Článek
„A pro koho vlastně pracuješ?“ zeptala se Zuzana.
Seděly jsme v kavárně naproti naší bývalé kanceláři. Martina měla na židli přehozené sako, které jsem jí pochválila, a Zuzana si právě objednala druhou kávu. Já ji odmítla. Za půl hodiny mi jel autobus a potřebovala jsem vyzvednout děti.
„Spíš takové menší zakázky,“ odpověděla jsem.
„Administrativa?“
Přikývla jsem. Martina se zeptala, jestli pracuji z domova. Řekla jsem, že většinou ano. Potom jsem začala vyprávět o Aniččině školce. Zuzana měla podobně starého syna, takže změna tématu nebyla nápadná.
Na zem mi spadla taška. Když jsem ji zvedala, z boční kapsy vyklouzl svazek klíčů s modrým přívěskem. Byl na něm název firmy, pro kterou jsem uklízela. Přikryla jsem ho dlaní a zasunula zpátky.
Pracovní doba, do které jsme se nevešli
Bydleli jsme v menším městě poblíž Brna. Adamovi bylo devět, Aničce čtyři. Před dětmi jsem pracovala v administrativě obchodní firmy. Uměla jsem najít chybu ve faktuře, domluvit pozdní dodávku i uklidnit zákazníka, který zavolal potřetí kvůli stejnému problému.
Občas mi šéf nechal na stole objednávku se slovy, že si s ní poradím. Měla jsem to ráda.
Když jsem po letech s dětmi začala hledat práci, firma už sídlila na druhém konci Brna. Moje někdejší místo neexistovalo. Dívala jsem se po jiných nabídkách.
Na jednom pohovoru jsme se dostali až k pracovní době. Potřebovali mě do pěti. Autobus domů by jel skoro hodinu. Školka zavírala v půl páté. Ondřej dělal elektrikáře a vracel se podle zakázek. Někdy ve tři, někdy v sedm.
Jeho máma mohla vyzvedávat v úterý, moje občas podle směn. Zbytek týdne jsme nepokryli. Při dalším pohovoru jsem požádala o kratší úvazek. Měli prý uchazečky, které mohou nastoupit bez omezení.
Cestou domů jsem si v autobuse četla nabídky práce. Když jsem přišla do školky, Anička se ptala, jestli už mi paní dala nějakou práci. Řekla jsem jí, že ještě ne, a začala hledat její druhou rukavici.
Klíče od cizí kanceláře
Inzerát na úklid jsem nejdřív zavřela. Pak jsem se vrátila. Čtyři hodiny denně, nástup v devět, přímý autobus. Mohla jsem odvést Aničku do školky a být odpoledne zpátky včas.
Vedoucí mi po telefonu vysvětlila, co potřebují. Nepátrala, proč jsem byla tak dlouho doma. Chtěla vědět, kdy můžu začít.
První den mi ukázala skříň s prostředky, vysvětlila, na co který použít, a prošla se mnou patra. Měla jsem pocit, že si zapamatuji všechno. U třetího klíče jsem si musela vytáhnout telefon a napsat poznámku.
Při práci jsem zjistila, že čtyři hodiny nejsou tak dlouhé, jak vypadaly v inzerátu. Někdo přišel do kuchyňky právě ve chvíli, kdy jsem vytřela. Jinde mi pod stolem zůstala drobná hromádka drobků, kterou jsem přehlédla. Domů jsem dorazila unavená a první týden mě bolely ruce.
Ondřej se večer zeptal, jak to šlo. Vyprávěla jsem mu o zaseknutém dávkovači a o paní, která mi podržela dveře, když jsem táhla vozík. Řekl, že je rád, že mi vyšla pracovní doba. O víkendu jsme změnili rozpis nákupů, abych je nemusela dělat cestou od autobusu.
Doma jsem nic netajila. Adam věděl, že uklízím kanceláře. Aničku zajímalo, jestli tam mají stejně velký vysavač jako my.
Teprve když mi napsala Zuzana, že bychom zase mohly zajít na kávu, začala jsem přemýšlet, jak svoji práci pojmenuji.
Někdo, koho jsem znala
Z první výplaty jsem zaplatila dětem kroužky. Měla jsem radost. O pár dní později jsem v kavárně mluvila o zakázkách, přestože se mě žádná z kolegyň nezeptala tak, že bych se musela bránit.
