Článek
Dne 4. října 2001 odstartoval z izraelského Tel Avivu pravidelný let společnosti Siberia Airlines směřující do ruského Novosibirsku. Na palubě Tupolevu Tu-154M sedělo 66 cestujících a 12 členů posádky. Většina pasažérů byli izraelští občané pocházející z bývalého Sovětského svazu, kteří cestovali za příbuznými nebo na pracovní cesty. Pro všechny šlo o rutinní let, jakých se mezi Izraelem a zeměmi bývalého SSSR uskutečňovaly desítky každý týden.
Svět se tehdy stále vzpamatovával z teroristických útoků z 11. září. Od pádu Dvojčat uplynuly pouhé tři týdny. Na letištích po celém světě panovala nervozita, bezpečnostní kontroly byly přísnější než kdy dříve a veřejnost se obávala dalších útoků. Nikdo netušil, že další velká letecká tragédie nebude mít s terorismem nic společného.
Let, který neměl mít problémy
Letoun Tu-154M s registrací RA-85693 patřil k nejrozšířenějším dopravním strojům postsovětského prostoru. Trojmotorový dopravní letoun byl po desetiletí páteří civilní dopravy v Rusku a dalších zemích bývalého Sovětského svazu. Dokázal přepravit více než 150 cestujících a byl konstruován pro provoz i na letištích s horší infrastrukturou.
Když se řekne ruské civilní letectví na přelomu tisíciletí, mnoha lidem se vybaví zastaralé stroje, nedostatek financí a série nehod, které provázely turbulentní období po rozpadu Sovětského svazu. Devadesátá léta byla pro řadu aerolinek mimořádně složitá. Některé společnosti šetřily na údržbě, jiné provozovaly letadla na hranici životnosti a bezpečnostní standardy často zaostávaly za Západem.
Siberia Airlines sice tehdy také provozovaly převážně sovětské stroje, letoun nasazený na let 1812 však nepatřil mezi problematické stroje čekající na vyřazení. Tupolev vyrobený v roce 1985 měl za sebou přibližně šestnáct let služby, což u dopravního letadla nepředstavovalo nijak mimořádný věk. Prošel předepsanými kontrolami, nebyly u něj evidovány žádné závažné technické závady a před osudným letem nevykazoval žádné známky problémů.
Nešťastné letadlo Tu-154 v roce 2000
Ani v kokpitu neseděli nezkušení piloti. Velitelem letadla byl dvaačtyřicetiletý Jevgenij Viktorovič Garov. U společnosti působil od roku 1989 a již v roce 1991 se stal kapitánem Tu-154. Za svou kariéru nalétal 10 748 hodin, z toho 5 980 právě na tomto typu letadla. Více než 4 500 hodin přitom strávil ve funkci kapitána letounu.
Druhým pilotem byl Boris Alexandrovič Levčugov. V civilním letectví působil od konce osmdesátých let a na Tu-154 létal od roku 1994. Do osudného dne měl na kontě 4 460 letových hodin, z nichž 2 245 strávil právě v kokpitu tohoto typu stroje.
Trojici v přední části letadla doplňoval navigátor Konstantin Jurjevič Revtov. Také on patřil mezi mimořádně zkušené členy posádky. Na Tu-154 létal od roku 1988 a nalétal 10 381 hodin, z toho téměř 6 000 na tomto typu. Za svou kariéru získal i odznak „Za beznehodový nálet 9 000 hodin“, který se uděloval pouze zkušeným letcům s dlouholetou službou bez vážného incidentu.
Posádka tedy disponovala dohromady více než 25 tisíci letovými hodinami zkušeností. Počasí nad Černým mořem bylo příznivé, letadlo nevysílalo žádná hlášení o technických problémech a nic nenasvědčovalo tomu, že by se během několika minut mělo stát obětí události, na kterou nebyli připraveni ani ti nejzkušenější piloti.
