Plavba prokletých: lodi židovských uprchlíků zavřel svět dveře a poslal je do zpět do spárů nacistů

V květnu roku 1939 vyplul z německého Hamburku luxusní zaoceánský parník MS St. Louis. Na jeho palubě bylo 937 cestujících. Většinu z nich tvořili němečtí a rakouští Židé, kteří se rozhodli opustit Evropu dříve, než bude pozdě. Měli za sebou roky rostoucí perzekuce, ponižování a násilí. Nacistické Německo jim dalo jasně najevo, že v zemi pro ně není budoucnost. Když se proto naskytla možnost odplout na Kubu a začít nový život v bezpečí, mnozí neváhali.

Místo záchrany je však čekala cesta, která se stala jedním z nejznámějších symbolů selhání svobodného světa před druhou světovou válkou. O pronásledování Židů v Německu už tehdy věděl celý svět, přesto postupně Kuba, Spojené státy i Kanada odmítly uprchlíkům otevřít své dveře. Pasažéři se proto museli vrátit do Evropy, kde je o několik měsíců později dostihla válka. Stovky z nich nakonec za nezájem okolního světa zaplatily životem.

Parník MS St. Louis vznikl v době, kdy se německé lodní společnosti snažily obnovit svou pozici na prestižních transatlantických trasách. Loď byla postavena v loděnicích Bremer Vulkan v Brémách-Vegesacku pod stavebním číslem 670 a na vodu byla spuštěna 2. srpna 1928.

Šlo o moderní osobní parník své doby. Měřil přibližně 175 metrů na délku a 22 metrů na šířku, přičemž jeho výtlak přesahoval 16 tisíc BRT. O pohon se staraly čtyři dieselové motory značky MAN, vyrobené v licenci loděnicí Bremer Vulkan. Každý z motorů dosahoval výkonu 3 150 koňských sil, což lodi umožňovalo plout rychlostí až 16,5 uzlu, tedy zhruba 30 kilometrů za hodinu.

MS St. Louis byla navržena pro přepravu cestujících ve třech třídách. První třída nabízela místo pro 270 pasažérů, druhá třída pro dalších 287 cestujících a turistická třída pojala 413 osob. Celkem tak mohla loď převážet téměř tisíc pasažérů, kterým poskytovala na tehdejší dobu velmi komfortní zázemí. Sesterskou lodí se stala Milwaukee, spuštěná na vodu v únoru 1929 v hamburských loděnicích Blohm & Voss. Obě plavidla patřila do flotily společnosti Hamburg-Amerika Linie (HAPAG), jednoho z největších německých lodních dopravců meziválečné éry.

Na svou první plavbu vyrazila MS St. Louis 28. března 1929 z Hamburku do New Yorku. Po úspěšné premiéře byla zařazena především na severoatlantickou linku spojující Hamburk s kanadským Halifaxem v Novém Skotsku a americkým New Yorkem. Právě na těchto trasách strávila většinu své předválečné kariéry.

Vedle pravidelné osobní dopravy však loď sloužila také k rekreačním plavbám. Především na jaře a na podzim vyrážela na přibližně dvoutýdenní okružní cesty ke Kanárským ostrovům, Madeiře nebo marockému pobřeží. Od roku 1934 získala loď ještě další využití. Během letních měsíců si ji pravidelně pronajímala nacistická organizace Kraft durch Freude (Síla díky radosti), která měla zajišťovat rekreaci a volnočasové aktivity pro německé pracující. MS St. Louis tehdy vozila přibližně 900 rekreantů na turistické plavby do Norska. Stejně jako řada jiných německých osobních lodí se tak i ona stala součástí rozsáhlého propagandistického projektu, kterým se nacistický režim snažil získávat podporu obyvatelstva.

Ještě na počátku roku 1939 však nic nenasvědčovalo tomu, že se jméno MS St. Louis brzy zapíše do historie z úplně jiného důvodu. Elegantní transatlantický parník byl tehdy stále vnímán především jako spolehlivá osobní loď spojující Evropu s Novým světem. Během několika měsíců se však měl stát symbolem tragédie, která dodnes připomíná selhání mezinárodního společenství tváří v tvář lidskému neštěstí.

