Článek
Přišel za velitelem jednoho z největších sovětských táborových komplexů s návrhem, který vypadal jako příkladná služba režimu. Ivan Soloněvič chtěl uspořádat sportovní slavnost vězňů. Vyžadovalo to lepší stravu pro vybrané účastníky, výstroj, služební cesty a rozhodnutí, do nichž běžný trestanec neměl co mluvit. Velitel Dmitrij Uspenskij projekt schválil. Netušil, že pod záminkou příprav poskytuje zkušenému odpůrci sovětské moci nástroje k útěku.
Bylo léto 1934 a Soloněvič si odpykával osmiletý trest za předchozí pokus opustit Sovětský svaz. Tentokrát už nechtěl riskovat improvizaci. S dospívajícím synem Jurijem zamýšlel zmizet v karelských lesích, zatímco jeho bratr Boris měl uprchnout z jiného tábora. Vše muselo proběhnout téměř současně. Kdyby se správa dozvěděla o zmizení jednoho z nich příliš brzy, ostatní by neměli šanci. Plán, který začal u pracovního stolu táborového velitele, nakonec vedl přes brody, bažiny, ozbrojené hlídky a šestnáct dní pochodu.
Pryč z ráje dělníků a rolníků
Ivan Soloněvič se narodil roku 1891 v Grodenské gubernii, v oblasti dnešního západního Běloruska, jeho otec vydával konzervativní noviny a rodina vyznávala pravoslaví a monarchistické přesvědčení. Ivan začal psát ještě jako gymnazista, později studoval práva v Petrohradě a pracoval jako novinář. Stejnou vášní jako publicistika pro něj byl sport, věnoval se atletice, vzpírání i zápasu a v roce 1914 skončil druhý na ruském mistrovství ve vzpírání. K jeho charakteristickým znakům přitom patřily silné brýle, kvůli silné krátkozrakosti nebyl ideálním adeptem na vojenskou kariéru.
Bolševickou revoluci odmítal a za občanské války spolupracoval s protibolševickým podzemím a na jihu bývalého impéria působil mezi odpůrci nové moci. V Oděse ho roku 1920 spolu s manželkou Tamarou a malým synem zatkla Čeka a po propuštění vystřídal práci rybáře, dělníka i družstevního pracovníka. Živil rodinu v zemi, s jejímž politickým uspořádáním zásadně nesouhlasil. Přesto neodešel hned a v následujícím desetiletí si v sovětském systému dokázal vybudovat překvapivě úspěšnou profesní dráhu.
Ani úspěch však neznamenal bezpečí, v Moskvě rodina žila ve stísněných podmínkách a Soloněvič při cestách viděl dopady násilné kolektivizace i každodenního strachu. Jeho bratr Boris, lékař a známý skautský organizátor, už měl za sebou zatýkání, vyhnanství a pobyt v sovětských věznicích. Ivan se nakonec rozhodl, že se ženou, synem, bratrem a dalšími blízkými odejde ilegálně do Finska. Legální vystěhování nebylo možné, ale v případě neúspěchu čekalo celou skupinu dlouhé věznění a u hranice také možnost, že je pohraničníci zastřelí.
Boris Solonevič, bratr Ivana, vězeňská fotografie
První pokus podnikli na podzim 1932, Ivan si předem prohlédl část Karélie a připravoval přechod přes lesnaté území mezi Sovětským svazem a Finskem. Přípravy však protáhly rodinné okolnosti a na konci září, kdy byli všichni konečně připraveni, už bylo počasí pro takovou cestu příliš nepříznivé a skupina se proto vrátila. Na jaře 1933 následoval další plán, který překazilo vážné onemocnění Jurije a nutná operace. Soloněvič mohl vyrazit bez syna, ale odmítl ho nechat samotného v Sovětském svazu.
