kavkazském letišti Mozdok nacházejícím se v Severní Osetii-Alanii. Počáteční fáze cvičení probíhala bez problémů a pluk si za svůj výkon vysloužil perfektní hodnocení. Problémy však nastaly ve chvíli, kdy se maršál Jefimov rozhodl pro překvapivé rozšíření cvičení. Dle nové mise se v Kaspickém moři měla náhle objevit americká letadlová loď a úkolem bombardovacího pluku bylo její zničení.
Velitel divize Něstěrov proto vypracoval plán noční operace, během které měla být v simulovaném bojovém prostředí „letadlová loď“ zničena. Maršál Jefimov přijal plán bez výhrad, ale následně se rozhodl, že bude osobně přítomen na místě cvičení. Se svým štábem proto přiletěl do Mozdoku. Přílet takto vysoce postaveného velitele samozřejmě způsobil tlak na přítomný personál, který v duchu vojenských tradic dobře známých i v našich krajích musel předstírat bez ustání intenzivní aktivitu.
Týkalo se to také majora Čižova, pilota a velitele nešťastného Tu-22 s trupovým číslem 63. Čižov byl nejen pilotem, ale také politrukem útvaru, v době před cvičením tak namísto odpočinku před misí vyvíjel aktivitu a plnil politické úkoly. Možná to bylo příčinou, proč dobíhal ke stroji na poslední chvíli, aby se připojil ke své posádce ve složení navigátor nadporučík Drozděckij a operátor zbraňových systémů kapitán Merzlikin. On ani jeho kolegové tak nezachytili rozkaz, kterým na poslední chvíli velení změnilo směr vzletu ze západního na východní. Navigátor tak nepřenastavil své přístroje a ponechal je s chybným nastavením o 180 stupňů.
Po vzletu z letiště se tedy Čižov a jeho posádka vydali přesně opačným směrem než zbytek pluku, letěli tedy vlastně podle „zrcadlového odrazu“. Cvičení mělo navíc probíhat za simulace bojových podmínek, a tedy za naprostého rádiového ticha. Ani ve velitelské věži si nevšimli ničeho zvláštního ve chvíli, kdy se jedno z letadel okamžitě by vzletu vydalo opačným směrem, než bylo očekáváno. Důvodem bylo, že generál Něstěrov rovněž cítil potřebu vyvíjet aktivitu v přítomnosti maršála, odvolal podplukovníka zodpovědného za řízení letu Karpova a osobně se tak ujal kontroly nad obrazovkami radarů a velením. Jeho podřízení ho neupozornili (nechtěli se zapojovat a zpochybnit schopnosti generála v přítomnosti nadřízeného) na chybu posádky letadla a samotný generál si na obrazovce ničeho nevšimnul.
Posádka po úspěšném startu zkontrolovala přístroje a pokračovala v trase dle letového plánu. Pilot později vzpomínal, že mu bylo divné, že nevidí žádné z dalších letadel, ale v podmínkách nočního letu a rádiového klidu neměl možnost si situaci ověřit. Když si kontroloval správnost trasy letu, po krátkém zaváhání ho navigátor ujistil, že podle přístrojů je vše v pořádku. V tuto chvíli nastala první z náhod, která zabránila dřívějšímu odhalení celé situace.
Podle letového plánu měli právě prolétat nad hlavním městem Ázerbájdžánu Baku nacházejícím se na Apšeronském poloostrově. A skutečně ve správnou chvíli a na „správném“ místě viděla posádka letadla poloostrov a světla města na pobřeží, byť jim mohlo připadat příliš malé na hlavní město jedné ze svazových republik. Ve skutečnosti však nepozorovali světla Baku na pobřeží Kaspického moře, ale město Jejsk na břehu Taganrožského zálivu Azovského moře. Pro letce v kabině se vše zdálo v pořádku, pokračovali proto v misi, provedli simulovaný odpal rakety a pokračovali v trase letu.
Dalším referenčním bodem na jejich trase mělo být hlavní město Dagestánu Machačkala. A shodou okolností opět ve správnou chvíli a na správném místě viděli světla města na pobřeží moře, ovšem namísto Machačkaly na pobřezí Kaspického moře pozorovali město Soči na pobřeží Černého moře. Pilot spokojený s průběhem letu i dále spoléhal na navigační systémy a práci navigátora Drozděckého. Podle letového plánu provedl další změnu kurzu, tentokrát domněle směrem na domácí letiště v Bělorusku. Ve skutečnosti se ovšem v danou chvíli Tu-22 pohyboval v mezinárodním vzdušném prostoru nad Černým mořem a po změně kurzu nabral směr zpět k hranicím SSSR.
