Tankové eso Otto Carius měl přes 150 zářezů. Začínal na českém tanku, jako jeden z mála přežil válku

Obyvatelé obce Herschweiler-Pettersheim mohli po léta nakupovat v místní lékárně u muže drobného vzrůstu. Svému oboru se věnoval desítky let a do drobného muže obsluhujícího za pultem by stěží někdo řekl, že jde o bývalého tankistu a co víc, jednoho z nejlepších tankistů všech dob.

Otto Carius však především na bojištích východní fronty druhé světové války zaznamenal více než 150 zničených nepřátelských tanků a mnoho dalších vozidel. Wehrmacht o něj přitom původně ani neměl zájem pro jeho drobný vzrůst a jeho otec mu dokonce službu u tankových vojsk zakazoval. Nakonec to však byla právě služba u těchto bojových vozidel, která ho proslavila.

Otto Carius se narodil 27. května 1922 ve Zweibrückenu v tehdejší Výmarské republice. Jeho otec, rovněž Otto Carius, pracoval jako učitel odborné školy a později během války sloužil jako důstojník Wehrmachtu. Matka se starala o domácnost. Mladý Otto navštěvoval gymnázium ve Zweibrückenu a maturitu složil až po evakuaci školy v Neustadtu an der Weinstraße.

Na rozdíl od mnoha pozdějších německých válečných hrdinů nepocházel z vojenského prostředí a nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou stane jedním z nejslavnějších tankistů druhé světové války. Když v roce 1940 dosáhl branného věku, pokusil se vstoupit do Wehrmachtu. Odvodová komise ho však kvůli drobné postavě a nízké hmotnosti odmítla. Pro tělesnou nedostatečnost ho odmítli u odvodu také napodruhé. Teprve napotřetí uspěl a na jaře 1940 byl přijat ke 104. doplňovacímu a výcvikovému pěšímu praporu v okupované Poznani. Plnoletosti tak dosáhl již v uniformě.

U pěchoty se však dlouho neohřál. Po několika měsících hledal velitel jeho roty dvanáct dobrovolníků pro tankové vojsko. Carius neváhal ani okamžik a okamžitě se přihlásil. Tentokrát mu štěstí přálo. Byl mezi vybranými a následně odeslán k 7. doplňovacímu a výcvikovému tankovému praporu ve Vaihingenu nedaleko Stuttgartu. Zde začala jeho skutečná tankistická kariéra. Během výcviku byl zařazen jako nabíječ do posádky pod velením poddůstojníka Augusta Wehlera. Jejich strojem byl Panzer 38(t), původně československý lehký tank LT vz. 38, který po okupaci Československa převzal Wehrmacht do své výzbroje. Jeho přechod k tankům byl v rozporu s názory jeho otce, který tanky považoval za „ocelové pasti.“

Z vojáků, kteří dokončili výcvik, vznikl 1. října 1940 nový 21. tankový pluk. Jeho součástí se stal i Otto Carius. Mladý tankista tak přestal být členem výcvikového útvaru a zařadil se mezi vojáky připravované k bojovému nasazení. Následující měsíce strávil převážně ve výcvikových prostorech nově formované 20. tankové divize, kde posádky nacvičovaly součinnost a připravovaly se na budoucí operace.

V červnu 1941 se divize přesunula do Východního Pruska. Dne 21. června zaujala výchozí postavení na hranicích se Sovětským svazem a o den později se zapojila do operace Barbarossa. Pro devatenáctiletého Cariuse i většinu jeho spolubojovníků šlo o první skutečné bojové nasazení.

Německý postup byl v prvních týdnech závratně rychlý. Tankové jednotky postupovaly desítky kilometrů denně, obsazovaly města, překračovaly řeky a hnaly se stále hlouběji do sovětského vnitrozemí. Posádky často trávily celé dny v tancích a střídaly se dokonce i za řízením, aby udržely tempo postupu. Mladý nabíječ Otto Carius tehdy poznával válku v její nejchaotičtější podobě.

