Incident nad Banja Lukou 1994: V prvním bojovém střetu v historii NATO zničily F-16 srbskou letku

Psal se únor 1994 a svět už tři roky přihlížel nejkrvavějšímu konfliktu na území Evropy od roku 1945. Ještě nedávno svazové republiky Jugoslávie, nyní nepřátele na život a na smrt, bojovaly o sporné území. A zatímco velmoci, NATO a OSN vyzývaly k zastavení bojů a vyhlašovaly embarga a bezletové zóny, na situaci na zemi to nemělo žádný vliv.

Bojující strany si totiž ze zákazů nic nedělaly a NATO sice nad územím Bosny hlídkovalo, ale bezletovou zónu v praxi nevynucovalo. To se však náhle změnilo poslední únorový den. Tehdy opět Srbové prováděli další vzdušný úder, tentokrát však hlídkující stíhači NATO dostali rozkaz k ostré palbě. Výsledkem byla první bojová akce stíhaček NATO v historii a téměř úplná likvidace srbské bombardovací letky.

Od počátku 90. let 20. století bylo jasné, že další bratrské soužití jihoslovanských národů nebude možné. Mocenské vakuum po smrti osvoboditele, ale také diktátora Josipa Tita umožnilo vyrůst nacionalistickým vůdcům v jednotlivých svazových republikách. Staré spory začaly opět vyplouvat na povrch a záhy začaly jednotlivé země vyhlašovat nezávislost.

To se však nelíbilo nejen ústřední vládě v Bělehradu, ale také dalším nově vznikajícím státům. Ty si nezřídka nárokovaly území, na které měly údajně historicky právo či na kterém žily významné národnostní menšiny. Jako už mnohokrát předtím měly o podobě hranic rozhodnout zbraně. Nejinak tomu bylo na území Bosny a Hercegoviny.

Na jejím území se do vražedné občanské války pustily hned tři národy – Srbové, Chorvati a Bosňáci. Boje doprovázelo to nejbrutálnější násilí proti civilistům a válečným zajatcům a na území Evropy se vrátily koncentrační tábory, etnické čistky a genocida. Svět této hrůze z počátku pouze přihlížel. Snahy o zastavení bojů se míjely účinkem a nezřídka byly dokonce kontraproduktivní.

Příkladem může být Rezoluce 713 Rady bezpečnosti OSN stanovující zbrojní embargo pro celou rozpadající se Jugoslávii. V praxi to však zvýhodňovalo srbské síly, které mohly převzít značnou část výzbroje bývalé Jugoslávské lidové armády a disponovaly tak tanky, dělostřelectvem i letectvem, zatímco bosenská armáda vznikající prakticky od nuly v prvních měsících často bojovala jen s lehkými zbraněmi, improvizovanou výstrojí a nedostatkem munice.

Ve skutečnosti embargo nikdy úplně nezastavilo pašování zbraní. Do Bosny proudily zbraně tajnými cestami a část západních států nad tím postupně začala tiše přivírat oči. Nicméně to jen podtrhovalo nezájem či neschopnost situaci na místě skutečně řešit.

V říjnu 1992 vstoupila v platnost Rezoluce 781 zakazující neohlášené vojenské lety v bosenském vzdušném prostoru. Následně zahájilo NATO operaci Sky Monitor – dohled nad narušováním bezletové zóny. Proti narušitelům však žádným způsobem vojensky nezasahovalo. Jen do dubna následující roku operace zaznamenala více než 500 narušení vzdušného prostoru. Ta se však nikdy nesetkala s reakcí.

Rostoucí tlak z důvodu neschopnosti situaci řešit vedl k další rezoluci s číslem 816. Ta nově zakazovala veškeré lety nad územím, pokud nebyly předtím schváleny koordinačním centrem OSN v Záhřebu. V souvislosti s touto rezolucí došlo 12. dubna 1993 k zahájení nové operace NATO nad Bosnou. Ta dostala oficiální jméno Deny Flight.

Jenomže jako už mnohokrát předtím, zpočátku se zase nic nedělo, a tak si narušitelé z celé situace nedělali velkou hlavu. Omezil se sice průlet letadel, ale piloti vrtulníků běžně zákaz porušovali. V případě příletu stíhaček NATO došlo k uplatnění pravidla „land or exit“ (přistaň nebo opusť), pilotům tak stačilo přistát, počkat na odlet patrolujících strojů a opět pokračovat v cestě.

