Článek
Máma zemřela před necelými dvěma lety. S tátou byli manželé čtyřicet osm let.
Táta život sám zvládal překvapivě dobře. Nakoupil si, uvařil, uklidil. Jen některé věci odmítal měnit.
Mezi ně patřilo placení účtů.
Složenkám jsem udělala konec
V kuchyňské zásuvce měl plastové desky s účty. Elektřina, plyn, telefon a SIPO. Ke každému doklad z pošty.
Jednou nemohl najít potvrzení o zaplacení elektřiny a zavolal mi celý nervózní. Doklad jsme nakonec našli mezi reklamními letáky.
Tehdy jsem mu řekla, že už takhle pokračovat nebudeme.
Jedno sobotní odpoledne jsme všechno nastavili přes jeho účet. SIPO i ostatní pravidelné platby se měly strhávat automaticky.
Táta souhlasil až poté, co jsem mu slíbila, že mu budu tisknout výpisy.
„A hlavně už nemusíš stát na poště ve frontě,“ řekla jsem.
Nic na to neodpověděl.
Každé pondělí byl dopoledne pryč
Asi o měsíc později jsem mu v pondělí volala.
Telefon zvedl až po jedenácté.
„Byl jsem na poště.“
Myslela jsem, že si vyzvedával doporučený dopis.
Další pondělí tam byl znovu.
Třetí také.
Zkontrolovala jsem mu účet. Všechny platby odešly správně. Žádný nedoplatek tam nebyl.
„Co pořád na té poště zařizuješ?“ zeptala jsem se.
„Nic důležitého.“
Právě to mi začalo vadit.
Táta si nic neobjednával, dopisy neposílal a známé měl většinou ve městě. Napadlo mě dokonce, jestli znovu nezačal platit něco hotově a jen mi to nechce říct.
Pak jsem měla jedno pondělí volno.
Vystál frontu kvůli jedné známce
Dohodli jsme se, že přijedu na oběd. Táta chtěl, abych dorazila až po jedenácté, protože předtím musí na poštu.
Přijela jsem schválně o něco dřív.
Doma nebyl.
Pošta byla asi osm minut pěšky, a tak jsem se vydala za ním. Přes prosklené dveře jsem ho zahlédla ve frontě.
Když přišel na řadu, pracovnice za přepážkou se usmála.
„Dobrý den, pane Nováku. Jak dopadla ta rajčata?“
Táta se začal smát a něco jí vyprávěl. Fronta za ním se mezitím prodloužila o další dva lidi.
Nakonec vytáhl peněženku, zaplatil pár korun a odešel.
Venku jsem se ho zeptala, co potřeboval tak důležitého.
Z kapsy vytáhl jednu poštovní známku.
„Komu píšeš?“
„Nikomu.“
Nechápala jsem.
Na poštu chodili s mámou spolu
Táta mi až cestou domů vysvětlil, že s mámou chodili na poštu každé pondělí.
Když byli oba v důchodu, stal se z toho jejich zvyk. Zaplatili složenky, cestou koupili rohlíky a něco sladkého ke kávě. Máma si občas zašla vedle do drogerie.
Po její smrti tam táta chodil dál.
Paní za přepážkou se jmenovala Alena a znala je několik let. Věděla, že máma zemřela. Pamatovala si tátova rajčata na balkoně i to, že si v zimě stěžoval na koleno.
„Někdy za celý víkend s nikým nemluvím,“ řekl mi. „Tady se aspoň někdo zeptá.“
Zeptala jsem se, proč si tedy pokaždé kupuje známku, když ji nepotřebuje.
Podíval se na mě, jako by odpověď byla samozřejmá.
„Nebudu tam přece chodit jen obtěžovat.“
Platby jsme nechali nastavené přes účet.
Táta dál každé pondělí vyráží na poštu a potom si cestou domů kupuje dva rohlíky a něco ke kávě.
V kuchyňské zásuvce už neleží složenky.
Místo nich je tam malá krabička plná nepoužitých známek.
