Článek
Pracovala jsem v obchodní firmě v Brně a bylo mi 44 let. Začínala jsem v administrativě, časem jsem převzala několik velkých zákazníků, reklamace a část fakturace.
Když vedení hledalo dalšího člověka do našeho oddělení, požádalo mě, abych ho zaučila.
Tak přišla Lucie.
Místo nabídky přišla výplatní páska
Lucii bylo 31 let a předtím pracovala čtyři roky v jiné firmě.
Učila se rychle. Po dvou měsících už zvládala většinu objednávek sama, ale několikrát denně se ještě přišla na něco zeptat.
Jedno ráno mi napsala, že posílá cenové podklady pro zákazníka z Olomouce.
Klikla jsem na přílohu.
Nebyla v ní cenová tabulka.
Byla to Luciina výplatní páska.
Chtěla jsem ji hned zavřít, ale číslo u základní mzdy jsem už viděla.
50 500 korun.
Já měla 41 500.
V tu chvíli se Lucie přes kancelář zeptala, jestli mám chvíli čas. Potřebovala poradit s reklamací, kterou ještě nikdy neřešila.
Lucie za rozdíl nemohla
Za pár minut zjistila, co mi poslala.
„Prosím tě, řekni, že jsi to neotevřela.“
Řekla jsem pravdu.
Bylo jí viditelně nepříjemně.
„Já jsem vůbec nevěděla, kolik tady ostatní berou.“
Ani já jsem do té chvíle nevěděla, kolik bere ona.
Lucie se omlouvala, ale neměla za co. Před nástupem dostala nabídku a přijala ji. Na jejím místě bych udělala totéž.
Přesto bylo zvláštní sedět vedle člověka, kterému vysvětlujete firemní systém, a vědět, že firma jeho práci každý měsíc oceňuje o devět tisíc výš.
Odpoledne jsem napsala vedoucímu, že s ním potřebuji mluvit.
„Za vaši mzdu už dnes nikoho neseženeme“
Nezmínila jsem výplatní pásku ani Luciino jméno.
Řekla jsem pouze, že vím, za jaké částky dnes firma nabírá nové lidi, a chtěla bych se bavit o své mzdě.
Vedoucí nejprve vyjmenoval všechno, s čím je u mě spokojený.
Spolehlivost. Znalost zákazníků. Samostatnost. Ochota pomáhat ostatním.
Potom připustil, že noví zaměstnanci skutečně nastupují za víc než před několika lety.
„Trh se hodně posunul,“ řekl.
Firma prý hledala Lucii skoro čtyři měsíce. Za původně nabízený plat se jim nepřihlásil nikdo vhodný, takže museli nabídku zvýšit.
„Upřímně, za vaši současnou mzdu už bychom dnes někoho se stejnými zkušenostmi asi nesehnali.“
Chvíli jsem čekala, jestli si uvědomí, co právě řekl.
Neuvědomil.
Nabídl mi čtyři tisíce
Zeptala jsem se, proč tedy moje výplata zůstala na částce, za kterou by firma nového zaměstnance ani nehledala.
Prý se mzdy stávajících lidí vyvíjejí jinak. Postupně.
Nabídl mi čtyři tisíce navíc od dalšího měsíce.
Souhlasila jsem.
Ne proto, že by tím problém zmizel. Čtyři tisíce byly pořád čtyři tisíce a neměla jsem důvod je odmítnout.
O několik týdnů později mi vedoucí položil na stůl životopis další uchazečky.
Potřebovali jsme třetího člověka a chtěl, abych ji po případném nástupu opět zaučila.
Ze zvyku jsem chtěla říct ano.
Pak jsem se zeptala, jestli bude zaučování tentokrát součástí mých cílů a ročního hodnocení.
Vedoucí se na chvíli zarazil.
Nakonec řekl, že to tam doplníme.
Lucie u nás pracuje dodnes a vycházíme spolu dobře. O její výplatě jsme už nikdy nemluvily.
Od té doby se ale vždycky zeptám na peníze dřív, než automaticky přijmu další odpovědnost.
Jedenáct let jsem totiž věřila, že zkušenost firma pozná sama.
Stačila jedna špatně přiložená příloha, abych zjistila, že si jí sice všimla. Jen ji neměla důvod sama od sebe ocenit.
