Článek
Mnichov, 15. října 1959. V činžovním domě na adrese Kreittmayrstraße 7 se potkávají dva muži. Jeden se vrací ke svému bytu, druhý na něj čeká. Čekající muž se k příchozímu přiblíží na několik desítek centimetrů a z nenápadné zbraně ukryté ve srolovaných novinách vystříkne druhému muži do obličeje jedovatý aerosol. Napadený se nadechne kyanidu, zavrávorá a zhroutí se na schodišti. Ještě žije, ale cestou do nemocnice umírá. Sousedé ho znali jako Stefana Popela, ve skutečnosti se jmenoval Stepan Bandera a patřil k nejznámějším představitelům ukrajinského nacionalistického exilu.
Sovětské tajné služby se ho pokoušely odstranit už dříve. Bandera používal falešnou totožnost, tajil místo bydliště a často se pohyboval s ochrankou. Tentokrát přijel domů sám a muž čekající ve vchodu dostal příležitost, na kterou se připravoval celé měsíce.
Speciální zbraň byla vyrobena v Moskvě a po stisknutí spouště mechanismus rozdrtil ampule a vystříkl kyanid přímo do dýchacích cest. Smrt měla připomínat náhlé selhání srdce, u Bandery však atentátník ve stresu vypustil obě připravené dávky současně. V plicích zůstalo dost jedu, aby ho lékaři při pitvě objevili. Policie věděla, že šlo o otravu, netušila však, kdo a jak ji provedl. Vyšetřovatelé zvažovali řadu vyšetřovacích verzí, zbraň ani pachatele nenašli.
Atentátník opustil dům, zbavil se zbraně a vrátil se za železnou oponu. Sovětská tajná služba konečně dostala muže, kterého se předtím pokoušela unést nebo zabít jinými způsoby. V Moskvě na vykonavatele čekalo vyznamenání. Jmenoval se Bohdan Stašynskyj. Nebyl přitom Rus nebo přesvědčený komunista. Narodil se v ukrajinské rodině podporující Organizaci ukrajinských nacionalistů a Ukrajinskou povstaleckou armádu. Přesto pro sovětskou tajnou službu zabil dva významné představitele stejného hnutí – Lva Rebeta a Stepana Banderu.
O dva roky později se objevil v Západním Berlíně a ke všemu se přiznal. Západní zpravodajci mu zpočátku nevěřili. Jeho vyprávění o kyanidové pistoli připomínalo špionážní román a u Rebeta se do té doby ani nevědělo, že zemřel násilnou smrtí. Stašynskyj však znal místa činu, konstrukci zbraní i podrobnosti, které nemohl vědět nikdo kromě pachatele.
K útěku ho nepřivedla nabídka západních služeb. Rozhodující roli sehrála německá kadeřnice Inge Pohlová, do níž se zamiloval. Než však mohl odhalit sovětské vraždy, musela z něj Moskva nejprve vytvořit člověka schopného zabíjet.
Kluk z rodiny nenavidící Sověty
Když se Bohdan Stašynskyj 4. listopadu 1931 narodil ve vesnici Barszowice nedaleko Lvova, jeho rodiště patřilo Druhé polské republice, na svět tak přišel jako polský občan ukrajinské národnosti.
Vztah západních Ukrajinců k polskému státu byl napjatý, mnozí se nesmířili s tím, že po první světové válce nevznikla samostatná Ukrajina, zatímco Varšava se obávala separatismu ve východních oblastech země. Omezovala ukrajinské školství a spolky, podporovala polský charakter regionu a proti radikálům nasazovala policii i armádu. Při takzvané pacifikaci východní Haliče v roce 1930 dopadly represe také na vesnice a obyvatele, kteří se sabotážemi nacionalistů neměli nic společného. Meziválečné Polsko však nebylo totalitním státem, Ukrajinci měli politické strany a poslance, vycházel jejich tisk, fungovaly kulturní organizace, školy i řeckokatolická církev. Ukrajinská identita mohla veřejně existovat, přestože ji stát omezoval a vůči části menšiny postupoval tvrdě.