Dne 13. května 1939 se MS St. Louis vydala z Hamburku na plavbu, která měla jejím pasažérům otevřít cestu k novému životu. Na palubě se nacházelo 937 cestujících, z nichž naprostou většinu tvořili němečtí a rakouští Židé. Mnozí z nich měli za sebou měsíce nebo dokonce roky nejistoty, ponižování a strachu. Nacistické zákony jim postupně znemožňovaly podnikat, vykonávat svá povolání i normálně žít. Zlomovým okamžikem se stala především Křišťálová noc z listopadu 1938, během níž byly po celém Německu ničeny synagogy, židovské obchody a tisíce lidí skončily ve vězení či koncentračních táborech.

Po těchto událostech začala řada židovských rodin horečně hledat cestu ven. Prodávaly domy, obchody i osobní majetek hluboko pod skutečnou hodnotou, jen aby získaly prostředky na odchod. Mnozí si museli vyřídit desítky povolení, zaplatit vysoké poplatky a smířit se s tím, že za sebou nechávají vše, co během života vybudovali. Přesto většina věřila, že jde o cenu, kterou stojí za to zaplatit. Hlavní bylo dostat se pryč.

Přestože režim Židy pronásledoval, v roce 1939 stále ještě ve značné míře podporoval jejich emigraci. Úřady byly ochotné povolit odchod těm, kteří se vzdali svého majetku a opustili zemi natrvalo. Řada uprchlíků proto využila možnosti získat vstupní dokumenty na Kubu, která tehdy patřila mezi několik málo států ochotných přijímat evropské běžence. Lodní společnost HAPAG následně vypravila pravidelnou plavbu parníku MS St. Louis z Hamburku do Havany. Pro většinu cestujících měla Kuba představovat pouze první zastávku. Po určité době zde chtěli vyčkat na vyřízení imigračních víz do Spojených států, kde doufali začít nový život.

Když se břehy Německa začaly vzdalovat, na palubě zavládla úleva. Někteří cestující později vzpomínali, že na palubě panovala slavnostní atmosféra a mnozí poprvé po dlouhé době dokázali klidně spát. Jiní trávili hodiny na palubách, pozorovali moře a plánovali svou budoucnost. Hovořilo se o nových zaměstnáních, podnikání, školách pro děti nebo o příbuzných, kteří měli na Kubě či ve Spojených státech pomoci s novým začátkem.

Atmosféra na lodi měla daleko k představě zoufalého útěku. MS St. Louis byla luxusním zaoceánským parníkem a její posádka se snažila zachovat běžný provoz. V jídelnách se podávalo kvalitní jídlo, často takové, které v Německu podléhalo přídělům, hrála hudba a pro děti byly připravovány různé programy. Mnozí pasažéři si později vybavovali zvláštní pocit, jako by byli na dovolené. Za zády nechávali stále nebezpečnější Evropu a před sebou viděli nový život v bezpečí. Jen málokdo si tehdy dokázal představit, že nejhorší část jejich cesty teprve přijde.

Významnou roli v tom sehrál i kapitán lodi Gustav Schröder. Na rozdíl od mnoha jiných německých představitelů té doby nebyl přesvědčeným nacistou a k cestujícím přistupoval s respektem. Dbal na to, aby se s nimi zacházelo stejně jako s ostatními pasažéry luxusní osobní lodi, nikoli jako s lidmi, které režim označil za nežádoucí. Posádce například nařídil, aby se vyvarovala jakýchkoliv protižidovských projevů či urážek. Když se na palubě konaly společenské akce, byli do nich uprchlíci zapojováni stejně jako kdokoli jiný. Dokonce byly po dobu plavby organizovány náboženské akce v jídelně. Busta Hitlera, která byla na plavidle povinně umístěna, byla po dobu cesty zakryta ubrusem.

