Článek
S dcerou Eliškou jsme si vždycky byly blízké. Je jí pětadvacet, bydlí s přítelem kousek od nás a čekají první dítě. Skoro každý den si voláme, probíráme kočárek, oblečení i to, co zase řekla některá z budoucích babiček. Před měsícem se mě zeptala, jestli bych s ní šla k porodu. Místo Tomáše prý chce mě. Úplně mě to dojalo a objala jsem ji. Neřekla jsem přímo ano, ale určitě jsem tak působila. Teď už má za tři týdny termín, počítá se mnou a já při každém hovoru doufám, že se na porodnici nebude ptát.
Nejdřív jsem slyšela jen to hezké
Eliška mi vysvětlila, že se s Tomášem domluvili. On by šel, kdyby chtěla, ale ona se přede mnou méně stydí a nemusí přemýšlet, jak vypadá. Nemám důvod jí nevěřit. Tomáš se mě dokonce ptal, jestli mě má potom vyzvednout. Nikdo se neurazil, nikdo na mě netlačí. O to hůř se mi přiznává, že bych byla nejradši, kdyby si to dcera sama rozmyslela.
Když mě požádala, představovala jsem si hlavně chvíli, kdy bude miminko na světě. Že budu první, kdo ji obejme, a jednou si o tom budeme vyprávět. Až doma mi došlo, co tomu bude předcházet. Znám se. Když Elišku něco bolí a já jí nemůžu pomoct, začnu být neklidná a potřebuju pořád něco dělat.
Nabízím jí raději Tomáše
Od té doby jí nenápadně připomínám, že je to také jeho dítě a třeba by ho později mrzelo, že u toho nebyl. „Mami, my už jsme to probrali,“ odpověděla mi naposledy. Připadala jsem si hloupě. Nemluvila jsem přece za Tomáše, snažila jsem se zařídit, abych nemusela odmítnout sama za sebe. Jenže jí to pořád nedokážu říct naplno.
Minulý týden jsme u ní skládaly vyprané dupačky. Znovu jsem začala s tím, že nevím, jestli jí budu k něčemu, a ona přestala rovnat prádlo. „Já nechci, abys tam něco vyřešila. Chci tě tam mít.“ Řekla to tak samozřejmě, až mě to zabolelo. Měla bych být šťastná, že mi tak věří. Místo toho jsem se rozbrečela a Eliška mi podala kapesník. Hned mě napadlo, jestli by to v porodnici nedopadlo stejně. Ona by potřebovala mě a nakonec by sledovala, jestli jsem v pořádku já. Uklidňovala mě, ale já se za ten rozhovor cestou domů styděla víc než před ním.
Neví, jak často jsem se bála
Před dcerou jsem se vždycky snažila působit klidně. Když ji jako malou vezli na šití rozbitého čela, držela jsem ji za ruku a vtipkovala. Teprve doma jsem se zavřela v koupelně, aby neviděla, jak se třesu. Takových chvil bylo víc, jenže Eliška o nich neví. Možná proto mě chce s sebou. Manžel říká, ať jí to vysvětlím včas, aby si mohla vybrat jinak. Má pravdu, ale bojím se jejího zklamání i toho, že by se mě přesto snažila přemluvit.
Včera jsme po telefonu řešily, jestli mě v práci pustí narychlo. Řekla jsem, že se zeptám vedoucí, a Eliška začala vyjmenovávat, které věci už má sbalené. Poslouchala jsem ji a přemýšlela, jak snadno se mi slibují jednotlivé maličkosti. Zeptat se v práci dokážu, přijet pro ni taky. Jenže ona nepotřebuje odvoz. Počítá s tím, že tam zůstanu. Vím, že jí musím odpovědět, dokud má čas domluvit se jinak. Přesto jsem na konci hovoru zase řekla jen, ať zavolá, kdyby něco potřebovala.