Další pokus na podzim 1933 už skončil katastrofou, k přípravám se přidal Nikolaj Babenko, jenž se vydával za bývalého carského důstojníka, ve skutečnosti však spolupracoval se sovětskou politickou policií OGPU. Zatčení přišlo ještě ve vlaku, dříve než uprchlíci dorazili k pohraničním lesům a bažinám. Soloněvič, Jurij i Boris se ocitli v leningradské věznici na Špalerného ulici. Z nelegálního odchodu se v rukou vyšetřovatelů stalo rozsáhlé kontrarevoluční spiknutí doplněné obviněními ze špionáže. Dospělí muži dostali osm let pracovního tábora, Jurij tři roky.
Tamara mezitím získala možnost cesty do Německa prostřednictvím formálního sňatku s německým občanem, s Ivanem se kvůli tomu předem rozvedla, připravovaný odchod rodiny tak nakonec skončil jejím rozdělením. Manželka byla za hranicemi, muži za ostnatým drátem a jejich další setkání zůstávalo ve hvězdách. Ivanovi bylo přes čtyřicet let, jeho synovi osmnáct.
Vězeň se známostmi a velkými plány
Na začátku roku 1934 odvezli Soloněviče do táborového systému Bělomořsko-baltského kombinátu. Ten vznikl po stavbě Bělomořského kanálu, jednoho z velkých projektů stavěných s pomocí nucené práce vězňů a táborové hospodářství zahrnovalo dřevařské provozy, stavby, osady i správní střediska rozesetá na obrovském území. Vězně čekala těžká práce, nedostatek jídla, nemoci a další přesuny, o jejich osudu přitom rozhodovaly úřední příkazy, často bez ohledu na zdravotní stav nebo rodinu.
Ivan se synem prošli pracovním střediskem u Podporožja a později se dostali do tábora na trase Murmanské železnice. Boris byl od bratra oddělen, a nakonec působil jako lékař v jiném táboře. Už samotné rozdělení znamenalo vážný problém, bratři museli stanovit společný termín útěku, přestože je dělily velké vzdálenosti, zákaz komunikace a proměnlivá táborová pravidla. Změnit plán na poslední chvíli by znamenalo automaticky vystavit druhou skupinu podezření.
Stavba kanálu
Tělesná zdatnost mu otevřela dveře k privilegiím, o kterých si ostatní vězni mohli nechat zdát. Ve svých vzpomínkách popisuje, jak vyučoval sport, organizoval cvičení a podílel se na přípravě stadionu. Za tuto práci dostával lepší příděly a další odměny, se synem se také dostal k lepšímu ubytování a jídlu určenému technickému personálu. V prostředí, kde vězně vyčerpávalo dvanáct hodin fyzické práce denně, představovaly takové nevídaný luxus.
Tato výhoda nebyla natrvalo, vedení přesouvalo odborníky podle okamžitých potřeb, přičemž každý příkaz mohl zmařit týdny příprav. Na konci jara 1934 dostal Ivan nabídku, kterou nesměl otevřeně odmítnout, měl odejít do vzdálené kolonie mladistvých a organizovat tam tělovýchovu. Pro úředníky to byl logický krok, pro něj katastrofa. Vzdálil by od hranice a přišel by o kontakt se synem i možnost dokončit připravovaný útěk. Jeho nový pobyt by navíc znamenal neznámé strážce a poměry.
S odkladem mu nejprve pomohly stavební potíže na stadionu. Upozornil na závady, přesvědčil místní funkcionáře, že práci musí osobně dokončit, a získal několik dní navíc. Bylo jasné, že takové triky nevystačí až do plánovaného červencového útěku. Potřeboval důvod, proč má zůstat v původním táboře, a především autoritu silnější než rozhodnutí jednotlivých velitelů. Nápad musel být natolik lákavý, aby se za něj velitel sám postavil.