Schröder si navíc velmi dobře uvědomoval, proč jeho pasažéři na lodi jsou. Věděl, že prchají před režimem, který jim postupně bere veškerou budoucnost. Právě jeho lidský přístup pomohl vytvořit prostředí, v němž si mnozí cestující mohli alespoň na několik dní připadat jako obyčejní lidé, nikoliv jako pronásledovaní uprchlíci.

Během plavby přes Atlantik proto převládal optimismus. Jen málokdo tušil, že zatímco se loď blíží ke Kubě, začínají se za jejími cestujícími pomalu zavírat dveře. Dokumenty, které jim měly zajistit vstup do nové země, se totiž mezitím staly předmětem politických sporů a rozhodnutí, která měla během několika dnů proměnit nadějnou cestu za svobodou v mezinárodní skandál.

Když si pasažéři MS St. Louis pořizovali potřebné dokumenty a kupovali lodní lístky, byli přesvědčeni, že mají vše vyřízené. Většina z nich nevlastnila klasická přistěhovalecká víza, ale takzvané vstupní certifikáty, které jim měly umožnit legální vstup na Kubu. Tyto dokumenty byly v předchozích měsících běžně uznávány a tisíce evropských uprchlíků je využily jako první krok na cestě do Spojených států.

Situace se však mezitím dramaticky změnila. Kuba se ve druhé polovině třicátých let stala důležitou tranzitní zemí pro židovské uprchlíky prchající z Evropy. Do země přicházely tisíce lidí a kolem vydávání vstupních povolení se postupně vytvořil výnosný obchod. Úředníci, prostředníci i různí překupníci na zoufalých běžencích vydělávali značné částky. Rostoucí počet příchozích zároveň vyvolával odpor části kubánské veřejnosti, která se obávala konkurence na pracovním trhu i změn ve společnosti.

Prezident Federico Laredo Brú proto čelil stále silnějšímu tlaku nacionalistických politiků i různých zájmových skupin. V květnu 1939 se vláda rozhodla zasáhnout. Dne 5. května, tedy pouhých osm dní před vyplutím St. Louis z Hamburku, vydala dekret č. 937. Nové nařízení výrazně zpřísnilo podmínky vstupu cizinců do země. Prakticky všichni nově příchozí museli získat zvláštní vládní souhlas a složit vysokou finanční kauci ve výši 500 dolarů, což byla tehdy obrovská částka.

Problém spočíval v tom, že většina cestujících o změně vůbec nevěděla. Dokumenty, za které zaplatili nemalé peníze a které ještě nedávno platily, byly náhle prakticky bezcenné. Zatímco loď mířila přes Atlantik, jejich právní postavení se změnilo, aniž by o tom měli tušení.

Když MS St. Louis 27. května 1939 doplula do Havany, mnozí cestující už stáli na palubě s kufry připravenými k vylodění. Místo očekávaného přivítání však přišel šok. Kubánské úřady odmítly uznat většinu předložených dokumentů a lodi nebylo ani dovoleno zakotvit na obvyklém místě v přístavu. Parník musel zůstat stát stranou, zatímco začala horečná jednání.

Během následujících dnů se rozběhl diplomatický i humanitární boj o osud uprchlíků. Zástupci židovských organizací nabízeli kubánské vládě finanční kompenzace, probíhala jednání s politiky i úředníky a do celé záležitosti se zapojili také představitelé Spojených států. Ani americký ministr financí Henry Morgenthau ani ministr zahraničí Cordell Hull však nedokázali kubánské vedení přesvědčit ke změně postoje.

Po pěti dnech čekání smělo na pevninu vystoupit pouze 28 osob. Dvacet dva z nich mělo platná americká víza, čtyři byli španělští občané a dva byli Kubánci vracející se domů. Posledním pasažérem, kterému bylo umožněno opustit loď, se stal starší muž Max Loewe. Ve stavu naprostého zoufalství se pokusil o sebevraždu a kubánské úřady jej nakonec pustily do nemocnice v Havaně.

