Článek
Není to tak dlouho, co celý svět sledoval sestřel amerických pilotů nad Íránem. Po několika dnech útěku byli zachráněni za dramatických okolností speciálními silami. Podobný případ se však odehrával také o třicet let dříve v Evropě, na území Balkánu.
Během něj byl 2. června 1995 sestřelen americký pilot Scott O'Grady při hlídkové misi nad Bosnou a Hercegovinou. Začalo tak drama, na jehož konci byl po šesti dnech evakuován záchrannými týmy. Ještě předtím však musel unikat před srbskými jednotkami, které ho chtěly dopadnout živého či mrtvého.
Američané na bosenském nebi
O tom, jak se americké stíhačky ocitly na bosenském nebi jsem psal minulý týden ve článku o incidentu nad Banja Lukou. Ve zkratce ovšem – po letech občanské války začalo NATO aktivněji vynucovat bezletovou zónu nad územím rozvrácené Bosny a Hercegoviny. Od původního zákazu vojenských letů se přešlo ke kompletnímu zákazu všech letů pod mandátem mise Deny Flight a po únoru 1994 již byl tento zákaz vynucován i s použitím síly.
Ztráta pěti letadel během pouhých několika minut samozřejmě vedly k větší opatrnosti při plánování vzdušných operací, nálety Srbů však nikdy zcela neustaly. Napříště se však pečlivě vyhýbaly setkání s hlídkujícími stroji, proti kterým neměly žádnou šanci. Ke svým cílům nalétávaly útočící letadla v nízké výšce tak, aby nemohla být do poslední chvíle zachycena radary. Pokud už k nim byla vyslána letadla NATO, unikali srbští piloti směrem k chorvatskému vzdušnému prostoru, ve kterém již nemělo NATO mandát k zásahu.
Údery proti pozemním cílům začaly provádět i spojenecké síly, omezily se však na pouhých několik útoků proti velícím stanovištím srbských sil. Důvodem byla snaha neeskalovat situaci, kdy se NATO spokojilo s pouhým zastavením srbských útoků proti civilním cílům a zároveň obava o příslušníky mírových sil, kteří byli v odvetě zajímáni a v některých případech drženi na místech možných úderů jako lidské štíty.
Spojenecké síly proto po opakovaných porušeních bezletové zóny rozhodly udeřit proti základnám, ze kterých letadla startovala. Bezprostřední příčinou byl srbský nálet proti bezpečné zóně OSN v okolí města Bihać na severozápadě země. V říjnu a listopadu 1994 zahájily tehdy již spojené síly Muslimů (Bosňáků) a Chorvatů útok, jehož cílem bylo vyproštění města z obklíčení srbskými silami.
Na podporu pozemních sil začalo letectvo Srbské Krajiny častěji vysílat své stroje a při jednom z náletů byly napalmovými a kazetovými bombami zasaženy také civilní cíle. Útočící stroje opět unikly do Chorvatska a přistály na základně Udbina. To vedlo k vyhlášení Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 958, která povolila operace také nad územím Chorvatska.
Díky rozšíření svého mandátu bylo NATO schopno provést nálet proti základně a na déle než měsíc ji vyřadit z provozu. Vyřazeno bylo také několik systémů protivzdušné obrany, nicméně útočící letadla NATO se úmyslně držela zpět, neničila vojenská letadla stojící na letišti a NATO s předstihem varovalo personál letiště o blížícím se úderu, aby tak omezilo ztráty. Nicméně i tak se jednalo o eskalaci, která kromě poničení základny vedla ke smrti dvou srbských vojáků a zranění několika dalších.
Letecké síly se musely v čím dál rostoucí míře potýkat také s pozemní protivzdušnou obranou. Srbové toužili po odvetě za opakované nálety a podařilo se jim několikrát zasáhnout či přímo sestřelit některé z koaličních letadel. Museli však postupovat opatrně – díky vzdušné převaze koalice hrozilo zničení, pokud by nechávali své radary aktivní příliš dlouho nebo zůstávali delší čas na jedné pozici.
Z operací nad Bosnou a Hercegovinou se tak stávala určitá hra na kočku a myš. Patrolující letadla byla opakovaně zaměřována radary a občas proti nim byly odpáleny střely z mobilních odpalovacích stanovišť či střely odpalované z ramene. Zároveň se však NATO snažilo potlačovat srbskou protivzdušnou obranu. Vzhledem k předchozím ztrátám měly obě strany nevyrovnané účty a obzvláště pro Srby byl každý úspěšný zásah velkým morálním povzbuzením.
