Článek
Je mi 42 let, manželovi Radkovi 44. Jsme spolu dvacet let a máme dvě děti. Synovi je dvanáct, Elišce bylo letos šestnáct.
Eliška není žádný andílek, který nám vypráví každý detail svého života.
Je normální puberťačka.
Občas se se mnou baví hodinu, druhý den odpovídá jen „jo“, „ne“ a „nevím“. Pokoj má zavřený, telefon hlídá jako státní tajemství a když se jí na něco zeptám dvakrát, jsem podle ní výslechová komise.
Přesto jsem měla pocit, že když jde opravdu o něco důležitého, přijde.
Před dvěma týdny přišla.
Seděla jsem v kuchyni a skládala prádlo.
„Mami, můžu se na něco zeptat? Ale nebudeš vyšilovat?“
To je samozřejmě přesně věta, po které každá matka začne v duchu vyšilovat.
Chce jít ke gynekoložce
Eliška má asi půl roku kluka.
Jmenuje se David a je mu sedmnáct.
Znám ho jen tak, jak může matka znát kluka svojí šestnáctileté dcery. Několikrát u nás byl, pozdraví, odnese po sobě skleničku a jednou nám dokonce pomohl Radkovi odnést starou skříň do sklepa.
Radek ho moc nemusí.
Ne proto, že by provedl něco hrozného.
Vadí mu spíš, jak se Eliška od té doby změnila. Dřív byla skoro každý víkend s kamarádkami. Teď často čeká, co bude dělat David, a podle toho si plánuje čas.
Jednou dokonce zrušila oslavu nejlepší kamarádky, protože David dostal volné lístky na koncert.
Radek jí tehdy řekl, že se mu nelíbí, jak kolem něj skáče.
Eliška se samozřejmě urazila.
Já to tehdy tolik neřešila.
Teď mi v kuchyni řekla, že s Davidem ještě nespali.
Ale baví se o tom.
A že by chtěla zajít ke gynekoložce a poradit se ohledně antikoncepce.
„Šla bys tam se mnou?“
Řekla jsem ano.
Asi až příliš rychle.
Radkovi jsem to řekla ještě ten večer
Eliška mi výslovně neřekla, že to má být tajemství.
Proto mě ani nenapadlo, že bych to Radkovi neměla říkat.
Jsme její rodiče oba.
Večer jsem mu tedy řekla, co chce řešit.
Nejdřív na mě jen koukal.
„V šestnácti?“
„No.“
„A tys jí řekla co?“
„Že s ní půjdu.“
Radek se okamžitě naštval.
„Takže my jí to vlastně schválíme.“
Řekla jsem, že jí neschvalujeme sex, ale pomáháme jí řešit ochranu.
„To je slovíčkaření.“
Podle něj bychom měli nejdřív říct úplně jasně, že šestnáct je podle nás brzo.
„A když se na nás vykašle?“
„Tak aspoň bude vědět, co si její rodiče myslí.“
To přece může vědět i s antikoncepcí.
Jenže Radek to tak nevidí.
Podle něj vůbec neřeším Davida
Radek mi připomněl ten koncert.
Pak víkend, kdy Eliška čekala skoro do devíti večer, jestli se David ozve, a odmítla jít s námi na večeři.
„Ty nevidíš, jak je z něj hotová?“
Vidím.
Jen jsem si nemyslela, že to automaticky znamená, že ji do něčeho tlačí.
„Já neříkám, že ji nutí,“ řekl Radek. „Ale ona by pro něj teď udělala všechno.“
To už jsem se trochu zarazila.
Protože v tom měl možná pravdu.
Eliška je sebevědomá doma.
Na Davida ale někdy čeká jako na rozsudek.
Radek řekl, že nechce, aby udělala něco jen proto, že se bojí, že si jinak najde jinou.
„A co s tím chceš dělat? Zakázat jí ho?“
„Ne.“
„Tak co?“
Nevěděl.
A to ho rozčilovalo ještě víc.
Eliška se naštvala hlavně na mě
Druhý den se mě zeptala:
„Řeklas to tátovi?“
Podle jejího obličeje jsem hned poznala správnou odpověď.
„Ano.“
„Proč?“
Řekla jsem, že je její táta.
„Já jsem to ale říkala tobě.“
Namítla jsem, že jsi neřekla, že je to tajemství.
Eliška obrátila oči.
„Tak příště už to vím.“
Tohle mě zabolelo.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem neudělala nic proti ní.
„No, táta se teď bude chovat jak magor.“
Řekla jsem jí, ať tak o něm nemluví.
Asi o hodinu později přišel Radek domů a během večeře se jí opravdu zeptal na Davida.
„Jak dlouho spolu vlastně jste?“
Eliška se na mě podívala.
Pak na něj.
„Proč?“
„Jen se ptám.“
„Tak se neptej.“
Za tři minuty byla večeře u konce.
Pak se Radek zeptal přímo
Večer zaklepal Elišce na dveře.
Slyšela jsem skoro celý rozhovor, protože její pokoj je vedle ložnice.
Řekl jí, že nechce dělat scénu.
Pak se zeptal, jestli ji David do sexu netlačí.
Následovalo dlouhé ticho.
„Ne.“
„Jsi si jistá?“
„Tati!“
„Já se jen ptám.“
„A já říkám ne.“
Pak Radek udělal přesně to, čeho jsem se bála.
Řekl:
„Tak proč to najednou tak spěchá?“
Dveře se otevřely.
Eliška vyšla ven a řekla:
„Nikomu nic nespěchá. To máma z toho udělala rodinnou poradu.“
A zabouchla se v koupelně.
