Článek
Je mi 45 let, manželovi Romanovi 48. Jsme spolu devatenáct let a máme dvě děti. Kláře je patnáct, Matějovi jedenáct.
Romanovi zemřela maminka loni v listopadu.
Byl jedináček a měli spolu hezký vztah, i když poslední roky rozhodně nebyli jeden bez druhého.
Tchyně bydlela sama asi deset minut autem od nás. Měla kamarádky, chodila na výlety a byla dost samostatná.
Pak onemocněla.
Nejdřív jsme všichni věřili, že se z toho dostane. Během několika měsíců se ale její stav rychle zhoršil.
Roman její smrt nesl mnohem hůř, než jsem čekala.
Nejdřív jsem vůbec nic neřešila.
Teď je skoro rok po pohřbu a nevím, jak dlouho ještě můžu říkat, že mu jen dávám čas.
Řekla jsem mu, že nikam nespěcháme
Roman byt zdědil jako jediný syn.
Pár dní po pohřbu tam musel kvůli dokumentům a pak mi řekl, že zatím nic vyklízet nebude.
Souhlasila jsem.
Představa, že bych pár dnů po smrti vlastní mámy otevírala její skříň a rozhodovala, co půjde do charity a co do popelnice, mi připadala příšerná.
Řekla jsem:
„Nech to být. Nikam nespěcháme.“
Dnes tu větu slyším pokaždé, když se kvůli bytu hádáme.
Roman mi ji několikrát připomněl.
„Sama jsi říkala, že nikam nespěcháme.“
Ano.
Jen jsem netušila, že skoro o rok později budou její pantofle pořád stát vedle postele.
Je to pořád její byt
Poprvé jsem tam po smrti byla asi po třech měsících.
Čekala jsem smutek.
Nečekala jsem, že budu mít pocit, jako kdyby tchyně jen odešla nakoupit.
Na věšáku visela bunda.
V koupelně byl kartáček.
Na nočním stolku ležely brýle a knížka.
V kuchyni zůstal její oblíbený hrnek.
Potraviny samozřejmě Roman vyhodil a odpojil lednici, ale skoro všechno ostatní nechal.
Dokonce tam byly kalendáře otočené na listopad.
Zeptala jsem se, jestli mu s něčím pomůžu.
„Ještě ne.“
To jsem respektovala.
Jenže Roman o tom bytu dodnes mluví jako o místě, které pořád patří jeho mámě.
Říká:
„Stavím se u mámy.“
Ne „jedu do bytu“.
Když to jednou slyšela Klára, podívala se na mě.
Nevím, jestli si toho všimla poprvé, nebo jí to jen poprvé přišlo divné.
Nejezdí tam jen něco kontrolovat
Roman tam dnes bývá dvakrát nebo třikrát týdně.
Někdy cestou z práce.
Jindy se s námi navečeří a v sedm řekne:
„Ještě zajedu k mámě.“
Vrátí se třeba v deset.
Ze začátku jsem si myslela, že kontroluje poštu, větrá a řeší věci kolem domu.
Pak jsem zjistila, že tam prostě sedí.
Uvaří si kávu.
Zapne televizi.
Občas si lehne na gauč.
Jednou jsem se ho zeptala, co tam celé dvě hodiny dělal.
„Nic.“
„Tak proč tam jezdíš?“
„Protože tam mám klid.“
To mě píchlo.
Máme snad doma takový neklid?
Řekl, že tak to nemyslel.
Jenže já si tu větu zapamatovala.
Poslední měsíce mámě skoro nevolal
Myslím, že část problému souvisí s tím, co bylo před její nemocí.
Roman měl v práci hodně náročné období.
Jeho máma mu několikrát volala a on jí někdy nezavolal zpátky. Občas se domluvili na návštěvě a Roman ji zrušil, protože něco nestíhal.
Nic dramatického.
Normální život.
Tchyně mu to ani nevyčítala.
Když potom onemocněla, Roman se o ni staral opravdu hodně. Vozil ji na kontroly, nakupoval jí a poslední týdny tam byl skoro každý den.
Jenže jednou po její smrti mi řekl:
„Já na ni pořád neměl čas, dokud ten čas byl.“
V tu chvíli jsem pochopila, že neřeší jen smutek.
Řeší i to, co už nemůže napravit.
Od té doby jsem ještě opatrnější.
Možná až příliš.