Velitel schválil plán, který mu měl přinést slávu
Soloněvič sepsal návrh velké táborové spartakiády a poslal ho na velitelství. Počítal se soutěžemi, výběrem sportovců z různých táborových oddělení, přípravou areálu a publicitou daleko za hranicemi Karélie. Velké akce měly doprovázet fotografie a filmové záběry. Z hlediska skutečné tělovýchovy vězňů šlo o podvod na veřejnosti, pro vedení tábora však mohlo jít o mimořádný propagandistický úspěch. Zprávu o projektu si brzy přečetl velitel Dmitrij Uspenskij.
Uspenskij měl za sebou službu v sovětském táborovém systému včetně nechvalně proslulých Soloveckých ostrovů. Disponoval obrovskou mocí nad vězni i podřízenými, Soloněvič ho ve vzpomínkách vykreslil jako mladého, energického a bezohledného funkcionáře, kterému záleželo na výsledcích a kariéře. Návrh spartakiády měl pro takového muže zřejmé přednosti. Zvlášť když organizaci sliboval obstarat vězeň se sportovními zkušenostmi, který už v místním vězeňském týmu prokázal své schopnosti a užitečnost.
Ještě téhož dne si velitel nechal autora předvolat. Soloněvič vstoupil do rozsáhlé kanceláře, a Uspenskij chtěl vědět, zda jsou přípravy proveditelné a zda do konce léta zbývá dost času. Probírali vybavení, organizaci i roli jednotlivých táborových oddělení. Vězeň tvrdil, že plán promyslel a za podpory správy sportovní slavnost uskuteční. Velitel mu přikázal připravit podklady k podpisu a přivolal jednoho z podřízených, aby před ním rozhodnutí potvrdil.
Uspenskij nařídil vyčlenit speciální příděly pro šedesát vybraných účastníků, zajistit jim samostatný barák, obsluhu a pracovní síly na úpravu sportovišť. Organizátor měl mít podporu táborových útvarů a přímou možnost obracet se na nejvyšší vedení. Běžné vězně stejný důstojník trestal a ztrpčoval jim život, Soloněvič nyní odcházel s pravomocemi opírajícími se o jindy bezohledného velitele.
V následujících třech dnech byly vydány příkazy platné pro celý táborový kombinát, účastníci spartakiády měli být uvolněni z běžné práce, jejich přesuny mezi odděleními pozastaveny a přípravy akce podřízeny velitelskému dohledu. Pro sportovce se plánovalo zvláštní zázemí a na nákup sportovního vybavení bylo z táborového rozpočtu vyčleněno 50 000 rublů. Pokyny k součinnosti dostaly také ozbrojená ostraha a bezpečnostní oddělení.
Uspenskij se během rozhovoru zajímal i o trest svého nového organizátora a za úspěšné provedení slavnosti mu měl přislíbit zkrácení trestu na polovinu. Na závěr se zeptal, zda něco nepotřebuje pro zlepšení vlastních životních podmínek, ale Soloněvič odmítl s vysvětlením, že nechce „zálohy před dokončením práce.“ Ve vzpomínkách poté poznamenal, že díky čerstvě získanému postavení už nepotřeboval žádat samotného Uspenského o další laskavosti.
Ivan s Jurijem si opatřili mapu, kompasy, pevnou obuv, pláště, potraviny a léky, výstroj postupně odnášeli do úkrytu za táborem, aby v den útěku nemuseli procházet branou s plnými batohy. Pod záminkou hledání sportovců Ivan navštěvoval jednotlivá táborová oddělení a prohlížel si krajinu kolem železnice, řek a cest. Zajímal se o rozmístění hlídek, průchodnost lesů i možnosti přechodu finské hranice. Přípravy spartakiády mezitím pokračovaly a úředníci sestavovali seznamy účastníků, sháněli vybavení a chystali propagaci v táborovém tisku.
