Brusilovova ofenzíva byla největším vítězstvím Dohody. Zlomila Rakousko-Uhersko, ale nakonec i Rusko

V létě 1916 zasadila carská armáda Rakousku-Uhersku zdrcující úder. Brusilovova ofenzíva patřila k největším vítězstvím Dohody, vzešla přitom ze záměru provést „pouze“ odlehčovací útok, který by podpořil další úseky fronty a spojenecké armády na jiných bojištích.

Centrální mocnosti utrpěly obrovské ztráty a zvláště rakousko-uherská armáda se z těchto bojů již nikdy nedokázala plně vzpamatovat. Krvavé boje se však odrazily také na situaci v Rusku, které se vyčerpalo natolik, že již v dalším roce nebylo schopno boje a propadlo do revolučního chaosu. Obrovské vítězství tak nakonec nedokázalo plně využít a naopak nevědomky přivovalo vlastní pád.

Když se v létě 1914 Evropa ponořila do války, vstupovalo do ní carské Rusko jako jedna z největších vojenských mocností světa. Na papíře mohlo mobilizovat miliony mužů a disponovalo obrovskými lidskými zdroji. Brzy se však ukázalo, že počet vojáků sám o sobě nestačí. Ruské impérium zaostávalo za průmyslově vyspělejšími státy západní Evropy a jeho armáda trpěla nedostatkem moderní výzbroje, munice i dopravní infrastruktury.

První měsíce války přinesly Rusku smíšené výsledky. Na jihu proti Rakousku-Uhersku slavilo významné úspěchy. V haličské bitvě utrpěla habsburská monarchie těžké ztráty a Rusové obsadili rozsáhlá území dnešní západní Ukrajiny. Na jaře roku 1915 navíc po dlouhém obléhání dobyli mohutnou pevnost Přemyšl, jejíž pád představoval jednu z největších porážek Rakouska-Uherska v celé válce.

Zcela jiná situace však panovala na severu fronty, kde Rusové čelili Němcům. Již v srpnu 1914 utrpěli zdrcující porážku v bitvě u Tannenbergu a krátce nato byli poraženi také u Mazurských jezer. Německá armáda opakovaně prokazovala lepší organizaci, výcvik i velení. Zatímco proti Rakousku-Uhersku dokázali Rusové využívat slabin protivníka, proti Němcům většinou tahali za kratší konec.

Rok 1915 pak přinesl další katastrofu. Společná německo-rakouská ofenzíva u Gorlice a Tarnówa prorazila ruské linie a ruská armáda musela ustupovat. Ruská armáda byla nucena opustit Polsko, Litvu i část Běloruska. Statisíce vojáků padly, byly zraněny nebo skončily v zajetí. Ještě větším problémem však bylo, že Rusko začínalo narážet na limity své ekonomiky.

Přestože dokázalo mobilizovat miliony mužů, stále obtížněji je dokázalo vyzbrojit. V některých obdobích chyběly pušky, dělostřelecké granáty i základní výstroj. Průmysl nedokázal držet krok s potřebami moderní průmyslové války a zaostával za Německem, Británií i Francií. Situaci komplikovala i zastaralá železniční síť, která ztěžovala přesuny vojáků a zásob na rozsáhlém území impéria.

Rusko navíc nebojovalo pouze proti Německu a Rakousku-Uhersku. Od konce roku 1914 muselo držet významné síly také na kavkazské frontě proti Osmanské říši. Přestože zde ruská armáda dosáhla několika pozoruhodných úspěchů a v zimě 1914–1915 drtivě porazila Turky u Sarikamiše, znamenalo toto bojiště další zátěž pro už tak přetížený stát. Muži, zbraně i zásoby chyběly jinde.

Na jaře 1916 tak stálo Rusko v rozporuplné situaci. Na jedné straně mělo stále obrovskou armádu a za sebou několik významných vítězství. Na druhé straně bylo vyčerpané dvěma lety bojů, trpělo nedostatkem materiálu a stále více pociťovalo hospodářské i společenské problémy. Právě v této chvíli jej spojenci požádali o novou velkou ofenzívu, která měla ulevit Francouzům krvácícím u Verdunu. Málokdo tehdy tušil, že útok vedený generálem Alexejem Brusilovem přinese Dohodě její největší vítězství celé války – a zároveň urychlí rozklad samotného carského Ruska.

Když se ruské vrchní velení na jaře 1916 zabývalo přípravou nové ofenzívy, většina generálů příliš optimismu nesdílela. Zkušenosti z předchozích dvou let války byly neveselé. Opakované útoky proti dobře připraveným pozicím přinášely obrovské ztráty a jen minimální zisky. Náčelník štábu Michail Alexejev i většina velitelů front proto plánovali opatrný postup, při němž měl hlavní úder vést Západní front generála Alexeje Everta proti Němcům. Jihozápadní front generála Alexeje Brusilova měl pouze podpořit hlavní operaci vedlejšími útoky. Brusilov však s takovým plánem nesouhlasil.

