Článek
Je mi 32 let, Michalovi 35 a našemu synovi Matějovi jsou čtyři měsíce.
Nejsem věřící.
Moji rodiče mě nenechali pokřtít a doma jsme podobné věci nikdy neřešili.
Michal pokřtěný je, ale za osm let našeho vztahu jsem ho dobrovolně v kostele viděla snad jen na půlnoční.
Proto jsem otázku víry u našeho dítěte považovala za něco, co řešit vůbec nebudeme.
Ukázalo se, že jsem byla jediná.
„Křtiny by šly udělat v říjnu“
Začalo to u oběda u tchyně.
Chovala Matěje a najednou mezi řečí řekla:
„Křtiny by šly udělat někdy v říjnu. To ještě nebude taková zima.“
Nejdřív jsem myslela, že mluví o někom jiném.
„Čí křtiny?“
Tchyně se zasmála.
„No koho asi? Matýskovy.“
Podívala jsem se na Michala.
On trochu sklopil oči a dál jedl.
„My jsme se ale o křtu nebavili,“ řekla jsem.
Tchyně pokrčila rameny.
„Tak se o něm bavíme teď.“
Nebylo v tom nic agresivního.
A možná právě proto mě to tak zaskočilo.
Pro ni to vůbec nebyla otázka.
Spíš termín v kalendáři, který se ještě musí upřesnit.
Michal řekl, že o nic nejde
Doma jsem se ho zeptala, jestli o tom s mámou už mluvil.
Prý ne.
Ale věděl, že křtiny bude chtít.
„A ty je chceš?“
Chvíli přemýšlel.
„Je mi to asi jedno.“
To mě naštvalo skoro víc, než kdyby řekl ano.
Podle Michala křest nic neznamená, pokud člověk později nebude věřící.
Rodina se sejde, udělají se fotky, jeho máma bude spokojená a Matějovi to nijak neublíží.
„Tak proč ho máme křtít, když to nic neznamená?“ zeptala jsem se.
Michal se zasmál.
„Právě proto. Když to pro tebe nic neznamená, proč ti to vadí?“
Na to jsem neuměla rychle odpovědět.
Protože pro mě to zároveň něco znamenalo.
Jen něco úplně jiného než pro jeho mámu.
Pro tchyni je to hlavně rodina
Tchyně není žádná silně věřící žena.
Do kostela pravidelně nechodí.
Nemodlí se před jídlem a nikdy mě nepřesvědčovala, že mám začít věřit.
Když jsem se jí později zeptala, proč je pro ni křest Matěje tak důležitý, dlouho mluvila hlavně o rodině.
Pokřtěný byl Michal.
Jeho sestra.
Obě její děti.
Michalovi rodiče i prarodiče.
„Všichni jsme byli křtění v té samé rodině. Je to prostě něco, co k nám patří.“
Řekla jsem, že chápu tradici, ale já do té tradice nepatřím.
„Ale Matěj ano,“ odpověděla.
Ta věta mě píchla.
Nejspíš ji nemyslela špatně.
Jen mi najednou připadalo, že syn je podle ní pokračováním jejich rodiny a já jsem člověk, který do toho vstupuje zvenčí a něco jim kazí.
Zavolala faráři
Asi za týden mi tchyně volala, že potkala kněze, který kdysi křtil i Michala.
Prý se jen nezávazně zeptala, jak se dnes křtiny domlouvají.
„Takže už to zařizujete?“ zeptala jsem se.
„Nic nezařizuji. Jen jsem se informovala.“
„Ale my jsme neřekli, že Matěje chceme pokřtít.“
Tchyně na chvíli zmlkla.
Pak řekla:
„Michal proti tomu není.“
A měla pravdu.
Najednou mi došlo, že jsem celou dobu mluvila v množném čísle.
My jsme se nerozhodli. My jsme nic neslíbili. My nechceme.
Jenže Michal neříkal „nechceme“.
Nechtěla jsem já.
Poprvé jsme se kvůli tomu opravdu pohádali
Večer jsem Michalovi řekla, že musí své mámě vysvětlit, že křtiny zatím nebudou.
„Proč jí to mám říkat já?“
„Protože je to tvoje máma.“
„Ale problém s tím máš ty.“
To mě vytočilo.
Řekla jsem mu, že bych čekala, že bude stát při mně.
Michal odpověděl, že stát při mně neznamená automaticky souhlasit se vším, co chci.
„Já ho pokřtít klidně nechám.“
„Ty ho chceš pokřtít?“
„Mně je to jedno.“
„To není odpověď.“
Nakonec se naštval i on.
„Tak dobře. Nevadí mi, když bude pokřtěný. Tobě to vadí. Proč má tvoje ne automaticky větší cenu než moje ano?“
Řekla jsem, že on žádné ano nemá.