Pochopitelné potíže měl Ivan se získáním střelných zbraní, při předchozích pokusech o útěk počítali s opatřením pušek a brokovnic, nyní se museli spokojit s noži. Soloněvič zvažoval, že zabije instruktora střelby, založí požár a při zmatku odnese jeho pistole. Několikrát instruktora navštívil a hledal příležitost svůj záměr provést, ale nakonec svůj plán zavrhl. Ve vzpomínkách přiznal, že nedokázal zabít muže, který mu při návštěvách nabízel čaj a přátelsky s ním rozmlouval. Na cestu se tedy s Jurijem vydali beze střelných zbraní.
Služební cesta
Útěk naplánovali na 28. července 1934, rozhodující bylo sladit odchod Ivana a Jurije s Borisem, který pracoval v táboře v Lodejném Poli, bratry dělila nejen značná vzdálenost, ale každý měl také jiné možnosti pohybu. Potřebovali zmizet ve stejný den, zatčení nebo pátrání po jednom z nich by okamžitě ohrozilo ostatní. Domluvili si proto společné datum a podrobnosti jednotlivých cest už nechali na vlastním úsudku, jakmile opustí tábory, vzájemné spojení ztratí na celé týdny.
Ivan krátce před útěkem získal potřebné cestovní příkazy, pro sebe zařídil dvoutýdenní služební cestu do Murmansku, Jurij měl na několik dní odjet do táborů Pověnce a Pinduši. Jako organizátor spartakiády takové výjezdy bez obtíží zdůvodnil, měl vyhledávat účastníky a koordinovat přípravy mezi táborovými odděleními. Služební doklady jim umožňovaly pohyb po určenou dobu a oddalovaly chvíli, kdy správa začne jejich nepřítomnost řešit. Před odjezdem zbývalo dopravit poslední věci do lesa a dostat se každý zvlášť z tábora.
Jurij vyrazil ráno, oznámil otci, že odchází za svými povinnostmi, vzal batoh a zamířil k bráně. Ivan zatím pokračoval v práci a před kolegy mluvil o plánované služební cestě. Pokoušel se držet obvyklého programu, přestože už věděl, že syn čeká v lese u připraveného úkrytu. Nový rozkaz nebo telefonát mohly jeho odchod na poslední chvíli překazit, ale nejvíc ho tížila představa, že někdo objeví Jurije samotného se zásobami.
Na cestě za táborem Ivan potkal dva ozbrojené strážné, znali ho z příprav spartakiády, a tak se s ním pustili do řeči. Jeden z nich se zeptal, proč nejede vlakem, Soloněvič odpověděl, že chce ušetřit za jízdenku. Muži mu popřáli šťastnou cestu a pokračovali dál. Ivan měl na zádech batoh a v kapse doklady potvrzující služební úkol, který už nikdy nesplní.
Poblíž úkrytu zaslechl Ivan hlasy lidí pracujících opodál, opatrně se přiblížil a našel Jurije schovaného ve křoví. Syn upozornil na neznámé muže v okolí, otec se k němu doplazil, aby je nikdo nespatřil, společně rozdělili výstroj, upravili batohy a zamířili do lesa. V oblasti kolem stanice Kivač se ještě pohybovali v dosahu táborových cest, které Ivan znal ze svých služebních pochůzek. Každým dalším kilometrem přibývaly bažiny, vodní překážky a místa, na které už jeho znalosti nestačily.
Boris měl téhož dne opustit Lodejné Pole, jako vedoucí zdravotní části chodil za nemocnými a vyřizoval služební pochůzky mimo tábor, takže se dokázal pohybovat volněji než většina vězňů. Odpoledne ho zavolali na stadion Dynama, měly se tam utkat týmy Lodejného Pole a Petrozavodsku, jenže jeden z domácích hráčů dorazil opilý. Mužstvo potřebovalo rychlou náhradu a místní funkcionář si vzpomněl na Borisovu sportovní minulost. Požádal ho, aby si oblékl dres a nastoupil, hostující tým se o jeho vězeňském postavení nic nedozvěděl.
