Článek
Středa. Den, který už není začátek týdne, ale pátek je pořád v nedohlednu. Seděla jsem v kavárně v obchodním centru a čekala na kamarádku. Měla deset minut zpoždění, takže byla vlastně skoro včas.
Objednala jsem si cappuccino.
Bez zákusku.
Zatím.
A tehdy kolem mě prošla Alena.
Znaly jsme se z bývalé práce. Vždycky upravená, ale nenápadně. Kalhoty, halenka, řasenka. Typ ženy, která ví, kde má záruční list od ledničky a pravděpodobně i náhradní baterky do ovladače.
Dnes měla černé šaty, červenou rtěnku a podpatky.
„Aleno!“
Otočila se.
„Ahoj!“
„Ty někam jdeš?“
Podívala se na sebe.
„Je to tak poznat?“
„Chybí ti už jen kytka.“
Zasmála se.
„Mám rande.“
Málem jsem si lokla pěny.
Alena byla skoro třicet let vdaná za Romana.
„Rande?“
„Klid. S manželem je všechno v pořádku.“
„To mě uklidnilo asi na tři procenta.“
Sedla si ke mně.
Já jsem si objednala větrník. Některé informace se nalačno přijímají špatně.
„Každou středu někam chodím,“ vysvětlila.
„S kým?“
„Sama.“
„Aha.“
Asi jsem se zatvářila stejně chápavě jako Roman, protože se rozesmála.
„Přesně! On mi taky nevěřil.“
Začalo to prý před půl rokem.
Alena chtěla do kina na nový film. Romanovi se nechtělo, dcera měla práci a kamarádka hlídala vnuka.
Tak zůstala doma.
Další den zjistila, že film hrají naposledy.
„Byla jsem naštvaná.“
„Na Romana?“
„Ne. Na sebe.“
A tak si o týden později koupila jednu vstupenku.
„Sama do kina?“
„Ano.“
„A nebylo ti divně?“
„Prvních pět minut. Připadala jsem si jako žena, kterou všichni opustili.“
„A potom?“
„Zjistila jsem, že je všem úplně jedno, s kým jsem přišla. Nádhera.“
To chápu. Člověk někdy přeceňuje zájem veřejnosti o svůj život. Většina lidí řeší hlavně popcorn.
Další středu šla na kávu.
Pak na výstavu.
Jednou na koncert.
A středa se stala jejím dnem.
Roman si jí nejdřív skoro nevšímal.
„Kam jdeš?“
„Ven.“
„S kým?“
„Sama.“
„Hm.“
Manželství po třiceti letech. Stručné, efektivní, bez zbytečných slov.
Jenže Alena se každou středu začala převlékat. Někdy použila parfém. Jednou si dokonce koupila nové šaty.
Roman zbystřil.
„Ty jdeš zase pryč?“
„Je středa.“
„To vidím.“
„Tak proč se ptáš?“
„Jen tak.“
Muži se podle mě začnou ptát „jen tak“ přesně ve chvíli, kdy už se neptají jen tak.
Minulou středu se Alena vrátila z kina kolem desáté.
Roman seděl v kuchyni.
Bez televize.
To už bylo vážné.
„Musíme si promluvit.“
„Co se stalo?“
„S kým se scházíš?“
„Prosím?“
„Každou středu někam chodíš. Oblékneš se. Namaluješ se. Vracíš se pozdě.“
Alena na něj chvíli koukala.
„Romane, ty si myslíš, že mám milence?“
Mlčel.
Což byla zřejmě odpověď.
„Tak kdo to je?“ zeptal se nakonec.
„Já.“
„Jak jako ty?“
„Chodím na rande sama se sebou.“
Roman prý několik vteřin vypadal, jako kdyby čekal jméno instalatéra, kolegy z práce nebo souseda. Jen vlastní manželku neměl na seznamu podezřelých.
„A proč?“
Alena pokrčila rameny.
„Protože mě přestalo bavit čekat, až někdo bude chtít jít tam, kam chci já.“
„Ale já s tebou někam chodím.“
„Chodíš.“
„Tak?“
„Někdy prostě chci jít sama.“
Ticho.
Zřejmě nejtěžší věta večera.
„Takže fakt nikoho nemáš?“
„Mám sebe.“
„To už jsi říkala.“
„A pořád to platí.“
Druhý den jí Roman poslal zprávu.
Nešla bys se mnou v pátek na večeři?
Po skoro třiceti letech manželství oficiální pozvánka.
„Tak jdeš?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě.“
„A středy končí?“
Alena se na mě podívala téměř pohoršeně.
„Ani náhodou. Pátek má Roman. Středa je moje.“
Mrkla na hodinky a vyskočila.
„Musím běžet. Začíná mi film.“
„Co dávají?“
Řekla název.
„Ten chci taky vidět!“
„Tak pojď.“
Podívala jsem se na mobil.
Kamarádka hlásila dalších dvacet minut zpoždění.
Na chvíli jsem zaváhala.
„Ne. Dnes ne.“
„Proč?“
Usmála jsem se.
„Nechci ti lézt na rande.“
Alena se zasmála, zamávala a zmizela směrem ke kinu.
Zůstala jsem sama s cappuccinem a půlkou větrníku.
Vlastně mi to vůbec nevadilo.
Objednala jsem si ještě jedno kafe.
Když už jsem měla tak příjemnou společnost.