Navíc piloti NATO museli nechat schválit případný útok ve velitelském řetězci napříč NATO i OSN a než takové svolení přišlo, byl narušitel zpravidla v bezpečné vzdálenosti. Své štěstí nakonec zkusila také letka srbských útočných letounů. Tentokrát však měli zjistit, že chodili s pomyslným džbánem pro vodu příliš dlouho.

Než přejdeme k popisu dění onoho únorového dne, je na místě si představit stroje, které se bojů účastnily. Šlo o střet dvou naprosto odlišných váhových kategorií – stíhaček v té době největšího a nejmodernějšího letectva planety proti zastarávajícím strojů z arzenálů již neexistující země.

Na srbské straně toho dne operovala šestice lehkých útočných letounů Soko J-21 Jastreb (Jestřáb). Projekt vznikl v polovině 60. let jako náhrada zastarávajících amerických stíhacích bombardérů Republic F-84 Thunderjet. Stroje byly poháněny licenčním proudovým motorem Rolls-Royce Viper Mk531, který strojům umožňoval cestovní rychlost 740 km/h a maximální rychlost 820 km/h. Výhodou letounu byla jeho relativní jednoduchost, nenáročnost na údržbu a schopnost přistávat i startovat z improvizovaných přistávacích ploch.

Ve své výzbroji měl tři půlpalcové kulomety Browning umístěné v nose letadla a dále byl schopný nést až 800 kg další výzbroje – bomb, raket či přídavných palivových nádrží. Do služby u jugoslávského letectva vstoupil v roce 1968. Letadlo mělo také relativně jednoduchou avioniku – piloti při bombardování stále používali optické zaměřovače a strojům chyběl systém detekce zaměření radarem či laserovým paprskem. V 90. letech už byl zastaralý, ale v prostředí balkánských válek, kde Chorvatům i Bosňákům chyběla efektivní protivzdušná obrana dokázal ještě účinně zasahovat své cíle. Díky těmto vlastnostem byl i v pozdějších letech po válce nasazován v některých afrických konfliktech. Letadlo měly používat obě znesvářené strany libyjské občanské války, ve své výzbroji ho měly také letecké síly Demokratické republiky Kongo a Zambie.

Poslední únorový den roku 1994 však proti srbským Jestřábům nestál protivník bez účinné protivzdušné obrany, právě naopak. V bosenském vzdušném prostoru totiž hlídkovala dvojice General Dynamics F-16 Fighting Falcon. Tento nadzvukový víceúčelový stíhací letoun poprvé vzlétl roku 1974 a stal se v současnosti nejrozšířenějším vojenským letounem s pevným křídlem. F-16 stal základním pilířem amerického taktického letectva, kde nahradil především stroje F-105 Thunderchief, A-7 Corsair II a F-4 Phantom.

Na rozdíl od srbských letounů byl Falcon vyráběn s ohledem na vysokou rychlost, manévrovatelnost a schopnost vybojovat vzdušnou nadvládu. Toho dne byly ve vzduchu stroje F-16C – tedy modernizovaná a vylepšená verze původního stroje zaváděná od roku 1984 s modernějším radarem, lepší avionikou a schopností boje mimo vizuální dosah.

Pro srbskou stranu tyto skutečnosti nebyly žádné tajemství. Přesto se velitelé rozhodli pro provedení náletu. Bylo jim jasné, že v případě střetu nemají srbská letadla šanci. Sázeli však na to, že jako mnohokrát předtím se nic nestane. Jenomže tenkrát se měli mýlit – a NATO se mělo pustit do svého prvního ostrého střetu ve své historii.

V osudný den šlo do vzduchu celkem 8 strojů. Dva Soko J-22 Orao (dvoumotorový podzvukový bitevní a průzkumný letoun) a šestice J-21 Jastreb. První jmenované dvojici se podařilo úspěšně provést svou misi bez zachycení hlídkujícími letouny a pro další pokračování celé historie tak jejich osud není důležitý.

Šest pilotů Jastrebů se ke své misi začalo připravovat již o den dříve na letecké základně Udbina. Tu kontrolovala samozvaná Republika Srbská Krajina, původně však patřila jugoslávskému letectvu. Piloti na misi patřili k letectvu jak republiky Srbská Krajina (tedy neuznaného státu na území Chorvatska) tak k letectvu Republiky srbské (té na území Bosny a Hercegoviny) a všichni se na misi přihlásili dobrovolně. Do pilotní kabiny toho dne usedli kapitáni Zlatko Mikerević, Zvezdan Pešić, Zlatan Crnalić, Ranko Vukmirović, Goran Zarić a major Studen Uroš.

