Článek
Moje máma žije sama.
Táta zemřel před čtyřmi lety a od té doby zůstala ve velkém bytě, kde bylo dřív pořád plno.
Mám ještě bratra, ale odstěhoval se do Plzně. Přijede jednou za pár měsíců.
Já bydlím asi dvacet minut autem.
To zní jako kousek.
V běžném týdnu je to ale někdy hrozně daleko.
Práce, nákup, dvě děti, kroužky, domácnost.
Mámě volám často.
Navštěvuji ji méně.
A možná právě proto jsem měla takovou radost, když k ní začal chodit náš čtrnáctiletý Adam.
Každou sobotu vyrážel k babičce
Poprvé šel někdy na jaře.
„Můžu zítra k babičce?“
Málem jsem se zeptala, co provedl.
Adam totiž ideální sobotu viděl úplně jinak: počítač, kamarádi a nejlépe žádní příbuzní.
„Jasně.“
Máma mi večer volala nadšená.
„On je tak šikovný. Přinesl mi nákup, přestěhoval květináč a nastavil televizi.“
Další týden šel znovu.
Pak znovu.
Za chvíli se z toho stal zvyk.
V sobotu kolem desáté vyrazil k babičce a vracel se pozdě odpoledne.
Máma vařila jeho oblíbená jídla.
Hráli karty.
Adam jí pouštěl filmy a opravoval věci v telefonu.
Občas šli nakoupit.
Jednou ji doprovodil k doktorovi, když jsem nemohla odejít z práce.
Byla jsem na něj pyšná.
A také se mi to hodilo.
To jsem si tehdy nepřiznala.
Měla jsem o jednu starost méně
Když byl Adam v sobotu u mámy, věděla jsem, že není celý den u počítače.
Máma měla společnost.
A já jsem měla několik hodin pro sebe.
Mohla jsem nakoupit, uklidit nebo jet s mladší Eliškou na kroužek.
Několikrát jsem si dokonce řekla, že za mámou nemusím zajíždět v neděli.
Vždyť měla včera Adama.
Když si jednou povzdechla, že jsme se dlouho neviděly, odpověděla jsem:
„Ale vždyť za tebou chodí Adam skoro každý týden.“
Dnes mě ta věta štve.
Tehdy mi připadala naprosto normální.
Na sluchátka měl skoro tři tisíce
Adam dostává pět set korun kapesného měsíčně.
Jednou mi ukázal herní sluchátka.
Stála skoro tři tisíce.
„Ty rozhodně nepotřebuješ.“
„Já si je koupím sám.“
„Z čeho?“
„Mám peníze.“
Otevřel zásuvku u stolu.
Bylo tam několik pětistovek.
„Kde jsi to vzal?“
„Šetřím.“
„Adame.“
„Co?“
„Dostáváš od nás pět set měsíčně. Tohle je několikanásobek.“
Začal něco vyprávět o narozeninách a Vánocích.
Nevěřila jsem mu.
Nakonec se přiznal.
„Dává mi to babička.“
„Kolik?“
„Pětistovku.“
„Kdy?“
„Když jsem u ní.“
Chvíli mi trvalo, než jsem tu větu pochopila.
„Pokaždé?“
Pokrčil rameny.
„Většinou.“
„Za návštěvu?“
„Babička ti platí, abys za ní chodil?“
„Ne.“
„Tak za co ti dává pět set korun?“
„Pomáhám jí.“
„S čím?“
Začal počítat.
Tahá nákup.
Čistí balkon.
Jednou umyl okna.
Nosí věci ze sklepa.
Nastavuje telefon.
Doprovodil ji k doktorovi.
„A za to ti platí?“
„Někdy.“
„A za karty taky?“
„Mami, já nevím.“
Začínal být naštvaný.
„Prostě mi na konci dá pětikilo.“
„A kdyby ti ho nedávala, chodil bys tam každou sobotu?“
Neodpověděl.
„Adame?“
„Asi ne každou.“
To mě zabolelo.
„Takže tam chodíš kvůli penězům.“
„To jsem neřekl.“
„Právě jsi to řekl.“
„Ne. Řekl jsem, že bych tam nechodil každej týden.“
„To je skoro totéž.“
„Není.“
V tu chvíli jsem mu nevěřila.