Tlak polských úřadů posiloval dva rozdílné směry. Umírněné strany se snažily získat větší práva v parlamentu a prostřednictvím dohod s Varšavou, radikálové však tuto cestu odmítali. Organizace ukrajinských nacionalistů, založená v roce 1929, sahala k sabotážím a atentátům proti představitelům Polska i proti Ukrajincům označeným za zrádce.
V tomto prostředí vyrůstal také Stašynskyj. Jeho rodina podporovala nacionalistické podzemí a později UPA, do jejíž činnosti se zapojily i jeho sestry. V jejich domě se nepochybovalo o právu Ukrajinců na vlastní stát ani o tom, že Varšava a Moskva představují cizí vládu.
Propaganda UPA
Během Bohdanova dětství se moc nad regionem několikrát změnila. V roce 1939 východní část Polska obsadil Sovětský svaz, o dva roky později přišli Němci a v roce 1944 se vrátila Rudá armáda. Rozdíl mezi polskou a sovětskou mocí byl obrovský. Polsko ukrajinské národní hnutí omezovalo, Sověti však nasadili konfiskace, zatýkání, deportace a likvidaci nezávislých organizací. Po návratu Rudé armády násilně zrušili řeckokatolickou církev a proti UPA vedli rozsáhlé operace.
Povstalci se ukrývali v lesích, využívali síť podzemních buněk a spoléhali na podporu části venkova. Sovětská bezpečnost odpovídala infiltrací, zatýkáním příbuzných a deportacemi celých rodin. Boje pokračovaly ještě několik let po skončení druhé světové války a pro obyvatele západní Ukrajiny nebylo možné zůstat zcela stranou.
Všechno nasvědčovalo tomu, že Stašynskyj skončí na straně odboje. Sám však chtěl studovat, stát se učitelem a opustit chudý venkov. Začal proto dojíždět do Lvova na pedagogický institut. V létě 1950 ho ve vlaku zadržela dopravní policie, protože jel bez platné jízdenky. Po výslechu ho propustila, o několik dní později však dostal příkaz znovu se dostavit na stanici a tentokrát už se nemluvilo o jízdném. Vyšetřovatelé věděli o jeho rodině, sestrách i kontaktech s podzemím a mladý student představoval cestu k lidem, mezi které se sovětská bezpečnost potřebovala dostat.
Jak si KGB vycvičila vlastního vraha
Proti Stašynskému usedli příslušníci ministerstva státní bezpečnosti MGB, předchůdce pozdější KGB. Znali jeho podíl na šíření protisovětských letáků, vybírání peněz pro povstalce i styky s lidmi napojenými na OUN. Jízda načerno byla nejspíš pouze vhodnou záminkou k zadržení a nabídce „spolupráce“.
Stašynskyj později vypověděl, že mu nabídli jednoduchou volbu: spolupráci, nebo vězení a deportaci rodiny na Sibiř. Odtajněné dokumenty ovšem ukazují méně jednoznačný obraz. Ve výslechovém protokolu hrozba deportací zaznamenána není a sovětské hodnocení tvrdilo, že s náborem souhlasil dobrovolně a s ochotou. To nevylučuje nátlak, který se do úředního zápisu dostat nemusel, Stašynskyj však také mohl později jednoduše svou počáteční ochotu zmenšovat, aby před západoněmeckým soudem vypadal jako bezmocná oběť.
Ať tomu bylo jakkoliv, 22. dubna 1950 podepsal spolupráci a dostal krycí jméno Oleh. Zpočátku měl jen poslouchat, pamatovat si jména a podávat zprávy o lidech, které znal. Pro MGB byly informace o schůzkách, spojkách a úkrytech nesmírně cenné a původ v rodině podporující UPA z něj dělal vhodného informátora. Přes příbuzné se dostával mezi členy podzemí a předával MGB informace o jejich kontaktech, úkrytech a spojkách. Bezpečnost jeho zprávy porovnávala s dalšími zdroji a sledovala, zda nehraje dvojí hru. Pomohl odhalit místní síť OUN a vydal její členy do rukou režimu.