Pro zbývajících 907 cestujících však dveře zůstaly zavřené. Naděje, která je provázela během celé plavby z Hamburku, se během několika dní rozplynula. Kapitán Gustav Schröder proto dostal jedinou možnost: opustit Havanu a hledat útočiště jinde. Další zastávkou měly být Spojené státy. Uprchlíci tehdy ještě netušili, že ani tam na ně nečeká přijetí.

Po odmítnutí v Havaně se pozornost cestujících obrátila k poslední velké naději. Kapitán Gustav Schröder nařídil zamířit k pobřeží Spojených států. Na palubě stále panovalo přesvědčení, že americká vláda nakonec zasáhne. Vždyť právě američtí představitelé během jednání s Kubou vyvíjeli tlak, aby uprchlíky přijala. Mnoho pasažérů navíc již mělo podané žádosti o přistěhovalecká víza a počítalo s tím, že Kuba měla být pouze přestupní stanicí na cestě do Spojených států.

Když se St. Louis přiblížila k Floridě, mohli cestující z paluby pozorovat pobřeží i světla Miami. Bezpečí bylo doslova na dohled. Jen několik kilometrů je dělilo od země, která se prezentovala jako útočiště pro lidi prchající před útlakem. Přesto se žádná pomoc nedostavila.

Americký ministr zahraničí Cordell Hull ani prezident Franklin Delano Roosevelt nebyli ochotni imigrační pravidla obejít nebo udělit výjimku. Veřejně sice Spojené státy kritizovaly neochotu Kuby, samy však odmítly převzít odpovědnost za osud stovek lidí, kteří zoufale hledali útočiště před nacistickým režimem. Pro mnohé pasažéry muselo být toto zjištění obzvlášť hořké. Země, která se snažila přesvědčit Havanu k přijetí uprchlíků, nebyla připravena přijmout je sama.

Jak se situace stávala stále beznadějnější, začal kapitán Schröder uvažovat o krajních řešeních. Podle pozdějších svědectví zvažoval možnost úmyslně najet s lodí na mělčinu poblíž amerického pobřeží. Ztroskotání by sice znamenalo konec plavby, ale zároveň by cestujícím poskytlo šanci dostat se na pevninu a požádat o azyl. Šlo o riskantní krok, který by mohl ohrozit jeho kariéru i svobodu, přesto byl odhodlán udělat téměř cokoli, aby své pasažéry nevrátil do Evropy.

Americké úřady však byly odhodlány podobnému scénáři zabránit. Lodě Pobřežní stráže začaly St. Louis sledovat a dohlížely na to, aby se nikdo nepokusil dostat na břeh bez povolení. Zatímco uprchlíci hleděli na americké pobřeží, americké hlídkové lodě současně zajišťovaly, aby se k němu nemohli přiblížit.

Po odmítnutí Spojenými státy se objevila ještě jedna naděje. V Kanadě se skupina akademiků, duchovních a humanitárních pracovníků pokusila přesvědčit vládu premiéra Williama Lyona Mackenzieho Kinga, aby cestující přijala. St. Louis mohla doplout do Halifaxu za pouhé dva dny a zachránit stovky lidských životů.

Ani zde však uprchlíci nenašli pochopení. Rozhodující vliv měl ředitel kanadského imigračního úřadu Frederick Blair, který patřil k hlavním zastáncům mimořádně přísné imigrační politiky vůči židovským uprchlíkům. Právě on přesvědčil kanadskou vládu, aby nezasahovala. Dne 9. června 1939 tak padla další záporná odpověď. Kanada se zařadila po bok Kuby a Spojených států mezi země, které byly schopné pasažéry St. Louis přijmout, ale rozhodly se tak neučinit.

Blair přitom nebyl výjimkou, nýbrž představitelem tehdejšího přístupu kanadských úřadů. Historici jej později shrnuli do jeho neslavně proslulé věty „None is too many“ – „I jeden je příliš“. Tato slova se stala symbolem politiky, která v době rostoucího nacistického pronásledování odmítala otevřít dveře i lidem, kteří se snažili zachránit před stále zjevnějším nebezpečím.