To vyvolalo reakci sovětské protivzdušné obrany. Ta po celou dobu sledovala pohyb neznámého letadla. Jeho posádka sice neodpovídala na rádiové žádosti o identifikaci, ale automatická identifikace přítel-nepřítel byla v pořádku a operátoři radarů tak měli za to, že se jedná o civilní letadlo odkloněné z běžné trasy. Vše se změnilo, když nabral bombardér kurz směrem ke státní hranici a do vzduchu byly k záchytu vyslány dvě stíhačky Su-15. Ty okolo 3. hodiny ráno zachytily na svých radarech útočníka a chystaly se k jeho sestřelu. Ovšem po několikáté té noci zasáhla náhoda. Dle plánu mise měl v danou chvíli operátor zbraní aktivovat elektronická protiopatření. Kapitán Merzlikin tak učinil, úspěšně provedl svůj úkol a nejspíš tak zachránil posádce život, neboť piloti Suchojů ztratili bombardér z radarů a v noční tmě se jim ztratil. Stíhačky se proto vrátily zpět na letiště a bombardér překročil státní hranice a poté po přeletu nad Kavkazem vstoupil do vzdušného prostoru Íránu.
Připomeňme si tehdejší situaci: v roce 1983 naplno probíhala irácko-íránská válka. Co víc, Irák sám operoval bombardéry Tu-22 a od počátku války je nasazoval k náletům na Írán. Navíc SSSR Irák otevřeně podporoval dodávkami zbraní. Dalo by se proto čekat, že íránská protivzdušná obrana bombardér přilétající ze Sovětského svazu zachytí a sestřelí. I tentokrát však měli sovětští piloti obrovské štěstí. Nevědomky letěli po trase mezinárodního civilního leteckého koridoru. Další z důvodů, proč Íránci nezasáhli bylo v té době probíhající zemětřesení, které zřejmě na čas vyřadilo protivzdušnou obranu z provozu.
Piloti tedy pokračovali v domnělém směru do Běloruska. Major Čižov při vyšetřování incidentu uvedl, že když spatřili pod sebou světla velkého města, informoval ho kapitán Merzlikin, že jde o město Kursk, ve kterém žije jeho matka. Ve skutečnosti však viděli Teherán. Posádce přišlo město příliš velké na regionální centrum, ale nejdivnější věc byly hory v okolí. V okolí Kursku žádné hory nejsou, pouze nekonečné roviny a pláně. Pilot proto poručil navigátorovi použít navigační systém Komet.
Tento systém fungoval na principu rádiové triangulace – letoun vyslal kódovaný radiogram, který vždy zachytilo několik stanic na území SSSR, vypočítaly pozici letounu a v kódované zprávě ji zaslaly zpět posádce. Systém nebyl příliš přesný, ale postačoval například pro lety nad mořem nebo nad oblastmi Sibiře, kde chyběly orientační body. Navigátor tedy opakovaně vyslal zprávu, ale neobdržel žádnou odpověď. Nešlo o poruchu – systém opakovaně ohlásil úspěšné přijetí zprávy, ale posádka nikdy neobdržela odpověď. Důvodem byl fakt, že signál nepřicházel z území SSSR, ale z Íránu. Sloužící důstojník tak vše vyhodnotil jako chybu nebo provokaci a na radiogram neodpověděl.
Po nějaké chvíli oznámil navigátor pilotovi, že se blíží k letišti v Baranovičy a požádal pilota, aby se začal připravovat na přistání. Naštěstí major Čižov odmítl přistát, dokud nezjistí, kde přesně se letadlo nachází. V danou chvíli se pilot ještě domníval, že možná odbočili z kurzu a nacházejí se u letiště Stryj na západě Ukrajiny. Odpovídaly by tomu hory pod nimi, neboť Stryj se nachází na úpatí Karpat. Ve skutečnosti letadlo kroužilo nad městem Mašchad na severovýchodě Íránu. Pilot žádal rádiem o povolení přistání, ale nedočkal se odpovědi. V tu chvíli neodpovídal nikdo – letiště, jiné letouny pluku, systém Komet, a dokonce už ani jeho navigátor, kterému možná už docházelo, co se stalo.