Tím se past uzavřela. odboj by ho po odhalení považoval za zrádce, MGB proti němu mohla použít podepsaný závazek i dosavadní hlášení. Stašynskyj si původně mohl myslet, že poskytne několik informací a vrátí se ke studiu. Každý další úkol ho ale k bezpečnosti poutal pevněji. Zároveň se učil žít ve dvou světech, před rodinou vystupoval jako jeden z nich, při tajných schůzkách informoval sovětské důstojníky. Ti hodnotili jeho paměť, klid, schopnost lhát i ochotu splnit úkol, jehož výsledkem bylo zatčení nebo smrt lidí, kteří mu důvěřovali.
V roce 1951 se už přímo podílel na operacích proti ozbrojenému podzemí. Navazoval kontakty s povstalci a předával údaje potřebné k jejich likvidaci. Podle odtajněného spisu v jednom případě dokonce nabídl, že skupinu zastřelí sám. MGB ji nakonec odstranila bez něj a nechala Stašynského zdánlivě uprchnout, aby neprozradila svého agenta.
Stašynskyj se stával součástí systému a současně se naučil využívat důvěru druhých a přijímat jejich smrt jako výsledek splněného úkolu. Za dobré výsledky dostával peníze, ochranu a možnost uniknout z venkovských poměrů. Stát, kterého se dříve bál, mu nově nabízel kariéru.
Jeho nadřízení poznali, že získali schopného člověka. Byl nenápadný, mluvil ukrajinsky a polsky, rychle se učil a díky rodinnému původu nevzbuzoval podezření. V roce 1952 mu změnili krycí jméno na Taras, přesunuli ho do Kyjeva a začali připravovat pro práci v zahraničí.
Proměna v atentátníka
V Kyjevě se Stašynskyj učil sledovat vybrané osoby, pracovat s falešnými doklady, překračovat hranice, předávat zprávy a poznat, zda někdo nesleduje jeho. Součástí výcviku byla němčina, střelba, konspirace i tanec nebo společenské vystupování. Agent měl v cizí zemi působit tak obyčejně, aby si ho nikdo nezapamatoval.
Na konci roku 1954 ho přesunuli do východního Německa. Sovětská rozvědka mu vytvořila legendu německého navrátilce z Polska, která vysvětlovala jeho přízvuk i neznalost místních poměrů. Nová identita nebyla jen jménem v padělaném průkazu, musel se naučit celý smyšlený život, rodiště, školu, rodinu i zaměstnání a při každé kontrole vyprávět stejný příběh.
Rozdělený Berlín byl pro podobné operace ideální. Ve východní části se pohyboval pod ochranou KGB, zatímco ze západních sektorů mohl pod falešnými doklady pokračovat do Spolkové republiky. Berlínská zeď ještě nestála a přechod mezi oběma částmi města byl stále snadný. Agent tak mohl ráno opustit sovětskou zónu a o několik hodin později se objevit v Mnichově jako občan Západního Německa.
V roce 1957 odletěl do Mnichova jako západní Němec Siegfried Dräger a začal sledovat Lva Rebeta. Zpočátku dělal chyby, například v tramvaji si podle instrukcí nasadil tmavé brýle, brzy však zjistil, že je jediným cestujícím, který je má, a zase je sundal. Neznal názvy zastávek ani cenu jízdenky. Během dalších cest se ale zlepšil. Ubytoval se v hotelu s výhledem na sídlo ukrajinských exilových novin a zmapoval, kdy Rebet přichází, kudy odchází a kde by bylo možné se k němu přiblížit.
Lev Rebet byl právník, novinář, univerzitní profesor a významný myslitel ukrajinského exilu. Za války patřil k OUN, později se rozešel s autoritářským vedením Stepana Bandery a přidal se k umírněnějšímu proudu. Moskva ho přesto považovala za nebezpečného ideologa samostatné Ukrajiny.
