Článek
Je mi 35 let, Martinovi je 37 a jsme spolu dvanáct let. Máme pětiletou Terezku a tříměsíčního Adama.
S Terezkou jsem byla doma skoro tři roky já.
U Adama jsme se už před porodem domluvili jinak. Po několika měsících se vrátím do práce a doma zůstane Martin.
Není za tím žádná velká filozofie.
Vydělávám skoro dvojnásobek co on a po první rodičovské mi trvalo dva roky, než jsem se pracovně dostala zpátky tam, kde jsem byla před ní.
Navíc Martin chtěl rodičovskou sám.
Problém jsme s tím neměli ani jeden.
Má ho moje máma.
„A to mu není trapné?“
Řekli jsme jí to, když Adamovi nebyl ani měsíc.
Seděli jsme u rodičů v kuchyni, máma krájela bábovku a ptala se mě, jak dlouho tentokrát budu doma.
Řekla jsem, že se chci vrátit relativně brzy.
„A co Adam?“
„Bude s Martinem.“
Máma nejdřív myslela, že Martin bude pracovat z domova.
Když pochopila, že chceme rodičovskou opravdu vystřídat, podívala se na něj.
„A to ti není blbý?“
Martin se zasmál.
„Co přesně?“
„Být doma a nechat se živit ženskou.“
Bylo mi trapně za ni.
Martin jí klidně vysvětlil, že ho živit nebudu. Budeme mít rodičovský příspěvek, úspory a hlavně můj plat. Stejně jako jsme poslední roky fungovali z jeho platu a mých peněz během mojí rodičovské.
„To je něco jiného,“ řekla máma.
Zeptala jsem se proč.
„Protože ty jsi ženská.“
Táta jí řekl, ať toho nechá.
Já se začala smát.
Tenkrát mi to ještě připadalo hlavně směšné.
Máma mi ale připomněla něco, na co jsem zapomněla
Od té doby se k tomu vrací.
Ne pořád. Máma není žádný fanatik, který by nám každý den telefonoval kvůli tradiční rodině.
Právě proto na mě její poznámky asi působí víc.
Jednou mi řekne, že malý bude v sedmi měsících maminku ještě potřebovat. Podruhé se zeptá, jestli mi nebude líto, když jeho první kroky uvidí Martin a já budu v kanceláři.
Na to jsem ještě dokázala odpovědět.
Pak mi jednou připomněla Terezku.
Když jí byly necelé tři roky a nastoupila do školky, nesla jsem to hrozně. První týdny plakala ona i já. Dokonce jsem tehdy mámě tvrdila, že nechápu ženy, které dávají děti do školky už ve dvou letech.
„A teď ti nevadí odejít od sedmiměsíčního?“ zeptala se.
Tohle už mě zabolelo.
Řekla jsem, že Adam nejde do školky.
Bude s tátou.
„Já vím. Ale ty tam nebudeš.“
A od té doby mi tahle věta leží v hlavě.
Přitom jsme se na tom dohodli hlavně kvůli mně
Po první rodičovské jsem návrat do práce zvládala špatně.
Pracuji v obchodním oddělení větší firmy. Než jsem otěhotněla s Terezkou, vedla jsem několik důležitých klientů a myslela jsem si, že tři roky nic nezmění.
Změnily.
Kolegové se posunuli. Někteří lidé, které jsem před odchodem zaučovala, byli najednou nade mnou.
Nikdo se ke mně nechoval vyloženě špatně.
Jen jsem měla neustále pocit, že jsem někde zaspala tři roky života.
Teď jsem konečně zase na pozici, která mě baví. Mám dobrý plat a šéf se mnou počítá.
Když jsem otěhotněla s Adamem, Martin sám řekl, že nechce, abych tím prošla znovu.
Sedli jsme si nad peníze.
Když budu doma já, přijdeme každý měsíc o mnohem větší část příjmu, než když bude doma Martin.
Bylo rozhodnuto asi za jeden večer.
Martin navíc říkal, že u Terezky přišel o spoustu věcí. První kroky viděl na videu. První slovo jsem slyšela já. Dokonce jsem byla několik let jediná, která věděla, jak přesně ji uspat.
„Tentokrát chci být taky u toho,“ řekl.
Přišlo mi to krásné.
Teď začínám přemýšlet, jestli jsem nebyla hlavně sobecká.
U doktorky jsem poprvé zalhala
Minulý týden jsme byli s Adamem na kontrole u pediatričky.
Ptala se, jak dlouho plánuji rodičovskou.
Nevím, proč to vůbec řešila. Asi jen konverzace.
Mohla jsem normálně říct, že se s Martinem vystřídáme.
Místo toho jsem odpověděla:
„Ještě nevíme.“
Jakmile jsem to řekla, věděla jsem, že je to hloupost.
My to víme.
Máme to domluvené několik měsíců.
Doktorka jen přikývla a dál to neřešila.
Já na to ale myslela celou cestu domů.
Proč jsem jí neřekla pravdu?