Z této situace majora Čižova vysvobodil až východ slunce. Jak sám později popisoval, nemohl v tu chvíli uvěřit svým očím a vlasy mu vstávaly hrůzou na hlavě. Slunce se totiž objevilo přímo před jeho očima, pokud by však letadlo směřovalo na západ, jak mělo, nemohlo by se to nikdy stát. Na situaci nedokázal reagovat ani navigátor, který už po zbytek letu nevydal slova. Čižov v zoufalství otočil letadlo na sever, kde tušil Sovětský svaz.
Letadlu již tou dobou docházelo palivo, pilot proto začal na otevřeném kanálu volat o pomoc. Jeho volání zachytila kontrolní věž na letišti Mary v Turkmenistánu a začala ho navádět na přistání. Čižov se obával, že může jít o past nepřítele, který se snaží navést letadlo na vlastní letiště, vzhledem k nedostatku paliva však neměl jinou možnost. Naštěstí díky schopností pilota dokázal bombardér přistát bez úhony na dráze, která byla určena pro stíhačky a byla tedy příliš krátká a úzká pro přistání obřího bombardéru. Korunu celému bizarnímu příběhu pak dodaly dvě stíhačky, které vzlétly na pomoc bombardéru a měly ho bezpečně doprovodit na přistání. Jeden z pilotů zapomněl nastavit odpovídač přítel-nepřítel. Zatímco tedy major Čižov přistával na letišti v Mary, stíhači se naháněli po sovětském nebi v domnění, že jde o narušitele.
Posádka letadla tedy nakonec bezpečně přistála a byla z nejhoršího venku, začalo však samozřejmě vyšetřování celé události. V první řadě bylo třeba zjistit, jak k celé situaci vlastně vůbec mohlo dojít. Nejčastějším vysvětlením je, že navigátor Drozděckij spoléhal na navigační systémy letadla, ačkoliv mu magnetický kompas na palubě letounu po celou dobu ukazoval správný směr, navigátor však nejspíš měl za to, že je s ním něco špatně. Ačkoliv měl vlastní kompas na přístrojové desce také pilot, za celou dobu ho podle všeho nezkontroloval, aby si ověřil správnost pokynů navigátora. Jeho nedbalost byla v přímém rozporu s jeho pilotními dovednostmi, které umožnily bezpečné přistání bez ohrožení posádky a letadla.
Když už se začalo vyšetřovat, bylo samozřejmě třeba také trestat. V souvislosti s letem Tu-22 bylo potrestáno přibližně 2 000 lidí, a to především příslušníků vojsk protivzdušné obrany, kteří nedokázali zachytit letoun. Tresty byly různé – snížení odměn, přeložení, degradace i vyhazovy. Jedno z nejabsurdnějších potrestání se týkalo velitele 203. pluku podplukovníka Karpova. Jeho obvinění znělo, že nebyl odvolán svým nadřízeným generálem Něstěrovem, ale naopak to byl on (!), kdo odvolal generála a následně pochybil při vzletu pluku z letiště v Mozdoku! Nejhorší osud však nejspíš potkal majora Čižova, který kvůli tlaku z neustálého vyšetřování sám odešel z letectva a za necelý rok zemřel na selhání srdce. Naopak nejspíš hlavní viník, navigátor nadporučík Drozděcký byl sice degradován na poručíka a přeložen na jiné letiště, nakonec však úspěšně udělal kariéru u letectva a do výslužby odcházel v hodnosti majora.
Není známo, jaké důsledky vyvodil Írán pro své příslušníky PVO za to, že nechali poletovat ruský strategický bombardér napříč celou zemí, nemluvě o vzdušném prostoru nad hlavním městem. Je však možné, že by si Íránci sami ničeho nevšimli, kdyby se jim Sovětský svaz oficiálně za tento incident neomluvil. Odpovědí byla ostrá diplomatická nóta. A samotný 203. pluk, jehož byl nešťastný Tupolev součástí, si v řadách sovětského letectva vysloužil posměšnou přezdívku „íránský“ či „teheránský.“
Zdroje:
Youtube:
The Hilarious Story of How a Soviet Bomber Got Lost
Как СССР Потерял БОМБАРДИРОВЩИК В ИРАНЕ - Ту-22 Зеркальный ПОЛЕТ
Web:
https://www.gw2ru.com/history/1815-how-soviet-bomber-flew-iran
https://cahier.ru/tu-22-iran/
https://dzen.ru/a/Z4G5nhfh-n9Gtr2q
