Článek
Bydlíme v Praze v bytě 4+1.
Máme dvě děti. Sedmnáctiletého Tomáše a devatenáctiletou Anetu, která letos odmaturovala.
Od října měla nastoupit na vysokou školu v Brně. Přes léto si proto našla brigádu v penzionu na Lipně.
Chtěla si vydělat na notebook a něco si našetřit do začátku.
„Dva měsíce ode mě budete mít pokoj,“ prohlásila před odjezdem.
Michal se zasmál.
„Hlavně já budu mít pokoj od tvojí hudby.“
Aneta po něm hodila polštář.
„A neopovaž se mi lézt do pokoje.“
„Jenom ti budu zalévat kytky.“
„To může máma.“
Odjela poslední červnovou neděli.
O týden později jsem se vrátila z práce a v naší předsíni stály dva velké cizí kufry.
Za její pokoj dostal šest tisíc za čtyři noci
„Máme návštěvu?“ zeptala jsem se.
Michal seděl v kuchyni u notebooku.
„Tak trochu.“
Ukázalo se, že v Anetině pokoji bydlí mladý pár z Hamburku.
Na čtyři noci.
„Ty jsi pronajal její pokoj?“
„Jen přes léto.“
„Ví o tom?“
Michal se na mě podíval, jako bych položila zvláštní otázku.
„Proč by měla?“
„Protože je to její pokoj.“
„A ona je dvě stě kilometrů odsud.“
Jeho kolega prý takhle pronajímal jeden pokoj už několik let. V létě byla Praha plná turistů a za noc mohl Michal dostat kolem patnácti set korun.
„Dva měsíce tam nikdo nebude.“
„Jsou tam všechny její věci.“
„Dal jsem je do skříně.“
„Ty ses jí hrabal ve věcech?“
„Ivano, prosím tě. Spodní prádlo jsem jí neprocházel.“
„To jsem opravdu ráda.“
Naštvala jsem se.
Jenže pak mi ukázal rezervaci.
Za čtyři noci jsme měli dostat přes šest tisíc.
A musím přiznat něco, za co se dnes trochu stydím.
Začala jsem počítat.
Peníze se nám hodily
Na jaře nám skončila fixace hypotéky a měsíční splátka vyskočila skoro o pět tisíc.
Navíc jsme řešili Anetino studium.
Kolej nedostala a pokoj ve sdíleném bytě v Brně měl stát přes sedm tisíc měsíčně.
„Za léto můžeme vydělat třicet,“ řekl Michal.
„Když bude pořád obsazeno.“
„V Praze v červenci? Bude.“
A skoro měl pravdu.
Po Němcích přijely dvě Polky. Pak Francouz. Později mladý pár ze Slovenska.
Já převlékala povlečení.
Michal komunikoval s hosty.
Po třech týdnech jsme měli vyděláno skoro osmnáct tisíc korun.
„Dáme jí z toho na notebook,“ navrhl.
To už mi připadalo skoro fér.
Pořád mě trochu hryzlo svědomí, že o tom Aneta neví.
Ale sama sobě jsem vysvětlovala, že žádná škoda nevzniká.
Je pryč.
Pokoj nepotřebuje.
Na konci srpna všechno vrátíme na místo.
Kdyby to tak zůstalo, možná bych si dodnes říkala, že jsme vlastně nic špatného neudělali.
Michal chtěl pronajímat i během školy
Jednou večer seděl nad kalendářem rezervací.
„Nějaký chlap chce šest nocí v říjnu.“
„V říjnu?“
„Jo.“
„Tak mu napiš, že to nejde.“
„Proč?“
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje.
„Protože Aneta bude jezdit domů.“
„Každý víkend určitě ne.“
„A co když zrovna přijede?“
„Tak si bude muset říct dopředu.“
Odložila jsem hrnek.
„Ona si má rezervovat vlastní pokoj?“
„Ivano, neblázni.“
Michal mi vysvětloval, že když Aneta studuje v Brně, nebude přece držet největší dětský pokoj celý rok prázdný.