Domníval se, že dosavadní neúspěchy nebyly způsobeny nedostatkem odvahy vojáků, ale zastaralým způsobem vedení války. Místo soustředění všech sil do jediného průlomového bodu navrhoval útok na široké frontě. Nepřítel podle něj nesměl dopředu poznat, kde přijde hlavní úder. Pokud by byli nepřátelští generálové nuceni bránit několik ohrožených úseků současně, nemohli by rychle přesouvat své zálohy a zacelovat vzniklé průlomy.

Řada jeho kolegů považovala takový plán za hazard. Ruská armáda neměla dostatek mužů ani materiálu na několik velkých útoků zároveň a mnozí velitelé tvrdili, že rozptýlení sil povede pouze k sérii neúspěchů. Brusilov však argumentoval tím, že právě předvídatelnost dosavadních operací umožňovala protivníkovi soustředit obranu na jediné místo. Tentokrát chtěl protivníka zmást.

Nakonec získal podporu vrchního velení i samotného cara Mikuláše II. Brusilov dostal povolení připravit vlastní operaci, přestože mnozí generálové nadále pochybovali o jejím úspěchu. Někteří velitelé podřízených armád navíc sdíleli skepsi svých nadřízených a do příprav se nepouštěli s takovým nasazením, jaké Brusilov požadoval. Už od počátku tak bylo zřejmé, že ne všechny části fronty budou na nadcházející útok připraveny stejně dobře.

Brusilov mezitím rozjel jednu z nejpečlivějších příprav celé války. Místo soustředění sil na jediném místě nechal přesouvat vojáky, dělostřelectvo i zásoby na různých úsecích fronty. K přesunům často docházelo v noci, aby je nemohl nepřátelský průzkum odhalit. Zároveň začala maskirovka, pozice byly pečlivě maskovány a neustálý pohyb za frontou a falešná rádiová aktivita znemožňovala zjistit, co se přesně děje. Rakousko-uherští zpravodajci sice zaznamenávali zvýšenou aktivitu, nedokázali však určit, kde se nachází hlavní směr budoucího útoku.

Ještě důležitější bylo utajení přímo v první linii. Ruské jednotky budovaly nové zákopy, spojovací chodby a shromaždiště co nejblíže nepřátelským pozicím. Průzkumníci pečlivě mapovali rakousko-uherskou obranu, ze vzduchu fotografovali zákopy a vytvářeli podrobné modely bojiště.

Brusilov zároveň odmítal dlouhé dělostřelecké přípravy, které protivníka předem varovaly před útokem. Místo několika dnů ostřelování chtěl zasadit krátký, ale intenzivní úder a následně okamžitě vyslat pěchotu vpřed. Překvapení mělo být jednou z hlavních zbraní celé operace.

Přípravy však komplikovaly spory ve velení a neustálé odklady. Zatímco Brusilov tvrdil, že je připraven zaútočit, ostatní velitelé žádali více času. Situace se změnila v květnu 1916, kdy Rakousko-Uhersko zahájilo mohutnou ofenzívu proti Itálii v Jižním Tyrolsku. Italové utrpěli těžké ztráty a hrozilo, že budou donuceni požádat o mír nebo alespoň stáhnout část sil z fronty.

Spojenci proto naléhali na Rusko, aby zaútočilo co nejdříve a donutilo Vídeň přesunout vojáky na východ. Brusilov nakonec souhlasil, že operaci zahájí i přes přetrvávající zmatky a skutečnost, že některé armády nebyly připraveny tak dobře, jak si představoval. Dne 4. června 1916 se tisíce ruských děl rozezněly podél stovek kilometrů fronty. Začínala operace, která měla během několika týdnů změnit průběh války.

Brusilovův den přišel 4. června 1916. Ve 4:30 ráno se na stovkách kilometrů fronty od Pripjaťských bažin až po Karpaty rozezněla ruská děla. Začala ofenzíva, která se měla stát největším vítězstvím Dohody během celé první světové války a zároveň posledním skutečně velkým triumfem carského Ruska. Málokdo tehdy tušil, že úspěch bude tak ohromující.

Spojenci v Londýně, Paříži i Římě očekávali především odlehčení západní frontě. Francouzští obránci krváceli u Verdunu, Italové čelili rakousko-uherské ofenzívě v Jižním Tyrolsku a Rusko mělo na sebe navázat část sil Centrálních mocností. Jenže generál Alexej Brusilov chtěl víc než pouhé odvedení pozornosti nepřítele. Jeho plán se odlišoval od všeho, co bylo na východní frontě dosud běžné. Místo soustředění sil do jediného bodu zaútočil na široké frontě. Rakousko-uherští velitelé netušili, kde přijde hlavní úder. Když začalo dělostřelecké ostřelování, nebyli schopni určit, který úsek je skutečně ohrožen.

