Článek
„Tak si čichni,“ řekla mi kamarádka a naklonila ke mně svého tříměsíčního syna.
Spal jí na rameni. Byla jsem u ní poprvé od porodu, na stole stála káva a krabička zákusků, které jsem přinesla. Sáhla si na jeho hlavičku a usmála se.
„Já se toho nemůžu nabažit.“
Pohladila jsem ho po zádech. Potom jsem se sklonila, jako bych mu chtěla dát pusu na vlasy. Věděla jsem přesně, co má přijít. Teplá dětská kůže, trocha mléka, něco, pro co člověk nemá jiné slovo než miminko.
Nepřišlo nic.
„Viď?“ zeptala se Klára.
Přikývla jsem. Vzala jsem si hrnek a napila se moc rychle. Káva byla ještě horká. To jsem cítila dobře.
Rýma skončila, prázdno zůstalo
Bydleli jsme v Olomouci v bytě nad pekárnou. Ráno jsme otevírali okno do dvora a někdy šlo poznat, že dole právě vytáhli plech s koláči.
Ele byly dva roky a čtyři měsíce. Když jsem v zimě onemocněla, ještě skoro nemluvila. Zůstala jsem několik dní v posteli, Pavel ji vozil v kočárku a přinášel mi čaj. Po nemoci jsem poprvé vstala dřív než oni a udělala si kávu. Připadala mi slabá, tak jsem si přidala další lžičku.
Pak jsem zjistila, že necítím ani otevřený sáček. Zkusila jsem sprchový gel, dceřin krém a vůni, kterou jsem dostala k narozeninám. U poslední lahvičky jsem si řekla, že počkám. Nos se přece po rýmě někdy vzpamatovává pomalu.
Kašel zmizel. Vrátila se mi síla, začala jsem zase chodit s Elou ven. Jen pokaždé, když jsem si přitáhla její čepici k obličeji, zůstala to obyčejná látka.
Po několika týdnech jsem šla k praktické lékařce, potom na ORL. Podstoupila jsem vyšetření a dostala doporučení k čichovému tréninku. Doktor mi neslíbil termín, do kterého se všechno vrátí. Ptala jsem se ho na to dvakrát.
O čem se dá mluvit u kávy
Se ztrátou čichu se pojí spousta praktických věcí. Na krabičky s jídlem jsem začala psát datum. Když jsem si nebyla jistá, jestli je něco v pořádku, nezkoušela jsem to odhadnout po paměti. Pavel mi pomáhal kontrolovat potraviny a koupili jsme hlásič kouře.
Když se někdo zeptal, vyprávěla jsem právě tohle. Byly to potíže, kterým ostatní rozuměli. Kamarádka nabídla, že mi poradí se svým systémem krabiček. Máma mi připomínala, ať si při vaření nastavuji minutku. Klára se jednou zasmála, že si aspoň nemusím kupovat drahý parfém.
Smála jsem se s ní. Nechtěla jsem pokaždé kazit hovor vysvětlováním, že mi nejde o parfém.
Ráno a večer jsem otevírala lahvičky určené k tréninku a zkoušela si vybavit jednotlivé vůně. Pavel se mě občas zeptal, jestli už něco. Když jsem potřetí odpověděla stejně, přestal se ptát tak často.
Jednou mi ale při uspávání položil ruku na rameno.
„Koukni na ni. Je zdravá. Ty už taky zvládáš všechno jako dřív. To je hlavní.“
Ela spala s otevřenou pusou. Kousek rukávu měla mokrý, protože ho zase žužlala.
„Já vím,“ řekla jsem.
Pavel odešel do kuchyně. Zůstala jsem u postýlky ještě chvíli. Potom jsem jí opatrně odhrnula vlasy z čela a zkusila to znovu.
Pyžamo s velrybami
Eliných věcí bylo ve skříni moc. K třídění jsem se dostala až na konci léta. Pavel vzal dceru na hřiště a já rozložila na postel tašky: něco pro Kláru, něco do kontejneru na textil, pár věcí nechat.
Našla jsem malé pyžamo s velrybami. Ela v něm spávala ještě před tou nemocí. U jednoho zápěstí bylo zašité. Vzpomněla jsem si, jak jsem jí tam večer strkala ruku, abych zkontrolovala, jestli není zpocená.