Během několika týdnů odmítly cestující St. Louis Kuba, Spojené státy i Kanada. Tři země, které nebyly ohroženy válkou a disponovaly prostředky k přijetí několika stovek uprchlíků. Pro pasažéry to znamenalo jediné. Loď se bude muset vrátit přes Atlantik zpět do Evropy, ze které se před několika týdny snažili uprchnout.

Tragický osud lodi jí po válce vynesl přezdívku „Voyage of the Damned“ – Plavba prokletých. Název později zlidověl natolik, že se stal synonymem celého příběhu MS St. Louis.

Zatímco vlády jednotlivých států odmítaly přijmout pasažéry St. Louis, kapitán Gustav Schröder se nevzdával. Pokračoval v jednáních s diplomaty, humanitárními organizacemi i zahraničními úřady a snažil se najít jakoukoli zemi, která by uprchlíkům poskytla útočiště. Současně však nálada na palubě rychle upadala. Naději vystřídala nejistota a postupně i zoufalství.

Schröder byl odhodlán zabránit návratu cestujících do nacistického Německa. Podle pozdějších svědectví dokonce opět zvažoval možnost úmyslně najet s lodí na mělčinu u britského pobřeží, aby donutil úřady pasažéry zachránit a umožnit jim vstup do země. Především však odmítal vrátit loď do Německa, dokud nebude nalezeno jiné řešení.

Nakonec se do hledání východiska zapojily americké, britské i evropské úřady. Po několika týdnech jednání bylo rozhodnuto, že cestující budou rozděleni mezi několik západoevropských států. Dne 17. června 1939 doplula St. Louis do belgických Antverp.

Největší skupinu přijala Velká Británie. Souhlasila s přijetím 288 pasažérů, tedy přibližně 32 procent všech uprchlíků. Zbývajících 619 cestujících bylo rozděleno mezi další státy. Francie přijala 224 osob, Belgie 214 a Nizozemsko 181. Poté se St. Louis vrátila do Hamburku bez jediného pasažéra na palubě.

V létě 1939 se zdálo, že se podařilo najít přijatelné řešení. O necelý rok později však Německo zahájilo tažení proti západní Evropě. V květnu 1940 byly okupovány Belgie, Nizozemsko i Francie a většina bývalých pasažérů St. Louis se znovu ocitla pod nacistickou kontrolou.

Poválečný výzkum umožnil osudy cestujících poměrně přesně zrekonstruovat. Z 620 lidí, kteří byli po návratu lodi rozmístěni v kontinentální Evropě, se 87 podařilo ještě před německou invazí emigrovat do bezpečnějších zemí. Z těch, kteří zůstali v Belgii, Francii a Nizozemsku, bylo během holokaustu zavražděno 254. Většina z nich zahynula ve vyhlazovacích táborech Auschwitz-Birkenau a Sobibór, další zemřeli v internačních táborech, při deportacích nebo během skrývání.

Celkově válku přežilo přibližně 709 z původních 937 pasažérů St. Louis. Nejméně 255 bývalých cestujících zahynulo v důsledku nacistické perzekuce a holokaustu. Naopak mezi 288 uprchlíky, které přijala Velká Británie, přežila válku naprostá většina.

Plavba MS St. Louis tak skončila 17. června 1939 v Antverpách. Osudy jejích pasažérů však pokračovaly ještě dlouho poté. Pro stovky z nich znamenalo odmítnutí v Havaně, Washingtonu a Ottawě jen odklad tragédie, která je o několik měsíců později dostihla v okupované Evropě.

Samotná MS St. Louis válku přežila, její další osud už však nijak nepřipomínal luxusní transatlantický parník z třicátých let. Od roku 1940 sloužila německému námořnictvu jako ubytovací loď. V srpnu 1944 byla těžce poškozena během spojeneckého bombardování Kielu. Po válce byla opravena a krátce využívána jako hotelová loď v Hamburku. Její kariéra definitivně skončila v roce 1952, kdy byla prodána do šrotu a sešrotována v Bremerhavenu.