Poslední minuty letu 1812
Krátce před 13:45 moskevského času se v záznamu komunikace řídícího střediska objevilo něco neobvyklého. Místo běžného hlášení posádky zachytil systém otevření radiového kanálu doprovázené výkřikem. Během následujících přibližně 45 sekund bylo zaznamenáno ještě několik pokusů členů posádky vysílat. Do éteru se však dostávaly pouze útržky zvuků, hluk a zmatené hlasy z kokpitu.
Mezi nimi se podařilo identifikovat i část věty, která zněla přibližně: „…kam to zasáhlo…?“.
Pak komunikace definitivně utichla. Prakticky ve stejném okamžiku zmizela značka letu 1812 z radarových obrazovek. Tupolev se tehdy nacházel ve výšce přibližně 11 kilometrů asi 200 kilometrů jihozápadně od Soči. Další střípek do mozaiky přidala posádka arménského letounu An-24 společnosti Armavia, který se nacházel ve stejné oblasti. Jeho piloti ohlásili, že na obloze zahlédli jasný záblesk a následnou explozi.
Do oblasti byly vyslány desítky letadel, vrtulníků a lodí. K pátrání se připojily jednotky pohraniční služby, ministerstva obrany i záchranáři ministerstva pro mimořádné situace. Nad moře zamířily letouny An-12 a An-26, vrtulníky Mi-8 i několik záchranných a hlídkových plavidel.
Místo tragédie
Další posádky vrtulníků čekaly na letišti u Tuapse v pohotovosti pro případ, že by se podařilo lokalizovat nouzově přistávající letadlo nebo objevit přeživší. Rozkaz ke vzletu však nikdy nepřišel. Na místě nikdo nepřežil. Pátrací letouny brzy objevily na hladině olejové skvrny. Krátce nato byly nalezeny první trosky a těla obětí. Z celkového počtu 78 lidí na palubě se podařilo z moře vyzvednout pouze 14 těl.
Následující den byla vytvořena zvláštní vyšetřovací komise. Pátrání pokračovalo několik týdnů. Záchranáři prohledávali oblast v okruhu desítek kilometrů od místa označeného posádkou arménského letadla. Podmínky však byly mimořádně obtížné. V místě dopadu dosahovala hloubka Černého moře více než dvou kilometrů a dno pokrývala silná vrstva sedimentů.
Přesto se podařilo shromáždit stovky fragmentů letadla, osobních věcí a částí těl obětí. Vyšetřovatelé nakonec získali více než čtyři sta úlomků stroje. Černé skříňky se však nikdy najít nepodařilo.
Tři týdny po 11. září
Přes veškeré úsilí záchranářů a vyšetřovatelů zůstávala základní otázka nezodpovězená. Co vlastně způsobilo pád letounu?
Jisté bylo pouze to, že katastrofa přišla náhle. Posádka nestihla vyhlásit nouzový stav, nehlásila technické problémy a podle prvních zjištění došlo během několika sekund k události, která letadlo odsoudila k zániku. Veřejnost i média však měly vlastní vysvětlení.
Od teroristických útoků na New York a Washington uplynuly pouhé tři týdny. Svět byl stále v šoku z událostí z 11. září 2001 a prakticky každá mimořádná událost v civilním letectví okamžitě vyvolávala obavy z dalšího útoku. Terorismus se proto stal první a nejčastěji zmiňovanou možností. Objevily se spekulace o bombě na palubě, sabotáži i únosu letadla. Média upozorňovala, že mezi cestujícími byli izraelští občané, což jen posilovalo domněnky o možném útoku extremistů.
Jenže zatímco veřejnost hledala teroristy, američtí představitelé přišli poměrně rychle s jiným vysvětlením. Již během prvních dnů po katastrofě začaly do médií pronikat informace, že americké zpravodajské služby zaznamenaly v oblasti odpálení protiletadlové rakety. Podle jejich předběžných závěrů mohl být Tupolev zasažen střelou země–vzduch.
Tato teorie však narazila na okamžitý odpor. Ukrajinské ministerstvo obrany možnost zásahu raketou odmítlo a tvrdilo, že rakety použité během cvičení nemohly zasáhnout civilní letadlo nacházející se stovky kilometrů od střelnice. Podle armády střela systému S-200 po minutí cvičného cíle úspěšně provedla autodestrukci nad mořem. Mluvčí ministerstva obrany Konstantin Chivrenko prohlásil, že ani směr letu rakety, ani její dosah neodpovídají místu, kde se letoun zřítil.
