Článek
Každé ráno si říkám, že si kávu koupím až v práci.
Je levnější.
Pak projdu kolem kavárny v přízemí obchodního centra, ucítím vůni cappuccina a moje finanční gramotnost končí.
Právě tam jsem si začala všímat Marty.
Neznaly jsme se, ale potkávaly jsme se skoro každé ráno. To je zvláštní druh známosti. Nevíte, jak se člověk jmenuje, ale víte, že pije cappuccino bez skořice.
Marta si objednávala dvě.
Vždycky.
„Dvě cappuccina.“
Jedno držela v ruce.
Druhé odnášela.
Nejdřív jsem předpokládala, že je pro kolegyni.
Pak pro manžela.
Po pár týdnech mě to začalo zajímat víc, než by mělo.
Nejsem zvědavá.
Jen si všímám detailů.
Jednou jsme čekaly vedle sebe.
„Dnes zase dvě?“ zeptala se baristka.
„Jako vždycky.“
Nevydržela jsem.
„Máte někoho dobře rozmazleného.“
Marta se na mě podívala.
Naštěstí se usmála.
„Nemám.“
„Kolegyně?“
„Taky ne.“
Výborně. Teď už jsem byla oficiálně cizí žena vyslýchající jinou cizí ženu kvůli cappuccinu.
„Promiňte. Jen vás tu vídám.“
„Já vás taky.“
Aspoň jsme se sledovaly vzájemně.
Ukázala směrem k výtahům.
„Ta druhá je pro Olenu.“
U odpadkového koše stála žena v pracovní halence a měnila pytel.
„Pracujete spolu?“
„Ne. Ona tady uklízí.“
Asi jsem se zatvářila překvapeně.
„Začalo to jednou kávou,“ dodala Marta.
Před několika měsíci prý přišla do práce příšerně naladěná.
„Takové ráno, kdy tě doma někdo naštve, ujede ti autobus a pak přijdeš do práce a zjistíš, že chyba pěti lidí je vlastně tvoje chyba.“
„Standardní úterý.“
„Byla středa.“
„Tak to bylo vážné.“
Čekala na výtah.
Olena vytírala chodbu.
„Dobré ráno,“ pozdravila.
Marta něco zamumlala.
Olena se na ni podívala.
„Dneska bude líp.“
„Jen tak?“
„Jo.“
„A bylo?“
Marta se zamyslela.
„Nevím. Ale aspoň mě to rozesmálo.“
Další ráno se zase potkaly.
Pak znovu.
Nejdřív se zdravily. Potom spolu začaly prohodit pár slov.
Olena pocházela z Ukrajiny a několik let žila v Česku. Dcera pracovala v Brně. Syn zůstal doma.
Jednou se Marta zastavila cestou pro kávu.
„Dáte si taky?“
„Ne, děkuju.“
„Proč?“
„Je drahá.“
„To je. Proto ji kupuju jen každé ráno.“
Olena se začala smát.
Marta objednala dvě.
A další ráno znovu.
„Takže jí kupujete kávu každý den?“
„Skoro.“
„To je drahé přátelství.“
„To jo. Ale vyplatí se.“
„Jak?“
Marta se naklonila blíž.
„Olena ví úplně všechno.“
„Co?“
„Kdo chodí pozdě. Kdo se hádá s manželem po telefonu. Kdo si tajně nechává posílat balíky do kanceláře.“
„To se ví?“
„Všechno se ví.“
Instinktivně jsem se podívala na kabelku, jako kdyby v ní byl nějaký důkaz.
„Minulý týden věděla o výpovědi jednoho kolegy dřív než jeho vedoucí.“
„Jak?“
„Nevím. Uklízečky mají vlastní tajnou službu.“
U výtahu se objevila Olena a zamávala.
„Už na mě čeká.“
Marta vzala oba kelímky.
„Ale proč to vlastně děláte?“ zeptala jsem se.
Zastavila se.
„Co?“
„Tu kávu.“
Pokrčila rameny.
„Protože mi chutná.“
„Myslím tu druhou.“
Na chvíli se zamyslela.
„Asi proto, že si spolu ráno deset minut povídáme.“
„To je celé?“
„Není to málo.“
Pak odešla.
Viděla jsem, jak Olena převzala kelímek.
„Bez cukru?“ zaslechla jsem.
„Jako vždycky.“
„Minule tam byl cukr.“
„Tak si stěžuj na recepci.“
„Stěžovala. Řekli, že problematické zaměstnance neřeší.“
Obě se rozesmály.
Další ráno stála Marta ve frontě přede mnou.
„Dvě cappuccina,“ objednala.
„Bez cukru?“ zeptala se baristka.
Marta přikývla.
„Hlavně to druhé.“
„Proč?“
Marta se podívala směrem k výtahům.
Olena už tam stála s hadrem v ruce.
„Protože ona ví, kde pracuju.“