Tvrdou lekci dostal 8. července 1941 během bojů v Bělorusku. Jeho stroj zasáhla sovětská protitanková střela ráže 45 milimetrů. Projektil prorazil čelní pancíř a těžce zranil radistu. Odštípnuté kusy pancíře a utržené nýty se proměnily ve smrtící střepiny létající v bojovém prostoru tanku. Jeden z nich zasáhl i Cariuse do obličeje a vyrazil mu několik zubů. Posádka musela vozidlo okamžitě opustit.

Přestože utrpěl zranění, po ošetření se ke své jednotce rychle vrátil. V následujících měsících pokračoval s divizí v bojích na středním úseku východní fronty a postupně získával zkušenosti, které později rozhodujícím způsobem ovlivnily jeho kariéru.

Na podzim roku 1941 byl vybrán k důstojnickému kurzu v Německu. Studium však nedokončil úspěšně a důstojnickou hodnost nezískal. Začátkem roku 1942 se proto vrátil zpět ke své jednotce, která mezitím prošla těžkými boji před Moskvou a utrpěla značné ztráty.

Právě v tomto období dostal Carius svou první velitelskou příležitost. Byl jmenován velitelem tankové čety a poprvé nesl odpovědnost nejen za vlastní stroj, ale i za další tanky a jejich posádky. Ne vždy však bylo vše bezchybné. Během jednoho sovětského útoku podle vlastních vzpomínek zpanikařil, nařídil ústup a strhl k němu i ostatní. Chybu si však rychle uvědomil, obrátil tank zpět a vrátil se do boje. Přesto musel své jednání vysvětlovat nadřízeným.

Začátek roku 1943 znamenal pro Otto Cariuse zásadní zlom. Po těžkých bojích na východní frontě měl za sebou zranění, neúspěšný důstojnický kurz i období mimo tankové jednotky a jeho schopnosti neunikly pozornosti nadřízených. V lednu 1943 byl převelen k 500. výcvikovému tankovému praporu, kde byl vybrán pro výcvik na nejnovějším a nejobávanějším tanku německé armády, Tigeru.

Následovalo několik měsíců intenzivního výcviku. Carius a další vybraní tankisté prošli středisky v Putlosu, Paderbornu i ve Francii, kde se seznamovali s novým strojem.

Po dokončení výcviku a důstojnického kurzu byl Carius v dubnu 1943 přidělen k 502. těžkému tankovému praporu. Zde začala nejslavnější etapa jeho kariéry. Přidělení k 502. těžkému tankovému praporu však neznamenalo pouze nový tank. Znamenalo také úplně jiný způsob boje.

Na rozdíl od běžných tankových divizí nebyly těžké tankové prapory trvale přiděleny jediné armádě nebo sboru. Vrchní velení je přesouvalo podle aktuální situace na frontě. Kde hrozil průlom, kde se Němci dostali pod silný tlak nebo kde bylo potřeba zastavit sovětský útok, tam často putovaly i Tigery. Tankisté z těchto jednotek si proto jen málokdy mohli užít delší období klidu. Neustále cestovali z jednoho krizového úseku na druhý a stávali se jakousi obrněnou hasičskou jednotkou Wehrmachtu.

V létě 1943 se jeho jednotka zapojila do obranných bojů v prostoru jižně od Leningradu. Měsíce útoků, protiútoků a vyčerpávajících střetů sice nepřinesly rozhodující výsledek, ale německá obrana zatím odolávala. Jakmile se však situace na tomto úseku stabilizovala, přišel nový rozkaz. Tigery byly potřeba jinde. V té době již velel četě těžkých tanků a pro svou chladnokrevnost a plánování operací byl velmi ceněn svými muži i nadřízenými.

Jeho tankový prapor byl proto přesunut do prostoru Něvelu severně od Vitebska. Rudá armáda zde po úspěších z roku 1943 silně tlačila na německé linie a hrozilo přerušení důležitých zásobovacích tras. Úkolem Tigerů bylo zastavit sovětský postup a za každou cenu držet spojení mezi Něvelem, Velikými Lukami a Vitebskem.