Tři prsty smrti proti F-16
Z předchozích řádků je jasné, že ve vzduchu bylo srbské letectvo lovnou zvěří. Schopnosti pozemní protivzdušné obrany však nebylo radno podceňovat. Nemalou zásluhu na tom měl samohybný protiletadlový raketový komplet krátkého dosahu 2K12 Kub, v kódu NATO označovaný jako SA-6 „Gainful,“ v našem prostředí pro svůj typický vzhled přezdívaný „tři prsty smrti.“
Vývoj tohoto systému začal v Sovětském svazu na konci 50. let a do služby byl zařazen od roku 1967. První, kdo se s ním setkal v boji, bylo izraelské letectvo během jomkipurské války. Kuby dokázaly vytvořit ochranný deštník nad postupující egyptskou a syrskou armádou a izraelské letectvo zvyklé bojovat v prostředí vzdušné nadvlády utrpělo v počátečních fázích války těžké ztráty.
Po tomto úvodu se systém objevil ještě v mnoha dalších konfliktech po celém světě. Logicky to bylo v zemích přátelských k Sovětskému svazu. Jejich nasazení už v budoucnu nemělo být natolik úspěšné a později začaly být Kuby nahrazovány modernějšími systémy. V posledních letech však systém zažívá určitý návrat v souvislosti s válkou na Ukrajině, kdy ho nasazují obě válčící strany, aby tak vykryly ztráty modernějších prostředků.
2K12 Kub SAM s srbských službách
V polovině 90. let už měl tedy systém nejlepší léta za sebou. Nicméně pořád dokázal odvést kus práce, obzvláště pokud se jeho operátoři dokázali dobře na svou misi připravit.
Jejich cílem se 2. června 1995 stala dvojice amerických stíhaček General Dynamics F-16 Fighting Falcon hlídkujících ve vzdušném prostoru nad severozápadní Bosnou a Hercegovinou. Jejich piloti se neměli stát součástí bojové akce poprvé. V předchozím roce to byl právě kapitán Robert Gordon „Wilbur“ Wright s volacím znakem Basher 51 (vyslovováno jako Five-One) a jeho wingman kapitán Scott Francis O'Grady, volací znak Basher 52 (Five-Two), kteří se účastnili první bojové mise v historii NATO nad Banja Lukou. Zatímco první jmenovaný si toho dne připsal tři sestřely, O'Grady měl smůlu, jeho raketa sice zasáhla srbský stroj, ale nedokázala ho vážněji poškodit a sestřel pak dokonala až jiná dvojice amerických pilotů.
Sestřelený pilot Scott F. O'Grady
Také tentokrát měl být O'Grady ten smolnější z dvojice. Srbská protivzdušná baterie poblíž města Mrkonjić Grad připravovala past na prolétající stíhačky. Jednalo se o rutinní let, a proto mohli Srbové odhadnout trasu prolétajících strojů. Do karet jim hrálo také počasí, panovala oblačnost, která snížila šance pilotů reagovat. Přesto však museli Srbové pečlivě dbát na utajení.
Proti nim totiž stály stroje AWACS hlídkující ve vzdušném prostoru okolních států, průzkumná letadla U-2 a samozřejmě roli hrály také americké satelity. Hlídkující piloti proto mohli opakované ozáření nepřátelským radarem ignorovat, jejich „elektronické oči“ v podobě spojeneckých prostředků je dokázaly zpravidla informovat včas, pokud se jednalo o skutečnou hrozbu. Tentokrát je však ukolébaly k falešnému pocitu bezpečí – piloti byli několikrát zachyceni radarem, ale pokaždé byli informováni, že jde o planý poplach a pokračovali v letu.
Tentokrát však šlo o skutečné nebezpečí. Obsluha Kubu čekala do chvíle, než dvojice prolétala nad jejich pozicemi, aby měla co nejméně času na reakci. Při průletu aktivovala obsluha radar a v rychlosti zaměřila oba stroje. Jak O'Grady popisoval, tři minuty po třetí hodině se rozzářil jeho systém varování před zaměřením radarem. To už však podle jeho vlastních slov byly ve vzduchu dvě střely a jen několik sekund od jeho letadla. V nízké oblačnosti je tak ani neviděl a měl minimální čas na reakci.
O'Grady okamžitě začal očima pročesávat oblohu a hledat bílou kouřovou stopu rakety. Kvůli převládající oblačnosti však neměl šanci ji spatřit. Vzápětí se mu ve sluchátkách ozvalo další varování – blížila se k němu ne jedna, ale dvě naváděné střely. Pilot stihl reagovat na signál palubního počítače „counter, counter“ čili povel k vypuštění klamných cílů, čímž dokázal v poslední chvíli odklonit přilétající střelu, která prolétla neškodně mezi oběma stroji. Druhá střela si už však našla svůj cíl a zasáhla zespodu O'Gradyho stroj.