Má jen „je mi to jedno“.
„A to se nepočítá?“
Nevěděla jsem.
Přinesla starou košilku
O pár dní později přišla tchyně na návštěvu.
Přinesla malou papírovou krabici.
Uvnitř byla bílá křestní košilka.
Nebylo na ní nic krásného. Byla zažloutlá, na jednom místě trochu rozpáraná a vypadala mnohem menší, než jsem čekala.
„V tomhle byl křtěný Michal,“ řekla.
Pak mi ukázala zezadu vyšité iniciály.
Před Michalem ji prý měl jeho dědeček.
Najednou se mi sevřel žaludek.
Ne proto, že bych změnila názor.
Jen jsem poprvé pochopila, že ona opravdu neřeší členství v církvi.
Dívá se na kus látky, který její rodina schovávala desítky let, a chce do něj na chvíli obléct vnuka.
„Já vás do ničeho nenutím,“ řekla.
To nebyla úplně pravda.
Ale tentokrát jsem se s ní nehádala.
Nakonec jsem šla s Michalem za farářem
Tohle bych před měsícem nepředpokládala.
Michal navrhl, že si s tím knězem alespoň promluvíme.
Nechtěla jsem.
Pak jsem si řekla, že pokud křest odmítám, měla bych alespoň přesně vědět, co odmítám.
Čekala jsem přesvědčování.
Nic takového nepřišlo.
Farář byl milý starší pán. Když jsem mu rovnou řekla, že jsem ateistka a nevím, jestli dítě vůbec chci křtít, nijak se neurazil.
Dokonce řekl, že pokud bych měla celý obřad absolvovat jen kvůli rodině a uvnitř s ním zásadně nesouhlasila, měli bychom si to nejdřív vyřešit mezi sebou.
To mě překvapilo.
Cestou domů se mě Michal zeptal:
„Tak co?“
Řekla jsem, že křest pořád nechci.
„Tak vidíš.“
„Ale už mi nevadí z toho důvodu, z jakého jsem myslela.“
A to byla pravda.
Nebála jsem se, že někdo Matějovi vnucuje víru.
Vadilo mi, že naše první velké rozhodnutí o něm vzniklo tak, že ho někdo jiný považoval za hotovou věc.
Pak mi Michal připomněl moje rodiče
Další hádka přišla úplně nečekaně.
Řekla jsem, že mě štve, jak jeho matka rozhoduje za nás.
Michal se chvíli díval na mě a pak řekl:
„A Vánoce u vašich jsou co?“
Nechápala jsem.
Od té doby, co jsme spolu, trávíme Štědrý večer prakticky vždycky u mých rodičů.
Pro mě to bylo samozřejmé.
Moje máma vaří večeři, táta má rád, když jsme všichni pohromadě, a Michalova rodina se schází 25. prosince.
Nikdy jsem se ho vlastně pořádně nezeptala, jestli mu to vyhovuje.
„Ale tys nikdy neřekl, že ti to vadí.“
„Protože mi to nevadilo tolik, abych kvůli tomu dělal scénu.“
Pak dodal:
„V každé rodině člověk občas něco udělá, protože je to důležité pro toho druhého.“
A zase jsem neměla pohotovou odpověď.
Nechci ustoupit jen proto, aby byl klid
Od té doby o tom přemýšlím jinak.
Pořád nechci Matěje křtít jen proto, že se to v Michalově rodině vždycky dělalo.
Ale už si nemyslím, že všichni kolem mě nechápou něco, co chápu jen já.
Michalovi nejde o víru.
Tchyni nejde o víru.
Možná paradoxně nejvážněji beru význam křtu právě já.
Před několika dny mi tchyně řekla, že pokud se rozhodneme Matěje nepokřtít, nebude nám to dál vyčítat.
Nevím, jestli tomu úplně věřím.
Košilku ale odnesla zpátky domů.
A to mě skoro zamrzelo.
Když jsem to večer řekla Michalovi, začal se smát.
„Takže ho chceš pokřtít?“
„Ne.“
„Tak co vlastně chceš?“
Nevěděla jsem.
Asi bych chtěla vrátit čas před ten první oběd.
Chtěla bych, aby se mě Michal sám zeptal, co si o křtu myslím.
A abych se já zeptala jeho.
Možná bychom nakonec došli úplně ke stejnému sporu.
Jen by to byl náš spor.
Teď máme ještě pár měsíců na rozhodnutí a poprvé o tom opravdu mluvíme jako dva rodiče, ne jako syn své matky a snacha své tchyně.
Křtiny možná budou.
Možná ne.
Ale jestli k nim nakonec dojde, potřebuji vědět, že jsem do kostela přišla proto, že jsme se tak rozhodli my dva.
Ne proto, že už někdo dávno vyžehlil košilku.