Dne 4. listopadu 1943 se jeho Tiger nacházel v předsunutém postavení mezi Něvelem a Vitebskem. Posádka právě prováděla údržbu tanku, když se před ní nečekaně objevila kolona sovětských tanků T-34 doprovázená pěchotou. Carius nechal sovětské tanky přiblížit na minimální vzdálenost. Zdálo se, že Rusové považují osamocený Tiger za opuštěný nebo vyřazený stroj. Německému tanku nevěnovali téměř žádnou pozornost a pokračovali v postupu. Když byl první T-34 vzdálen sotva několik desítek metrů, vydal Carius rozkaz k palbě.

První sovětský tank vzplanul po zásahu kanonem ráže 88 milimetrů. Další následovaly. V sovětské koloně vypukl chaos, pěšáci seskakovali z korb a hledali úkryt, zatímco tankisté se snažili obrátit své stroje a uniknout z pasti. Během několika minut zůstalo na bojišti deset zničených tanků T-34. Pouze dvěma se podařilo uniknout.

Následující měsíce představovaly pro Otto Cariuse prakticky nepřetržitou sérii bojů a přesunů podél severního úseku východní fronty. Jednotka, ke které byl přidělen, zasahovala všude tam, kde bylo potřeba zastavit sovětské útoky nebo zacelit vzniklou mezeru v obraně. Posádky Tigerů často vyrážely do akce proti početně silnějšímu protivníkovi a nebylo výjimkou, že několik německých tanků čelilo desítkám sovětských strojů.

Právě v tomto období začal Carius výrazně rozšiřovat své konto zničených nepřátelských tanků. Díky zkušenostem, které nasbíral od začátku války, dokázal lépe odhadnout terén, využívat vhodné palebné pozice a překvapovat protivníka dříve, než ten stihl zareagovat. Jeho jméno se postupně stávalo známým nejen mezi spolubojovníky, ale také mezi nadřízenými. Zkušený velitel tanku se měnil v jedno z nejúspěšnějších tankových es Wehrmachtu.

Úspěchy však nebyly zadarmo. Boje na východní frontě byly stále tvrdší a Rudá armáda rok od roku sílila. Každý zničený sovětský tank znamenal další střet, další riziko a další den strávený na frontě. Na jaře a v létě 1944 měl již Otto Carius na kontě desítky potvrzených zásahů a patřil mezi nejzkušenější velitele 502. těžkého tankového praporu. Jeho nejslavnější boj a okamžik, který z něj definitivně učinil legendu německých obrněných vojsk, však teprve přicházel.

V létě roku 1944 už bylo zřejmé, že Německo válku nevyhraje. Rudá armáda postupovala na celé frontě, Wehrmacht ustupoval a stále častěji musel improvizovat a hasit vznikající krize. Právě v těchto podmínkách však Otto Carius dosáhl největších úspěchů své kariéry.

Dne 22. července 1944 se jeho jednotka nacházela v prostoru lotyšské vesnice Malinava nedaleko Daugavpilsu. Sovětské síly zde pronikaly vpřed a německé velení potřebovalo zjistit jejich sílu i směr postupu. Carius se proto rozhodl jednat po svém. Namísto čekání na rozkazy vyrazil se skupinou Tigerů na průzkum a útok.

Během boje ve vesnici narazili Němci na tanky, které většina z nich nikdy předtím neviděla. Mohutné stroje s dlouhým kanonem a charakteristickou úsťovou brzdou působily na první pohled nezvykle. Carius ve svých vzpomínkách přiznal, že ho na okamžik napadlo, zda před sebou nemá nový německý Königstiger ukořistěný Sověty. Stačil však letmý pohled na podvozek a bylo jasno. Šlo o nový sovětský těžký tank IS-2.