Jeho parťák Wright se ho snažil varovat před nebezpečím, jak však zasažený pilot vypověděl, vše se odehrálo příliš rychle. Po zásahu palivových nádrží se stíhačka rozlomila a kokpit s pilotem stále uvnitř se řítil k zemi. O'Grady dokázal přemoci přetížení a katapultovat se. Kvůli rychlému průběhu událostí a mrakům nedokázal Wright základně potvrdit otevření padáku. Urychleně opustil nebezpečný prostor, zatímco O'Grady se pomalu snášel k zemi. Jeho padák mu zachránil život, zároveň však z něj udělal snadný cíl – kombinace oranžové a bílé jej odhalila všem pozorovatelům na zemi a 25 minut před dopadem na zem dala dost času všem pronásledovatelům připravit se na hon na sestřeleného pilota.
6 dní na útěku
Ačkoliv byl popálený na obličeji a krku, okamžitě po dopadu popadl své vybavení pro přežití a co nejrychleji zmizel v blízkém lese. O'Grady se pohyboval výhradně v noci a přes den se snažil zůstat neviditelný. Srbské jednotky pročesávaly okolí místa dopadu a několikrát se dostaly nebezpečně blízko. Během prvních dvou dnů nad oblastí létal vrtulník tak nízko, že pilot později tvrdil, že dokázal rozeznat obličeje jeho posádky. V okolí se navíc pohybovali vojáci, kteří stříleli na vše, co považovali za podezřelé.
Přežití se rychle změnilo v boj s počasím, hladem a vyčerpáním. Nouzové zásoby vody vydržely jen několik dnů. Když došly, byl odkázán na dešťovou vodu. Déšť mu sice pomáhal zahnat žízeň, současně však znamenal další problém. Oblečení i výstroj byly neustále mokré a po několika dnech strávených v promočeném terénu se začaly dostavovat zdravotní potíže. Dlouhodobý pobyt ve studené vodě a mokrých botách vedl ke vzniku zákopové nohy. K jídlu měl jen to, co našel v okolí. Později vzpomínal, že jedl rostliny, mravence a další hmyz.
Přesto neztrácel naději, že se dostane domů. Nešlo ani tak o nějaké hrdinské odhodlání jako spíše o přesvědčení, že pokud vydrží dostatečně dlouho, někdo ho nakonec najde. Zároveň však věděl, že každé použití vysílačky představuje riziko. Radiový signál mohl zachytit nejen NATO, ale také nepřítel. Proto se řídil postupy, které ho americké letectvo naučilo. Vysílal jen krátce, nepravidelně a šetřil baterii nouzového rádia.
Právě díky těmto krátkým vysíláním začaly alianční letouny zachycovat slabé a přerušované signály. Nebylo však jisté, zda skutečně pocházejí od sestřeleného pilota. Situaci navíc zkomplikovalo nečekané prohlášení náčelníka štábu amerického letectva generála Ronalda Foglemana. Ten během veřejného vystoupení před novináři zmínil, že záchranáři zachytili „občasné“ nouzové přenosy z oblasti, kde měl O'Grady zmizet.
Na první pohled šlo o nevinnou poznámku, mohla však mít vážné následky. Pokud by se informace dostala k bosenskosrbským jednotkám, získaly by potvrzení, že hledaný pilot je stále naživu. Někteří představitelé NATO později připustili, že je Foglemanovo vyjádření nepříjemně zaskočilo. Srbové do té doby mohli pouze předpokládat, že O'Grady přežil. Nyní se to mohli dozvědět i z médií.
Záchrana pod palbou
Šestý den byl O'Grady na hranici svých sil. Měl za sebou téměř týden strávený v nepřátelském týlu, většinu času promoklý, hladový a nevyspalý. Zásoby dávno došly, baterie nouzové vysílačky se blížila vybití a každé další vysílání mohlo být jeho poslední. Konečně se na něj však usmálo štěstí.
Krátce po půlnoci z 7. na 8. června zachytil jeho nouzové volání jeden z amerických pilotů operujících nad Bosnou. O'Grady se identifikoval volacím znakem Basher 52 a odpovědi, které poskytl na ověřovací otázky, přesvědčily velení, že se skutečně jedná o hledaného pilota. Po šesti dnech nejistoty bylo konečně jasné, že je naživu. Okamžitě po předání informace na velitelství se rozjela hektická činnost.
Z americké výsadkové lodi v Jaderském moři odstartovaly před pátou hodinou ráno záchranné vrtulníky námořní pěchoty. Celou operaci kryla rozsáhlá letecká sestava. Ve vzduchu byly stíhačky, bitevníky, letouny elektronického boje, tankovací stroje, bitevní vrtulníky i další prostředky připravené zasáhnout, pokud by se Srbové pokusili záchranu překazit. Kvůli jedinému pilotovi byly do pohotovosti uvedeny desítky letadel a desítky příslušníků námořní pěchoty. Stále totiž nebylo jisté, zda se nejedná o past nebo zda bude oblast vyzvednutí bezpečná.