Na podzim 1957 dostal Stašynskyj rozkaz ho zabít. KGB ho vybavila speciální zbraní, technik v berlínském Karlshorstu mu předvedl kovovou trubičku se skleněnou ampulí kyanidu. Po stisknutí spouště mechanismus ampuli rozdrtil a vystříkl jed jako jemný aerosol.
Zasažený člověk jed vdechl a během krátké doby zkolaboval. Smrt mohla vypadat jako srdeční příhoda, protože se neozval výstřel a na těle nezůstalo zranění. Útočník se ovšem musel přiblížit téměř na dosah ruky a sám riskoval otravu. Stašynskyj proto dostal ochranné prostředky a přesné pokyny, jak rychle opustit uzavřený prostor. Zbraň si vyzkoušel na psovi v lese. Přiblížil se ke zvířeti a vystříkl mu jed do obličeje, pes se zhroutil a uhynul. Příště měl stejný postup použít na člověku.
První vražda
Za svou první misí odletěl Stašynskyj do Mnichova 9. října 1957. Ubytoval se v hotelu Stachus a každé ráno čekal u Rebetovy kanceláře. První dva dny se cíl neobjevil a on se vracel do hotelu se zbraní stále u sebe. Třetího dne, 12. října, spatřil Rebeta vstupovat do budovy na Karlsplatz. Profesor stoupal po schodech, Stašynskyj se vydal za ním. Přiblížil se, namířil kovovou trubičku do jeho obličeje a stiskl spoušť.
Ozvalo se jen tlumené cvaknutí, Rebet vdechl jed, zavrávoral a zhroutil se. Stašynskyj se kolem něj protáhl, použil ochrannou ampuli a vyšel na ulici. Později vzpomínal, že ho překvapilo slunečné počasí a lidé pokračující v běžném životě, jako by se nic nestalo. Zbraň zahodil do řeky a přes Frankfurt se vrátil do Berlína.
Lev Rebet - první oběť atentátníka, vyfocený po uvěznění v Osvětimi
Lékař označil za příčinu smrti srdeční selhání. Pitva nebyla provedena a nikoho nenapadlo hledat pachatele. Významný představitel ukrajinského exilu zemřel uprostřed Mnichova, aniž západoněmecké úřady vůbec tušily, že šlo o politickou vraždu.
Stašynskyj oznámil nadřízeným, že vybraný „objekt“ úspěšně „pozdravil“. KGB získala důkaz, že novou zbraní lze zabít na Západě a vyvolat dojem přirozené smrti. Stašynskyj zase dokázal, že se dokáže přiblížit k neozbrojenému člověku, zabít ho a bezpečně zmizet. Příští cíl měl být ještě významnější – Stepan Bandera.
Muž, kterého chtěl Kreml za každou cenu
Banderova skutečná politická moc na konci padesátých let slábla, UPA byla na sovětském území poražena, podzemní struktury rozbity a ukrajinský exil rozdělen do několika soupeřících proudů. Jeho jméno však nadále zůstávalo symbolem ukrajinského nacionalismu.
Bandera vedl nejradikálnější větev OUN. V meziválečném Polsku organizace používala atentáty a násilí, v roce 1941 jeho stoupenci vyhlásili ve Lvově ukrajinský stát a počítali se spoluprací s nacistickým Německem. Němci samostatnou Ukrajinu odmítli a Banderu uvěznili v Sachsenhausenu. Jeho hnutí se zároveň podílelo na násilí proti Polákům, Židům i politickým soupeřům.
Pro Moskvu bylo podstatné, že nadále vystupoval proti sovětské vládě nad Ukrajinou. Jeho stoupenci působili v Evropě a Severní Americe, vydávali tisk, shromažďovali peníze a udržovali kontakty za železnou oponou. Západní rozvědky navíc využívaly ukrajinské emigranty při operacích proti SSSR. Jeho odstranění mělo exil oslabit a zároveň ukázat, že před Moskvou není v bezpečí ani člověk žijící v západní Evropě.