Ruská palba byla mimořádně přesná. Měsíce průzkumu a příprav přinesly své ovoce. Dělostřelci měli podrobně zaměřené nepřátelské pozice a ničili zákopy, kulometná hnízda i velitelská stanoviště. Rakousko-uherská děla odpovídala, ale často střílela do prázdných zákopů. Ruské útočné jednotky totiž čekaly v pečlivě připravených výchozích pozicích blízko fronty. Když se pak do útoku vydala pěchota, narazila na protivníka, který byl často dezorientovaný a otřesený předchozím bombardováním. Oproti tomu útočníci přesně věděli, kam mají postupovat. První výsledky byly ohromující.

Již 5. června prorazila ruská 8. armáda generála Alexeje Kaledina obranu rakousko-uherské 4. armády. Fronta se začala rozpadat. Ruské jednotky postupovaly vpřed tempem, které bylo na zákopovou válku téměř neuvěřitelné. Během několika dní pronikly desítky kilometrů do týlu protivníka. Hlavním symbolem úspěchu se stalo město Luck. Rakousko-uherské jednotky zde utrpěly zdrcující porážku. Celé útvary se rozpadaly, spojení mezi štáby se hroutilo a tisíce vojáků se raději vzdávaly. Mnozí důstojníci později vzpomínali, že největším nepřítelem nebyli Rusové, ale panika šířící se mezi ustupujícími jednotkami.

Situace byla natolik vážná, že náčelník rakousko-uherského generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf zpočátku ani nedokázal pochopit rozsah katastrofy. Ještě několik týdnů předtím plánoval rozhodující úder proti Itálii. Nyní sledoval, jak se jeho armády na východě rozpadají pod ruskými útoky.

Nejhorší zprávy přicházely ze sektoru rakouské 4. armády arcivévody Josefa Ferdinanda. Velení ztratilo kontrolu nad situací. Rozkazy si protiřečily, některé jednotky ustupovaly bez povolení, jiné nevěděly, kde se nacházejí sousední útvary. Když byl vydán rozkaz k ústupu, bylo již pozdě. Fronta se měnila v chaos a během několika dnů padly do ruského zajetí desetitisíce vojáků.

Na jižním úseku fronty utrpěla podobnou katastrofu také rakouská 7. armáda. Mezi Dněstrem a Karpaty byla její obrana roztržena na dvě části. Jen během prvních týdnů bojů přišla o zhruba sto tisíc mužů, většinou zajatých, v některých sektorech se vzdávaly celé jednotky.

Během několika týdnů se rakousko-uherská armáda ocitla na pokraji zhroucení. Přesto však Brusilov nedokázal dosáhnout rozhodujícího vítězství. Právě ve chvíli, kdy se zdálo, že má cestu k dalšímu postupu otevřenou, se začaly objevovat první problémy. Generál počítal s tím, že po průlomu nastoupí jezdectvo a pronikne hluboko do nepřátelského týlu. Tím by zabránilo protivníkovi vytvořit novou obrannou linii, to se však nestalo.

Ruská jízda sice pronikla do dobytého prostoru, ale nedokázala využít vzniklé příležitosti. Místo rychlého postupu směrem ke Kovelu zůstávala v okolí Lucku a cenný čas ubíhal. Rakousko-uherští i němečtí velitelé mezitím horečně budovali nové obranné pozice. Ještě větším problémem však byla nečinnost ostatních ruských front.

Brusilov měl původně podporovat hlavní útok generála Everta na severu. Jenže Evert opakovaně žádal o odklad a svou ofenzívu stále odkládal. Zatímco se Brusilovovy armády probíjely vpřed a krvácely v bojích, očekávaná podpora nepřicházela. Nepřítel tak získal čas na konsolidaci.

Němci začali přesouvat posily z jiných úseků fronty a společně s Rakousko-Uherskem postupně stabilizovali situaci. V polovině června už bylo jasné, že rychlé zhroucení Centrálních mocností nenastane. Brusilov přesto pokračoval v útocích i během léta. Jeho vojáci dobyli Černovice, obsadili většinu Bukoviny a zatlačili protivníka až ke karpatským průsmykům. Nové útoky následovaly v červenci, srpnu i září. Každý další kilometr však stál stále více životů.