Vrtulníky letěly více než sto kilometrů hluboko do území ovládaného nepřítelem. Pokud by Srbové jejich přílet odhalili včas, mohli se záchranáři ocitnout pod soustředěnou palbou nebo se stát cílem protivzdušné obrany. Po půl sedmé ráno dorazila dvojice vrtulníků CH-53 Sea Stallion na místo vysílání a jejich piloti spatřili žlutý dým označující pozici sestřeleného pilota.
Jakmile se vrtulníky dotkly země, vyrazili mariňáci ven. Celá akce byla nacvičena do posledního detailu. Muži vytvořili zabezpečený perimetr a začali hledat pilota. Ten se po několika okamžicích vynořil z lesa a rozběhl se směrem k přistávací zóně. V ruce držel svou pistoli pro případ, že by se v okolí objevil nepřítel.
O'Grady doslova naskočil na palubu vrtulníku. Mariňáci rychle zkontrolovali, zda jsou všichni na svých místech, provedli přepočet mužů a okamžitě vyrazily pryč. Pobyt na zemi trval jen necelých sedm minut a záchranné vrtulníky okamžitě vyrazily zpět k Jaderskému moři. Nebezpečí však ještě zdaleka nepominulo.
Bosenskosrbské síly byly tou dobou v pohotovosti a na evakuační stroje zahájily palbu. Vrtulníky se opakovaně dostávaly do palby lehkých pěchotních zbraní a několikrát také pod palbu naváděných střel MANPAD. Posádky vrtulníků proto prováděly úhybné manévry a vypouštěly klamné cíle, zatímco doprovodné letouny kryly prostor okolo nich. Několik střel proniklo až do kabiny strojů, došlo však pouze k lehkému poškození přístrojů a nikdo nebyl zraněn. Přibližně 30 minut od vyzvednutí pilota byly Sea Stalliony nad mořem a během chvíle přistály bez dalších incidentů.
Hrdina, kterého Amerika potřebovala
O'Grady se po návratu nestal jen zachráněným pilotem. Prakticky přes noc se proměnil v mediální hvězdu a symbol úspěchu amerických ozbrojených sil. Jeho příběh se objevil na titulních stránkách novin, v televizních reportážích i na veřejných vystoupeních. Následovala setkání s americkým prezidentem v Bílém domě a vyznamenání v podobě Bronzové hvězdy a Purpurového srdce a z dosud neznámého kapitána se stal jeden z nejslavnějších amerických vojáků 90. let.
Popularita jeho příběhu navíc přišla ve vhodnou dobu. Americká veřejnost měla jen omezenou představu o složité válce v Bosně a NATO čelilo otázkám, proč se do konfliktu vůbec angažuje. Příběh pilota, který přežil sestřelení, šest dní se skrýval na nepřátelském území, a nakonec byl dramaticky zachráněn, nabízel mnohem srozumitelnější a pozitivnější vyprávění než nekonečné politické spory nebo komplikované rozbory situace na Balkáně.
Události následujících měsíců ukázaly, že navzdory technologické převaze NATO zůstávaly bosenskosrbské síly nebezpečným protivníkem. Jen o dva měsíce později, 11. srpna 1995, sestřelily ve stejné oblasti americký bezpilotní letoun RQ-1 Predator. Tentokrát se jim dokonce podařilo získat trosky stroje, které později předaly Rusku k technickému rozboru.
Část trupu sestřelené F-16 v moskevském muzeu letectví
Trpělivost aliance se však rychle chýlila ke konci. Koncem srpna zahájilo NATO operaci Deliberate Force, rozsáhlou leteckou kampaň proti pozicím bosenských Srbů. Nálety trvaly několik týdnů a významně přispěly k ukončení války, která si během tří a půl roku vyžádala více než sto tisíc obětí.
Samotný O'Grady se po návratu vrátil k létání a později své zážitky popsal v několika knihách. Jeho příběh nakonec zaujal i Hollywood. V roce 2001 vznikl film Za nepřátelskou linií (Behind Enemy Lines) s Owenem Wilsonem a Genem Hackmanem v hlavních rolích. Přestože se skutečnými událostmi zachází opravdu jen velmi volně, milionům diváků připomněl příběh amerického pilota, který strávil šest dní ukrytý na nepřátelském území a čekal, zda se pro něj někdo vrátí.
Srbům se podařilo sestřelit moderní stíhačku NATO a několik dní pátrali po jejím pilotovi. Přesto jim nakonec unikl. Ne díky zázračné náhodě, ale díky kombinaci výcviku, disciplíny, trochy štěstí a záchranné operace, která patřila k nejodvážnějším akcím NATO během války v Bosně.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
Knihy:
Scott O'Grady, Michael French – Basher Five-Two: The True Story of F-16 Fighter Pilot Captain Scott O'Grady