Zmíněná dvojice J-22 Orao bombardovala zbrojovku „Slavko Rodić „ve městě Bugojno, zatímco šestice J-21 Jastreb měla za cíl zbrojní továrnu s krajně ironickým jménem Bratstvo (Bratrství) u města Novy Travnik.

Okolo 6 ráno odstartovaly srbské stroje ke svým cílům východním směrem. Aby se vyhnuli zachycení radary NATO, letěli v hornaté krajině v nízké výšce. V 6:21 je zachytil britský letoun AWACS hlídkující nad Maďarskem. Ten začal vůči přilétajícím srbským strojům vysílat varování, aby se obrátily a vrátily zpět nebo budou napadeny. Když po opakované výzvě pokračovala srbská letka ke svému cíli, kontaktoval britský letoun v 6:35 dvojici amerických F-16 hlídkujících nad městem Mostar, přibližně 150 kilometrů od Noveho Travniku.

Piloti kapitán Robert G. Wright a jeho dvojka kapitán Scott O'Grady odpověděli na britskou žádost pozitivně, ačkoliv už jejich stroje měly jen velmi málo paliva. Otočili své stroje vůči přilétajícím Srbům. Znovu zopakovali předchozí varování, ale ani tentokrát se nedočkali odezvy. Podle pozdější výpovědi jednoho ze srbských pilotů ani na tuto výzvu reagovat nemohli, protože jejich stroje nebyly schopny zachytit americkou frekvenci.

Když Srbové nereagovali a začali nabírat výšku pro provedení úderu, pokusili se je ještě naposledy Američané zastavit demonstrací síly (show of force) a to těsným průletem okolo srbské formace. Přesto však bombardéry pokračovaly v útoku a úspěšně zasáhly zbrojovku několika 250kilogramovými bombami. Vzápětí opět klesly do výšky přibližně 1500 metrů a vydaly se zpět na domovskou základnu. Američané ohlásili srbský útok a otevřené porušení bezletové zóny. Obratem obdrželi povolení k palbě.

Americké stroje začaly pronásledovat unikající Jastreby, které pokračovaly ve formaci zpět. V 6:42 přišel první americký úder. Vedoucí dvojice kapitán Wright zaútočil jako první. Odpálil radarem naváděnou AIM-120 AMRAAM, která zasáhla stroj, v jehož kabině seděl kapitán Pešić. Ten kvůli absenci systému varování možná do poslední chvíli nevěděl, co se děje. Pešić okamžitě ztratil nad strojem kontrolu, nestihl se katapultovat a zemřel tak jen nedaleko místa útoku.

Zbylá pětice se rozdělila na tři části a začala každá prchat pryč po vlastní trase. Kapitán Zlatan Crnalić zůstal po sestřelu prvního stroje sám a pokoušel se letem v nízké výšce a manévrováním nad terénem uniknout pronásledovatelům. Americkým strojům však neměl šanci uletět. Wright se připravil k útoku, zaměřil jeho stroj a odpálil proti němu střelu AIM-9 Sidewinder s infračerveným naváděním. Crnalić letěl v minimální výšce, jeho štěstí bylo, že ačkoliv se mu nepodařilo střelu setřást, při průletu narazila do elektrického vedení.

Výbuch poškodil jeho stroj, byl však i nadále schopen letu. Ohlásil svou situaci, ale výbuch zničil také jeho vysílačku. Byl tak sám, zranitelný a bez šance uniknout. Každou chvíli očekával další, finální útok. Spatřil však, že se americké stroje odpoutávají a letí pryč. Měly totiž na mušce zbývající čtveřici.

Dalším cílem jejich útoku byla prchající dvojice vedená Zlatkem Mikerevićem. I přes veškerou snahu a let v nízké výšce neměli šanci uniknout. První stroj šel k zemi po zásahu další střelou AIM-120 AMRAAM. Mikerević se pokoušel o úhybné manévry, ale podzvukový stroj neměl šanci uniknout mnohem agilnějším americkým útočníkům. Během několika okamžiků byl také zaměřen a zasažen americkou střelou. Naštěstí se dokázal katapultovat a střet přežít.

Americké stroje již v té době měly jen minimum paliva, zbýval jim čas už jen pro provedení posledního útoku před návratem na základnu. Vyrazily, proto za poslední dvojicí strojů v jejichž kabině seděli Goran Zarić a Ranko Vukmirović. Pro útok si vyměnily pozice, útočit tak měl Scott O'Grady. Jejich naděje na únik pohasly, když piloti spatřili blížící se Američany.