Nebyl to protivník, kterého by bylo radno podceňovat. Kanon ráže 122 milimetrů dokázal ohrozit i Tiger a silné pancéřování z něj činilo jedno z nejnebezpečnějších obrněných vozidel války. Sověti však byli zaskočeni a nepřipraveni k boji. Cariusovi tankisté této výhody využili naplno. Ve vesnici a jejím okolí zničili celkem 22 sovětských tanků, z toho 17 nových IS-2 a pět T-34.

Tím však boj neskončil. Zničené tanky představovaly předvoj mnohem většího uskupení. Se svými Tigery proto vyrazil dále na východ. Po několika kilometrech našli němečtí tankisté ideální místo pro přepad ze zálohy. Zamaskovali stroje na vyvýšeném terénu a vyčkávali.

Tanky, nákladní automobily, munice i pěchota vezoucí se na obrněncích postupovaly na západ po úzké silnici. Během okamžiku se však staly bezbranným cílem německého přepadu. Podle Cariusových vzpomínek zničila jeho skupina během tohoto přepadu dalších 28 sovětských tanků, aniž by sama utrpěla jedinou ztrátu.

Během jediného dne tak jeho rota vyřadila z boje přibližně padesát sovětských obrněných vozidel. Boj u Malinavy definitivně upevnil Cariusovu pověst jednoho z nejschopnějších tankových velitelů Wehrmachtu. Ironií osudu však jen několik dní po svém nejslavnějším vítězství téměř zemřel.

24. července 1944 vyrazil na průzkum. Tentokrát však štěstí stálo na druhé straně.

Protože nebyl k dispozici žádný vůz, vyrazil Carius na motocyklu s postranním vozíkem. Krátce před osmou hodinou večer dorazil do malé vesnice severně od Daugavpilsu. Tam se však stal obětí ruského útoku. Než se stihli stáhnout, dopadla na ně prudká palba. Řidič ve stresu zhasl motor a oba muži museli seskočit a pokusit se uniknout pěšky. Carius utrpěl zásah do stehna, následně do paže a několik dalších střel ho zasáhlo do zad. Těžce zraněný zůstal ležet na zemi, zatímco se k němu přibližovali sovětští vojáci.

Pro Otto Cariuse tím skončila válka na východní frontě. Paradoxně nebyl vyřazen během některé z desítek tankových bitev, ale při průzkumu na obyčejné motorce. Muž, který přežil nesčetná střetnutí s nepřátelskými tanky, málem přišel o život několik dní po svém největším triumfu.

Následovalo dlouhé léčení a rekonvalescence. Lékaři zpočátku ani netušili, zda Otto Carius svá těžká zranění přežije. Kulky a střepiny zasáhly několik částí jeho těla, cesta do zázemí trvala dva týdny a další měsíce strávil střídavě na operačních sálech a nemocničních lůžkách. Válečné nasazení a jeho zranění vedly k tomu, že v jednu chvíli klesla jeho tělesná váha na pouhých 40 kg.

Za své bojové úspěchy obdržel Dubové ratolesti k Rytířskému kříži, jedno z nejvyšších německých vojenských vyznamenání. Dekoraci mu osobně předal Heinrich Himmler. Během předávání ocenění dostal také nabídku přestoupit k Waffen SS, tu však odmítl. Nadále žádal o přeřazení k původní jednotce, pro jeho zdravotní stav to však velení zamítlo.

Nejprve byl přidělen k výcvikovému a doplňovacímu tankovému praporu v Paderbornu, kde měl působit jako instruktor nových tankistů. Taková služba však Cariuse nelákala. Nakonec se mu podařilo přesvědčit nadřízené, aby jej znovu zařadili k bojové jednotce. Stal se velitelem 2. roty 512. praporu těžkých stíhačů tanků.

Jednotka byla vyzbrojena Jagdtigery, nejtěžšími obrněnými bojovými vozidly, která Německo během války nasadilo. Kolosy vážící přes sedmdesát tun nesly obrovský kanon ráže 128 milimetrů schopný zničit prakticky jakýkoliv spojenecký tank na velkou vzdálenost. Stejně jako mnohé jiné pozdně válečné německé zbraně však přišly příliš pozdě a v příliš malém počtu, aby mohly změnit výsledek války.