Boris nabídku přijal. Zápas se chýlil ke konci za stavu 2:2, když domácí získali pokutový kop a k míči se postavil doktor Soloněvič a střelou rozhodl utkání 3:2. Hráči slavili vítězství, diváci odcházeli ze stadionu a Boris se připravoval na svůj skutečný úkol toho dne. Ještě před několika hodinami byl součástí týmu Dynama, nyní se měl stát vězněm na útěku a v převlečení zamířil k řece Svir.
Řeka tvořila první vážnou překážku, Boris si ponechal bílý lékařský plášť a zdravotnickou brašnu a u břehu oslovil rybáře. Vyprávěl jim, že na druhé straně leží člověk s rozdrceným hrudníkem po kopnutí koně a potřebuje okamžitě lékaře. Rybáři zavolali dva chlapce s loďkou, kteří ho ochotně převezli přes vodu. Boris po vylodění chvíli mířil k údajnému pacientovi, potom odbočil mezi stromy a zmizel.
Stovky kilometrů bažin
Ivan a Jurij zamířili na západ k finské hranici, na mapě je od ní dělilo vzdušnou čarou asi 125 kilometrů a otec původně počítal s osmidenním pochodem. Ve skutečnosti museli překonávat jezera, hluboké mokřady a řeky, jejichž tok je opakovaně odváděl od zvoleného směru. Mezi skalami ležely popadané kmeny, podmáčená půda se propadala pod nohama a každá větší vodní plocha znamenala další zacházku. S plnými batohy postupovali mnohem pomaleji, než ukazovaly výpočty nad mapou.
Hned první noc je trápila hejna komárů, hmyz pronikal pod oblečení i ochranné síťky, jimiž si zakrývali obličeje. Přes den jim mokré větve a tráva promočily šaty, v noci oba prochladli a budili se při každém šustnutí. Nejraději putovali časně ráno a večer, kdy doufali v klidnější lesy a menší riziko setkání s hlídkami. Oheň rozdělávali stranou od míst odpočinku a po jídle se přesouvali, aby jejich úkryt neprozradil kouř či zbytky popela. Když začalo být v noci příliš chladno, vyřezávali z půdy velké kusy mechu a přikrývali se jimi.
Při překračování vod si pomáhali kládami a větvemi svázanými provazy, na jednom hlubokém toku Ivan několikrát plaval mezi břehy a postupně přenášel zavazadla, aby jejich obsah zůstal suchý. Jindy dorazili k vodní ploše, kterou obcházeli dlouhé hodiny, až nakonec sáhli po stejném řešení. Sestavili malý plovák, upevnili na něj batohy a sami plavali vedle něj. Při každém přeplavání hrozilo, že proud odnese jídlo nebo kompasy, bez nichž by se v lesích těžko orientovali.
Jednoho dne přeběhli nově vybudovanou cestu, u níž zahlédli sovětské značení. Za zády se ozvalo volání, aby zastavili, neznámý muž vytáhl revolver a několikrát vystřelil. Ivan se při úprku zachytil o kořen, upadl a zase se rychle zvedl, Jurij už mizel mezi stromy. Z nedaleké obce se brzy ozval štěkot psů, oba utíkali s těžkými batohy přes vývraty a balvany. Soloněvič odhadoval, že na úprku strávili s krátkými přestávkami asi tři hodiny. Cestu jim nakonec přehradila jezera obklopená bažinatými břehy.
Na pronásledování se připravili už před odchodem z tábora, podrážky bot natírali silně páchnoucími látkami, jimiž chtěli zmást stopovací psy. V lese zaslechli štěkot z několika stran a také vzdálené výstřely, Ivan z toho usuzoval, že do pátrání bylo zapojeno více mužů, a snažil se co nejrychleji dostat dál od cesty. Před nimi se táhl pás vody a močálů, který nutil uprchlíky zpomalit. Čekání na břehu znamenalo další hodiny nejistoty a riziko odhalení, a tak se rozhodli mokřady překonat za tmy.