Tentokrát jsem byla naštvaná na oba.
Na Radka, že ji vyslýchá.
A trochu i na sebe.
Protože tu rodinnou poradu jsem skutečně spustila já.
Když mi bylo sedmnáct, rodiče nevěděli vůbec nic
Radek se mě potom zeptal, kolik mi bylo poprvé.
Sedmnáct.
Chodila jsem tehdy s klukem, kterému bylo dvacet.
Moje máma o tom skoro nic nevěděla.
Dokonce si myslela, že jsem některé večery u kamarádky, i když jsem byla úplně jinde.
Dnes mi z toho běhá mráz po zádech.
V sedmnácti mi to přišlo normální.
Antikoncepci jsem s mámou neřešila.
Sex taky ne.
Vlastně jsme spolu nemluvily skoro o ničem, protože jsem věděla, že by mi všechno zakázala.
Připomněla jsem to Radkovi.
„Přesně takový vztah s Eliškou nechci.“
„Já taky ne.“
„Tak proč děláš všechno pro to, aby nám příště nic neřekla?“
To ho naštvalo.
Řekl, že z něj dělám nějakého despotu jen proto, že nechce tleskat šestnáctileté dceři k tomu, že plánuje sex.
„Nikdo po tobě nechce, abys tleskal.“
„Ale ty se chováš, jako bych neměl mít žádný názor.“
Možná měl pravdu.
Navrhl, že si promluví s Davidem
To už mi připadalo absurdní.
Radek řekl, že by Davida rád lépe poznal.
„A na co se ho chceš zeptat? Jestli má s naší dcerou slušné úmysly?“
Řekla jsem to posměšně.
Radek se urazil.
„Třeba bych jen chtěl vidět kluka, kvůli kterému moje dcera poslední půlrok ruší kamarádky a čeká doma, jestli mu náhodou nezbyde čas.“
Tady jsem zase nemohla říct, že si všechno vymýšlí.
Jenže představa, že si s Davidem dá „mužský rozhovor“, mi připadala strašná.
Řekla jsem mu, že jestli to udělá, Eliška nám už neřekne nikdy nic.
Radek odpověděl:
„Ty pořád řešíš, aby se na nás nezlobila.“
To nebyla úplně pravda.
Ale úplná lež taky ne.
Pak se Eliška stáhla
Za pár dní jsem se jí zeptala, jestli pořád chce objednat ke gynekoložce.
Pokrčila rameny.
„Nevím.“
„Předtím jsi chtěla.“
„No jo.“
„Tak co se změnilo?“
„Nic.“
To její „nic“ znám od školky.
Znamená většinou úplně všechno.
Sedla jsem si na její postel.
Řekla jsem, že mě mrzí, jestli měla pocit, že jsem zradila její důvěru.
„To je dobrý.“
Nebyla to pravda.
Pak řekla:
„Já jsem jen chtěla, abys šla se mnou. Nemusela jsi kvůli tomu svolávat tátu.“
Zase ta rodinná porada.
Zeptala jsem se, jestli chtěla, abych to před ním tajila.
„Já nevím. Prostě jsem to nechtěla řešit s ním.“
„Ale proč?“
Podívala se na mě, jako bych byla úplně hloupá.
„Protože se podívej, jak to dopadlo.“
Tentokrát jsme si sedli všichni
Nebyl to žádný krásný rodinný rozhovor.
Eliška seděla s nohama pod sebou a polovinu času koukala do stolu.
Radek byl nervózní a pořád něco rovnal.
Já měla pocit, že moderuju televizní debatu, o kterou nikdo nestojí.
Radek jí řekl, že si myslí, že je na sex mladá.
Eliška odpověděla:
„Dobře.“
„To je všechno?“
„Co na to mám říct?“
Pak se jí zeptal, jestli ji David do něčeho nutí.
„Ne.“
„A kdyby jo?“
„Tak s ním nebudu.“
Radek chvíli mlčel.
Pak jí řekl, že ho jen děsí, jak se mu poslední dobou přizpůsobuje.
To Elišku překvapilo.
Hned se ale začala hájit.
Žádné kamarádky prý kvůli němu neztrácí a koncert byl jednou.
Radek vytáhl ještě dvě další situace.
Eliška se naštvala.
Já jsem ho zastavila.
Bylo to celé dost nepříjemné.
Ale poprvé jsem měla pocit, že se bavíme o skutečném problému.
Ne o pilulkách.
Ke gynekoložce nakonec půjdeme
Radek už proti tomu není.
Neřekl, že je rád.
Spíš řekl:
„Dělejte, jak myslíte.“
To není stejné jako souhlas.
Eliška zase tvrdí, že si ještě rozmyslí, co vlastně chce řešit.
Já jsem jí řekla jen to, že jestli bude chtít, půjdu s ní.
Dál už do toho nechci tlačit.
Včera večer přišla do kuchyně a ptala se, jestli může v sobotu přespat u spolužačky.
Úplně běžná otázka.
Před dvěma týdny bych řekla ano a možná se zeptala, kdo tam bude.
Tentokrát mi hlavou okamžitě prolétlo, jestli tam nebude David.
Málem jsem se zeptala.
Pak jsem se zarazila.
Radek seděl vedle mě a očividně ho napadlo totéž.
Chvíli jsme se na sebe dívali.
Eliška už se začala rozčilovat.
„Tak můžu, nebo ne?“
Řekla jsem ano.
Radek nic neřekl.
A já jsem si uvědomila, že největší problém teprve začíná.
Ne antikoncepce.
Ale to, že už máme doma dítě, které nám může říct svůj názor, vyslechnout ten náš a potom se stejně rozhodnout samo.