Přiložila jsem ho k nosu. Bylo vyprané, několik měsíců uložené ve skříni. Neměla jsem důvod čekat, že v něm zůstala její vůně. Přesto jsem ho držela u obličeje a zkoušela si ji vybavit.
Pamatovala jsem si pokoj, lampičku i to, jak mi Ela usínala na rameni. Viděla jsem její dlaň položenou na mém krku. Vůni jsem ale nedokázala přivolat tak, abych si byla jistá, že je to ona.
Pavel se vrátil dřív, než jsem čekala. Ela chtěla jogurt a pak si lehnout. Když přišel do ložnice, seděla jsem mezi taškami s pyžamem na kolenou.
„Tohle jí chceš schovat?“
Přikývla jsem. Pak jsem začala brečet. Nebylo to tiše ani hezky. Podal mi kapesník a chvíli stál, než si sedl vedle mě.
„Já už nevím, jak voněla,“ řekla jsem.
Díval se na pyžamo.
„Můžeme ho nechat. Vždyť nemusíš nic vyhazovat.“
„O to mi nejde.“
Pyžamo chtěl vzít a složit. Nechala jsem si ho na kolenou.
Co jsem mu tajila
Ela volala z kuchyně. Pavel jí šel otevřít jogurt a pustil jí krátkou pohádku. Vrátil se s hrnkem vody a zeptal se, jestli se mámě něco stalo. Teprve tehdy mi došlo, jak málo o tom, co prožívám, ví.
Vyprávěla jsem mu o Klářině miminku. O tom, že jsem přikývla, jako bych jeho vůni cítila. A že to dělám i s Elou. Když mi ji někdo předá po koupání a řekne, jak krásně voní, přitisknu si ji k sobě a usměju se.
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Protože vždycky řekneš, že jsme aspoň zdraví.“
Chvíli mlčel. Potom si promnul čelo.
„Já jsem tě chtěl uklidnit.“
„Já vím. Ale pak si připadám, že nemám právo být smutná.“
„Je to, jako kdybys nemohl slyšet, jak se směje,“ zkusila jsem. „Pořád bys ji měl rád. Ale scházelo by ti to.“
Pavel si sáhl na pyžamo. Palcem přejel zašitý rukáv.
„Tak mi neříkej, že na tom nezáleží,“ požádala jsem ho. „Já vím, že to není to nejhorší, co se nám mohlo stát.“
Pavel mě vzal za ruku. Neřekl, že to bude dobré. Z kuchyně se ozvala lžička, která spadla na podlahu. Zvedl se až ve chvíli, kdy jsem ji šla zvednout i já.
„Zůstaň. Já tam dojdu.“
Nemusím přikyvovat
Kláře jsem napsala až za dva dny. Dlouho jsem zprávu přepisovala. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že mi udělala něco špatného. Nakonec jsem jí jen řekla, že jejího syna nemůžu cítit, a že se mi o tom těžko mluví.
Odpověděla hlasovou zprávou. Bylo slyšet, jak jí v pozadí brečí malý. Nejdřív říkala, že se to určitě spraví. Pak se odmlčela a dodala, že vlastně neví. Zeptala se, jestli mi vadí, když mi dává malého pochovat.
Odepsala jsem, že ne. Že si ho ráda vezmu i příště. Jen u toho nemusím předstírat, že cítím totéž co ona.
Pyžamo s velrybami jsem schovala. Nepatří mezi věci, ke kterým si každý večer přivoním. Někdy se k němu ale vrátím, stejně jako k první čepici nebo fotografii z porodnice. Když mě to rozesmutní, už se nesnažím rychle najít důvod, proč bych smutná být neměla.
Po koupání jsem jednou seděla s Elou na zemi. Měla ručník přes hlavu a dovolila mi osušit jen jednu nohu. Druhou si schovávala, dokud jsem neřekla, že jsme ji asi nechali ve vaně.
Pak se ke mně přitiskla. Sklonila jsem hlavu k jejím vlasům.
Pavel ve dveřích počkal. Nic se nevrátilo a já cítila, jak se mi zase svírá krk.
„Pořád nic,“ řekla jsem mu.
Přikývl a sedl si na zem vedle nás. Ela si mu položila mokrou nohu na koleno. Podala jsem mu druhý konec ručníku.