S plovákem a zavazadly už vstoupili do jezera, když zaslechli motor, za zákrutou se objevil člun a jeho světlomet začal projíždět pobřežní křoviny. Otec se synem vylezli zpět na břeh, posbírali náklad a přitiskli se k mokré zemi za keři. Světlo na okamžik přejelo také přes jejich úkryt. Člun naštěstí pokračoval po hladině dál a muži se znovu pustili do vody, na opačném břehu je čekaly další kilometry pochodu v promáčených šatech, těžké batohy a bolest zad a nohou. Ivan měl navíc kůži na zádech rozedřenou a popruhy při každém kroku drhly o poraněné místo.
Boris mezitím bojoval s močály na vlastní trase z Lodejného Pole. Po překročení Sviru se vydal do lesa a brzy narazil na rozlehlé rašeliniště. Zelený porost vypadal zdálky pevně, ale pod jeho nohama se prolomil a Boris se začal propadat do bahna. Rychle sundal batoh, rozložil váhu těla a po malých pohybech se dostal zpět na pevnější půdu. Vydal se proto hledat jinou cestu a nakonec objevil vyvýšený dřevěný chodník, po němž v noci překonal dlouhý úsek mokřadů.
Dřevěnou cestu používaly také ozbrojené hlídky, před jedním projíždějícím automobilem Boris seskočil do porostu a ukrytý mezi větvemi sledoval muže s puškami. Později ho zastavil místní obyvatel, kterému se představil jako zeměměřič z Olonce. Rozhovor stočil na pozemkovou reformu a získal od něj pomoc s překročením další řeky. Při jiném setkání po něm neznámý muž vystřelil z pušky, Boris se rozběhl mezi stromy a pokračoval směrem k hranici.
Chléb prozradil Finsko
Během druhého týdne pochodu měli Ivan a Jurij stále větší potíže určit svou polohu, v lesích nacházeli staré hraniční značky i vysekané průseky se stopami sovětských hlídek, ale jednotlivé údaje si odporovaly. Jednou zaslechli zvuk připomínající projíždějící vlak, mapa žádnou železnici v okolí neukazovala a po chvíli zjistili, že podobný rytmus vytváří vítr v korunách stromů. Únava, dlouhé pochody a nedostatek spánku se začínaly projevovat. Ivan proto znovu kontroloval kompas a podle něj upravoval směr cesty, i když mezi lesy a jezery často museli odbočovat.
Při průchodu opuštěnou osadou objevili prázdné dřevěné domy, tráva prorůstala podlahami, na policích zůstaly rozbité nádoby a bývalé příbytky pomalu zarůstaly. Nedaleko narazili na lidské ostatky, Soloněvič našel osm lebek a stopy po střelách, nález přisuzoval násilí provázejícím kolektivizaci a vystěhovávání obyvatelstva.
Nakonec vystoupili na hřeben, pod nímž protékala úzká řeka, Jurij spatřil u stezky kamenný hraniční sloup, a oba se vydali dolů k vodě. Ivan přeplaval na druhý břeh, zatímco mu syn postupně přehazoval svázané kusy oblečení a výstroje, jeden z balíků se přitomrozvázal a vysoké Ivanovy boty klesly ke dnu. Krátce nato zaslechli výstřely a rozhodli se pokračovat. Ivan vytáhl náhradní sportovní obuv, kterou nosil pro lehčí úseky cesty, a obul si ji místo ztracených bot.
Otec se synem se pokoušeli zjistit, zda už jsou ve Finsku, Ivan náhle zahlédl v trávě zmačkaný papírový sáček a zvedl jej. Papír byl pevný a kvalitní, uvnitř zůstalo několik drobků bílého chleba. V sovětském táboře se s podobnými výrobky setkávali zřídka, Jurij se při pohledu na sáček rozradostnil a považoval ho za první známku, že se jim útěk podařil. Otec zůstal opatrný a dál pátral po stopách, které by přechod hranice potvrdily.