Prázdný byt nás stojí tisíce každý měsíc
Roman platí fond oprav, energie, pojištění a další poplatky.
Je to kolem sedmi tisíc měsíčně.
Nejsme v situaci, kdy bychom kvůli tomu neměli na jídlo.
Ale sedm tisíc je pořád sedm tisíc.
Máme hypotéku.
Klára bude potřebovat rovnátka.
Matěj hraje hokej a jen jeho výbava stojí částky, které raději ani nesčítám.
Jednou jsem Romanovi navrhla, jestli bychom byt nemohli pronajmout.
„Ne.“
„Tak třeba za půl roku.“
„Nechci tam cizí lidi.“
„Tak ho jednou prodáme.“
Podíval se na mě tak, že jsem okamžitě litovala, že jsem to řekla.
„Máma ještě není ani rok mrtvá a ty už prodáváš její byt.“
To nebyla pravda.
Ale trochu vlastně byla.
Podívala jsem se, za kolik by se dal prodat
Tohle Romanovi zpočátku neřekla.
Jednou večer jsem otevřela realitní server a našla podobné byty v okolí.
Pak jsem napsala známému, který dělá v realitách.
Poslala jsem mu velikost bytu, patro a ulici.
Odepsal mi orientační částku.
Byla vysoká.
Mnohem vyšší, než jsem čekala.
Začala jsem v duchu počítat.
Mohli bychom doplatit skoro celou hypotéku.
Mohli bychom dát něco dětem.
Mohli bychom si poprvé za několik let vytvořit pořádnou rezervu.
Připadalo mi to strašně praktické.
A zároveň jsem věděla, že kdyby Roman viděl, co dělám, bude to vypadat příšerně.
Přesto jsem si ten odhad nechala v telefonu.
Staré noviny rozpoutaly obrovskou hádku
V létě v bytě praskla hadička pod umyvadlem.
Roman byl služebně pryč, tak jsem tam pustila instalatéra.
Když odešel, všimla jsem si kuchyňského stolu.
Ležely na něm několik měsíců staré noviny, reklamní letáky a prázdná krabička od čaje.
Vyhodila jsem je.
Nic osobního.
Aspoň podle mě.
Roman si toho všiml hned, když se vrátil.
„Kde jsou ty noviny?“
Řekla jsem mu, že jsem je vyhodila.
Úplně zbledl.
„Proč mi saháš na máminy věci?“
„Byly to starý noviny.“
„To je úplně jedno.“
„Romane, ležely tam skoro rok.“
„Tak ať tam leží deset let.“
Pak řekl, že jsem jeho mámu nikdy neměla ráda.
To už jsem začala křičet taky.
Připomněla jsem mu, že jsem s ní jezdila k doktorům, nosila jí nákupy a seděla u ní i v době, kdy on musel pracovat.
„Já jen nechci udělat z toho bytu mauzoleum.“
Jakmile jsem to slovo vyslovila, věděla jsem, že jsem přestřelila.
Roman odešel.
Ten večer spal v pracovně.
Pak našel odhad ceny
Asi o týden později jsem Romanovi něco ukazovala v telefonu a přišla mi zpráva od toho realitního známého.
Roman zahlédl jeho jméno.
Nevím proč, ale hned se zeptal, co po mně chtěl.
Mohla jsem zalhat.
Řekla jsem pravdu.
„Jen jsem se ptala, kolik by ten byt asi měl cenu.“
Nikdy nezapomenu, jak se na mě podíval.
„Tys nechala ocenit mámin byt?“
Snažila jsem se vysvětlit, že to nebylo žádné oficiální ocenění.
Jen orientační informace.
Tím jsem tomu moc nepomohla.
„Ona není rok mrtvá a ty už počítáš, kolik na ní vyděláme.“
To mě naštvalo.
Řekla jsem, že on byt zdědil, takže já na něm nevydělám nic.
To byla asi nejhorší věta, kterou jsem mohla použít.
Další dva dny se mnou skoro nemluvil.
Nejde jen o byt
Kdyby Roman nechal byt zavřený a potřeboval dva roky, než do něj dokáže vstoupit, možná bych to nesla líp.
Mně vadí hlavně ty večery.
Minulý týden měla Klára školní vystoupení.
Roman věděl, že začíná v šest.
Přišel.
Seděl tam.
Zatleskal jí.
Po skončení jsme chtěli jít všichni na pizzu.