Skeptická byla zpočátku i Moskva. Ruští představitelé označili americká tvrzení za spekulace, které nestojí za pozornost. Také ruský prezident Vladimir Putin den po katastrofě prohlásil, že parametry zbraní použitých během ukrajinského cvičení prakticky vylučují možnost, aby dosáhly leteckého koridoru, kterým se pohyboval let 1812.
Vyšetřovatelé tak stáli před několika zcela odlišnými scénáři. Na jedné straně byla teorie o teroristickém útoku či technické závadě, na druhé stále hlasitější tvrzení Američanů, že za katastrofou může stát protivzdušná raketa. Odpověď měla přinést až analýza trosek a podrobné zkoumání událostí, které se ve stejnou dobu odehrávaly na Krymu.
Vyšetřování a politické spory
Zatímco veřejnost sledovala nekonečné spekulace o terorismu, technické závadě nebo raketovém útoku, vyšetřovatelé začali skládat jednotlivé střípky dohromady.
První důležitou stopou byly trosky vylovené z Černého moře. Na mnoha částech konstrukce se nacházely stovky drobných průrazů způsobených vysokou rychlostí letících kovových fragmentů. Takové poškození neodpovídalo poruše motoru ani rozpadu letadla ve vzduchu. Naopak připomínalo účinky bojové hlavice protivzdušné rakety.
Další indicie přicházely z radarových záznamů, vojenských hlášení a dat získaných ze zahraničních zdrojů. Stále více důkazů ukazovalo stejným směrem – na ukrajinské vojenské cvičení probíhající v den katastrofy na Krymu. 4. října 2001 probíhaly na krymském mysu Opuk společné manévry ukrajinských ozbrojených sil a ruské Černomořské flotily. Akce se účastnily desítky jednotek protivzdušné obrany, námořnictva i letectva a střelby sledovaly vojenské delegace ze sedmi zemí.
Během cvičení bylo na bezpilotní cvičné cíle odpáleno celkem třiadvacet raket různých typů. Ukrajinská armáda nasadila systémy S-200, S-300, Buk, Kub i další prostředky protivzdušné obrany. Ruská strana se podílela především prostřednictvím jednotek Černomořské flotily. Celé cvičení bylo koordinováno z ukrajinského velitelského stanoviště protivzdušné obrany.
Ukrajinská vláda se však dlouho bránila převzetí odpovědnosti. Vojenské vedení opakovalo, že rakety systému S-200 nemohly zasáhnout cíl v takové vzdálenosti a že bezpečnostní opatření během střeleb byla dodržena. Někteří představitelé navíc upozorňovali, že v oblasti se pohybovalo velké množství civilních letadel a podobná nehoda by byla podle nich prakticky nemožná.
10. října ovšem ukrajinský prezident Leonid Kučma prohlásil, že přijme jakékoli závěry vyšetřování. O několik dní později však vyvolal pobouření svými výroky, když veřejnost vyzval, aby z celé události „nedělala tragédii“.
Ministr obrany v době tragédie Oleksandr Kuzmuk
Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že jedna z raket systému S-200 minula cvičný cíl. Místo autodestrukce pokračovala v letu a její naváděcí systém následně zachytil mnohem větší radarový odraz civilního Tupolevu. Ve vzdálenosti několika desítek metrů od letadla explodovala bojová hlavice obsahující tisíce kovových střepin. Ty prorazily trup, poškodily důležité systémy a během několika sekund odsoudily stroj k zániku.
Dne 24. října 2001 Kučma nakonec oficiálně připustil, že letoun byl sestřelen ukrajinskou raketou. Současně se omluvil za katastrofu a oznámil odchod ministra obrany Oleksandra Kuzmuka (ten přitom prezidentovi předal svou žádost o rezignaci již den po sestřelu, Kučma však s jeho odvoláním váhal). Během následujících dnů přišla o své funkce celá řada dalších vysokých důstojníků protivzdušné obrany. Odvolán byl vrchní velitel protivzdušných sil, několik generálů, velitelé jednotlivých útvarů i důstojníci přímo odpovědní za průběh střeleb na Krymu. Žádný z vojáků ani velitelů nakonec neskončil před soudem.
