Článek
Neděle odpoledne. Supermarket.
Stála jsem ve frontě s mlékem, rohlíky a čokoládou, kterou tam musel někdo přihodit, když jsem se nedívala.
Přede mnou stála Iveta.
Vedle ní malý kufr.
„Ty někam jedeš?“
„Vracím se.“
„Z dovolené?“
„Z víkendu.“
Vypadala podezřele spokojeně.
„Kde jsi byla?“
„V Třeboni.“
„S Pavlem?“
„Sama.“
Podívala jsem se na ni.
„Pohádali jste se?“
„Ne.“
„Tak proč sama?“
Iveta se rozesmála.
„Přesně to se mě ptal každý.“
Původně měla jet s kamarádkou. Dvě noci, wellness, masáž, snídaně. Dárek k narozeninám.
V pátek ráno ale kamarádka zavolala.
Nemůže.
„Tak jsem řekla, že nikam nejedu.“
„Logicky.“
„A Pavel mi řekl, ať jedu sama.“
„Dobrovolně?“
„Taky jsem se lekla.“
Po třiceti letech manželství nebyla Iveta sama na dovolené ani jednou.
S kamarádkami ano.
Pracovně ano.
S Pavlem samozřejmě.
Ale sama?
„Celou cestu jsem přemýšlela, že se otočím.“
„Proč?“
„Co tam budu dělat?“
Na recepci jí dali klíč.
„Pokoj pro jednu osobu?“
„Ano.“
Recepční se tvářila normálně.
Iveta prý ne.
„Měla jsem chuť jí vysvětlit, že jsem vdaná.“
„Proč?“
„Aby si nemyslela, že mě nikdo nechce.“
„A zajímalo ji to?“
„Absolutně ne.“
V pokoji položila kufr na zem.
Sedla si na postel.
Ticho.
Po chvíli zavolala Pavlovi.
„Dojela jsi?“
„Jo.“
„Pokoj dobrý?“
„Jo.“
„Tak si to užij.“
Iveta chvíli čekala.
„A co budete jíst?“
„Něco.“
„Co něco?“
„Jsme dva dospělí chlapi.“
Syn byl totiž na víkend doma.
„Právě proto se ptám.“
Pak šla Iveta na masáž.
Po masáži si lehla.
A usnula.
„Odpoledne?“
„Ve tři.“
„A?“
„Probudila jsem se v půl šesté.“
„To bych měla výčitky.“
„Já je měla.“
„Vidíš.“
„Asi třicet vteřin.“
Večer šla sama do restaurace.
Toho se prý bála nejvíc.
Dostala stůl pro dva.
Na jedné židli ona.
Na druhé kabelka.
„Aspoň sis měla s kým povídat.“
„Kabelka byla výborná společnost. Ani jednou mi nesnědla hranolky.“
Objednala si víno a knížku nakonec ani nevytáhla.
Jen seděla.
V klidu.
Druhý den se probudila v devět.
„V devět?“ zopakovala jsem.
„Pavel vstává o víkendu v sedm.“
„Proč?“
„Nevím. Asi se bojí, že sobota začne bez něj.“
Nasnídala se.
Prošla se kolem rybníka.
Dala si kávu.
Pak další masáž.
„A Pavel nevolal?“
„Volal.“
„Kvůli čemu?“
„Sáčky do koše.“
„Kde byly?“
„Pod dřezem.“
„A on je nenašel?“
Iveta se na mě podívala.
„Samozřejmě že tam byly.“
Pak prý nastalo několik nádherných hodin.
Bez telefonu.
Bez televize.
Bez otázky, co bude k večeři.
Bez někoho, kdo na ni volá z vedlejší místnosti.
„A nebylo ti smutno?“
Iveta přemýšlela.
„V pátek trochu.“
„A v sobotu?“
„V sobotu jsem začala mít problém opačný.“
„Jaký?“
„Že jsem věděla, že v neděli musím domů.“
Musela jsem se smát.
„To řekni Pavlovi.“
„Řekla jsem.“
„A?“
„Urazil se asi na čtyři vteřiny.“
V sobotu večer jí zavolal znovu.
Tentokrát nic nehledal.
„Chybíš nám.“
To ji prý potěšilo.
„Vy mně taky.“
Chvíle ticha.
„Ale ještě nejezdi.“
To ji potěšilo ještě víc.
Fronta před námi se konečně pohnula.
„Takže příště už pojedete s Pavlem?“
Iveta zavrtěla hlavou.
„V říjnu jedu zase.“
„S kamarádkou?“
„Ne.“
„Sama?“
Přikývla.
V tu chvíli jí zazvonil telefon.
Pavel.
„Ano?“
Chvíli poslouchala.
Pak zavřela oči.
„Ve skříňce nad pračkou.“
Pauza.
„V té horní.“
Další pauza.
„Ano, Pavle. Otevři ji.“
Podívala se na mě.
„Prášek na praní.“
„Tak už se ti po něm stýskalo?“
Iveta zasunula telefon do kabelky.
„Ještě před minutou.“
Pak vzala kufr.
„V říjnu jedu na tři noci.“