Srbové okamžitě opustili formaci a pokoušeli se uniknout každý sám. O'Grady se zaměřil na stroj pilotovaný Vukmirovićem. Odpálil střelu AIM-9, ta vybuchla těsně za Jastrebem, ale nezanechala na něm větší poškození. Vukmirović čekal pokračování útoku, ale Američané museli útok přerušit, aby se dokázali se zbývajícím palivem dostat na vlastní základnu.

Poslední unikající dvojce, která byla jen krátce předtím svědkem rychlého konce svých kolegů nejspíš musela cítit obrovskou úlevu. K jejich smůle jim však již byla v patách další dvojice stíhaček. V posledním zoufalém pokusu o únik se prchající dvojice pokusila vymanévrovat útočníky. Srbové letěli v minimální výšce proti horským svahům a pokusili se na poslední chvíli zvednout své stroje. Zatímco Zarić dokázal na poslední chvíli let vybrat, Vukmirović narazil do země a na místě zemřel.

Američané však nehodlali dát šanci ani Zarićovi. Kapitán Stephen L. Allen jej zasáhl dalším Sidewinderem. Srbský pilot se dokázal katapultovat, jeho stroj však byl příliš nízko pro bezpečný únik. Jeho padák se nestihl otevřít a Zarić tak zemřel ve výbuchu vlastního stroje.

Po tomto zářezu se americká dvojice vydala k poslednímu stroji – Zlatan Crnalić se v poškozeném, ale nadále letuschopném stroji pokoušel doletět zpět na základnu Udbina. Během chvíle jej však Američané dostihli. Crnalić věděl, že nemá šanci a jeho jedinou nadějí bylo katapultovat se. Začal proto nabírat výšku pro bezpečnou katapultáž. Těsně před opuštěním stroje však americký pilot srovnal rychlost se srbským strojem. Když se na něj Crnalić ohlédl, kapitán Allen mu zasalutoval a se svým wingmanem opustili bojiště.

Srb tak mohl pokračovat zpět domů, neměl však ještě vyhráno. Krátce před přistáním jeho letadlu finálně selhal motor a musel tak přistávat jako kluzák. Přesto dokázal úspěšně s poškozeným strojem bez pohonu přistát.

Výsledkem střetu byla okamžitá ztráta pěti srbských letadel a poškození šestého. Kapitán Robert G. Wright si připsal tři úspěšné zásahy. Stal se tak prvním americkým pilotem od konce korejské války, který dosáhl tří sestřelů během jednoho bojového dne. Jeden úspěch si připsal také kapitán Allen.

Z šestice pilotů Jastrebů přežila polovina. Dva piloti dokázali úspěšně opustit své stroje na padáku, jediný Crnalić dokázal se svým strojem doletět domů. Všichni přeživší byli po akci nejprve vyslýcháni kvůli možnému taktickému pochybení. Podle původního plánu operace měli útok zahájit jen tehdy, pokud nebyly ve vzduchu hlídky NATO, ovšem kvůli problémům v komunikaci nebyli schopni Srbové tuto skutečnost potvrdit, a přesto se rozhodli pro provedení operace. Později však všichni obdrželi za svou účast na misi ocenění.

Pro NATO se boj stal první ostrou bojovou misí v jeho historii a demonstroval jeho schopnost vynutit si kontrolu nad bosenským vzdušným prostorem. Zároveň však ukázal slabinu operace – stroje byly zachyceny až za určitý čas po vzletu a nebylo tak možné určit, ze které základny útočníci vzlétli. To vedlo k dalšímu tlaku na rozšíření vzdušných operací, které v budoucnu přerostly v přímé útoky proti pozemním cílům. V listopadu 1994 se tento tlak proměnil v údery proti vzletovým drahám na letišti Udbina.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, budu rád za like, sledování nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl a motivuje mě pokračovat dál.

Zdroje:

https://www.globalsecurity.org/military/ops/deny_flight.htm
https://www.natoaktual.cz/nato-bosna-banja-deny-flight-f-16-j-21-grady-f03-/na_zpravy.aspx?c=A190228_104543_na_zpravy_m00
 https://shape.nato.int/page2148121621

https://www.history.navy.mil/browse-by-topic/wars-conflicts-and-operations/bosnia-kosovo/bosnia.html

https://www.cia.gov/readingroom/docs/balkan_battlegrounds_vol1.pdf
https://www.cia.gov/readingroom/docs/balkan_battlegrounds_vol2.pdf
https://www.nato.int/cps/en/natohq/declassified_139339.htm