U opuštěného dřevěného stavení pak objevili plechovky od kávy, kakaa a dalších potravin, opatřené švédskými nápisy. Ležely před nimi výrobky, které znali z vyprávění o životě za hranicemi Sovětského svazu, Jurij si také všiml starých bot a zatvrdlé hmoty, kterou považoval za tuk. Pokusil se ji namazat na suchý chléb, ale brzy zjistil, že se jedná o lyžařskou mast. Po mnoha dnech pochodu jim podobná příhoda poskytla důvod k smíchu, nálezy v opuštěném domě už zřetelně ukazovaly na Finsko.
Po šestnácti dnech pochodu dorazili k první obydlené usedlosti, vyčerpaní, zarostlí a s obličeji oteklými od komárů. Místní hospodář jim dal najíst a pomohl přivolat finské pohraničníky, ti je doprovodili na stanici, kde dostali kávu, další jídlo a možnost pořádně se vyspat. Ivan s Jurijem odložili promočenou výstroj a po mnoha nocích v lese si lehli do postelí. Soloněvič si ve vzpomínkách vybavil i ženu velitele stanice, která se pokoušela vydrhnout jejich očouzený cestovní hrnec.
Finská policie je pak podrobila výslechům, úředníci ověřovali jejich totožnost, způsob útěku a také možnost, že se pod jmény uprchlíků pokoušejí do země dostat sovětští agenti. Ivan a Jurij proto zůstávali pod dohledem, zatímco úřady prověřovaly jejich příběh. Jeden z vyšetřovatelů jim pomohl navázat spojení s Tamarou, která pobývala v Berlíně. Při dalším rozhovoru jim sdělil také zprávu o Borisovi, 12. srpna překročil finskou hranici poblíž Sortavaly, nyní měli potvrzeno, že do Finska dorazili všichni tři.
Ivan, Jurij a Boris se 9. září 1934 společně stěhovali do prvního bydlení, které jim pomohli zajistit ruští emigranti. V Helsinkách se procházeli ulicemi, zastavovali před výlohami a prohlíželi nabídku obchodů. Dlouho si všímali množství potravin, kaváren a obyčejného městského ruchu. Procházeli se po městě bez propustek, sami si kupovali jídlo a navštěvovali známé podle vlastního rozhodnutí.
Sovětská pomsta
Soloněvič začal své zážitky sepisovat ještě ve Finsku. První knižní vydání jeho svědectví se odehrálo v Československu a v březnu 1936 vyšlo v Praze pod názvem Rusko za mřížemi v překladu Ladislava Ptáčka, úspěch svědectví přinesl už v červenci téhož roku také druhé české vydání. Ruská verze následovala v srpnu 1936 v bulharské Sofii. Evropští čtenáři se tak seznámili s podrobným líčením sovětských pracovních táborů dříve než většina autorových krajanů, kniha popisovala každodenní život vězňů, vztahy mezi správou a odsouzenými i cestu tří příbuzných přes finskou hranici.
Soloněvič psal s ostrou ironií a neskrýval své politické přesvědčení. Byl monarchista, vytrvalý odpůrce bolševiků a zkušený novinář, jeho kniha spojovala osobní vzpomínky s útokem na sovětskou vládu. Rozhovory s veliteli a setkání s hlídkami zachytil ze své paměti.
Roku 1936 se Soloněvič přestěhoval do Bulharska, v Sofii začal vydávat noviny Hlas Ruska a vystupoval na veřejnosti jako výrazný kritik Stalina a sovětské vlády. V emigraci se dostával do ostrých sporů s dalšími ruskými exulanty. Mezi odpůrci bolševiků se šířila podezření, že rodina Soloněvičových spolupracuje se sovětskou rozvědkou, a tyto spory dále přiživovaly dezinformace šířené sovětskými bezpečnostními službami. Ivan hájil svou pověst a pokračoval ve vydávání novin.