Omluvy bez viníků
Následovala dlouhá léta vyšetřování, soudních sporů a diplomatických jednání mezi Ukrajinou, Ruskem a Izraelem. Již v roce 2002 vznikla zvláštní meziresortní komise, která měla řešit nároky pozůstalých, a současně byl založen fond zastupující rodiny obětí.
Po několika kolech jednání se Kyjev rozhodl vyplatit odškodnění příbuzným cestujících. Rodiny izraelských obětí obdržely přibližně 7,5 milionu dolarů, podobná částka byla vyplacena i příbuzným ruských cestujících. Ukrajinská vláda však od počátku trvala na tom, že jde o humanitární gesto a nikoliv o přiznání právní odpovědnosti za katastrofu.
Právě otázka odpovědnosti se stala hlavním předmětem dalších sporů. V Rusku i na Ukrajině probíhala řada soudních řízení, během nichž se příbuzní obětí snažili domoci dodatečných odškodnění a oficiálního uznání viny. Některé rodiny odmítly finanční kompenzace přijmout a požadovaly soudní rozhodnutí, které by jednoznačně určilo viníka katastrofy.
Ukrajinská generální prokuratura případ několikrát uzavřela a znovu otevřela. V roce 2004 dospěla k závěru, že neexistují dostatečné důkazy pro jednoznačné prokázání zásahu letounu raketou S-200 odpálenou během cvičení. Toto rozhodnutí však následně zrušil vojenský soud a vyšetřování pokračovalo. Po dalších letech zkoumání byl případ v roce 2007 znovu uzavřen prakticky se stejným výsledkem.
Soudní bitvy se neomezily pouze na příbuzné obětí. Do sporu vstoupila také společnost Siberia Airlines, která po ukrajinském ministerstvu obrany požadovala náhradu škody za zničený letoun, náklady spojené s vyšetřováním, pojistné výdaje i ušlý zisk. Jednalo se o milionové částky a řízení se táhlo více než sedm let.
Ukrajinské soudy však nakonec žalobu zamítly. Opíraly se přitom mimo jiné o nové znalecké posudky, podle nichž nebylo možné s absolutní jistotou prokázat právní odpovědnost ukrajinské armády. Letecká společnost se odvolávala k vyšším instancím, avšak ani tam neuspěla. V roce 2012 její nároky definitivně zamítl i Nejvyšší obchodní soud Ukrajiny.
Pomník obětem
Podobně dopadly i žaloby některých pozůstalých. Přestože vyšetřovací komise, politické vedení země i samotná vyplacená odškodnění fakticky uznávaly, že katastrofa souvisela s ukrajinským vojenským cvičením, soudy opakovaně docházely k závěru, že neexistují dostatečné právní důkazy pro odsouzení konkrétních osob nebo institucí.
Výsledek tak působil paradoxně. Vyšetřování dospělo k závěru, že letoun zničila raketa vypálená během vojenského cvičení. Prezident se veřejně omluvil, ministr obrany a řada vysokých důstojníků přišli o své funkce a stát vyplatil milionové kompenzace.
Přesto nebyl za smrt 78 lidí nikdy nikdo trestně odsouzen. Žádný voják, žádný velitel ani žádný politik neskončil před soudem. Po více než deseti letech sporů tak zůstala katastrofa letu 1812 případem, v němž byla příčina tragédie všeobecně známá, ale právní odpovědnost za ni nakonec nenesl nikdo.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
https://ria.ru/20011012/31767.html
https://ria.ru/20111004/448914979.html
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ukrajina-priznala-ze-sestrelila-rusky-tu-154.A011024_220106_zahranicni_bra
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/ukrajina-priznala-ze-omylem-sestrelila-rusky-tu-154-249709