„Tomáš je doma pořád.“
„Takže kdyby nebyl, pronajmeš i jeho pokoj?“
„Klidně.“
„A kdybych byla měsíc pryč, pronajmeš ložnici?“
„To je něco jiného.“
„Proč?“
Neodpověděl.
Nakonec mi řekl, že už říjnovou rezervaci přijal.
Na šest nocí.
Nic jsem neudělala.
To byla moje druhá chyba.
Vrátila se bez varování
Aneta měla přijet poslední srpnový týden.
Vrátila se o tři týdny dřív.
V penzionu měli méně hostů, část brigádníků poslali domů a jí se nevyplatilo zůstávat.
Chtěla nás překvapit.
Ve čtvrtek krátce po poledni mi zavolala do práce.
„Mami, kdo spí v mojí posteli?“
Ztuhla jsem.
„Ty jsi doma?“
„Jo.“
V předsíni potkala cizí ženu.
Nejdřív si myslela, že je to nějaká moje známá.
Pak jí žena anglicky vysvětlila, že s přítelem bydlí v pokoji na konci chodby.
V Anetině pokoji.
„Vy ho pronajímáte?“
„Táta ho pronajal přes léto.“
„A tys to věděla?“
Mlčela jsem asi o vteřinu déle, než jsem měla.
„Ano.“
Na druhém konci bylo ticho.
„Aha.“
„Anetko…“
Zavěsila.
„Promiň, že jsem se neobjednala“
Odjela jsem z práce dřív.
Aneta seděla v kuchyni. Kufr měla vedle sebe.
„Proč jste mi nic neřekli?“
„Měli jsme.“
„To už jsi říkala do telefonu.“
„Mysleli jsme, že když jsi pryč…“
„Tak co?“
„Že ti to nebude vadit.“
„Tak proč jste se mě nezeptali?“
Neměla jsem odpověď.
Protože jsme tušili, že by jí to vadilo.
A protože bylo jednodušší vydělat peníze a vysvětlit jí to až potom.
„Kde jsou moje věci?“
„Ve skříni.“
Aneta šla do pokoje.
Vrátila se za chvíli ještě naštvanější.
„Kde je krabice pod postelí?“
Nevěděla jsem.
Michal do ní dal osobní věci, které podle něj neměly zůstávat na očích hostům, a odnesl ji do sklepa.
Byly tam staré dopisy, fotky s kamarády a deníky.
„On mi balil deníky?“
„Nečetl je.“
„To víš jak?“
Nevěděla jsem ani to.
Michal přijel domů krátce po páté.
Aneta na něj čekala v předsíni.
„Co tu děláš?“ zeptal se překvapeně.
„Promiň, že jsem se neobjednala do vlastního pokoje.“
„Aneto…“
„Ne. Fakt mě zajímá, kdy mám příště udělat rezervaci.“
Michal si sundal boty.
„Ten pokoj byl dva měsíce prázdný.“
„Nebyl prázdný. Měla jsem tam věci.“
„Ty jsi byla na Lipně.“
„Takže když nejsem doma, už tady nebydlím?“
„To jsem neřekl.“
„Tak co říkáš?“
Michal už začínal být podrážděný.
„Říkám, že ten byt platíme s mámou.“
Aneta ztichla.
Já také.
Pak objevila říjnovou rezervaci
Turisté měli pobyt zaplacený ještě dvě noci.
Michal odmítl, že bychom je někam stěhovali.
„Aneta může dva dny spát na gauči.“
„Nebudu spát na gauči ve vlastním bytě,“ řekla.
„Tak u kamarádky.“
V tu chvíli vzala kufr a odešla.
Myslela jsem, že tím jsme dosáhli dna.
Nedosáhli.
Druhý den se Aneta vrátila pro notebook, který nechala doma.
Michal měl na stole otevřený rezervační kalendář.
Uviděla říjen.
A listopad.
„Co je tohle?“
Michal zbledl.
Měl přijaté další čtyři rezervace na dobu, kdy už měla studovat v Brně.
„Ty to chceš pronajímat dál?“
„Když tu nebudeš.“
„Já sem ale budu jezdit.“
„Tak mi řekneš kdy.“
Aneta se na něj chvíli dívala.
