Článek
S Romanem jsme spolu pět let a tři roky bydlíme v jednom bytě. Nikdy nebyl žárlivý. Klidně jedu na víkend s kamarádkami, chodím sama cvičit nebo na firemní večírky a nikdy mi nedělal scény.
O to víc mě překvapuje, že se teď hádáme kvůli něčemu tak obyčejnému, jako je poloha v telefonu.
Začalo to úplně nevinně. Před několika měsíci jsem byla s kolegyněmi na večeři a domů se vracela po jedenácté večer. Roman mi napsal, ať mu zapnu sdílení polohy, aby viděl, že jsem v pořádku.
Udělala jsem to a už jsem ho nevypnula.
Začal vědět věci, které jsem mu neříkala
Poprvé mě to zarazilo asi za dva týdny.
Cestou z práce jsem se zastavila na Chodově, protože měla neteř narozeniny a já potřebovala koupit dárek.
Když jsem večer přišla domů, Roman se zeptal: „Tak cos nakonec koupila?“
„Co myslíš?“
„Na Chodově. Byla jsi tam skoro hodinu.“
Teprve tehdy mi došlo, že se podíval na mou polohu.
Nevadilo mi to. Spíš mi to přišlo zvláštní. Roman navíc sdílel svou polohu se mnou, takže jsme na tom byli stejně.
Jenže postupně jsem začala podobné otázky vnímat častěji.
Jednou jsem šla přes poledne s kolegyní do restaurace o dvě ulice dál.
„Máte nový podnik na obědy?“ zeptal se večer Roman.
Jindy jsem po práci zajela k rodičům a doma jsem slyšela: „Mohlas říct, že se zdržíš u vašich, čekal jsem s večeří.“
To dávalo smysl. Jen mi začínalo vadit, že mu vlastně ani nemusím říct, kam jdu. Stejně to ví.
Roman nechápe, co mi vadí
Nakonec jsem mu řekla, že mi jeho kontrolování polohy není příjemné.
Slovo kontrolování ho naštvalo.
„Já tě ale nekontroluju,“ namítl. „Občas se podívám, kde jsi. To je snad rozdíl.“
Připomněl mi, že i já můžu kdykoli vidět jeho.
Jenže já se na jeho polohu téměř nedívám. Maximálně když jede autem z práce a já chci vědět, kdy dát vařit těstoviny.
„Tak proč ji vůbec sdílíš?“ zeptal se.
Na to jsem vlastně neuměla odpovědět.
Roman má navíc pro svůj postoj docela dobrý důvod. Před dvěma lety se jeho kolegyni udělalo cestou z práce špatně. Zkolabovala na ulici, sanitka ji odvezla do nemocnice a rodina několik hodin netušila, kde je.
Od té doby má prý z podobných situací strach.
„Když jedeš večer sama autem nebo jdeš někde po Praze, jsem prostě klidnější,“ řekl mi.
Najednou jsem měla pocit, že zbytečně hledám problém tam, kde žádný není.
Stačilo vypnout jednu funkci
Zmínila jsem se o tom kamarádce Monice.
„Tak to vypni,“ řekla jednoduše.
Vysvětlovala jsem jí, že Roman není žárlivý a že mi nikdy nic nezakazuje.
„Tak mu přece nebude vadit, když nebude vědět, kde jsi každou minutu,“ odpověděla.
Večer jsem sdílení vypnula.
Roman si toho všiml až druhý den. Jela jsem z práce a zavolal mi.
„Ty dneska přijdeš později?“
Řekla jsem, že nevím, protože je na Jižní spojce zácpa.
„Aha. Já už nevidím tvoji polohu, tak jsem nevěděl, jestli už jedeš,“ řekl.
Přiznala jsem, že jsem ji vypnula.
Chvíli bylo ticho.
„Dobře,“ odpověděl nakonec.
Čekala jsem hádku, ale žádná nepřišla.
Večer mi pouze řekl, že ho mrzí, že jeho starost vnímám jako kontrolu. Já mu zase vysvětlovala, že nechci mít pocit, že se musím rozhodovat, jestli se cestou domů můžu někde zastavit, aniž by o tom věděl.
„Ale vždyť se můžeš zastavit, kde chceš,“ nechápal.
A právě v tom je možná celý problém.
Teď se bojím, že budu litovat obou možností
Poloha zůstala vypnutá a Roman už se k tomu několik dní nevrátil.
Včera jsem ale jela večer od kamarádky. Byla tma, pršelo a kousek před domovem jsem musela zastavit, protože se mi rozsvítila kontrolka v autě.
První, komu jsem zavolala, byl samozřejmě Roman.
Přijel pro mě během patnácti minut.
Když jsme pak seděli v jeho autě, napadlo mě, že kdyby se mi opravdu něco stalo a nemohla mu zavolat, vůbec by nevěděl, kde mě hledat.
Má tedy pravdu on?
Jenže představa, že zase zapnu polohu a Roman bude vědět o každé zastávce v obchodě, u rodičů nebo s kamarádkou, mi pořád není příjemná.
Roman mě k ničemu nenutí. Právě proto si nejsem jistá, jestli z úplně normální starosti nedělám něco, čím vůbec není.
Anebo jestli jsem si jen příliš pozdě uvědomila, jak snadno si člověk zvykne odevzdat kus svého soukromí.