Také kapitán Gustav Schröder se po návratu do Německa ještě jednou vydal na moře. Koncem srpna 1939 vyplula St. Louis na další transatlantickou plavbu. Události však nabraly rychlý spád. Dne 1. září napadlo Německo Polsko a o dva dny později vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Pasažérům už nebylo dovoleno nastoupit a loď se ocitla ve zcela nové situaci. Schröder během návratu dokázal vyhnout britské námořní blokádě a přes sovětský Murmansk se nakonec dostal zpět do Hamburku, kam dorazil na začátku roku 1940. Poté byl přeřazen na administrativní práci a na moře se už nikdy nevrátil.

Po válce prošel denacifikačním řízením, během něhož v jeho prospěch svědčili i někteří bývalí židovští pasažéři St. Louis. Schröder zemřel v Hamburku roku 1959 ve věku 73 let. Jeho role během osudové plavby St. Louis byla oceněna až s odstupem času. V roce 1957 obdržel Záslužný řád Spolkové republiky Německo za pomoc uprchlíkům a záchranu lidských životů. V roce 1993 mu izraelský památník Jad vašem udělil posmrtně titul Spravedlivý mezi národy. V Hamburku byla později po kapitánovi pojmenována ulice a odhalena pamětní deska připomínající jeho činy.

Mezi pasažéry St. Louis byl také německý židovský učitel Erich Dublon. Během plavby si vedl podrobný deník, do kterého zaznamenával každodenní život na lodi, náladu mezi cestujícími i postupně rostoucí obavy z budoucnosti. Právě jeho zápisky dnes patří k nejdůležitějším svědectvím o celé plavbě a historikům umožnily podrobně zrekonstruovat události na palubě. Dublon po návratu lodi našel útočiště v Belgii, po německé okupaci však byl deportován do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kde byl v roce 1942 zavražděn. Jeho osud sdíleli i další členové jeho rodiny, kteří se pokusili v roce 1939 uprchnout. Všichni zemřeli v nacistických koncentračních táborech v průběhu války.

Ani příběh samotné lodi nezapadl. Dnes jej připomínají expozice v několika muzeích, mimo jiné v United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu, v hamburských muzeích věnovaných námořní historii nebo v kanadském Halifaxu. V roce 2011 byl v Kanadě odhalen památník Wheel of Conscience – Kolo svědomí, věnovaný více než devíti stovkám uprchlíků, kterým byly v roce 1939 uzavřeny dveře do bezpečí. Na zadní straně památníku jsou vyryta jména všech pasažérů lodi.

K události se postupně vrátily i vlády některých zemí, které tehdy pasažéry odmítly. V roce 2012 se americké ministerstvo zahraničí za postup Spojených států formálně omluvilo během ceremoniálu za účasti přeživších cestujících. Kanada následovala o několik let později. Premiér Justin Trudeau v listopadu 2018 v Dolní sněmovně oficiálně uznal, že rozhodnutí kanadské vlády z roku 1939 bylo chybou. S odstupem desetiletí tak státy, které tehdy uprchlíkům odmítly pomoci, alespoň veřejně uznaly svůj podíl na jednom z nejznámějších selhání uprchlické politiky před druhou světovou válkou.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, alekaždé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/voyage-of-the-st-louis

https://www.ushmm.org/collections/bibliography/ms-st-louis

https://www.yadvashem.org/articles/general/the-voyage-of-the-st-louis.html

https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn507056

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/voyage-of-the-st-louis-passenger-list

https://www.thecanadianencyclopedia.ca/en/article/ms-st-louis

https://pier21.ca/research/immigration-history/ms-st-louis

https://righteous.yadvashem.org/?search=Gustav%20Schroeder

https://2009-2017.state.gov/r/pa/prs/ps/2012/06/191577.htm

https://www.pm.gc.ca/en/news/speeches/2018/11/07/address-house-commons-apology-ms-st-louis