Máma se zastala jeho, ne mě
Zavolala jsem jí.
„Proč Adamovi dáváš každý týden pětistovku?“
„On ti to řekl?“
„Mami, dva tisíce měsíčně?“
„Ne každý měsíc.“
„To není podstatné.“
„Jsou to moje peníze.“
„Ale co ho tím učíš?“
„Že práce má hodnotu.“
Málem jsem telefon odtáhla od ucha.
„Jaká práce? Sedět s tebou u karet?“
„To mu neplatím za karty.“
„Tak za co?“
„Za to, že mi pomáhá.“
Začala vyjmenovávat stejné věci jako Adam.
Nákup.
Sklep.
Okna.
Lékař.
„Mami, je to tvůj vnuk.“
„A proto musí pracovat zadarmo?“
„Tohle není brigáda.“
„Proč ne?“
Začala jsem zvyšovat hlas.
„Protože je mu čtrnáct a ty mu platíš za návštěvu vlastní babičky!“
Máma ztichla.
„Aspoň přijde.“
Ta věta mě zarazila.
Začalo to dvěma stovkami
Druhý den jsem k ní jela.
Bez Adama.
Máma udělala kávu, ale bylo vidět, že je naštvaná.
„Jak to začalo?“
Povzdechla si.
První sobotu prý Adam přišel opravdu sám.
Po hodině chtěl odejít.
Máma potřebovala velký nákup.
„Řekla jsem mu, že mu dám dvě stovky, když půjde se mnou a odnese tašky.“
Adam souhlasil.
Další týden potřebovala umýt balkon.
Pak přenést věci do sklepa.
Postupně mu začala dávat peníze skoro pokaždé.
„A proč pět set?“
„Nevím.“
„Mami.“
„Protože když jsem mu něco dala, nespěchal tak domů.“
Takže jsme se konečně dostaly k tomu podstatnému.
„Kupovala sis jeho čas.“
„Možná.“
Řekla to bez obrany.
„A je to tak strašné?“
„Ano.“
„Pro tebe možná.“
Podívala se na mě.
„Ty víš, jak dlouhý je víkend, když nikdo nezazvoní?“
Pak mi připomněla něco, co jsem nechtěla slyšet
„Mami, nemůžeš přece platit lidem, aby tě navštěvovali.“
„Lidem ne.“
„Adamovi.“
„Ano.“
„To je horší.“
Máma se opřela o židli.
„A kdy jsi tady byla ty naposledy?“
„Teď jsem tady.“
„Protože se zlobíš.“
„Voláme si.“
„Voláš mi cestou z práce.“
Mlčela jsem.
„Někdy slyším, jak dáváš blinkr.“
„Tak promiň, že mám život.“
Jakmile jsem to řekla, věděla jsem, že to bylo hnusné.
Máma jen přikývla.
„Právě.“
„Co právě?“
„Ty máš život. Petr má život. Děti mají život. Jen já mám prý čekat, až vám z něj něco zbude.“
To mě naštvalo.
A zároveň jsem neměla dobrý protiargument.
Adam peníze vracet nechtěl
Doma jsem mu řekla, že už si od babičky žádné peníze nevezme.
„Proč?“
„Protože to není zdravé.“
„Co není zdravé?“
„Aby ti babička platila za společnost.“
„Platí mi za práci.“
„Ne vždycky.“
„Tak jí je zakaž dávat.“
„Zakázala jsem.“
Adam protočil oči.
„Super.“
„A ty peníze, co máš, jí vrátíš.“
Tentokrát vyskočil.
„To teda ne.“
„Adame.“
„Já jí umyl všechny okna! Tahal jsem nákup! Byl jsem s ní dvě hodiny u doktora!“
„Je to tvoje babička.“
„A ty jsi její dcera.“
Zůstala jsem stát.
„Co tím chceš říct?“
„Nic.“
„Tak to řekni.“
„Že když potřebovala k doktorovi, nemohlas ty.“
„Byla jsem v práci.“
„Já měl taky plán.“
„Ty jsi dítě.“
„No právě.“
Pak odešel do pokoje.
Byla jsem tak naštvaná, že mi chvíli trvalo pochopit, proč mě jeho věta zasáhla.
Zakázala jsem pětistovky
Máma protestovala.