Bandera věděl, že mu hrozí smrt. Používal jméno falešné jméno, tajil bydliště, měnil návyky a často ho doprovázel osobní strážce. Sovětské pokusy o jeho únos nebo zabití už dříve selhaly.
Stašynskyj přijel do Mnichova pod identitou Hanse-Joachima Budeita. Sledoval ukrajinské pohřby, bohoslužby a redakce exilového tisku, dokud Banderu bezpečně nepoznal. Potom zjistil, jakým autem jezdí, kdo ho doprovází a kde bydlí. Stopy ho dovedly ke Kreittmayrstraße 7.
Několik prvních pokusů nevyšlo. Jednou nedokázal otevřít domovní dveře a část zkopírovaného klíče se ulomila v zámku, jindy se Bandera pohyboval s ochrankou nebo se neobjevil ve vhodnou chvíli. Stašynskyj se několikrát vrátil do Berlína bez výsledku. Technici KGB proto vytvořili pistoli se dvěma ampulemi, aby mohl zasáhnout strážce i hlavní cíl.
Příležitost konečně přišla 15. října 1959. Bandera se vracel domů s nákupem a bez osobního strážce. Stašynskyj ho předběhl a dostal se do domu, když Bandera vstoupil, oba muži se ocitli jen několik kroků od sebe. Stašynskyj se zeptal, zda mu nefunguje klíč, Bandera odpověděl, že je vše v pořádku, a dveře mu přidržel. Atentátník zvedl ruku se skrytou zbraní a vypustil mu do obličeje obě dávky kyanidu. Potom prošel kolem něj a vyšel na ulici. Bandera se zhroutil na schodišti a zemřel během převozu do nemocnice. Stašynskyj zahodil zbraň do kanálu a vrátil se do východního Berlína.
Dvojitá dávka ovšem zanechala v Banderových plicích zjistitelné množství kyanidu. Policie poznala, že šlo o otravu, neměla však svědka, zbraň ani pachatele, vyšetřovatelé zvažovali mimojiné i vyřizování účtů uvnitř ukrajinské emigrace. Moskva podobné spekulace podporovala a snažila se Banderovu smrt využít k prohloubení sporů mezi jeho stoupenci a soupeři.
Řád Rudého praporu, který za svou úspěšnou misi obdržel
Stašynskyj dosáhl vrcholu kariéry. Na konci roku 1959 ho povolali do Moskvy, kde mu předseda KGB Alexandr Šelepin předal Řád rudého praporu za splnění mimořádně důležitého úkolu. Nadřízení počítali s dalšími zahraničními operacemi, zkušený atentátník byl pro ně příliš cenný, než aby se mohl vrátit k obyčejnému životu. Jeho dalším cílem měl být další přední ukrajinský nacionalista Jaroslav Stecko. Vyznamenaný zabiják však měl vlastní žádost. Chtěl se oženit s německou dívkou, kterou poznal ve východním Berlíně.
Láska, kterou KGB nečekala
Inge Pohlovou poznal v dubnu 1957 v tanečním podniku. Jemu bylo pětadvacet let, jí jednadvacet. Pracovala jako kadeřnice a komunistický režim nijak nemilovala.
Stašynskyj se jí představil jako Josef Lehmann, německý navrátilec z Polska. Inge netušila, že slouží sovětské rozvědce. Jejich vztah se přitom rozvíjel souběžně s jeho vražednou kariérou. Několik měsíců po seznámení zabil Rebeta, o dva roky později Banderu.
Láska ho nezměnila okamžitě, ale Banderu zabil už jako zamilovaný muž. Dokázal oddělit život pozorného partnera od práce agenta KGB, postupně však bylo stále obtížnější lhát ženě, s níž chtěl zůstat. Ještě před svatbou jí přiznal své skutečné jméno, ukrajinský původ a službu pro sovětskou rozvědku. O vraždách samotných jí řekl později.
