Článek
Máma bydlí v Pardubicích ve stejném domě skoro čtyřicet let. Táta zemřel před šesti lety a od té doby žije sama.
O sebe se postará.
Nakoupit si také zvládne, jen větší nákup už nosím já.
Vždy mi ho do poslední koruny zaplatí.
Dvě másla, dvě mléka a dvakrát tolik šunky
Její seznam býval krátký.
Chleba, šest rohlíků, litr mléka, pár jogurtů, šunka, zelenina a něco na vaření.
Na jaře se začal měnit.
Dvě mléka.
Dvě másla.
Dvojnásobek šunky.
Čtyři jogurty navíc.
Jednou chtěla dvě balení kávy, přestože jsem jí jedno přivezl týden předtím.
„Ty tam někoho živíš?“ zeptal jsem se.
Máma se zasmála.
Prý nakupuje do zásoby.
Jenže když jsem příště otevřel její lednici, žádné zásoby v ní nebyly.
Začal jsem si toho všímat víc.
Nechtěl jsem ji kontrolovat. Současně mi připadalo zvláštní, že člověk, který dřív spotřeboval jedno máslo za dva týdny, najednou potřebuje dvě každý pátek.
Vyšla z bytu naproti
Jednu sobotu jsem jel kolem a chtěl jí vrátit nabíječku, kterou nechala u nás.
Nevolal jsem.
Když jsem vyšel do třetího patra, doma nebyla.
Pak cvakl zámek u protějšího bytu.
Vyšla máma.
V ruce nesla prázdnou nákupní tašku, kterou jsem jí den předtím přivezl plnou.
„Co tam děláš?“ zeptal jsem se.
Zarazila se.
Chvíli jsme na sebe koukali.
Pak řekla, ať jdu k ní.
Na kuchyňské lince stále ležel její páteční účet z obchodu. Za nákup dala něco přes 1 100 korun.
Teprve teď mi řekla, že část z něj vůbec nebyla pro ni.
Soused po smrti ženy jedl hlavně rohlíky
V bytě naproti bydlel pan Konečný. Bylo mu 81 let a znal jsem ho od dětství.
Jeho žena zemřela před několika měsíci.
Celý život prý vařila ona.
Když zůstal sám, máma si všimla, že nosí domů hlavně pečivo, konzervy a hotové polévky.
Jednou mu zazvonila se dvěma porcemi guláše.
Příště mu donesla polévku.
Postupně začala při vaření automaticky počítat s jednou porcí navíc.
Proto dvě mléka.
Proto více šunky.
Proto druhé máslo.
„A jeho děti o tom vědí?“ zeptal jsem se.
Máma zavrtěla hlavou.
Dcera žila v Praze, syn v Plzni.
Pan Konečný jí prý výslovně řekl, že jim nic říkat nechce.
Chtěl jsem okamžitě volat jeho dceři
Nelíbilo se mi to.
Řekl jsem, že jeho rodina má právo vědět, že jejich otec nezvládá běžné věci.
„Jaké běžné věci nezvládá?“ zeptala se máma.
„Třeba si uvařit.“
„Ty neumíš přišít knoflík. Mám zavolat tvojí ženě, že se o sebe nedokážeš postarat?“
To mě na chvíli zastavilo.
Právě tehdy někdo zazvonil.
Za dveřmi stál pan Konečný.
Přinesl mámě sklenici medu od svého bratra.
Vypadal úplně normálně. Byl oholený, čistě oblečený a cestou dolů se právě chystal vyzvednout léky a zajít do železářství.
Poděkoval mámě za guláš a řekl, že příště vaří on.
Máma se začala smát.
„To radši ne.“
Teprve tehdy mi došlo, že jsem si z několika krabiček jídla vytvořil mnohem větší problém, než jaký ve skutečnosti měli oni dva.
Slíbila mu, že děti volat nebude
Pan Konečný nechtěl před rodinou předstírat, že všechno umí.
Jen nechtěl, aby z jedné věci, kterou po smrti ženy nezvládal dobře, vznikla rodinná porada o tom, zda má ještě bydlet sám.
Máma to chápala.
Možná i proto, že jí samotné vadí, když se jí příliš často ptám, jestli něco nepotřebuje.
Dohodli jsme se pouze na tom, že pokud by pan Konečný přestal zvládat léky, hygienu nebo jiné důležité věci, už to nebude tajemství, které si nechají pro sebe.
Vařit mu ale máma může.
Každou středu mi stále posílá nákupní seznam.
Minulý týden na něm bylo máslo napsané dvakrát.
Automaticky jsem vzal dvě.
Pak jsem si všiml, že vedle druhého máma udělala malou poznámku.
„Konečný.“
Nechal jsem ho v košíku.