Roman ale řekl, že ještě zajede k mámě.
Klára se zeptala:
„Teď?“
Řekl, že jen na chvíli.
Nakonec jsme šli na pizzu bez něj.
Klára se tvářila, že jí to nevadí.
Mně to vadilo hodně.
Doma jsem mu řekla, že mrtvé mamince věnuje víc času než živé rodině.
Tohle byla zase věta, kterou bych nejradši vzala zpátky.
Roman mi řekl, že jsem odporná.
Tentokrát jsem mu neodporovala.
Dcera se mě zeptala, kdy se táta vrátí
Klára už to řeší taky.
Před pár dny řekla:
„Táta byl dřív večer normálně doma.“
Řekla jsem jí, že babička mu chybí.
„Mně taky.“
Pak chvíli mlčela.
„Ale já přece ještě žiju.“
Tohle jsem Romanovi neřekla.
Nevím proč.
Možná by ho to zlomilo.
Možná by se naopak naštval, že proti němu poštvávám děti.
A možná si tu větu nechávám hlavně proto, že přesně vystihuje i můj pocit.
Pokusili jsme se otevřít jednu skříň
Před měsícem jsme se konečně dohodli, že začneme pomalu.
Žádný prodej.
Žádný realitní makléř.
Jen oblečení.
Roman sám řekl, že část můžeme dát charitě.
V sobotu jsme tam přijeli.
Uvařil si kávu.
Já otevřela skříň.
První nahoře visel hnědý kabát, který tchyně nosila snad deset let.
Roman ho vzal do ruky.
Chvíli na něj koukal.
Pak ho vrátil.
„Dneska ne.“
Neřekla jsem nic.
Zavřela jsem skříň.
Jeli jsme domů.
Poprvé mi řekl, čeho se bojí
Večer jsem se ho neptala na byt.
Začal sám.
Řekl, že ví, že jeho máma už tam není.
Ví, že jednou se byt bude muset vyklidit.
A ví, že jeho chování asi není normální.
„Jenže když tam přijdu, všechno je ještě stejné.“
Pamatuje si, jak si máma pouštěla rádio.
Kde seděla.
Jaké měla hrnky.
Jak se vždycky rozčilovala, že sousedé zase špatně zavřeli dveře.
„Až ty věci zmizí, bude to definitivní.“
Řekla jsem mu, že její smrt už definitivní je.
Tentokrát se neurazil.
„Já vím. To je právě ono.“
Pak přiznal, že pořád myslí na všechny ty telefonáty, které jí nevrátil.
Na návštěvy, které odložil.
Řekla jsem, že jeho máma určitě neumírala s tím, že jí málo volal.
„Ty to nevíš.“
Nevím.
Navrhla jsem psychologa a zase jsme se pohádali
Řekla jsem mu, že možná nepotřebuje realitního makléře.
Možná potřebuje někoho, s kým si o tom všem promluví.
Roman okamžitě věděl, co myslím.
„Já nejsem blázen.“
„To jsem neřekla.“
„Tak proč mě posíláš k psychologovi?“
A zase jsme byli ve stejné hádce.
On měl pocit, že ho chci opravit.
Já měla pocit, že nesmím říct nic, protože každá věta je útok na jeho mrtvou mámu.
Už si nejsem jistá, která z nás dvou je horší
Někdy mám pocit, že Roman uvízl.
Jindy si říkám, jestli nejsem prostě netrpělivá.
On sedí v bytě své mámy a vzpomíná.
Já sedím doma a počítám, kolik stojí fond oprav.
On se nedokáže dotknout jejího kabátu.
Já už vím, za kolik by se dal její byt prodat.
Když to napíšu takhle, sama sobě se moc nelíbím.
Jenže pak přijde další večer.
Matěj se ptá, jestli si s ním táta zahraje.
Klára chce něco ukázat.
Já udělám večeři.
A Roman řekne:
„Ještě zajedu k mámě.“
Včera jsem mu poprvé odpověděla:
„Tak jo.“
Nic víc.
Neptala jsem se, kdy přijde.
Nevyhrožovala jsem.
Ani jsem mu znovu nenavrhovala psychologa.
Jen jsem si najednou uvědomila, že už mě přestává zajímat, kdy ten byt vyklidí.
Začíná mě mnohem víc děsit, co se stane s námi, pokud ho nikdy nebude chtít opustit.