KGB se sňatkem nesouhlasila. Cizinka kritická ke komunismu mohla ohrozit jeho utajení i loajalitu, Stašynskyj však trval na svém. Nakonec dostal souhlas pod podmínkou, že se Inge přestěhuje do Sovětského svazu a formálně vstoupí do řad KGB. V dubnu 1960 se tak vzali v Berlíně a odjeli do Moskvy.
Stěhování do Moskvy bylo pro Inge obtížné. Ocitla se v cizí zemi pod dohledem organizace, která ovládala život jejího manžela. Jejich byt byl odposloucháván a při citlivých rozhovorech si někdy psali vzkazy. KGB jim odmítala povolit společnou cestu do Německa, protože se obávala útěku. Inge dávala stále otevřeněji najevo odpor k režimu a přesvědčovala manžela, aby přešel na Západ.
Stašynskyj jí nakonec řekl o Rebetovi a Banderovi. Dozvěděla se, že její manžel není pouze špion, ale dvojnásobný vrah. Přesto s ním zůstala a naléhala, aby se přiznal a přijal trest. Režim mu nabízel byt, peníze, vyznamenání a další kariéru, cesta na Západ po boku Inge představovala možnost přestat žít pod falešným jménem.
Když otěhotněla, KGB podle pozdějších svědectví požadovala, aby těhotenství ukončila. Oba to odmítli, Inge směla odjet za rodinou do východního Německa, Stašynskyj však musel zůstat v Moskvě. Narodil se jim syn Peter. Jeho otec však zůstal v Moskvě, protože KGB se obávala, že by se po cestě za manželkou nevrátil. V srpnu 1961, když byly dítěti čtyři měsíce, Peter náhle onemocněl a zemřel. Otec ho před smrtí téměř neviděl. KGB mu teprve tehdy dovolila odjet do Německa na pohřeb a nařídila mu vrátit se do Moskvy. Někteří její příslušníci dokonce podezírali Inge, zda dítě neotrávila, aby manželovi umožnila vycestovat.
V domě Inginých rodičů ležela rakev s jejich dítětem. Stašynskyj věděl, že další možnost uniknout už nemusí dostat, s manželkou se rozhodli odejít ještě před pohřbem.
Útěk a odhalení vražd KGB
Brzy ráno 13. srpna 1961 opustili dům Inginých rodičů v Dallgowě. Aby se vyhnuli možnému sledování na místním nádraží, šli pěšky do sousedního Falkensee a odtud pokračovali do Berlína. Stašynskyj použil falešné doklady Josefa Lehmanna, které mu kdysi připravila KGB pro cesty na Západ. Nyní mu pomáhaly utéct před jejich tvůrci. Největší riziko nepředstavovala přestřelka, ale obyčejná kontrola dokladů nebo policista, který by jejich jména ověřil na správném místě. Manželé shodou okolností překročili hranici západních sektorů právě v den, kdy východoněmecké úřady začaly uzavírat přechody a stavět Berlínskou zeď.
V Západním Berlíně se Stašynskyj přihlásil úřadům. Oznámil, že je sovětským agentem a že zavraždil Lva Rebeta a Stepana Banderu. Zpravodajci mu zprvu nevěřili. Příběh o pistoli vystřikující kyanid zněl nepravděpodobně a u Rebeta se dosud nevědělo, že byl zavražděn. CIA ho několik týdnů vyslýchala a poté předala západoněmeckým úřadům.
Vyšetřovatelé však zjistili, že zná adresy, hotelové pokoje, trasy obětí i místa, kde se zbavil zbraní. Popsal uspořádání budov a podrobnosti, které nebyly zveřejněny. V Mnichově dokázal oba atentáty zrekonstruovat a vysvětlil také rozdíl mezi Rebetovou zdánlivě přirozenou smrtí a kyanidem nalezeným v Banderových plicích.