Adam protestoval.
Ale trvala jsem na tom.
V sobotu jsem čekala, co se stane.
Kolem desáté seděl Adam v pokoji u počítače.
„Nejdeš k babičce?“
„Ne.“
„Proč?“
„Dneska nic nepotřebuje.“
„Jak to víš?“
„Psala mi.“
„A nemůžeš tam jít jen tak?“
Podíval se na mě.
„Ty jdeš?“
To byla další rána.
„Já tam jedu zítra.“
„Tak vidíš.“
Nešel.
Ani další sobotu.
Máma mi po dvou týdnech zavolala.
„Tak jsi spokojená?“
„Proč?“
„Adam tu nebyl.“
„Musíte si nastavit normální vztah.“
„My jsme normální vztah měli.“
„Platila jsi mu.“
„A on mi pomáhal.“
Hádaly jsme se skoro deset minut.
Nakonec řekla:
„Tobě vadí hlavně to, že to nebylo zadarmo.“
Zavěsila.
Poprvé jsem si spočítala svůj vlastní čas
Večer jsem otevřela kalendář.
Nevím proč.
Možná jsem si chtěla dokázat, že máma přehání.
Zjistila jsem, že před tou hádkou jsem u ní nebyla skoro pět týdnů.
Telefonovala jsem jí osmkrát.
Viděla jsem ji nula krát.
Adam za ní za tu dobu přijel čtyřikrát.
Najednou jsem si vzpomněla, kolikrát jsem ho v sobotu pochválila, že jde za babičkou.
A kolikrát mě napadlo:
Aspoň za ní nemusím já.
Nikdy jsem to samozřejmě nevyslovila.
Ale myslela jsem si to.
Nakonec jsem jim přestala vztah řídit
Další sobotu jsem Adamovi řekla:
„Jestli chceš k babičce, jeď.“
„A peníze?“
„Ne za návštěvu.“
„A když jí umyju okna?“
Zarazila jsem se.
„To si musíte vyřešit.“
„Takže může?“
„Když ti dá dvě stovky za dvě hodiny práce na zahradě, nezblázním se. Ale nechci, aby ti dávala pětistovku jen proto, že jsi tam.“
Adam pokrčil rameny.
„Dobře.“
Ten den nikam nejel.
O týden později ano.
Vrátil se po necelých dvou hodinách.
„Dostals něco?“
„Ne.“
„A co jste dělali?“
„Karty.“
„A?“
„Co a?“
„Nic.“
Další týden nešel.
Potom jí pomohl odnést starou komodu do sklepa a máma mu dala dvě stovky.
Nezasahovala jsem.
Zjistila jsem, že jejich vztah není tak krásný, jak jsem si ho původně představovala.
Ale nebyl ani tak falešný, jak jsem se bála.
Adam má babičku rád.
Jen není čtrnáctiletý světec, který touží každou sobotu pět hodin poslouchat její historky.
A máma má Adama ráda.
Jen se tak bála prázdného bytu, že byla ochotná jeho čas trochu přikoupit.
Nejhůř jsem z toho nakonec vyšla já
Jednou jsem u mámy seděla v neděli u kávy.
Adam tam nebyl.
„Přijde příští týden?“ zeptala jsem se.
„Nevím.“
„Nechybí ti ty soboty?“
„Chybí.“
„Tak mu zavolej.“
Máma zavrtěla hlavou.
„Když bude chtít, přijde.“
Neřekla to nijak moudře.
Spíš trochu smutně.
Pak se podívala na mě.
„Ty si dáš ještě kafe?“
Podívala jsem se na hodiny.
Původně jsem chtěla být za hodinu doma.
„Jo.“
Nalila mi.
Seděly jsme tam ještě skoro dvě hodiny.
Od té doby se snažím nepoužívat Adama jako náhradu za svoje návštěvy.
Ne vždycky to zvládám.
Pořád mám práci, děti a svůj život.
Jen už vím, že telefon z auta není totéž jako sedět s někým u kuchyňského stolu.
A že největší problém možná nebyl v tom, že si čtrnáctiletý kluk nechal za sobotní návštěvu dát pětistovku.
Nejhorší bylo, že jsem několik měsíců věřila, že máme o mámu postaráno, protože tam místo nás chodí dítě.