V březnu 1945 byla Cariusova jednotka odeslána na západní frontu. Jejím úkolem bylo pomoci zastavit americký postup po překročení Rýna. Transporty probíhaly převážně v noci, protože spojenecké letectvo ovládalo oblohu a každý větší pohyb za denního světla představoval značné riziko.

Americké jednotky postupovaly rychle vpřed a německé síly byly stále častěji obkličovány. Místo rozhodujících tankových bitev tak následovaly spíše ústupové boje a snaha uniknout uzavírající se rúrské kapse. V té skončila také Cariusova bojová kariéra. Účastnil se ještě několika posledních bojů s Američany, 15. dubna obdržel rozkaz zastavit další nepřátelské akce a se svými muži se vzdal Američanům.

Po skončení války strávil Otto Carius v americkém zajetí jen krátkou dobu. Po svém těžkém zranění a kvůli drobné postavě působil dojmem podlomeného zdraví a Američané tak neviděli důvod ho déle zadržovat.

Tankistickou uniformu vyměnil následně za bílý plášť. Nejprve absolvoval potřebnou praxi a zkoušky farmaceutického asistenta a následně v letech 1948 až 1951 vystudoval farmacii na univerzitě ve Freiburgu im Breisgau. Od roku 1952 pracoval jako lékárník a o čtyři roky později převzal lékárnu Hirsch v obci Herschweiler-Pettersheim v západní Falci.

Svou lékárnu pojmenoval na počest svého stroje Tiger Apotheke. Carius se za svou vojenskou minulost nestyděl a nikdy se ji nesnažil skrývat. Lékárnu vedl více než půl století, až do roku 2011, a pro obyvatele

regionu se stal známou místní osobností.

V roce 1960 vydal své válečné paměti pod názvem „Tiger im Schlamm“ (Tygr v bažině). Kniha se rychle zařadila mezi nejznámější memoáry německých veteránů druhé světové války a v Německu se stala bestsellerem. Čtenáře zaujala především detailními popisy tankových soubojů, života na frontě a každodenních problémů posádek obrněných vozidel. Zároveň však odrážela autorův pohled na válku i dobu, ve které vznikla.

Carius v knize vykresloval vojáky Wehrmachtu jako profesionální vojáky, kteří pouze plnili svou povinnost, a snažil se je oddělit od zločinů nacistického režimu. Boje proti Sovětskému svazu navíc popisoval jako obranu Evropy před komunismem. Stejně jako řada jiných poválečných veteránských vzpomínek tak i jeho kniha přispěla k rozšíření obrazu takzvaného „čistého Wehrmachtu“, který byl zejména v poválečném západním Německu velmi rozšířený.

Otto Carius zemřel 24. ledna 2015 ve věku dvaadevadesáti let. Muž, kterého Wehrmacht kdysi dvakrát odmítl kvůli drobné postavě a nízké hmotnosti, se stal jedním z nejslavnějších tankistů druhé světové války. Během války mu bylo připsáno více než 150 zničených nepřátelských tanků a samohybných děl, což z něj činí druhé největší tankové eso po Kurtu Knispelovi.

A přestože si jeho jméno většina lidí spojuje s tanky Tiger a boji na východní frontě, více než polovinu svého života strávil za pultem obyčejné venkovské lékárny.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.panzerace.net/otto-carius/

https://tankhistoria.com/individuals/otto-carius/

https://www.tracesofwar.com/persons/160/Carius-Otto.htm

https://warfarehistorynetwork.com/article/otto-carius-german-panzer-ace/

https://www.historynet.com/otto-carius-panzer-ace/

https://www.feldgrau.com/WW2-German-Knights-Cross-Holder-Otto-Carius/

https://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Personenregister/C/CariusO-R.htm

https://www.ritterkreuztraeger-1939-45.de/Infanterie/C/Carius-Otto.htm

Knihy:

Otto Carius – Tiger im Schlamm: Erinnerungen eines Panzerkommandanten