Přesto zůstával výsledek mimořádný. Rakousko-Uhersko utrpělo nejhorší porážku své vojenské historie. Jen díky rychlé německé pomoci se podařilo zabránit úplnému zhroucení habsburské armády. V létě 1916 se nakrátko zdálo, že Rusko konečně našlo cestu k vítězství, ve skutečnosti však nedokázalo využít v kritickou chvíli své vítězství. Navíc už muselo platit cenu, kterou si jeho hospodářství, armáda ani společnost nemohly dovolit.

Brusilovova ofenzíva patřila mezi největší vojenské úspěchy celé první světové války. Během několika měsíců bojů postoupily ruské armády až o 150 kilometrů, obsadily rozsáhlá území Haliče a Bukoviny a zasadily Rakousku-Uhersku ránu, z níž se již nikdy plně nevzpamatovalo. Habsburská monarchie přišla podle různých odhadů až o milion mužů, z toho stovky tisíc padly do zajetí. Rakousko-uherská armáda přežila pouze díky rychlé pomoci Německa, které muselo na východ přesunout desítky divizí a převzít stále větší část odpovědnosti za obranu svého spojence.

Právě proto bývá Brusilovova ofenzíva označována za největší vítězství Dohody během celé války. Donutila Němce oslabit jiné fronty, přinesla úlevu Francouzům u Verdunu a přispěla k rozhodnutí Rumunska vstoupit do války na straně Dohody. Na vrcholu úspěchu se zdálo, že Rusko konečně našlo způsob, jak prolomit patovou situaci zákopové války. Cena za toto vítězství však byla obrovská.

Také ruská armáda utrpěla strašlivé ztráty. Odhady se liší, ale během ofenzívy padlo, bylo zraněno nebo zajato přibližně půl milionu až jeden milion ruských vojáků. Mnozí z nich patřili mezi nejzkušenější příslušníky armády, které nebylo možné jednoduše nahradit. Každý další útok navíc vyžadoval nové a nové posily, zatímco zásoby zbraní, munice i výstroje mizely závratným tempem.

Ruské hospodářství se dostávalo pod stále větší tlak. Železnice nestíhaly přepravovat vojáky ani zásoby, v zázemí rostly ceny potravin a průmysl pracoval na hranici svých možností. Zatímco armáda na frontě slavila vítězství, v týlu sílila únava z války a nespokojenost s fungováním státu.

Brusilovova ofenzíva navíc nedokázala dosáhnout svého nejdůležitějšího cíle – rozhodnout válku na východě. Německé posily zastavily ruský postup a na podzim 1916 boje postupně utichly. Fronta se znovu proměnila v krvavou patovou linii. Rusko sice zvítězilo, ale vyčerpalo přitom značnou část svých posledních rezerv.

Následující měsíce ukázaly, jak vysokou cenu za svůj úspěch zaplatilo. V armádě klesala morálka, rostl počet dezercí a mezi vojáky se šířila nedůvěra vůči velení i carskému režimu. V zemi se prohlubovala hospodářská krize, narůstaly stávky a zásobovací problémy. Když pak na jaře 1917 vypukla v Petrohradu revoluce, stál carský režim na mnohem vratších základech než před Brusilovovým útokem.

Paradox celé operace spočívá právě v tom, že představovala současně vrchol i začátek konce carského Ruska. Generál Alexej Brusilov dokázal rozdrtit rakousko-uherskou armádu a dosáhnout jednoho z největších vítězství první světové války. Nedokázal však změnit skutečnost, že Rusko vedlo válku, kterou už jeho hospodářství, společnost ani politický systém nebyly schopny dlouhodobě unést. Útok vyčerpal poslední rezervy carského Ruska a urychlil procesy, které během následujících měsíců vedly k pádu carského režimu, revoluci a rozpadu jedné z největších evropských mocností. Brusilovova ofenzíva tak vešla do dějin jako triumf, který zachránil Dohodu, zlomil Rakousko-Uhersko a zároveň předznamenal pád samotného Ruska.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://encyclopedia.1914-1918-online.net/article/brusilov-offensive/

https://www.britannica.com/event/Brusilov-Offensive

https://www.historynet.com/brusilov-offensive-russias-greatest-victory/

https://www.britishbattles.com/first-world-war/the-brusilov-offensive/

https://warfarehistorynetwork.com/article/the-brusilov-offensive-russias-great-victory/

https://www.worldwar1centennial.org/index.php/communicate/press-media/wwi-centennial-news/1174-the-brusilov-offensive.html

https://www.history.com/this-day-in-history/brusilov-offensive-begins

https://encyclopedia.1914-1918-online.net/article/eastern_front/

https://www.nam.ac.uk/explore/first-world-war-1916

https://www.iwm.org.uk/history/how-russia-helped-save-verdun-in-1916

Stone, Norman – The Eastern Front 1914–1917

Buttar, Prit – Russia's Last Gasp: The Eastern Front 1916–17