Bála jsem se snad, že si bude myslet, že jsem špatná máma?
Nebo že mám doma chlapa, který nechce pracovat?
Večer jsem to Martinovi neřekla.
Navrhla jsem, že naši dohodu změníme
O dva dny později jsem Martinovi oznámila, že bych možná mohla zůstat doma rok.
„Proč?“
Řekla jsem, že mi Adam připadá malý.
Martin chvíli mlčel.
„A před měsícem byl větší?“
Naštvala jsem se.
Pak se mě rovnou zeptal, jestli zase něco řekla moje máma.
Tvrdila jsem, že ne.
To nebyla úplně pravda.
Martin už přitom rodičovskou řeší v práci. Jeho vedoucí ví, že chce odejít, a domlouvají za něj náhradu.
„Já se na to těším,“ řekl mi.
To mě překvapilo.
Samozřejmě jsem věděla, že se na to těší, ale najednou mi došlo, že mu možná beru něco, co už považoval za své.
„Tak já mám prostě jít do práce, i když se na to necítím?“
„Ne. Ale chci vědět, jestli se na to necítíš ty, nebo tvoje máma.“
Pohádali jsme se.
U rodičů už Martin nevydržel
V neděli jsme byli u našich na obědě.
Byla tam moje sestra s manželem a obě děti.
Adam začal být protivný. Martin ho vzal, chvíli s ním chodil po pokoji a potom ho uspal.
Máma se na něj dívala.
„Tak trénuješ?“
Martin dělal, že to neslyšel.
Pak máma před mojí sestrou řekla, že pořád nemůže pochopit, jak jsme to vymysleli.
„Já bych se teda styděla, kdyby mě živila manželka.“
Martin odložil vidličku.
„Proč pořád říkáte, že mě bude Lenka živit? Když byla doma ona, taky jste neříkala, že ji živím.“
„To je ale normální.“
„Proč?“
Máma se začala vymlouvat, že je ze staré školy.
Pak řekla něco o tom, že chlap má zabezpečit rodinu a ženská se má postarat o děti.
Tentokrát jsem se Martina zastala.
Řekla jsem jí, že jestli ještě jednou bude před ostatními mluvit o mém manželovi jako o nějakém příživníkovi, přestaneme k ní jezdit.
Máma se urazila.
Táta mlčel.
Sestra se mě potom v předsíni zeptala, jestli jsem to nepřehnala.
Domů jsme jeli skoro beze slova.
Jenže Martin byl naštvaný i na mě
Čekala jsem, že mi poděkuje, že jsem se ho zastala.
Místo toho se mě doma zeptal, proč se před vlastní mámou tvářím jako bojovnice, když mu pak doma navrhuji přesně to, co chce ona.
„Já jen nevím, jestli dokážu tak brzo odejít.“
„Tak mi řekni, že nechceš. Ale neříkej mi, že je to naše dohoda, dokud se někdo nezačne divně tvářit.“
Pak jsem mu řekla i o doktorce.
Že jsem nedokázala říct, že rodičovskou převezme on.
Tentokrát už se opravdu naštval.
„Takže ty se za mě fakt stydíš.“
To není pravda.
Aspoň si myslím, že není.
Jenže od té doby si všímám maličkostí.
Když se mě kamarádka zeptala, jak dlouho budu doma, začala jsem jí náš plán skoro obhajovat. Vysvětlovala jsem jí, kolik vydělávám, že Martin není žádný povaleč a že je to finančně výhodnější.
Ona přitom jen řekla:
„To je super, aspoň si to taky zkusí.“
Nic špatného si nemyslela.
To já jsem čekala, že si něco špatného myslet bude.
Už vlastně nevím, čí názor řeším
Máma se mnou teď skoro nemluví.
Martin rodičovskou zatím nezrušil a já jsem mu řekla, ať v práci pokračuje podle našeho původního plánu.
Jenže úplně klidná nejsem.
Když Adam usne Martinovi na hrudi, říkám si, že spolu budou v pohodě.
Za hodinu ho vezmu do náruče a napadne mě, že za pár měsíců u něj přes den nebudu.
Pak mám výčitky.
A hned potom mě štve, že je vůbec mám.
Nejhorší je, že kdyby se mě někdo zeptal, jestli si myslím, že je Martin horší rodič než já, okamžitě odpovím, že ne.
Kdyby se mě zeptal, jestli má moje práce menší cenu než jeho, také řeknu, že ne.
Jenže potom se mě někdo zeptá, kdo bude doma s dítětem, a já začnu vysvětlovat.
Martin mi včera řekl, že už nechce poslouchat žádné vysvětlování.
„Buď chceš, abych s Adamem zůstal doma, nebo nechceš.“
Řekla jsem mu, že chci.
A teď doufám, že až opravdu přijde den, kdy ráno vezmu kabelku a on zůstane s naším synem doma, budu tomu věřit stejně jistě jako ve chvíli, kdy jsme se na tom poprvé domluvili.