V březnu 1938 odjel Soloněvič se synem Jurijem do Německa, kde pokračoval v novinářské a politické činnosti. Publikoval články v ruském emigrantském tisku, připravoval další knihy, prosazoval obnovení monarchie v Rusku a hledal podporu pro svržení Stalinova režimu. Jeho představy o budoucnosti Ruska se však střetávaly s Hitlerovými plány na ovládnutí východní Evropy. Soloněvič prosazoval zachování silného a samostatného ruského státu a varoval Němce před válkou se Sovětským svazem.
Po německém útoku v červnu 1941 odmítl veřejně podpořit Hitlerovo tažení, následovaly výslechy gestapa a opakovaná zatčení. V říjnu 1941 mu nacistické úřady nařídily opustit Berlín a usadit se v Pomořansku, Soloněvič si vybral oblast poblíž Tempelburgu, dnešního polského Czaplinku, kde žil pod policejním dohledem. Věnoval se psaní a pracoval na svém politickém díle o budoucím uspořádání Ruska. Konec války ho zastihl v Německu, odkud se dostal do britské okupační zóny.
Po válce pokračoval v publicistické činnosti a roku 1948 se s rodinou vystěhoval do Argentiny. V Buenos Aires založil noviny Naša strana(Naše země), jejichž první číslo vyšlo 18. září 1948. List získal čtenáře mezi ruskými emigranty v Jižní Americe, Evropě i Spojených státech. Soloněvič v něm ostře kritizoval sovětskou vládu, polemizoval s dalšími exilovými politiky a propagoval vlastní představu lidové monarchie. Začal také organizovat Ruské lidově monarchistické hnutí a připravoval rozsáhlou knihu Lidová monarchie.
Jeho pobyt v Argentině skončil po necelých dvou letech, Soloněvič se dostal do sporů s dalšími ruskými emigranty, kteří proti němu podávali udání. Konflikty vyvrcholily v létě 1950, kdy mu argentinské úřady nařídily opustit zemi. V srpnu odjel do sousedního Uruguaye a vedení novin přenechal svým spolupracovníkům. Nejprve pobýval v Montevideu, později se přestěhoval na venkov do departementu Soriano, odtud dál přispíval do argentinského listu a dokončoval Lidovou monarchii, jejíž první část vyšla roku 1951.
Poslední roky ho stále více trápily zdravotní potíže, začátkem roku 1952 se s druhou manželkou Ruth přestěhoval do přímořského letoviska Las Toscas nedaleko Montevidea. Připravoval další politické texty a plánoval cestu do Spojených států, kde mu s přistěhováním pomáhal letecký konstruktér ruského původu Igor Sikorskij. Jeho zdravotní stav se však prudce zhoršoval. Lékaři u něj zjistili rakovinu žaludku a v dubnu 1953 podstoupil operaci.
Ivan Soloněvič zemřel 24. dubna 1953 ve věku 61 let, pouhých sedm týdnů po smrti Josifa Stalina, pohřbili ho na Britském hřbitově v Montevideu. Jeho noviny pokračovaly pod vedením spolupracovníků a další politické texty vycházely posmrtně. V Sovětském svazu zůstával veden jako odsouzený odpůrce režimu až do 20. července 1989, kdy ho vojenská prokuratura Leningradského vojenského okruhu rehabilitovala.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
Ivan Soloněvič – Rusko v koncentračním táboře (úplný text)
Čechoslováci v gulagu – Před Solženicynem
Ivan Soloněvič – Útěk z Gulagu
Boris Soloněvič – Můj útěk z ráje
Novinky.cz – Originální zpráva o životě v Gulagu
Igor Stefančikov – Činnost Ivana Soloněviče v Argentině a Uruguayi