„Takže ti mám napsat, jestli můžu domů?“
„Nepřekrucuj to.“
„Jak jinak to mám pochopit?“
„Jsi dospělá. Od října bydlíš v Brně.“
„Studuju v Brně. Nebydlím tam navždy.“
Michal se nadechl.
„Musíme nějak zaplatit tvůj pokoj tam.“
Aneta se skoro zasmála.
„Tak pronajmete můj pokoj tady, abyste mi zaplatili pokoj tam?“
„Ano. Co je na tom tak strašného?“
To byla možná nejrozumnější věta, kterou v celé hádce řekl.
A zároveň ta, která Anetu ranila nejvíc.
Tentokrát jsem byla na její straně
Večer jsme se s Michalem pohádali.
„Má pravdu,“ řekla jsem.
„V čem?“
„Nikdy jsme jí neřekli, že odchodem na vysokou přestává mít doma pokoj.“
„Nepřestává.“
„Má se před návratem podívat do rezervačního kalendáře.“
„Tak to trochu zorganizujeme.“
„Je to její domov, ne hotel.“
Michal praštil rukou do stolu.
„A kdo zaplatí těch sedm tisíc v Brně? Ty?“
„My.“
„Z čeho?“
Připomněl mi vyšší hypotéku, energie, Tomášovy rovnátka a auto, které nás čekalo na podzim v servisu.
„Já se nesnažím Anetu vyhodit,“ řekl. „Snažím se vydělat peníze, abychom jí mohli pomoct.“
Věděla jsem, že nelže.
A to celou věc dělalo ještě horší.
Kdyby byl jen chamtivý, bylo by snadné postavit se proti němu.
Jenže on chtěl opravdu pomoct rodinnému rozpočtu.
Pouze se rozhodl, že cenu za tu pomoc zaplatí Aneta.
Bez toho, aby se jí zeptal.
Rezervace jsme nakonec zrušili
Ne všechny.
Dohodli jsme se, že letní hosté dojedou podle plánu.
Ale rezervace od září dál jsme zrušili.
Stálo nás to poplatky a Michal mi to ještě několik týdnů připomínal.
Aneta se vrátila domů, když odjeli poslední turisté.
Jenže už to nebylo stejné.
Na konci září se balila do Brna.
Všimla jsem si, že dává do kufru zimní bundu.
Pak druhou.
Vzala si lyžařské oblečení, všechny boty a dokonce krabici s fotografiemi.
„Proč bereš tolik věcí?“
„Abych je měla u sebe.“
„Vždyť budeš jezdit domů.“
„Jo.“
Otevřela skříň a začala sundávat fotky, které měla nalepené na vnitřní straně dveří.
„Ty bereš taky?“
„Jsou moje.“
To jsem nemohla rozporovat.
Když odjela, její pokoj vypadal zvláštně.
Postel, skříň a stůl zůstaly.
Ale zmizelo všechno, podle čeho člověk poznal, že tam někdo žije.
Domů jezdí méně, než jsme čekali
První měsíc přijela jednou.
V listopadu vůbec.
Na Vánoce samozřejmě ano, ale přivezla jen malou tašku a po svátcích zase všechno odvezla.
Jednou jsem se jí zeptala, proč už skoro nic nenechává doma.
„Aby to nepřekáželo.“
„Komu?“
Pokrčila rameny.
„Kdybyste zase chtěli pronajímat.“
„To už dělat nebudeme.“
„Já vím.“
Řekla to bez výčitky.
A právě to mě zabolelo nejvíc.
Michal tvrdí, že z toho dělám větší problém, než to je.
Podle něj se Aneta jednoduše osamostatnila. Přesně tak se prý chovají děti, když odejdou na vysokou.
Možná má pravdu.
Jenže někdy otevřu dveře jejího pokoje a vidím úplně prázdné police.
V létě jsme na něm vydělali necelých třicet tisíc korun.
Část peněz jsme skutečně poslali Anetě na bydlení v Brně.
Jenže mám pocit, že jsme spolu s pokojem pronajali ještě něco, o čem jsme tehdy nevěděli.
Její jistotu, že se může kdykoli vrátit domů a pořád tam bude její místo.