V říjnu 1962 stanul před Spolkovým soudním dvorem v Karlsruhe. Proces sledovali novináři, ukrajinští emigranti i zástupci obou stran železné opony. Stašynskyj nic podstatného nepopíral. Popsal rozkazy z Moskvy, falešné identity, výcvik, zkoušku zbraně na psovi i oba útoky. Veřejnost se poprvé dozvěděla, že KGB dokázala zabíjet politické protivníky uprostřed západních měst a jejich smrt vydávat za infarkt nebo vnitřní spor emigrantů.
Soud dospěl ke kontroverznímu závěru. Stašynskyj vraždy osobně provedl, hlavními pachateli však podle soudců byli představitelé sovětského režimu, kteří vybrali cíle, vydali rozkazy a dodali zbraně. Za napomáhání ke dvěma vraždám dostal osm let vězení.
Mírný trest vyvolal kritiku rodin obětí i části veřejnosti. Soud zohlednil jeho přiznání, spolupráci, počáteční nátlak a fakt, že dobrovolným přeběhnutím umožnil oba případy objasnit. Rozsudek zároveň vytvořil sporný právní precedent, protože člověka, který vlastní rukou zabil dva lidi, označil pouze za pomocníka vzdálených organizátorů. Na podobnou logiku se později pokoušeli odvolávat i někteří obžalovaní nacističtí zločinci, kteří tvrdili, že pouze vykonávali příkazy shora.
Pro Sovětský svaz znamenal proces velkou ostudu. Stašynskyj znal konstrukci zbraně, řídící důstojníky i podrobnosti z míst činu. Přeběhl navíc vyznamenaný agent, kterému Řád rudého praporu osobně předal předseda KGB Šelepin. Jeho svědectví ukázalo, že nešlo o akci osamělého fanatika, ale o státem připravené politické vraždy.
Muž, který zmizel
Stašynskyj si neodpykal ani celý osmiletý trest. Za dobré chování byl propuštěn 31. prosince 1966, něco přes čtyři roky po rozsudku. V té době už neexistovalo ani manželství, kvůli němuž utekl. Inge žila pod ochranou, změnila si jméno, znovu pracovala jako kadeřnice a v červnu 1964 se se Stašynským rozvedla. Byla v tom určitá ironie: vztah, kvůli němuž se vzepřel KGB a přiznal dvě vraždy, nepřežil vyšetřování, proces a vězení. Společný život na Západě, o kterém uvažovali v odposlouchávaném moskevském bytě, nikdy nezačal.
Po propuštění se Stašynského stopa ztrácí. Dobový tisk tvrdil, že ho letadlo amerického letectva převezlo do Spojených států, kde dostal novou identitu a ochranu. Později odtajněné dokumenty ale ukázaly, že CIA ještě v sedmdesátých letech znovu posuzovala věrohodnost jeho příběhu, což tuto verzi zpochybňuje.
Jiná stopa se objevila v roce 1984. Agentura Associated Press s odvoláním na jihoafrické zdroje napsala, že někdejší zabiják KGB žije v Jihoafrické republice. Údajně podstoupil rozsáhlou plastickou operaci, dostal novou identitu a oženil se s ženou z Durbanu.
Jihoafrická stopa nebyla oficiálně potvrzena, nikdy se neobjevila spolehlivá fotografie, rozhovor ani dokument prokazující, pod jakým jménem žil. Není známo ani místo a datum jeho smrti. Muž, kterého KGB naučila používat falešné identity a beze stopy mizet z míst vražd, nakonec zmizel i z veřejného života.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
https://blog.degruyter.com/bohdan-stashynsky-the-internally-torn-assassin-of-stepan-bandera-and-lev-rebet/
https://content.time.com/time/subscriber/article/0,33009,874524-2,00.html
https://www.hachettebookgroup.com/titles/serhii-plokhy/the-man-with-the-poison-gun/9780465035908/
https://www.cia.gov/readingroom/document/519a6b2b993294098d5119dd