O několik týdnů později měla jedna firma v budově školení. V zasedací místnosti stálo víc židlí než obvykle a na chodbě se hromadily kabáty. Po obědě jsem měla uklidit kuchyňku a doplnit papírové ručníky.
Zuzanu jsem poznala zezadu. Stála u kávovaru a hledala tlačítko na horkou vodu. Chtěla jsem se otočit, ale v tu chvíli se podívala na mě.
„Markét? Co ty tady?“
Držela jsem v ruce pytel s odpadky. Mohla jsem ho položit. Místo toho jsem ho sevřela pevněji.
„Já tady pracuju.“
Podívala se na vozík, potom zpátky na mě.
„Aha.“
Čekala jsem další otázku. Zuzana ukázala na kávovar.
„Prosím tě, kde je tady voda? Já už jsem si jednou omylem udělala kafe.“
Řekla jsem jí, které tlačítko má stisknout. Nalila si čaj a zeptala se, jestli mám chvíli. Neměla jsem. Do konce směny zbývalo dvacet minut a potřebovala jsem ještě dokončit druhé patro.
„Tak se ozvi,“ řekla. „Ať si tu kávu zase neodkládáme půl roku.“
Odešla do zasedačky. Pytel jsem hodila do vozíku až potom. Pořád jsem čekala, že se vrátí a zeptá se na ty moje zakázky.
Co jsem čekala od ostatních
Večer jsem Ondřejovi řekla, koho jsem potkala. Nejdřív se zeptal, jestli se Zuzana ozvala předem.
„Ne. A nevěděla, co dělám.“
„Vždyť jste byly na kafi.“
Přiznala jsem, co jsem jim vyprávěla. Ondřej se opřel o linku. Čekala jsem, že mě ujistí, že se za úklid nemusím stydět. Věděla jsem to i bez něj. Místo toho se zeptal, jestli s tou prací chci skončit.
„Ne,“ odpověděla jsem. Pak jsem dodala: „Ale nechci ji dělat navždy.“
„To jsou dvě různý věci.“
Byla jsem ráda, že to řekl. Ta práce mi vyhovovala. Současně mi chybělo, co jsem uměla dřív.
Otevřela jsem večer svůj starý životopis. V posledním řádku končil rokem, kdy se narodil Adam. Když jsem doplnila současnou práci, chvíli jsem sledovala obrazovku. Potom jsem dokument uložila a začala hledat, kde bych si mohla osvěžit práci s tabulkami.
Ondřej se zeptal, jestli má děti v sobotu vzít ven. Souhlasila jsem. Chtěla jsem na to mít čas, kdy neusínám nad počítačem.
Druhá káva
Zuzaně jsem napsala další den. Žádné dlouhé vysvětlení. Jen že teď uklízím kanceláře, protože mi ta práce časově vyhovuje, a v kavárně jsem jim neřekla pravdu.
Odpověď přišla až večer.
„Mně to došlo. Nevěděla jsem, jestli se na to mám ptát. Nechtěla jsem, aby ti to bylo nepříjemný.“
Bylo mi to nepříjemné už předtím. Představovala jsem si, co si o mně myslí, a pak jsem se podle toho chovala, aniž bych jí dala možnost říct něco vlastního.
Na další schůzku jsem přišla rovnou z práce. Čisté tričko jsem si vzala s sebou, pracovní boty nechala ve skříňce. Klíče s modrým přívěskem jsem tentokrát položila na stůl vedle telefonu.
Martina vyprávěla o změnách ve firmě. Některá jména už jsem neznala. Potom se zeptala na moji práci.
„To je škoda. Tys byla na ty reklamace vždycky nejlepší.“
Potěšilo mě, že si to pamatuje. Jen jsem najednou zase chtěla vysvětlovat, že bych pořád dokázala vyřešit něco složitějšího než špinavou podlahu.
Řekla jsem, že jsem zpočátku nestíhala, ale už znám budovu i lidi. Že ráno nemusím v autobuse počítat, komu budu volat, když se porada protáhne. A že jsem minulý týden začala s kurzem tabulek.
„Chceš se vrátit do kanceláře?“ zeptala se.
„Chtěla bych. Až najdu něco, co nám půjde.“
Zuzana si objednala druhou kávu. Já se podívala na hodiny. Autobus jel za půl hodiny a děti měly slíbené, že je dnes vyzvedne Ondřej.
Když se servírka zeptala i mě, řekla jsem, že si ještě jednu dám.
